Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 2707/15 #1Usnesení ÚS ze dne 07.03.2016

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - OS Praha 10
SOUD - MS Praha
SOUD - NS
Soudce zpravodajŠimíček Vojtěch
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/právo vlastnit a pokojně užívat majetek obecně
právo na soudní a jinou právní ochranu ... více
Věcný rejstříkDokazování
Promlčení
Dobré mravy
kupní smlouva
Cena
půjčka
neplatnost/absolutní
EcliECLI:CZ:US:2016:2.US.2707.15.1
Datum podání07.09.2015
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1, čl. 11 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

40/1964 Sb., § 39, § 3, § 107 odst.2

99/1963 Sb., § 118a


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 2707/15 ze dne 7. 3. 2016

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Tomáše Linharta, zastoupeného Mgr. Janem Stínkou, advokátem se sídlem Průchodní 346, Kladno, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 18. 2. 2014, č. j. 46 C 13/2012-91, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. 8. 2014, č. j. 69 Co 254/2014-128, a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 6. 2015, č. j. 33 Cdo 1600/2015-172, za účasti Obvodního soudu pro Prahu 10, Městského soudu v Praze a Nejvyššího soudu, jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Dne 7. 9. 2015 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel se jí domáhá zrušení výše uvedených rozhodnutí obecných soudů, neboť má za to, že v řízení, z něhož tato rozhodnutí vzešla, bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces zejména ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na ochranu vlastnictví dle čl. 11 Listiny.

2. Z ústavní stížnosti, jakož i z obsahu napadených rozhodnutí se podává, že v záhlaví citovaným rozsudkem Obvodní soud pro Prahu 10 (dále též "obvodní soud") jako soud prvního stupně zamítl žalobu o zaplacení částky 5.000.000 Kč s příslušenstvím (výrok I) a určil, že žalovanému se náhrada nákladů řízení nepřiznává (výrok II). Takto soud rozhodl o žalobě, kterou se stěžovatel domáhal po žalovaném M. Klementovi zaplacení částky 5.000.000 Kč, a to z titulu vrácení kupní ceny podle kupní smlouvy, která měla být uzavřena mezi stěžovatelem (jako kupujícím) a právním předchůdcem žalovaného (jeho otcem) jako prodávajícím dne 6. 6. 2000. Předmětem této kupní smlouvy měly být blíže specifikované nemovitosti. Soud prvního stupně však po provedeném dokazování dospěl mimo jiné k závěru, že mezi stěžovatelem a právním předchůdcem žalovaného byla uzavřena dne 1. 4. 2000 smlouva o půjčce, kdy věřitelem byl stěžovatel a dlužníkem byl právní předchůdce žalovaného. Předmětem této smlouvy byla půjčka ve výši 30.000.000 Kč s tím, že právní předchůdce žalovaného převzal peníze při podpisu této smlouvy a zavázal se je vrátit do dvou měsíců; současně bylo sjednáno, že nedojde-li k úhradě dluhu, převede dlužník na stěžovatele ve smlouvě vyjmenované nemovitosti. Shora zmíněnou kupní smlouvou pak dne 6. 6. 2000 převedl otec žalovaného na stěžovatele nemovitosti, když dohodnutá kupní cena měla být uhrazena již před jejím podpisem. Na základě předmětné kupní smlouvy byl následně stěžovatel zapsán do katastru nemovitostí jako vlastník těchto nemovitostí. Právní předchůdce žalovaného však zemřel dne 15. 6. 2000 a usnesením Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 8. 6. 2004, č. j. 13 D 1122/2000-603, bylo v této souvislosti potvrzeno, že veškerý majetek nabyl právě žalovaný, a to včetně nemovitostí, jež měl stěžovatel na základě kupní smlouvy získat. V návaznosti na to bylo vyvoláno řízení o určení vlastnictví k předmětným nemovitostem, kdy rozsudkem Obvodního soudu Praha - východ, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 19. 1. 2010, č. j. 22 Co 273/2009-80 (který nabyl právní moci dne 16. 2. 2010) bylo rozhodnuto, že vlastníkem předmětných nemovitostí je žalovaný, a to jako právní předchůdce svého otce. Kupní smlouva uzavřená mezi stěžovatelem a právním předchůdcem žalovaného byla totiž shledána absolutně neplatnou, neboť se ve své podstatě jednalo o nezákonnou propadnou zástavu. Stěžovatel nadto žalovaného před podáním žaloby ani nevyzval k zaplacení nárokované částky, ba dokonce výslovně prohlásil, že nechce přihlásit svou pohledávku do dědictví.

3. Za této situace obvodní soud v ústavní stížností napadeném rozsudku uzavřel, že se stěžovatel vrácení peněz mohl domáhat jen z titulu nesplacené půjčky, když ovšem její splatnost nastala již dne 1. 6. 2000 a promlčecí doba tak začala běžet o den později, tedy 2. 6. 2000 a uplynula 2. 6. 2003. Pokud za této situace žalovaný vznesl námitku promlčení, vznesl jí důvodně a žalobu bylo nutno zamítnout.

4. K odvolání stěžovatele Městský soud v Praze prvostupňové rozhodnutí v záhlaví citovaným rozsudkem potvrdil. Po stěžovateli totiž bylo podle městského soudu možno v dané věci spravedlivě požadovat, a to s ohledem na bezprostředně následující úmrtí právního předchůdce žalovaného, aby situaci odpovídajícím způsobem vyhodnotil, a to zejména při vědomí všech okolností uzavření kupní smlouvy a smlouvy o půjčce. Neměl tedy jen pasivně vyčkávat výsledku soudního řízení o určení vlastnického práva k předmětným nemovitostem. Na tento rozsudek Městského soudu navázal Nejvyšší soud v záhlaví citovaným usnesením; dovolání stěžovatele jako nepřípustné odmítl.

5. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že v řízení před soudy nebyl poučen podle ustanovení § 118a odst. 1 a odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen "o. s. ř."). Existence tohoto poučení přitom byla o to zásadnější, když v obdobné věci stěžovatel u téhož soudu již dříve se svou žalobou uspěl a stěžovatel proto předpokládal vydání podobného rozhodnutí. Za tohoto stavu považuje stěžovatel rozhodnutí soudu prvního a druhého stupně za překvapivá.

6. Dále stěžovatel nesouhlasí se závěrem obecných soudů, že předmětná kupní smlouva je neplatná, přičemž smlouva o půjčce je platným právním úkonem. Jak bylo totiž v řízení zjištěno, obě smlouvy byly uzavírány v jeden okamžik a vzájemně spolu souvisely. Stěžovatel je tedy na rozdíl od obecných soudů přesvědčen, že pokud je neplatná kupní smlouva, musí být neplatností zatížena i smlouva o půjčce. Ve stěžovatelově případě se proto jedná o nárok na vrácení plnění z neplatné smlouvy, respektive z neplatného souboru smluv. Stěžovateli se rovněž jeví jako zneužití práva, pokud by mělo být v důsledku námitky promlčení vznesené žalovaným stěžovateli odepřeno právo na vrácení z půjčky ze dne 1. 4. 2000 za současné ztráty nemovitostí. Z provedených důkazů je totiž evidentní, že tyto nemovitosti měly podle vůle stran (tedy vůle stěžovatele a právního předchůdce žalovaného) sloužit k umoření půjčky. O tom, že tento způsob vypořádání je neplatný, se stěžovatel dozvěděl nejdříve právní mocí rozsudku Krajského soudu v Praze č. j. 22 Co 273/2009-80, to je dne 16. 2. 2010, a tedy po uplynutí objektivní tříleté lhůty. V období od 6. 6. 2000 do 16. 2. 2010 byl přitom stěžovatel přesvědčen, že jeho nárok z půjčky je uspokojen, neboť byl v katastru nemovitostí zapsán jako vlastník předmětného nemovitého majetku.

7. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů či jiných orgánů veřejné moci nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení nicméně Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal.

8. V nyní projednávaném případě totiž Ústavní soud konstatuje, že v postupu obecných soudů a v jejich rozhodnutích neshledal nic, co by odporovalo výše popsaným východiskům, jelikož odůvodnění napadených rozhodnutí jsou dostatečně podrobná a také přesvědčivá. Ústavní soud nenašel žádnou indicii, která by mohla svědčit o zásahu do práv stěžovatele či o extrémním vykročení z pravidel upravujících toto řízení ve shora naznačeném smyslu.

9. Namítá-li stěžovatel pochybení soudu prvního stupně stran absence poučení a výzvy ve smyslu ustanovení § 118a o. s. ř. ve vztahu k námitce promlčení ze strany žalovaného, jakož i ve vztahu k posouzení samotného stěžovatelem uplatněného nároku (zda se mezi stranami jednalo o nesplacenou půjčku nebo o nárok na vrácení kupní ceny), pak Ústavní soud - stejně jako soud odvolací - konstatuje, že k tomuto pochybení skutečně došlo, nicméně městský soud je napravil tím, že dal stěžovateli možnost se k těmto závěrům vyjádřit a doplnit důkazní návrhy, aniž by je hodnotil jako nepřípustné novoty. Ani přes tento poskytnutý procesní prostor však stěžovatel odvolací soud o svém hodnocení věci nepřesvědčil. Okolnost, že stěžovatel byl podle svého tvrzení v jiném řízení se svým obdobným nárokem úspěšný, přitom nemůže - sama o sobě - mít vliv na hodnocení této věci.

10. Žádá-li stěžovatel po Ústavním soudu, aby přisvědčil jeho výkladu, že je-li neplatná kupní smlouva, musí být neplatná i smlouva o půjčce, pak takovou interpretaci Ústavní soud nesdílí, jelikož obecné soudy postupovaly správně, když jimi provedený výklad respektuje zásadu autonomie vůle smluvních stran. Lze se pak v této souvislosti jen domnívat - protože v ústavní stížnosti to není explicitně uvedeno - že se stěžovatel snaží dovolat se aplikace ustanovení § 107 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen "občanský zákoník"), podle něhož se právo na vydání plnění z bezdůvodného obohacení promlčí nejpozději za tři roky, a jde-li o úmyslné bezdůvodné obohacení, za deset let ode dne, kdy k němu došlo. I kdyby se však v nyní projednávaném případě o bezdůvodné obohacení mezi stěžovatelem a žalovaným jednalo, stěžovatel přehlíží, že zmíněná desetiletá objektivní lhůta je limitována subjektivní dvouletou lhůtou, když právo na vydání plnění z bezdůvodného obohacení se promlčí za dva roky ode dne, kdy se oprávněný dozví, že došlo k bezdůvodnému obohacení, a kdo se na jeho úkor obohatil. V kontextu daného případu tak stěžovatel minimálně od skončení dědického řízení věděl, že jeho vlastnické právo k nemovitostem je zpochybněno [srov. k tomu přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze 17. 6. 2008, sp. zn. 28 Cdo 1840/2008; všechna rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná na http://www.nsoud.cz/] a měl se vydání bezdůvodného obohacení - měl-li skutečně za to, že k němu došlo - dožadovat. To však neučinil. Jak k tomu ostatně uvedl městský soud, promlčecí doba uplynula dříve, než bylo v dědickém řízení pravomocně deklarováno, že dědicem zůstavitele je žalovaný. Stěžovatel přitom ani nepřihlásil svou pohledávku z titulu smlouvy o půjčce do dědictví.

11. Namítá-li stěžovatel konečně, že námitka promlčení vznesená žalovaným je neplatná pro rozpor s dobrými mravy, pak zde Ústavní soud v prvé řadě odkazuje na svoji judikaturu, kdy se otázkou námitky promlčení poměřovanou kritériem dobrých mravů opakovaně zabýval [srov. například nález ze 16. 9. 2010, sp. zn. IV. ÚS 262/10 (N 198/58 SbNU 749), všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz] a dospěl k závěru, že jako nemravnou ji lze posoudit mimo jiné tehdy, přispěla-li strana tuto námitku vznášející svým chováním výrazně k tomu, že k promlčení došlo. O takovou situaci se však v právě projednávané věci - jak plyne i z rekapitulace učiněné výše - nejedná. Navíc to byl sám stěžovatel, kdo souhlasil například s tím, že byly antidatovány jednotlivé smlouvy, čímž ovšem jen přispěl k nepřehlednosti a zastřenosti vztahů, jež panovaly mezi ním a otcem žalovaného.

12. Výše uvedeným právním závěrům a ani procesnímu postupu obecných soudů tak nelze dle názoru Ústavního soudu z ústavněprávního hlediska nic podstatného vytknout, a proto stěžovatelovu ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 7. března 2016

Vojtěch Šimíček v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru