Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 271/2000Usnesení ÚS ze dne 15.04.2003

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelPOLITICKÁ / VOLEBNÍ STRANA
Soudce zpravodajProcházka Antonín
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost - § 43/2/a)
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek
Věcný rejstříkDůkaz
vlastnické právo/přechod/převod
EcliECLI:CZ:US:2003:2.US.271.2000
Datum podání02.05.2000
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 11, čl. 38 odst.2

Ostatní dotčené předpisy

496/1990 Sb., § 1

99/1963 Sb., § 132


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 271/2000 ze dne 15. 4. 2003

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Cepla a soudců JUDr. Jiřího Malenovského a JUDr. Antonína Procházky v právní věci stěžovatelky K. zastoupené advokátem JUDr. P. A., proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 17. 2. 1999, sp. zn. 31 C 310/93, a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. 11. 1999, č.j. 20 Co 314/99-132, za účasti Obvodního soudu pro Prahu 1 a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a České republiky - Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, Rašínovo nábřeží 42, Praha 2, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností, podanou včas [§ 72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů; dále jen "zákon o Ústavním soudu"] a co do formálních náležitostí ve shodě se zákonem [§ 30 odst. 1, § 34, § 72 odst. 1 písm. a) a odst. 4 zákona o Ústavním soudu], napadla stěžovatelka rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 4. 11. 1999, č.j. 20 Co 314/99-132, jakož i jemu předcházející rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 17. 2. 1999, sp. zn. 31 C 310/93, neboť má za to, že uvedenými rozhodnutími došlo k porušení jejího práva vlastnit majetek dle čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a práva na spravedlivý proces, jež je zakotveno v hlavě páté Listiny, především pak čl. 38 odst. 2 Listiny.

Jak Ústavní soud z příslušného soudního spisu zjistil, Česká republika - Okresní úřad Sokolov se žalobu podanou u Obvodního soudu pro Prahu 1 domáhala na základě (ústavního) zákona č. 496/1990 Sb., o navrácení majetku K. (dále jen "zákon č. 496/1990 Sb."; k tomu srov. čl. 112 Ústavy ČR) na stěžovatelce zaplacení částky 727.461,60 Kč. Uvedený soud rozsudkem ze dne 17. 3. 1997, č.j. 31 C 310/93-71, rozhodl tak, že stěžovatelce uložil povinnost zaplatit žalobkyni částku 452.295,70 Kč, v částce 275.165,90 Kč pak žalobu zamítl. Své rozhodnutí zdůvodnil tím, že vycházel především ze specifikace nároku ve smyslu § 3 (pozn.: míněn zřejmě § 1 odst. 3) zákona č. 496/1990 Sb., předložené Okresním úřadem v Sokolově, jenž odpovídá hodnotě prodaných či již neexistujících věcí z bývalého majetku OV KSČ v Sokolově. Uvedený nárok se skládá z peněžních prostředků: 1) získaných za prodané základní prostředky ve výši 693.300,-- Kč; 2) za likvidované základní prostředky (zůstatková hodnota vypočtena podle vyhlášky MF č. 94/1980 Sb.) ve výši 2.130,-- Kč; 3) získaných za prodej předmětů postupné spotřeby (nejednalo se o kancelářské a obdobné vybavení) ve výši 25.090,-- Kč, 4) za likvidované a nenalezené předměty postupné spotřeby podléhající vydání (zůstatková hodnota 50 % pořizovací ceny) ve výši 4.947,50 Kč; 5) odpovídajících hodnotě pohledávek ve výši 1.994,10 Kč. Pokud jde o prostředky dle bodu 2) a 3) soud uznal námitku stěžovatelky, že v této položce byly nesprávně zahrnuty některé předměty vydání nepodléhající, neboť jejich pořizovací hodnota nebyla vyšší než 5.000,-- Kč, přičemž tvořily součást obvyklého kancelářského zařízení (§ 1 odst. 2 zákona č. 496/1990 Sb.). Pokud jde o námitku nutnosti odečtení částky 340.851,37 Kč, jež představuje na stát bezúplatně převedené předměty postupné spotřeby, které však vydání nepodléhaly, obvodní soud vycházel jednak ze zákona č. 496/1989 Sb. (pozn: míněn zřejmě zákon č. 496/1990 Sb.), jednak z předpisů vydaných k provedení citovaného zákona, jakož i k provedení příslušných usnesení vlády, v nichž se neuvádí, že by tato položka měla být odečtena od celkové povinnosti. Oproti tomu soud uznal snížení žalované částky o částku 224.558,41 Kč, představující "refundaci mezd" (prostředky vyplacené bývalým pracovníkům OV KSČ Sokolov v roce 1990), neboť tato částka má být dle prováděcích předpisů k zákonu č. 496/1989 Sb. (viz výše) stěžovatelce zohledněna.

K odvolání stěžovatelky i vedlejšího účastníka (žalobkyně) byl výše uvedený rozsudek usnesením Městského soudu v Praze ze dne 23. 3. 1998, č.j. 20 Co 640/97-97, zrušen. Odvolací soud dospěl k závěru, že soud prvého stupně žalobu sice zamítl do částky 224.558,41 Kč, představující tzv. refundaci mezd, avšak neuvedl, z jakého důvodu ji posuzoval v rámci pohledávky uplatněné v žalobě. Soud prvého stupně se rovněž dostatečně nevypořádal se zjištěním, že stěžovatelka převedla bezúplatně na stát předměty, které vydání nepodléhají. Jestliže se tak stalo, stěžovatelka (eventuelně) jednala bez právního důvodu a na straně státu došlo k bezdůvodnému obohacení, a tak je třeba námitku, že hodnota těchto předmětů má být započtena vůči pohledávce žalobkyně, považovat za námitku započtení dle § 98 věta druhá o. s. ř., kterou se měl soud prvého stupně zabývat jak z hlediska splnění podmínek vlastního vzniku bezdůvodného obohacení, tak i z hlediska včasnosti uplatnění námitky.

Následně Obvodní soud pro Prahu 1 ústavní stížností napadeným rozsudkem rozhodl tak, že stěžovatelka je povinna zaplatit žalobkyni částku 676.854,10 Kč a že v částce 50.607,50 Kč se žaloba zamítá. K odvolání žalobkyně proti zamítnutí žaloby v částce 275.165,90 Kč (tzv. refundace mezd) soud uved, že uznává její námitku, že tuto částku do specifikace nezahrnula, když tato částka byla již dříve zohledněna; z tohoto důvodu ji soud znovu nezapočítal. Ve vztahu k námitce žalobkyně, že soud ve svém předchozím rozsudku chybně neuznal zařazení některých předmětů, protože vydání nepodléhají, soud odkázal na svůj dřívější rozsudek. Pokud jde o částku 332.548,42 Kč (předměty v ceně 28.490,-- Kč dle protokolu ze dne 29. 5. 1991 a další předměty postupné spotřeby a základní prostředky převedené na stát hospodářskými smlouvami v roce 1990), tato představuje bezdůvodné obohacení, neboť zahrnuje předměty převedené stěžovatelkou, ačkoliv dané předměty vydání nepodléhaly; námitka započtení však byla poprvé uplatněna dne 19. 11. 1993. Podle § 107 odst. 1 občanského zákoníku právo na vydání plnění z bezdůvodného obohacení se promlčí za dva roky ode dne, kdy se oprávněný dozví, že došlo k bezdůvodnému obohacení a kdo se na jeho úkor obohatil. Zákon č. 496/1990 Sb. vyšel ve Sbírce zákonů dne 15. 12. 1990, přičemž tímto dnem se stěžovatelka dozvěděla, že vydala předměty vydání nepodléhající. Pokud jde o majetek převedený hospodářskými smlouvami v roce 1990, lhůty pro podání žaloby končí koncem roku 1992. Námitka započtení byla uplatněna v listopadu 1993, a tak nebyla k započtení způsobilá, protože nárok byl promlčen.

Stěžovatelka podala proti tomuto rozsudku odvolání, které však odvolací soud zamítl rozsudkem napadeným ústavní stížností. V něm dospěl k závěru, že soud prvého stupně doplnil dokazování ve smyslu pokynu odvolacího soudu a skutková zjištění posoudil správně i po stránce právní. Námitka stěžovatelky, že žalobkyně neprokázala rozsah náhrady za jednotlivé předměty, hodnotil odvolací soud jako účelovou, protože z obsahu spisu je zřejmé, jakými doklady žalobkyně své nároky prokazovala a stěžovatelka až do fáze daného odvolacího řízení tento rozsah nezpochybňovala. Doklady ohledně výčtu předmětů, za něž žalobkyně požadovala náhradu, byly vyhotoveny k tomu kompetentními orgány státní správy, a pokud stěžovatelka namítala jejich nehodnověrnost, aniž by jejich správnost vyvrátila, vychází soud z těchto listin jako ze způsobilých hodnověrných důkazních prostředků. Dále odvolací soud uvedl, že ceny, které byly podkladem pro stanovení výše peněžní náhrady, představují ceny zůstatkové, jak vyplývá z podkladů předložených žalobkyní, a proto je námitka stěžovatelky v tomto ohledu nedůvodná. Odvolací soud se dále ztotožnil s názorem žalobkyně, že soubory věcí musí jí být z hlediska pořizovacích cen posuzovány jako celek a nikoliv jednotlivě (kritérium 5.000,- Kč) pro úvahu o tom, zda takové soubory podléhají vydání či nikoliv (je tomu tak dle soudu z toho důvodu, že tyto soubory nelze dělit na jednotlivé části, aniž by tento soubor věcí neztratil způsobilost pro používání k účelu, k němuž byl zhotoven). Pokud jde o prostředky tzv. refundace mezd, tyto nebyly žalobkyní do vyčíslení celkové výše žalobního nároku zahrnuty, a tak je námitka stěžovatelky v tomto ohledu nedůvodná. Podle názoru odvolacího soudu nelze započítat ani hodnotu předmětů, jež stěžovatelka vydala nad rámec své zákonné povinnosti; v tomto případě se může jednat totiž o bezdůvodné obohacení na straně státu, avšak v takovém případě by se pohledávky žalobkyně a stěžovatelky střetly po uplynutí 30 dnů od účinnosti zákona č. 496/1990 Sb., tj. dne 1. 2. 1991. Subjektivní lhůta k uplatnění nároku ze strany stěžovatelky ve smyslu § 107 odst. 1 občanského zákoníku skončila dnem 31. 1. 1993, avšak stěžovatelka v této lhůtě svůj nárok k započtení nevznesla, a tak došlo k jeho promlčení; v důsledku námitky promlčení by soud ani v případě prokázání nároku nemohl tuto pohledávku z důvodu její nezpůsobilosti započíst na uplatněnou pohledávku žalobkyně.

Proti posledně uvedenému rozhodnutí podala stěžovatelka dovolání, které však bylo Nejvyšším soudem ČR usnesením ze dne 21. 8. 2002, č.j. 29 Cdo 2050/2000-161, jako nepřípustné dle § 218 odst. 1 písm. c) ve spojení s § 243b odst. 4 o. s. ř. odmítnuto.

Současně stěžovatelka podala posuzovanou ústavní stížnost, v níž především poukazuje na to, že nalézací soud vycházel pouze z tvrzení vedlejšího účastníka o tom, které základní prostředky a předměty postupné spotřeby právní předchůdce stěžovatelky prodal, připočetl pohledávky, a vyloučil cenu předmětů, které již podle vyjádření žalobkyně samotné vydání nepodléhaly, a dovodil, že zbývající peněžní částku je stěžovatelka povinna zaplatit. Soud vycházel ze specifikace ze dne 8. 10. 1996, jež je jen vyjádřením žalobkyně. Specifikace sama odkazuje na seznam základních prostředků, který není podepsán žádným zástupcem tehdejšího OV KSČ Sokolov, je na něm patrný pouze otisk razítka podniku Klenoty, ovšem podpis opět chybí. Navíc je na tomto seznamu celá řada číselných údajů ručně dopisována, přičemž není patrný význam těchto údajů, tyto údaje nejsou nijak potvrzeny a nejsou uvedeny žádné prodejní ceny, a proto tento důkaz jako nevěrohodný nemůže obstát. Kromě toho je ve spise jen jeho nekvalitní kopie. Dalším důkazem má být tabulka č. 2 ze dne 17. 3. 1991, jež není podepsána žádným zástupcem právního předchůdce stěžovatelky, a tak představuje pouze tvrzení žalobkyně. Její věrohodnost zpochybňuje i to, že její obsah byl měněn. Stěžovatelka opakovaně tvrdí, že nebyla povinna vydat předměty tvořící kancelářské a obdobné vybavení s pořizovací cenou do 5.000,-- Kč, jež byly zařazeny mezi základní prostředky např. jen proto, že byly pořízeny jednorázově na jeden doklad. Specifikaci vedlejšího účastníka zpochybňuje i znalecký posudek, z něhož je patrno, že stěžovatelka prodala podniku Klenoty kancelářský nábytek a vybavení kanceláří za 1.156.537,-- Kč. Stěžovatelka poukazuje rovněž na to, že vydala vedlejšímu účastníkovi in natura předměty v celkové hodnotě 28.490,-- Kč poté, co svůj nárok vyčíslil tzv. tabulkou č. 2 ze dne 17. 3. 1991, přičemž tyto předměty vydání nepodléhaly. Stěžovatelka tak plnila nárok tvrzený vedlejším účastníkem, a proto se nejedná o plnění bez právního důvodu, mající za následek neoprávněný majetkový prospěch, ale o částečné splnění závazku. Pokud by stěžovatelka měla být zavázána k uhrazení uvedené částky, plnila by dvakrát. Dle stěžovatelky byl povinen vedlejší účastník postupovat podle usnesení vlády č. 991/1990 a dalších předpisů; když stěžovatelka bezúplatně převedla hmotný majetek za 332.548,41 Kč, jenž vydání nepodléhal - jednalo se o předměty postupné spotřeby, tyto převody měly být uvedeny ve sloupci 4 tabulky (bezúplatné převody na stát v roce 1990) ze dne 17. 3. 1991, což se nestalo, a tedy o uvedenou částku se měl snížit celkový nárok vedlejšího účastníka. Obdobná situace existuje ohledně základních prostředků, kdy je z hospodářských smluv patrno, že stěžovatelka bezúplatně převedla majetek evidovaný jako základní prostředky v ceně 418.238,- Kč na stát, ve všech těchto případech se jednalo o předměty v pořizovací ceně do 5.000,-- Kč tvořící součást kancelářského a obdobného vybavení, které nebyla povinna vydat; jestliže jsou tyto předměty uvedeny v řádku základní prostředky, sloupec 3 tabulky č. 2, pak jejich cena měla být odečtena, v důsledku čehož by se snížila i částka ve sloupci 10 a následně i sloupci 11, kterou je povinna zaplatit. Lze tedy shrnout, že dle stěžovatelky se nemůže jednat o kompenzaci vzájemných nároků mezi žalobkyní a žalovanou, ale o způsob zjištění nároku státu podle zákona č. 496/1990 Sb., jenž určila vláda svým usnesením č. 901/1990, které je pro vedlejšího účastníka závazné. Stěžovatelka nesouhlasí ani se závěrem, že částka 224.558,- Kč, připadající na snížení z titulu vyplacených mezd a mzdových vyrovnání pracovníkům, kteří odešli v roce 1990 z důvodů organizačních změn, byla již dříve vedlejším účastníkem zohledněna, a proto k ní soud ani nepřihlížel. Této skutečnosti nic nesvědčí; celkový objem mezd a mzdových vyrovnání stěžovatelka prokázala předloženými doklady, kdy předmětná částka je pouze rozdílem mezi celkovým objemem mezd a mzdovým vyrovnáním a mezi stavem na běžném účtu, a tak celá tato částka měla být uvedena jako "minusová" ve sloupci 11 tabulky č. 2 a odečtena. Stěžovatelka poukazuje na tabulku č. 2, kde je takto nesprávně odečtena pouze částka 192.536,41 Kč. Závěrem stěžovatelka shrnuje, že nárok nebyl vůbec prokázán, a pokud existoval, měl být snížen o součet shora uvedených částek, tj. o 787.579,37 Kč, v důsledku čehož zcela zanikl; proto navrhuje zrušení napadených rozsudků.

Ústavní soud si k ústavní stížnosti vyžádal vyjádření účastníků řízení a vedlejšího účastníka řízení. Městský soud v Praze navrhl ústavní stížnost odmítnout, protože stěžovatelka podala dovolání k Nejvyššímu soudu, a dokud nebude v této věci rozhodnuto, nelze dovodit, že stěžovatelka vyčerpala všechny procesní prostředky k ochraně svých práv. Pokud by Ústavní soud zaujal jiné stanovisko, městský soud odkázal na odůvodnění svého rozsudku s tím, že se s námitkami obsaženými v ústavní stížnosti vypořádal již ve zmíněném odůvodnění. Přitom poukázal na postavení Ústavního soudu, který není další soudní instancí a nepřezkoumává závěry obecných soudu v hmotněprávních otázkách. Odůvodněná by byla pouze stížnost, pokud by soudy dospěly ke svým závěrům postupem v rozporu s právem na spravedlivý proces.

Obvodní soud pro Prahu 1 navrhl ústavní stížnost zamítnout, neboť v ní stěžovatelka pouze vágně odkazuje na porušení svých ústavních práv, zatímco hlavní část stížnosti je - bez návaznosti to - zaměřena na kritiku provádění důkazů a skutkových zjištění obecných soudů. Uvedený soud odmítá porušení čl. 11 Listiny, přičemž uvádí, že účelem zákona č. 496/1990 Sb., na jehož základě rozhodoval, byla podobně jako u tzv. restitučních zákonů náprava majetkových křivd spáchaných za vlády totalitního komunistického režimu a nezákonného obohacování K., která se často považovala za stát. Stěžovatelka sice nemusí souhlasit s jeho obsahem, jenž jistě zasáhl do jejího vlastnictví, avšak obvodní soud je jím vázán, přičemž postupoval v souladu s ním. Namítá-li stěžovatelka porušení čl. 38 odst. 2 Listiny, nebylo dle názoru obvodního soudu toto a ani jiná práva zaručující spravedlivý proces porušena; stěžovatelka zaměňuje Ústavní soud za další instanci, když chce, aby byly znovu přehodnoceny provedené důkazy a přezkoumána skutková zjištění, avšak toto Ústavnímu soudu nepřísluší. Řízení před obecnými soudy podléhá zásadě volného hodnocení důkazů, a tedy záleží na úvaze soudu, které důkazy provede a která tvrzení vezme za prokázaná a která nikoliv.

ČR - Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových uvedl, že obecné soudy provedly procesně zcela nezávadné dokazování, důkazy logicky správně zhodnotily, takže jejich skutková zjištění odpovídají objektivní realitě. Dále uvedly, že Ústavní soud není součástí obecné soudní soustavy a nemůže provádět dohled nad jejich rozhodovací činností, pokud nebyla porušena ústavně zaručená práva, což je i v tomto případě. Pokud stěžovatelka napadá nesprávné právní posouzení věci, je dle názoru vedlejšího účastníka ústavní stížnost ve smyslu § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu nepřípustná; pokud by Ústavní soud stížnost z tohoto důvodu neodmítl, navrhuje její zamítnutí s odkazem předchozí rozhodnutí soudů v dané věci.

Ústavní soud se nejdříve zabýval opodstatněností ústavní stížnosti, aby zjistil, zda jsou dány předpoklady jejího meritorního projednání ve smyslu § 42 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Opodstatněností ústavní stížnosti se přitom v řízení před Ústavním soudem rozumí, že rozhodnutí, které je stížností napadeno, je způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele. Po přezkoumání skutkové a právní stránky věci dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je v tomto směru zjevně neopodstatněná, neboť se stěžovatelce nepodařilo prokázat možnost porušení svých ústavně zaručených základních práv a svobod.

V ústavní stížnosti stěžovatelka poukazuje na porušení čl. 11 a čl. 38 odst. 2 Listiny, ovšem již blíže nekonkretizuje, v důsledku jakých skutečností měla být tato ústavně zaručená práva porušena, resp. z ústavní stížnosti není patrná souvislost mezi namítaným porušením citovaných ustanovení a právní argumentací v ústavní stížnosti obsaženou. Dále lze z ústavní stížnosti dovodit, že je jí obecně napadáno porušení práva na spravedlivý proces, k čemuž mělo dojít v důsledku nesprávně nebo nedostatečně zjištěného skutkového stavu, kdy nebyly odstraněny rozpory v důkazních prostředcích a kdy byla vzata v úvahu jen jedna skupina důkazů, a dále (zřejmě) v důsledku nedostatečného zdůvodnění napadených rozsudků (§ 157 odst. 2 o. s. ř.). Toto své tvrzení stěžovatelka dále zdůvodňuje jednak tím, že svůj nárok vedlejší účastník řádně neprokázal, když zpochybňuje příslušné listinné důkazy (seznam základních prostředků, specifikace, tabulka č. 2), z nichž obecné soudy vycházely. Na tomto místě je třeba poukázat na konstantní judikaturu Ústavní soudu, dle které tento soud není běžnou další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným soudům obecným a nezkoumá celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí. Neposuzuje ani stanoviska a výklady obecných soudů ke konkrétním zákonným ustanovením, ani jejich právní úvahy, názory a závěry, pokud nejde o otázky základních práv a svobod. Jeho úkolem taktéž není zabývat se eventuálním porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob chráněných obyčejným zákonodárstvím, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem (srov. čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR, § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu), neboť Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR).

Tato zásada má význam i pro otázku hodnocení důkazů ze strany obecných soudů, neboť z ústavního principu nezávislosti soudů vyplývá rovněž zásada volného hodnocení důkazů (§ 132 o. s. ř.); jestliže obecné soudy při svém rozhodování respektují kautely dané ustanovením § 132 o. s. ř., nespadá do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani tehdy, kdyby se s takovým hodnocením sám neztotožňoval. Za rozpor s principy řádného a spravedlivého procesu lze považovat až takovou situaci, kdy v soudním rozhodování jsou skutková zjištění v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy. Pochybení tohoto druhu však Ústavní soud nezjistil. Městský soud v odůvodnění napadeného rozsudku srozumitelně uvedl, proč o předmětné listiny jako hodnověrné důkazní prostředků opřel své rozhodnutí, přičemž za situace, kdy sama stěžovatelka téměř po celou dobu řízení z údajů v nich uvedených vycházela a k nim vztahoval své námitky, nemá ani Ústavní soud důvod pochybovat, že uvedené předměty skutečně existovaly.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti (zřejmě) polemizuje i s názorem obecných soudů, pokud jde interpretaci ustanovení § 1 odst. 2 zákona č. 496/1990 Sb., dle které soubory věcí musí být z hlediska pořizovacích cen posuzovány jako celek a nikoliv jednotlivě. Ústavní soud se vzhledem ke svému postavení vůči soudům obecným necítí být oprávněn k přezkumu uvedeného závěru, neboť ten výrazem nezávislého soudního rozhodování. Jak již v řadě svých rozhodnutí Ústavní soud konstatoval (např. nález ze dne 8. 7. 1999, sp. zn. III. ÚS 224/98, publ. in: Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 15, č. 98), nesprávná aplikace jednoduchého práva obecnými soudy má za následek porušení základních práv a svobod až v případě, že dojde k porušení některé z těchto norem v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy) anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. přepjatý formalismus); v posuzovaném případě však existence některého z uvedených prvků namítána nebyla, není ani patrná z konfrontace uvedeného ustanovení s právními závěry obecných soudů.

Dále stěžovatelka namítá, že pokud bezplatně na vedlejšího účastníka převedla předměty, které dle zákona č. 496/1990 Sb. vydání nepodléhaly, měla být hodnota těchto převodů odečtena z žalované částky, jak má vyplývat z usnesení vlády č. 991/1990; dle stěžovatelky se tak nejedná o plnění bez právního důvodu, jež by mělo za následek neoprávněný majetkový prospěch vedlejšího účastníka, jak uvádí obecné soudy. Ústavní soud jednak poznamenává, že obecné soudy se řídí zákonem, přičemž z ustanovení § 1 odst. 3 zákona č. 496/1990 Sb. vyplývá, že zohlednit je třeba věci nebo majetková práva, které byly vydány státu již přede dnem účinnosti uvedeného zákona, jedná-li se o věci podléhající vydání dle § 1 cit. zákona. Byly-li vydány věci, které ve smyslu uvedeného zákona vydání nepodléhaly, pak nelze dospět k jinému závěru, než k jakému dospěly obecné soudy, tedy že se jednalo o plnění stěžovatelky bez právního důvodu. Konečně stěžovatelka vyjadřuje nesouhlas se závěrem, že částka 224.558,- Kč připadající na snížení z titulu vyplacených mezd a mzdových vyrovnání pracovníkům, kteří odešli z důvodu organizačních změn, byla již dříve vedlejším účastníkem zohledněna. Stěžovatelka oproti tomu tvrdí, že vedlejší účastník neodečetl z titulu refundace mezd nic, na dalším místě však tvrdí, že namísto uvedené částky bylo odečtena pouze částka 192.536,41 Kč. Ani v tomto ohledu Ústavní soud pochybení nezjistil, neboť jak vyplynulo z listinných důkazů, ke dni 31. 12. 1998 výše peněžních prostředků stěžovatele činila 358 854,59 Kč a od této částky byla vedlejším účastníkem odečtena částka 541.991,- Kč jakožto výdaje na mzdy odcházejícím pracovníkům ve výši 300.528,-- Kč a mzdové vyrovnání ve výši 241.463,- Kč, přičemž rozdíl mezi oběma částkami byl odečten od celkového nároku vedlejšího účastníka. Z ničeho tedy nelze dovozovat, že by skutkové závěry obecných soudů v tom ohledu, že částka na tzv. refundaci mezd již byla vedlejším účastníkem zohledněna, byly v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy; vzhledem k zásadě volného hodnocení důkazů obecnými soudy, kdy tyto vycházely z příslušných důkazů (viz výše), se nemůže Ústavní soud pouštět do přezkumu toho, jaká měla být přesná výše příslušných částek, neboť toto je otázkou věcné správnosti a nikoliv ústavnosti napadených rozhodnutí.

Z výše uvedených důvodů, kdy z ničeho nelze dovodit eventuelní porušení některého z principů práva na spravedlivý proces či jiných ústavně zaručených práv, Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 15. dubna 2003

Vojtěch Cepl

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru