Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 271/96Nález ÚS ze dne 12.11.1997K přezkumnému řízení v daňové věci

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam2
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajCepl Vojtěch
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu
Věcný rejstříkSprávní soudnictví
lhůta
Daň
rozhodnutí procesní
daň/výpočet
PoznámkaPřekonáno stanoviskem Pl.ÚS-st 12/2000, usnesením sp. zn. III.ÚS 259/2000.
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 140/9 SbNU 253
EcliECLI:CZ:US:1997:2.US.271.96
Datum vyhlášení26.11.1997
Datum podání10.10.1996
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí správní

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1, čl. 36 odst.2

Ostatní dotčené předpisy

337/1992 Sb., § 55b, § 44


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 271/96 ze dne 12. 11. 1997

N 140/9 SbNU 253

K přezkumnému řízení v daňové věci

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud

rozhodl v senátě ve věci ústavní stížnosti

stěžovatele J. F. proti usnesení Krajského soudu v Českých

Budějovicích, č.j. 10 Ca 230/96-22, ze dne 31. 7. 1996,

takto:

Usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích, č.j. 10 Ca

230/96-22, ze dne 31. 7. 1996, se zrušuje.

Odůvodnění:

Stěžovatel se ústavní stížností ze dne 8. 10. 1996, podanou

k poštovní přepravě dne 9. 10. 1996, domáhal zrušení usnesení

Krajského soudu v Českých Budějovicích, č.j. 10 Ca 230/96-22, ze

dne 31. 7. 1996, kterým bylo zastaveno řízení ve věci žaloby

stěžovatele proti rozhodnutí vedlejšího účastníka řízení,

Finančního ředitelství v Českých Budějovicích, sp. zn. 1542/0/96,

ze dne 19. 3. 1996. Toto usnesení nabylo právní moci dne 14. 8.

1996 a ústavní stížnost byla proto podána včas.

Ústavní stížnost měla stanovené náležitosti a stěžovatel byl

zastoupen advokátem s plnou mocí v souladu s příslušnými

ustanoveními zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu. Protože

soudce zpravodaj neshledal ani zjevnou neopodstatněnost této

stížnosti, mohlo být přistoupeno k jejímu senátnímu projednání.

Z ústavní stížnosti vyplývá, že stěžovatel podal žádost

o přezkoumání daňového výměru č.j. 293/20/1995, kterým mu Finanční

úřad v Písku (na základě pomůcek) vyměřil daň z příjmu fyzických

osob za rok 1993 z toho důvodu, že uvedl v daňovém přiznání

nesprávné údaje a tuto nesprávnost ani na výzvu neodstranil. Proti

daňovému výměru nepodal odvolání ve stanovené lhůtě a tento nabyl

právní moci. Poté se obrátil na Finanční ředitelství v Českých

Budějovicích v rámci mimoodvolacího řízení podle § 55b zákona ČNR

č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, s žádostí o přezkoumání

výše uvedeného pravomocného daňového rozhodnutí s odůvodněním, že

pro stanovení jeho daňové povinnosti podle pomůcek nebyly splněny

podmínky stanovené v § 44 zákona o správě daní a poplatků

a správce daně neprokázal existenci skutečností vyvracejících

věrohodnost či správnost jeho daňového přiznání. Finanční

ředitelství v Českých Budějovicích o jeho žádosti rozhodlo tak, že

jeho žádost zamítlo a rozhodnutí Finančního úřadu v Písku

potvrdilo v plném rozsahu. Stěžovatel podal proti tomuto

rozhodnutí žalobu u Krajského soudu v Českých Budějovicích. Tento

soud došel k závěru, že napadené pravomocné rozhodnutí správního

orgánu je rozhodnutím procesní povahy a z tohoto důvodu podle §

250d odst. 3 ve spojení s ustanovením § 248 odst. 1 písm. e)

o.s.ř. řízení zastavil, aniž se žalobou věcně zabýval.

Podle stěžovatele uvedené rozhodnutí Krajského soudu

v Českých Budějovicích zasáhlo do jeho základních práv zakotvených

v č. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen

"Listina"). Ústavní stížnost byla současně spojena s návrhem na

zrušení ustanovení § 55b zákona ČNR č. 337/1992 Sb., o správě daní

a poplatků, v platném znění, neboť fakultativnost rozhodování

instančně vyššího správce daně, vyjádřená v tomto ustanovení

slovem "může", je přímo v rozporu s čl. 37 Listiny, když možnost

přezkumu daňových rozhodnutí by měla být vyjádřena zcela kogentně

slovem "musí".

Při přezkoumání tohoto návrhu II. senát Ústavního soudu

neshledal důvody pro přerušení řízení ve věci ústavní stížnosti

podle ustanovení § 78 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, neboť

v daném případě nejsou splněny podmínky ustanovení § 74 zákona

o Ústavním soudu. Uplatněním § 55b zákona o správě daní a poplatků

nenastala skutečnost, která je předmětem ústavní stížnosti. Tou je

aplikace ustanovení § 248 odst. 2 písm. e) o.s.ř. Krajským soudem

v Českých Budějovicích, který rozhodnutí správce daně posoudil

jako rozhodnutí procesní povahy, které je ze soudního přezkumu

vyloučeno, a proto zastavil ve věci řízení. K vlastní aplikaci §

55b cit. zákona v soudním řízení proto vůbec nedošlo a před soudem

o daňové povinnosti a její výši nebylo žádným ze způsobů

předpokládaným ustanovením § 55b cit. zákona rozhodováno. Ani

v opačném případě by však nebylo možné stěžovateli vyhovět, neboť

nebyly naplněny podmínky ustanovení § 74 zákona o Ústavním soudu,

když vedlejší účastník řízení nepoužil ustanovení § 55b cit.

zákona tak, že by je chápal jako své diskreční oprávnění.

K ústavní stížnosti se vyjádřil účastník řízení

prostřednictvím JUDr. J. T. Podle jeho názoru nedošlo při soudním

přezkumu k pochybení, neboť rozhodnutí vedlejšího účastníka řízení

bylo procesní povahy a jako takové je z přezkumu vyloučeno. Práva

a povinnosti stěžovatele tak nebyly dotčeny, neboť pravomocné

rozhodnutí, kterým byla stěžovateli vyměřena daň, zůstalo

nezměněno.

Ve vyjádření vedlejšího účastníka řízení se uvádí, že

z ustanovení § 55b odst. 4 a 5 zákona o správě daní a poplatků

nevyplývá formulace výroku rozhodnutí v případě, že nejsou

shledány zákonné podmínky pro povolení přezkumu. Nešlo proto

o pochybení, když rozhodl o návrhu tak, že jej zamítl, a nikoli

tak, že přezkum nepovolil.

Ústavní soud posoudil na základě vyžádaného spisového

materiálu a vyjádření účastníků a vedlejšího účastníka jednotlivé

námitky stěžovatele z hlediska jejich ústavněprávní

opodstatněnosti a došel k těmto závěrům. Postupem účastníka řízení

jako orgánu veřejné moci došlo k porušení základních práv

stěžovatele uvedených v čl. 36 odst. 1 a 2, které zajišťují právo

stěžovatele domáhat se stanoveným postupem jeho práv u nezávislého

a nestranného soudu a právo na přezkum zákonnosti rozhodnutí

orgánu veřejné správy, jestliže tvrdí, že jím byl zkrácen na svých

právech, nestanoví-li zákon jinak. Rozhodující pro tento závěr

byla skutečnost, že v předchozím řízení před Krajským soudem

v Českých Budějovicích byla porušena jeho ústavně zaručená

základní práva a svobody. Ústavní soud v této souvislosti

podotýká, že jako orgán soudní ochrany ústavnosti ve smyslu čl.

83 Ústavy ČR neposuzoval jiné okolnosti případu než ty, které

souvisely s ústavně zaručenými právy stěžovatele na soudní ochranu

a na přezkum zákonnosti rozhodnutí orgánu veřejné správy ve smyslu

čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny. Ústavní soud proto mohl řešit pouze

otázku, zda závěr účastníka řízení o tom, že povolení či

nepovolení přezkumu pravomocného rozhodnutí správce daně vydané

instančně vyšším správcem daně je rozhodnutím procesní povahy či

nikoli a zda je tedy na místě ústavně přípustný zásah do

základních práv a svobod podle čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny.

Ustanovení § 55b cit. zákona umožňuje na žádost daňového

subjektu povolit nebo z hlediska veřejného zájmu nařídit

přezkoumání daňového rozhodnutí jako mimořádný opravný prostředek.

V prvé fázi rozhoduje instančně vyšší správce daně o povolení

tohoto mimořádného opravného prostředku, ve druhé fázi řízení

rozhoduje správce daně, který je při tom "vázán právním názorem

správce daně, který přezkoumání nařídil nebo povolil". Rozhodující

pro posouzení povahy rozhodnutí o povolení přezkumu je proto obsah

tohoto rozhodnutí a důvody, které k němu vedou. Podle ustanovení

§ 55b odst. 1 cit. zákona musí instančně vyšší správce daně

posoudit, zda jsou dány dvě kumulativně stanovené podmínky pro

povolení přezkumu. Nestačí proto pouze, že jde "o rozhodnutí

správce daně, které je v rozporu s právními předpisy nebo se

zakládá na podstatných vadách řízení", nýbrž musí být splněna

i další podmínka, kterou je prokázání, že jsou zde "okolnosti

nasvědčující tomu, že došlo ke stanovení daně v nesprávné výši".

V případě splnění obou podmínek instančně vyšší správce daně

přezkum správcem daně povolí, v opačném případě nepovolí. V daném

případě ovšem výrok rozhodnutí vedlejšího účastníka zněl zcela

jinak, když tento žádost stěžovatele zamítl a rozhodnutí

Finančního úřadu v Písku "v celém rozsahu" potvrdil. Již z výroku

vedlejšího účastníka proto plynulo, že nešlo o pouhé zkoumání

dodržení lhůty k podání žádosti o povolení mimořádného opravného

prostředku a o přezkoumání dalších zákonných podmínek povolení

přezkumu. Pro řízení před Ústavním soudem to však má jen ten

význam, že to svědčí o širší než procesní povaze uvedeného

rozhodnutí vedlejšího účastníka. Předmětem řízení před Ústavním

soudem je ovšem usnesení účastníka řízení o zastavení řízení.

V případě rozhodnutí instančně vyššího správce daně jde vždy

o posouzení právních a skutkových okolností případu, které se

nejen týkají vedení (nebo neprovedení) dalšího řízení, nýbrž se

týkají i nároků žadatele. Rozhodnutí o povolení přezkumu se musí

vypořádat nejen se zachováním lhůty podle § 55b odst. 2 cit.

zákona, popř. s procesními vadami předchozího řízení, nýbrž musí

zásadně posoudit dodržení zákonnosti rozhodnutí a zejména též

skutkový stav v podobě existence skutečností, které alespoň

nasvědčují tomu, že daň nebyla vyměřena ve správné výši. Pokud by

instančně vyšší správce daně nepřihlédl k porušení právního

předpisu, podstatné vadě řízení nebo skutkové okolnosti, která

alespoň nasvědčuje tomu, že daň byla nesprávně stanovena, zůstal

by při extenzívním výkladu pojmu "procesního rozhodnutí"

stěžovatel v tomto řízení bez soudní ochrany, která je mu Listinou

základních práv a svobod zaručena v čl. 36 odst. 1 a 2. Ústavní

soud se proto přidržel právního názoru vysloveného v nálezu

Ústavního soudu pod sp. zn. II. ÚS 94/96 a rozhodl o zrušení

usnesení účastníka řízení, neboť jím bylo zasaženo do ústavně

chráněné oblasti stěžovatele, který když tvrdí, že byl zkrácen na

svých právech rozhodnutím orgánu veřejné správy, když má vůči

státu nárok na poskytnutí soudní ochrany ve formě přezkumu

takového rozhodnutí nezávislým a nestranným soudem. Porušení

základních práv a svobod tak spočívalo v neposkytnutí soudní

ochrany, když Krajský soud v Českých Budějovicích se přidržel

výkladu pojmu "procesní rozhodnutí" v rozsahu, který vedl

k neústavnímu zásahu do základních práv a svobod stěžovatele. Je

věcí obecného soudu, aby posoudil, zda ke zkrácení na právech

skutečně došlo a zda rozhodnutí instančně vyššího správce daně

skutečně odpovídá zachování právních předpisů, správnému vedení

daňového řízení a zda zde skutečně nejsou okolnosti, které by

nasvědčovaly nesprávnému vyměření daně.

Poučení:

Proti rozhodnutí Ústavníhosoudu se nelze odvolat.

V Brně dne 12. 11. 1997

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru