Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 2716/13 #1Usnesení ÚS ze dne 12.02.2015

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - MS Praha
SOUD - OS Praha 2
Soudce zpravodajFenyk Jaroslav
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
odmítnuto pro nepřípustnost
Předmět řízení
základní práva a svobody/svoboda osobní/trest odnětí svobody (zákonné uvěznění)
právo na soudní a jinou právní ochranu /právo na odškodnění za rozhodnu... více
Věcný rejstříkPromlčení
opravný prostředek - mimořádný
Rehabilitace
odškodnění
dovolání/důvody
komunistický režim
EcliECLI:CZ:US:2015:2.US.2716.13.1
Datum podání04.09.2013
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.3

209/1992 Sb./Sb.m.s., čl. 5 odst.5

Ostatní dotčené předpisy

99/1963 Sb., § 241b odst.3, § 243c odst.1, § 241a odst.1, § 237, § 241a odst.3


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 2716/13 ze dne 12. 2. 2015

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Radovana Suchánka, soudce Jiřího Zemánka a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatele Jána Neupauera, zastoupeného JUDr. Lubomírem Müllerem, advokátem se sídlem Praha 5, Symfonická 1496/9, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 7. 2013, č. j. 30 Cdo 1871/2013-115, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. 4. 2013, č. j. 21 Co 598/2012-106, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 17. 9. 2012, č. j. 10 C 63/2010-86, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

1. Ústavní stížností ze dne 3. 9. 2013, která byla doplněna podáními ze dne 1. 9. 2014 a 8. 2. 2015, se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky, čl. 1 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 5 odst. 5 Úmluvy.

2. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 17. 9. 2012, č. j. 10 C 63/2010-86, byla zamítnuta žaloba stěžovatele, jíž se tento po České republice domáhal zaplacení částky ve výši 200.000,- Kč, představující přiměřené zadostiučinění za nezákonné věznění stěžovatele, k němuž došlo v období od 10. 6. 1952 do 10. 6. 1953, s odůvodněním, že stěžovateli nelze právo na náhradu nemateriální újmy za nezákonné omezení jeho osoby dle čl. 5 odst. 5 Úmluvy přiznat, neboť k věznění stěžovatele došlo ještě předtím, než Úmluva nabyla účinnosti (tj. před 3. 9. 1953). Soud prvního stupně dále uvedl, že i v případě, kdy by se nárok stěžovatele na nemateriální újmu měl odvíjet až od jeho účasti na rehabilitaci, nebylo by možno žalobě vyhovět, neboť nárok stěžovatele je s ohledem na ustanovení § 32 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 82/1998 Sb."), promlčen.

3. Rozhodnutí soudu prvního stupně bylo rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 23. 4. 2013, č. j. 21 Co 598/2012-106, potvrzeno. Odvolací soud k tomu uvedl, že soud prvního stupně vzal správně v úvahu právní závěry vyslovené v nálezu Ústavního soudu ze dne 23. 5. 2012, sp. zn. I. ÚS 3438/11, v němž Ústavní soud sice připustil, že se nárok na náhradu nemateriální újmy ve smyslu čl. 5 odst. 5 Úmluvy v případě tehdejšího stěžovatele odvíjí až od jeho účasti na rehabilitaci, avšak v němž zároveň vyslovil, že na druhou stranu by bylo jen stěží slučitelné s principem právní jistoty časově zcela neomezené uplatňování zmíněné odpovědnosti státu a že je tedy třeba stanovit určité časové hranice, neboť i aplikace čl. 5 odst. 5 Úmluvy nemůže být bezbřehá. S přihlédnutím k uvedenému pak odvolací soud dospěl k závěru, že soud prvního stupně správně posoudil nárok stěžovatele jako promlčený, když režim promlčení je v daném případě dle názoru odvolacího soudu upraven v ustanovení § 32 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb.

4. Rozhodnutí odvolacího soudu stěžovatel napadl dovoláním, které však bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 3. 7. 2013, č. j. 30 Cdo 1871/2013-115, odmítnuto podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 (dále jen "občanský soudní řád"), neboť dovolání dle názoru dovolacího soudu neobsahovalo všechny náležitosti uvedené v ustanovení § 241a odst. 2 občanského soudního řádu, když stěžovatel v dovolání nevymezil, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 občanského soudního řádu, a jeho dovolání neobsahovalo ani vymezení dovolacího důvodu způsobem uvedeným v § 241a odst. 3 téhož zákona.

II.

5. Rozhodnutí soudů všech stupňů stěžovatel napadl ústavní stížností. V ní uvedl, že spornou otázkou v dané věci je, zda osoba nevinně vězněná před 18. 3. 1992 má či nemá nárok na zadostiučinění neboli náhradu nemateriální újmy, a pokud ano, jak se počítají promlčecí lhůty. Ve vztahu k rozhodnutí dovolacího soudu, jímž bylo odmítnuto jeho dovolání s odůvodněním, že stěžovatel se ve vztahu k otázce jeho přípustnosti "nestrefuje ani do jednoho ze čtyř hledisek uvedených v § 237 o.s.ř.", uvedl, že má za to, že se "strefuje" do ústavněprávního problému, který má podstatně větší závažnost, když ve svém dovolání namítl nejen rozporuplnost v rozhodování odvolacího soudu, ale především nerespektování právních závěrů z nálezu Ústavního soudu.

III.

6. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti [§ 42 odst. 1 a 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")], přičemž dospěl k závěru, že tomu tak v části, v níž ústavní stížnost směřuje proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. 4. 2013, č. j. 21 Co 598/2012-106, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 17. 9. 2012, č. j. 10 C 63/2010-86, není.

7. Podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu); to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§ 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu).

8. V nyní posuzované věci je třeba posledním procesním prostředkem, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje, rozumět dovolání ve smyslu § 236 a násl. občanského soudního řádu, na jehož "vyčerpání" je nutno ve smyslu § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu trvat. Z napadeného usnesení Nejvyššího soudu přitom plyne, že stěžovatel sice tento procesní prostředek k ochraně svých práv uplatnil, avšak neučinil tak procesně regulérním způsobem, v důsledku čehož jej dovolací soud nemohl projednat. S přihlédnutím k právě uvedenému proto Ústavnímu soudu nezbylo než konstatovat, že stěžovatel (řádně) nevyčerpal všechny procesní prostředky, které měl k dispozici, a jeho ústavní stížnost je proto v části, v níž směřuje proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. 4. 2013, č. j. 21 Co 598/2012-106, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 17. 9. 2012, č. j. 10 C 63/2010-86, nepřípustná ve smyslu § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.

9. V této souvislosti Ústavní soud pro úplnost dodává, že se zabýval též eventuálním naplněním podmínek uvedených § 75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu, avšak splnění žádné z nich neshledal a stěžovatel jejich existenci ani netvrdil.

III.

10. V části, v níž ústavní stížnost směřuje proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 7. 2013, č. j. 30 Cdo 1871/2013-115, pak Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost splňuje všechny formální náležitosti stanovené zákonem o Ústavním soudu, a je tak způsobilá projednání Ústavním soudem.

11. Ústavní soud proto posoudil - v dané části - obsah ústavní stížnosti, jí napadeného rozhodnutí, jakož i dovolání stěžovatele ze dne 24. 5. 2013, které si za účelem posouzení důvodnosti ústavní stížnosti vyžádal, a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

12. Jak již bylo uvedeno výše, bylo dovolání stěžovatele dovolacím soudem odmítnuto z důvodu, že neobsahovalo údaj o tom, v čem stěžovatel spatřuje splnění předpokladů jeho přípustnosti, a dále v něm nebyl vymezen dovolací důvod způsobem uvedeným v ustanovení § 241a odst. 3 občanského soudního řádu. K otázce formálních náležitostí dovolání lze v obecné rovině uvést následující. Náležitosti dovolání jsou stanoveny v § 241a odst. 2 občanského soudního řádu, v němž je mimo jiné výslovně řečeno, že dovolatel musí uvést, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a), a dále vymezit důvod dovolání, přičemž tento se dle § 241a odst. 3 občanského soudního řádu vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto posouzení. V ustanovení § 241b odst. 3 občanského soudního řádu je dále stanoveno, že podání neobsahující vymezení toho, v čem dovolatel spatřuje přípustnost dovolání nebo neobsahuje vymezení důvodu dovolání, může být doplněno jen po dobu trvání lhůty k dovolání. Podle § 243c odst. 1 občanského soudního řádu pak Nejvyšší soud dovolání, které trpí vadami, jež nebyly ve stanovené lhůtě odstraněny a pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, odmítne. Náležitosti dovolání a následky plynoucí z jejich nedodržení jsou tedy v občanském soudním řádu stanoveny zcela jasně. Účastníkovi řízení podávajícímu dovolání proto nemohou při zachování minimální míry obezřetnosti vzniknout pochybnosti o tom, co má v dovolání uvést. Odmítnutí dovolání, které tyto požadavky nesplní, není formalismem, nýbrž logickým důsledkem nesplnění zákonem stanovených požadavků.

13. Jak bylo Ústavním soudem z příslušného spisového materiálu zjištěno, stěžovatel ve svém dovolání ze dne 24. 5. 2013 neuvádí k otázce, v čem spatřuje splnění předpokladů jeho přípustnosti, výslovně ničeho. Za určitý náznak vymezení naplnění těchto předpokladů lze dle názoru Ústavního soudu považovat sdělení, že "dovolací důvod spočívá v tom, že odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu ČR i od své vlastní rozhodovací praxe, a sporná právní otázka má být proto dovolacím soudem posouzena jinak." Ústavní soud se však v této otázce ztotožňuje s názorem dovolacího soudu, že takovéto vymezení není dostatečné, když stěžovatel v něm zjevně zaměňuje předpoklady přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 občanského soudního řádu a dovolací důvod ve smyslu § 241a odst. 1 téhož zákona a nadto se "nestrefuje" do žádného ze čtyř hledisek přípustnosti dovolání tak, jak jsou tato vymezena v ustanovení § 237 občanského soudního řádu. To proto, že ani Ústavnímu soudu není zřejmé, kterého ze zákonem stanovených hledisek přípustnosti (a z jakých důvodů) se stěžovatel mínil dovolávat, tj. zda měl za to, že předmětná sporná otázka výkladu nálezu Ústavního soudu ze dne 23. 5. 2012, sp. zn. I. ÚS 3438/11 (viz níže), byla odvolacím soudem posouzena v rozporu s judikaturou dovolacího soudu nebo zda dovolacím soudem tato otázka dosud nebyla vyřešena nebo zda byla dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo zda již dovolacím soudem byla vyřešena, avšak v daném případě bylo namístě, aby byla posouzena jinak. Ústavní soud proto nemá za to, že by závěr dovolacího soudu o absenci této obligatorní náležitosti byl závěrem svévolným, který by vyžadoval jeho kasační zásah.

14. Ke stejnému názoru pak Ústavní soud dospěl i v otázce (ne)vymezení dovolacího důvodu. Jak vyplývá z obsahu podaného dovolání, stěžovatel v souvislosti s dovolacím důvodem vymezil v dovolání "spornou právní otázku", když uvedl následující: "Jak vykládat výrok Ústavního soudu ČR v nálezu ze dne 23. 5. 2012 sp. zn. I. ÚS 3438/11 ve věci Vladimíra Waise, že aplikace čl. 5 odst. 5 Úmluvy‚ nemůže být bezbřehá, aby se předcházelo absurdním důsledkům, kdyby se některé subjekty mohly domáhat svých nároků z důvod[ů], k nimž došlo před 40 a více lety'? ". Právě uvedené však dle názoru Ústavního soudu nelze považovat za řádné vymezení dovolacího důvodu, jímž může být s účinností od 1. 1. 2013 pouze nesprávné posouzení věci (srov. § 241a odst. 1 občanského soudního řádu). Jak již bylo předestřeno výše, dovolací důvod je dle § 241a odst. 3 občanského soudního řádu třeba vymezit tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že uvede, v čem spočívá nesprávnost tohoto posouzení. Domníval-li se tedy stěžovatel, že odvolací soud nesprávně posoudil otázku promlčení stěžovatelova nároku, když chybně interpretoval shora uvedený nález Ústavního soudu, pak bylo jeho povinností toto z jeho pohledu nesprávné posouzení odvolacího soudu v dovolání uvést a zároveň vysvětlit, z jakých důvodů jej za nesprávné považuje. Jak však vyplývá z obsahu dovolání, stěžovatel v něm nic takového nečiní. Ústavní soud proto nemohl učinit závěr, že by dovolací soud v tomto ohledu pochybil a porušil tím ústavně zaručená práva stěžovatele.

IV.

15. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení dílem podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako nepřípustnou a dílem dle § 43 odst. 2 písm. a) téhož zákona jako zjevně neopodstatněnou odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 12. února 2015

Radovan Suchánek v. r.

předseda II. senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru