Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 271/97Nález ÚS ze dne 24.06.1998Nemožnost provádění důkazů vztahujících se k otázce viny při předběžném projednání obžaloby

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajBrožová Iva
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /specifika trestního řízení
Věcný rejstříkdůkaz/nezákonný
Svědek
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 76/11 SbNU 199
EcliECLI:CZ:US:1998:2.US.271.97
Datum podání28.07.1997
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

1/1993 Sb., čl. 90, čl. 95 odst.1

2/1993 Sb., čl. 38 odst.2

Ostatní dotčené předpisy

140/1961 Sb., § 234

141/1961 Sb., § 185 odst.2, § 215 odst.1, § 2 odst.10, § 2 odst.12


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 271/97 ze dne 24. 6. 1998

N 76/11 SbNU 199

Nemožnost provádění důkazů vztahujících se k otázce viny při předběžném projednání obžaloby

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud České republiky

rozhodl v senátě ve věci ústavní

stížnosti stěžovatele N. C., t.č. ve výkonu trestu odnětí svobody

ve Věznici Ministerstva spravedlnosti ČR, zastoupeného JUDr. V.

K., advokátem Advokátní kanceláře P., proti usnesení Vrchního

soudu v Praze ze dne 29. 5. 1997, sp. zn. 2 To 26/97, ve spojení

s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 19. 12. 1996, sp. zn.

10 T 16/95, za účasti Vrchního soudu v Praze, zastoupeného

předsedou senátu, jako účastníka řízení, a Vrchního státního

zastupitelství, jako vedlejšího účastníka řízení,

takto:

Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 5. 1997, sp. zn.

2 To 26/97, a rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 19. 12.

1996, sp. zn. 10 T 16/95, se zrušují.

Odůvodnění.

Stěžovatel se svým návrhem s odvoláním na porušení čl. 36

odst. 1, 37 odst. 3, 38 odst. 2, 40 odst. 3 Listiny základních

práv a svobod (dále jen "Listina") domáhal zrušení v záhlaví

uvedených rozhodnutí, kterými byl uznán vinným trestným činem

loupeže dle § 234 odst. 1, 2 písm. b) trestního zákona, spáchaným

ve spolupachatelství, jehož se měl dopustit tak, že s obžalovaným

L. S., a dalším, dosud neztotožněným spolupachatelem dne 2. 3.

1995 kolem 18.25 hod. v úmyslu zmocnit se osobního motorového

vozidla tovární značky Opel Frontera sport KA-HP 510 MPZ

D v hodnotě 548.000,- Kč, jehož majitelem je občan SRN H. P., pod

nepravou záminkou přiměli poškozeného občana SRN O. S. ke společné

jízdě tímto vozidlem od Slovanského domu v Praze 1 do Prahy 6, kde

v přesně nezjištěném místě obžalovaný S. vyzval poškozeného

k zastavení vozidla, poté obžalovaný C. zezadu chytil poškozeného

za vlasy a přiložil mu na krk blíže nezjištěný ostrý hrotnatý

předmět, po zmocnění se klíčů a dokladů od vozidla obžalovaný S.

poškozeného z vozidla vystrčil, poškozený utekl a oba obžalovaní

spolu s dalším neztotožněným spolupachatelem s vozidlem ujeli

a odstavili je v blízkosti bydliště obžalovaného C. v Praze 6

v ul. Pod Marjánkou, kde bylo vozidlo zajištěno policejními

orgány. Za to byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání sedmi

roků a pro výkon trestu zařazen do věznice s ostrahou.

V odůvodnění své ústavní stížnosti uvedl, že o vině bylo

rozhodnuto na základě jediného přímého důkazu, a to svědecké

výpovědi poškozeného O. S., učiněné dne 17. 5. 1996 a 15. 7.

1996, která však byla uskutečněna bez přítomnosti obžalovaného,

mimo hlavní líčení, čímž byl tento zbaven práva klást otázky,

zakotveného v § 215 tr. řádu, které je součástí práva na obhajobu.

Na tomto závěru dle stěžovatele nemůže nic změnit skutečnost, že

při výslechu byla přítomna jeho obhájkyně, a to proto, že se jedná

o samostatné a nezastupitelné právo obžalovaného. Dále stěžovatel

dovodil, že v případě uvedených svědeckých výpovědí nešlo ani

o situaci upravenou v ustanovení § 209 tr. řádu, který ostatně

rovněž počítá s právem obžalovaného klást dotazy, nicméně

prostřednictvím předsedy senátu. Poté stěžovatel znovu konstatoval

porušení ustanovení § 215 tr. řádu a dodal, že je nelze považovat

za zhojené přečtením protokolu o výslechu svědka u hlavního líčení

v přítomnosti obžalovaného a umožněním obžalovanému uplatnit

připomínky, když intenzitu porušení tohoto práva klást dotazy

v rovině ústavnosti dovodil z již předeslané skutečnosti, totiž že

uvedená svědecká výpověď byla jediným přímým důkazem, na jehož

základě byl stěžovatel uznán vinným. V další části odůvodnění své

ústavní stížnosti stěžovatel uvedl, že porušením § 215 tr. řádu

došlo též k porušení čl. 40 odst. 3 Listiny, principu

kontradiktornosti řízení a principu rovnosti účastníků dle čl. 37

odst. 3 Listiny, a poukázal na okolnost, že právo dotazu v plném

rozsahu bylo naopak poskytnuto obžalobě, čímž došlo i k porušení

čl. 36 odst. 1 Listiny, v němž je zakotveno právo na spravedlivý

proces. Konečně uvedl, že tato porušení základních práv

stěžovatele neodstranil ani vrchní soud, který dokonce uvedl, že

v případě výslechu 17. 5. 1996 byl tento svědek vyslechnut dle §

185 odst. 2 tr. řádu, které však nelze použít k provedení úkonů,

jež mají být provedeny až v hlavním líčení, nebo k nahrazení či

doplnění skutkového zjištění, které mělo být učiněno v přípravném

řízení. Dále usnesení vrchního soudu stěžovatel vytýká, že

nevysvětluje, proč byl svědek znovu vyslýchán mimo hlavní líčení

15. 7. 1996, kdy nic soudu nebránilo nařídit hlavní líčení,

protože svědek byl vydán do Německa až 22. 7. 1996.

Vrchní soud jako účastník řízení ve svém vyjádření

konstatoval, že námitky uplatněné v obsahu ústavní stížnosti

nepřesahují rámec obhajoby realizované v proběhlém trestním řízení

s tím, že se jimi odvolací soud podrobně zabýval a neshledal, že

by v daném případě uvedeným postupem nalézacího soudu došlo

k takovým pochybením, které by zkrátilo obžalované na jejich

právech natolik, že by činilo uvedený důkaz procesně nepoužitelný.

V podrobnostech odkázal na stranu 5 a 6 odůvodnění svého

rozhodnutí a uzavřel, že dle jejich názoru nedošlo k porušení

základních práv a svobod.

Vrchní státní zastupitelství jako vedlejší účastník řízení ve

svém vyjádření uvedlo, že v dané věci skutečně došlo v případě

výslechu svědka O. S. k závažnému porušení procesních norem, neboť

byl proveden způsobem, který je v rozporu s trestním řádem

a nemohl tak sloužit jako důkaz, navíc základního významu, pro

rozhodnutí o vině a trestu v rámci trestního řízení. Konkrétně

v poměru k městskému soudu vedlejší účastník uvedl, že uvedený

svědek nebyl u hlavního líčení vyslechnut, ale naopak byly čteny

jeho výpovědi ze dne 17. 5. 1996 a 15. 7. 1996, jak se ve spisu

výslovně uvádí, učiněné "mimo hlavní líčení a veřejné zasedání",

a to přesto, že uvedený způsob provedení důkazů výslechem svědka

trestní řád nepřipouští a navíc odporuje zásadě veřejnosti

upravené v § 2 odst. 10 tr. řádu a ustanovení § 2 odst. 12 tr.

řádu, dle kterého smí soud přihlédnout jen k těm důkazům, které

byly provedeny při hlavním líčení, a rovněž tak odporuje

i ustanovení § 220 odst. 2 tr. řádu, dle něhož smí soud přihlížet

jen ke skutečnostem, které byly probrány v hlavním líčení,

a opírat se o důkazy, které byly provedeny v hlavním líčení. Dále

se ve vyjádření vedlejšího účastníka uvádí, že v dané věci nelze

aplikovat ustanovení § 211 odst. 1, 2 písm. a) tr. řádu,

o výjimkách ze zásady ústnosti, neboť nebyl splněn předpoklad, že

předchozí výslech, ať už z přípravného řízení nebo v předchozím

hlavním líčení, byl proveden způsobem odpovídajícím tr. řádu.

Následně se ve vyjádření konstatuje, že se soud měl proto pokusit

slyšet svědka u hlavního líčení přímo nebo volit cestu právní

pomoci do ciziny. Také vedlejší účastník poté dovozuje i porušení

práv obžalovaného, vyplývajících z jeho rovného postavení jedné ze

stran v trestním procesu, jmenovitě upravených v § 2 odst. 13 tr.

řádu a § 215 tr. řádu. Pokud jde o odvolací - vrchní soud,

vedlejší účastník připomněl, že tento výslech ze dne 17. 5. 1996

hodnotí jako úkon dle § 185 a násl. tr. řádu, když konkrétně

odkazuje na § 185 odst. 2 tr. řádu, dle kterého však lze

vyslechnout obviněného a opatřit potřebná vysvětlení, nikoliv ale

svědka, protože dle § 185 a násl. lze provádět jak úkony, které

mají sloužit pouze pro rozhodnutí o tom, zda podaná obžaloba bude

předběžně projednána, nebo zda bude nařízeno hlavní líčení,

a navíc je provádí předseda senátu a nikoliv senát, jak tomu bylo

v daném případě. Nelze tedy postupem dle § 185 odst. 2 tr. řádu

provádět důkazy vztahující se k otázce viny a tak nahrazovat

procesní úkony, které měly být provedeny v přípravném řízení nebo

mají být provedeny v hlavním líčení nebo odstraňovat procesní

chyby z dřívějšího řízení. Zcela na závěr vedlejší účastník uvedl,

že vzhledem k podstatným vadám řízení, které předcházelo

napadenému rozsudku, měl být tento vrchním soudem dle § 258 odst.

1 písm. a) tr. řádu zrušen s tím, že je opodstatněné i porušení

čl. 37 odst. 3 a 38 odst. 2 Listiny.

Dle čl. 83 Ústavy ČR je Ústavní soud soudním orgánem ochrany

ústavnosti.

Dle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR Ústavní soud rozhoduje

o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu

orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv

a svobod.

S odkazem na shora citovaná ustanovení Ústavy ČR a vzhledem

ke stěžovatelem namítanému porušení ústavně zaručených základních

práv a svobod, jak předpokládá i § 72 odst. 1 zák. č. 182/1993

Sb., nezbylo Ústavnímu soudu než se věcí zabývat. Z připojeného

spisu Městského soudu v Praze, sp. zn. 10 T 16/95, Ústavní soud

zjistil, že stěžovatel byl odsouzen rozsudkem Městského soudu

v Praze ze dne 19. 12. 1996, sp. zn. 10 T 16/95, ve spojení

s usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 5. 1997, sp. zn. 2

To 26/97, za trestný čin loupeže podle § 234 odst. 1 a odst. 2

písm. b) tr. zákona ve spolupachatelství a podle § 234 odst. 2 tr.

zákona mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání 7 roků, ke

kterému byl zařazen do věznice s ostrahou. Uvedeného trestného

činu se měl dopustit tak, že oba obžalovaní společně s dalším

neztotožněným spolupachatelem dne 2. 3. 1995 kolem 18.25 hod.

v úmyslu zmocnit se osobního motorového vozidla tovární značky

Opel Frontera sport KA-HP 510 MPZ D v hodnotě 548.000,- Kč, jehož

majitelem je občan SRN H. P., pod nepravdivou záminkou přiměli

poškozeného občana SRN O. S. ke společné jízdě tímto vozidlem od

Slovanského domu v Praze 1 do Prahy 6, kde v přesně nezjištěném

místě obžalovaný S. vyzval poškozeného k zastavení vozidla, poté

obžalovaný C. zezadu chytil poškozeného za vlasy a přiložil mu na

krk blíže nezjištěný ostrý hrotnatý předmět, po zmocnění se klíčů

a dokladů od vozidla obžalovaný S. poškozeného z vozidla vystrčil,

poškozený utekl a oba obžalovaní spolu s dalším neztotožněným

spolupachatelem s vozidlem ujeli a odstavili je v blízkosti

bydliště obžalovaného C. v Praze 6, ul. Pod Marjánkou, kde bylo

vozidlo zajištěno policejními orgány. Dále Ústavní soud zjistil,

že v odůvodnění rozhodnutí soudu prvého stupně, s nímž se odvolací

soud ztotožnil, se stran shora popsaných skutkových zjištění

výslovně dovozuje, že se tak stalo "zejména" na základě výpovědi

poškozeného S. před městským soudem ze dne 17. 5. 1996 (čl.

376-383) a ze dne 15. 7. 1996 (čl. 400-401), když prvá výpověď

byla učiněna, jak se také v protokolu o výslechu výslovně uvádí,

mimo hlavní líčení a veřejné zasedání v nepřítomnosti stěžovatele

v budově soudu a druhá ve Věznici Pankrác, rovněž mimo hlavní

líčení v nepřítomnosti stěžovatele, navíc použitelnost výslechu ze

dne 17. 5. 1996 je vrchním soudem v jeho rozhodnutí odůvodněna

odkazem na ustanovení § 185 odst. 2 tr. řádu a aktivní účastí

obhájců. Protože je tedy nesporné, že svědecké výpovědi O. S. měly

klíčový význam pro rozhodnutí o vině a trestu stěžovatele a byly

skutečně učiněny zcela stranou stěžovatele, tedy aniž měl možnost

realizovat své právo klást otázky ve smyslu § 215 odst. 1 tr.

řádu, lze konstatovat současné porušení práva chráněného čl. 38

odst. 2 Listiny, dle něhož má každý právo, nejen aby jeho věc byla

projednána veřejně, bez zbytečných průtahů, ale také v jeho

přítomnosti, a tak, aby se mohl vyjádřit k prováděným důkazům.

Rovněž tak Ústavní soud sdílí námitku protiústavnosti, přednesenou

stěžovatelem i vrchním státním zastupitelstvím, jako vedlejším

účastníkem řízení, týkající se nemožnosti aplikovat § 185 odst.

2 tr. řádu v souvislosti s rozhodováním o vině, neboť uvedené

ustanovení je, jak vyplývá již ze samotné systematiky tr. řádu,

pojmově nepoužitelné v jiném, procesně samostatném stádiu

trestního řízení, než je předběžné projednání obžaloby, a to právě

proto, že jeho účelem není rozhodnutí o vině a trestu. Stručně

řečeno jinak, postupem dle § 185 odst. 2 tr. řádu nelze provádět

důkazy vztahující se k otázce viny. Z uvedeného dále plyne, že

napadenými rozhodnutími došlo též k porušení čl. 90 Ústavy ČR, dle

něhož jsou soudy povolány k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem

poskytovaly ochranu právům, a čl. 95 odst. 1 věta prvá Ústavy ČR,

dle něhož je soudce při rozhodování vázán zákonem, resp. zásady

iura novit curia, neboť závěr vrchního soudu o použitelnosti

výslechu svědka S. ze dne 17. 5. 1996 pro účely rozhodnutí o vině

a trestu s odkazem na § 185 odst. 2 tr. řádu svědčí o jeho

nedostatku základní orientace v poměru ke smyslu, účelu i obsahu

toho kterého stadia trestního řízení, a navíc lze konstatovat,

a to i ohledně městského soudu, neznalost tr. řádu vůbec, když

zvolený postup byl postup extra legem.

S ohledem na shora dovozené porušení čl. 38 odst. 2 Listiny

a čl. 90 a 95 odst. 1 Ústavy ČR zrušil Ústavní soud, a to z důvodu

procesní ekonomie, dle ustanovení § 82 odst. 1 a 3 písm. a) zák.

č. 182/1993 Sb. obě ústavní stížností napadená rozhodnutí s tím,

že porušení dalších, stěžovatelem tvrzených ústavně zaručených

základních práv a svobod, se již nezabýval, neboť si pro účely

svého rozhodnutí vystačil s porušením čl. 38 odst. 2 Listiny a čl.

90, 95 odst. 1 Ústavy ČR.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 24. 6. 1998

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru