Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 2716/11 #1Usnesení ÚS ze dne 26.10.2011

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - MS Praha
SOUD - OS Praha 1
Soudce zpravodajLastovecká Dagmar
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/restituce
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spra... více
Věcný rejstříkPromlčení
Restituce
náhrada
EcliECLI:CZ:US:2011:2.US.2716.11.1
Datum podání14.09.2011
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1, čl. 11 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

229/1991 Sb., § 28a, § 16 odst.1

40/1964 Sb., § 101


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 2716/11 ze dne 26. 10. 2011

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti Ing. O. P., zastoupeného JUDr. Jiřím Kovandou, advokátem Advokátní kanceláře v Praze, Vodičkova 28, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 24. 5. 2011 sp. zn. 28 Cdo 442/2011, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. 6. 2010 sp. zn. 53 Co 578/2009 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 21. 7. 2009 sp. zn. 30 C 118/2006, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Stěžovatel se, s odvoláním na porušení čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listina), domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí nalézacího a odvolacího soudu, kterými nebylo vyhověno jeho žalobě o zaplacení částky 738 923 Kč s příslušenstvím. Rovněž požaduje zrušení rozhodnutí Nejvyššího soudu, jímž bylo jako nepřípustné odmítnuto jeho dovolání.

Z napadených rozhodnutí a ústavní stížnosti vyplývá, že stěžovateli byla v roce 2001 poskytnuta finanční náhrada ve výši 25 311 Kč za pozemky, které dle rozhodnutí Okresního pozemkového úřadu ve Žďáře nad Sázavou nebylo možno z důvodu jejich zastavěnosti vydat dle zák. č. 221/1991 Sb., přičemž tuto náhradu stěžovatel přijal. Stěžovatel se následně žalobou ze dne 7. 4. 2006 uplatněnou proti České republice- Ministerstvu zemědělství a Pozemkovému fondu České republiky domáhal doplatku finanční náhrady s odůvodněním, že teprve v roce 2003 zjistil, že odňaté pozemky nebyly ke dni přechodu na stát (2. 10. 1952) loukami, nýbrž stavebními parcelami. Soud prvého stupně žalobu zamítl, neboť nárok byl promlčen, Ministerstvo zemědělství nebylo ve věci pasivně legitimováno a nárok měl být uplatněn ve lhůtě ve smyslu zák. č. 87/1991 Sb. u Ministerstva financí. Odvolací soud shodně shledal, že žalovaní se po právu dovolali promlčení uplatněného nároku. Vyplacením finanční náhrady, tj. dne 16. 2. 2001 byl dovršen zákonem č. 229/1991 Sb. předpokládaný způsob poskytnutí finanční náhrady (ve smyslu ust. § 16 odst. 1 cit. zák.) vyplacením finanční hotovosti v cenách podle ustanovení § 28a zákona č. 229/1991 Sb., čímž byl vypořádán vztah žalobce a žalovaných bez ohledu na to, zda poskytnutá náhrada byla vyčíslena přesně, neboť stěžovatel od uzavřené dohody o finanční náhradě nikdy neodstoupil. Požadavek na další plnění představuje majetkové právo, které podléhá promlčení dle ustanovení § 101 obč. zák. Stěžovatel poskytnutou náhradu zinkasoval dne 16. 2. 2001 a od následujícího dne mu začala běžet promlčecí doba. k uplatnění práva na poskytnutí "správné" náhrady. Za situace, kdy stěžovatel žalobu podal až dne 7. 4. 2006 a žalovaní se námitky promlčení dovolali, nezbylo než návrh zamítnout.

Nejvyšší soud dovolání stěžovatele uplatněné dle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. odmítnul jako nepřípustné s tím, že nalézací i odvolací soud posoudily lhůty k uplatnění žaloby na finanční náhradu v souladu s judikaturou Nejvyššího i Ústavního soudu.

Stěžovatel namítá, že znalec nesprávně ocenil majetek, který nabyl ve smyslu zákona č. 229/1991 Sb., neboť jej hodnotil jako zemědělskou půdu, ačkoliv měl kvalifikovat hodnotu finanční náhrady dle zákona o půdě v kategorii stavební pozemek. Chybu znalce Ministerstvo zemědělství uznalo, nicméně odmítlo vyplatit částku, která tvoří rozdíl hodnoty nevydaného majetku. Stěžovatel se o těchto skutečnostech dozvěděl až v roce 2004, proto původně vypočtenou restituční náhradu přijal v roce 2001 v dobré víře a bez znalosti, že existují dokumenty osvědčující jiný charakter nevydávaných pozemků. Stěžovatel dne 1. 8. 2003 podal na základě vlastních zjištění žádost na Ministerstvo zemědělství o revizi náhrady z důvodu možného chybného výpočtu. S ohledem na to, že první okolností, ze které se stěžovatel dozvěděl o chybné výši původního znaleckého ocenění, byl dopis Ministerstva zemědělství ze dne 8. 4. 2004, byla žaloba podaná v roce 2006, podána včas a námitka promlčení tedy byla uplatněna nepřípadně. Skutečnost, že stěžovatel byl zkrácen o poskytnutou náhradu je nesporná; jak již uvedeno shora, tuto skutečnost uznává i povinná osoba.

Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost spolu s napadenými rozhodnutími z hlediska kompetencí daných mu Ústavou ČR, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, a dospěl k závěru, že není opodstatněná.

Z námitek uvedených v ústavní stížnosti je totiž zřejmé, že stěžovatel se ze strany Ústavního soudu domáhá přehodnocení závěrů obecných soudů způsobem, který by měl nasvědčit opodstatněnosti jeho právního názoru, přičemž v ústavní stížnosti uvádí tytéž argumenty, se kterými se již obecné soudy vypořádaly. Ústavní soud tak staví právě do role další odvolací instance, která mu, jak bylo uvedeno, nepřísluší.

Ústavní soud ověřil, že ve věci bylo provedeno zákonu odpovídající dokazování, na jehož základě byl dostatečně zjištěn skutkový stav, který opravňoval obecné soudy k přijetí rozhodnutí. Obecné soudy se námitkami stěžovatele dostatečně zabývaly a své závěry, dle nichž v projednávané věci bylo nutné respektovat vznesenou námitku promlčení, patřičně a srozumitelně odůvodnily, přičemž uvedly, které skutečnosti mají za zjištěné, jakými úvahami se při rozhodování řídily a které předpisy aplikovaly. Jejich závěru, dle nějž stěžovatel žalobou ze dne 7. 4. 2006 uplatnil návrh na poskytnutí finanční náhrady za nevydané pozemky v nově vypočtené výši až po uplynutí promlčecí lhůty dle § 101 obč.zák., nelze z ústavního hlediska nic vytknout. Ústavní soud považuje za nadbytečné se k věci duplicitně vyjadřovat a v podrobnostech na závěry obecných soudů odkazuje. Pro úplnost vzhledem k argumentaci ústavní stížnosti Ústavní soud uvádí, že stěžovatel si protiřečí, pokud lhůtu k podání žaloby odvíjí až ode dne 8. 4. 2004, kdy obdržel dopis od Ministerstva zemědělství (potvrzující správnost jím uváděných podkladů a dokladů), jímž se měl poprvé dozvědět o skutečnosti, že pozemky měly být oceněny jako stavební a současně uvádí, že na základě vlastního šetření již dopisem ze dne 1. 8. 2003 (u Pozemkového fondu dopisem ze dne 30. 6. 2003) požádal o revizi náhrady právě z toho důvodu, že se, jak zjistil, jednalo o pozemky stavební. Stěžovatel tedy měl možnost domáhat se požadovaného nároku soudní cestou ještě před uplynutím promlčecí doby, resp. nebyl povinen vyčkávat 8 měsíců na reakci na jeho žádost podanou u Ministerstva zemědělství.

Ústavní soud konstatuje, že se v předmětné věci jedná pouze o výklad a aplikaci běžného práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. Ústavní soud připomíná, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace při řešení konkrétních případů je záležitostí obecných soudů, a Ústavní soud neposuzuje tedy zákonnost vydaných rozhodnutí (pokud jimi není porušeno ústavně zaručené právo), neboť to přísluší obecným soudům. Jakkoliv pak může být rozhodnutí z hlediska zákonnosti i sporné, rozdílný názor na interpretaci jednoduchého práva sám o sobě nemůže založit porušení práva na soudní ochranu či spravedlivý proces.

Přestože lze chápat stěžovatele, že vnímá rozhodnutí obecných soudů jako nespravedlivé, nelze odhlédnout od toho, že v občanskoprávním řízení se plně uplatňuje zásada odpovědnosti účastníka za ochranu jeho práv (nechť si každý střeží svá práva), přičemž i v restitučních věcech je nutné respektovat lhůty pro uplatnění restitučních nároků a vymáhání finančních náhrad za nevydané nemovitosti fixně stanovené speciálními restitučními zákony i obecnými předpisy.

Vzhledem k tomu, že obecné soudy rozhodovaly v souladu s principy hlavy páté Listiny, jejich rozhodnutí, která jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, nevybočila z mezí ústavnosti a sama skutečnost, že se stěžovatel neztotožňuje se závěry soudu, nemůže zakládat odůvodněnost ústavní stížnosti, Ústavnímu soudu nezbylo než návrh dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 26. října 2011

Jiří Nykodým

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru