Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 2706/10 #1Usnesení ÚS ze dne 10.02.2011

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO
Dotčený orgánSOUD - KS Brno
Soudce zpravodajLastovecká Dagmar
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/vyvlastnění a nucené omezení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proce... více
Věcný rejstříkNáklady řízení
vlastnické právo/omezení
Věcná břemena
EcliECLI:CZ:US:2011:2.US.2706.10.1
Datum podání16.09.2010
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1, čl. 11 odst.4

Ostatní dotčené předpisy

40/1964 Sb., § 151n

99/1963 Sb., § 142, § 150


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 2706/10 ze dne 10. 2. 2011

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti stěžovatelky TeliaSonera International Carrier Czech Republic, a. s., Praha 3, K Červenému dvoru 25, právně zastoupené JUDr. Renatou Volnou, advokátkou se sídlem Pellicova 25, Brno, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 1. 7. 2010 sp. zn. 16 Co 343/2006, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

V ústavní stížnosti doručené Ústavnímu soudu dne 16. 9. 2010 se stěžovatelka domáhá zrušení shora uvedeného rozsudku Krajského soudu v Brně v části týkající se náhrady nákladů řízení.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvedla, že Krajský soud v Brně napadeným rozsudkem rozhodl jako odvolací soud ve věci provozovatele telekomunikačních zařízení - stěžovatelky proti C. P. a spol. tak, že sice potvrdil zřízení věcného břemene k dotčeným pozemkům ve spoluvlastnictví žalovaných ve prospěch žalobce - stěžovatele - provozovatele telekomunikační sítě, ale současně změnil výroky II., III. a IV. soudu I. stupně, pokud jde o náhradu nákladů řízení, diferencující mezi účastníky, kteří způsobili, že věc bylo nutno řešit soudně a těmi, kteří byli připraveni se smírně dohodnout, tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Tato překvapivá změna byla odůvodněna tím, že "zhotovitel stavby Vegacom a,.s, fakticky započal s prováděním příslušných stavebních prací na pozemku žalovaných ještě předtím, než byla zcela dokončena možnost uzavření mimosoudní dohody (ještě před podáním žaloby) se všemi žalovanými".

Tímto rozhodnutím bylo dle stěžovatelky porušeno její právo na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a porušena obecně přijímaná zásada předvídatelnosti soudních rozhodnutí.

Stěžovatelka je názoru, že požadavek zahájit práce až po podání žaloby, jak rozsudek uvádí, je právně nesprávný - soud v té době nebyl vůbec příslušný k jednání. Možnost "uzavření mimosoudní dohody" byla zřejmě "dokončena" tím, že tři žalovaní setrvali na svých vyděračských požadavcích. Kdyby platilo to, co odvolací soud vyžaduje, nebyla by stavba ukončena dodnes. Odvolací soud ani nevysvětlil, proč by podání žaloby opravňovalo žalobce zahájit práce - tím by se ze stavby nepovolené nestala povolená.

Odvolání krajského soudu na § 220 o. s. ř., je sice jeho právem, které však může uplatnit pouze na základě podrobně zjištěných skutečností a projednání podmínek pro vyslovení takového názoru ve veřejném jednání. K takovému projednání nikdy nedošlo, čímž soud hrubě porušil obecně uznávaný princip předvídatelnosti soudních rozhodnutí. Pokud soud cituje § 142 odst. 1 o. s. ř., měl naopak přiznat náklady řízení účastníku, který měl ve věci plný úspěch. Aplikace § 150 o.s.ř, měla být zcela jednoznačně odůvodněna "důvody hodnými zvláštního zřetele". Soud sice určitým způsobem odůvodnil, avšak argumenty jsou nepravdivé, ve výrazových prostředcích zmatečné, bez relace s platnými předpisy, dokonce bez podložení nalezením skutkového základu a bez následné náležité aplikace relevantního práva.

Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, a dospěl k závěru, že není opodstatněná.

Stěžovatelka svou argumentací uplatněnou v ústavní stížnosti, která je ve svém obsahu pouze polemikou v rovině podústavního práva s právním názorem krajského soudu ohledně nepřiznání nákladů řízení před soudem I. stupně, resp. v řízení odvolacím, staví Ústavní soud do pozice další instance v systému obecného soudnictví, která mu nepřísluší.

Ústavní soud se ve své předchozí judikatuře opakovaně zabýval rozhodováním obecných soudů o náhradě nákladů řízení a jeho reflexí z hlediska zachování práva na spravedlivý proces. Přitom mimo jiné vyslovil názor, že rozhodování o nákladech řízení je integrální součástí soudního řízení jako celku (srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 653/03, N 69/33 SbNU str. 189). V případě rozhodování o náhradě nákladů řízení je třeba přihlížet ke všem okolnostem věci, které mohou mít vliv na stanovení povinnosti k náhradě nákladů řízení, jež účastník vynaložil k účelnému uplatňování nebo bránění práva. Úkolem obecného soudu proto není pouze mechanicky rozhodnout o náhradě podle výsledku sporu, nýbrž vážit, zda tu neexistují další rozhodující okolnosti mající podstatný vliv na přiznání či nepřiznání náhrady účelně vynaložených nákladů. Na druhé straně ovšem Ústavní soud judikoval, že otázku náhrady nákladů řízení, resp. její výše, jakkoliv se může účastníka řízení citelně dotknout, nelze z hlediska kritérií spravedlivého procesu klást na stejnou roveň jako proces vedoucí k rozhodnutí ve věci samé. Jakkoliv pak může být takové rozhodnutí z hlediska zákonnosti sporné, Ústavní soud v souladu se svojí obecně dostupnou judikaturou konstatoval, že rozdílný názor na interpretaci jednoduchého práva sám o sobě nemůže založit porušení práva na soudní ochranu či spravedlivý proces (srov. usnesení sp. zn. IV. ÚS 303/02, U 25/27 SbNU str. 307).

Ústavní soud ve své judikatuře rovněž opakovaně zdůrazňuje, že rozhodování o nákladech řízení před obecnými soudy je zásadně doménou obecných soudů, v níž se zobrazují aspekty nezávislého soudního rozhodování. Je to tedy pouze obecný soud, který musí v rámci svého uvážení s přihlédnutím k specifiku individuální věci rozhodnout i o tom, zda okolnosti případu odůvodňují aplikaci ustanovení § 150 o. s. ř. Právní závěr obecného soudu, učiněný v souladu se zásadou nezávislosti soudní moci v rámci jeho volné úvahy proto Ústavní soud není oprávněn přehodnocovat.

Ústavní soud projednávanou věc posoudil na základě takto vytyčených hledisek a neshledal závěr krajského soudu ohledně skutečností, ve kterých spatřoval důvody zvláštního zřetele hodné pro postup dle § 150 o. s. ř., ústavně nekonformním. Ústavní soud poukazuje na to, že "důvody hodné zvláštního zřetele" jsou relativně neurčitý pojem, přičemž jsou to právě obecné soudy (tedy nikoliv Ústavní soud), kdo musí v rámci svého uvážení rozhodnout o jeho obsahu vzhledem ke konkrétním okolnostem případu. Soud v takové situaci hodnotí nejen majetkové, sociální a osobní poměry účastníků řízení, ale přihlíží i k okolnostem, které vedly k zahájení řízení i k dalším relevantním skutečnostem, které určitým způsobem individualizují situaci účastníků řízení v tom směru, že si zasluhuje specifické zacházení ve smyslu citovaného ustanovení.

Ústavní soud má za to, že krajský soud při rozhodování o nákladech řízení vycházel ze shora uvedených kritérií. Ústavní soud konstatuje, že odůvodnění přijatého závěru není sice zcela "vyčerpávající", neboť je poměrně stručné, na druhou stranu to však neznamená, že pouze tento nedostatek odůvodnění výroku o náhradě nákladů při zachování ostatních požadavků ústavnosti by bylo možno pokládat za dostatečný důvod pro kasační zásah Ústavního soudu, neboť důvody, které odvolací soud k aplikaci ust. § 150 o. s. ř. vedly, jsou z odůvodnění rozhodnutí zřejmé.

Podle přesvědčení Ústavního soudu je v případech, jako je nyní projednávaný (omezení vlastnického práva dle čl. 11 odst. 4 Listiny), třeba mít na zřeteli nejen úspěšnost účastníka řízení - žalobce, nýbrž i postavení žalovaného, o omezení jehož vlastnického práva se jedná. I v případech nuceného omezení vlastnického práva zřízením věcného břemene soudním rozhodnutím je totiž třeba dbát na ochranu vlastnického práva takto postiženého vlastníka, jemuž nelze bez dalšího přičítat k tíži, že si pro souhlas s omezením svého vlastnického práva k nemovitosti klade určité podmínky.

Odvolací soud se otázkou náhrady nákladů řízení oproti přesvědčení stěžovatelky adekvátně zabýval a přiměřeně své rozhodnutí odůvodnil.

Ústavní soud dodává, že jeho úkolem není perfekcionalisticky předělávat řízení, zjišťovat, měnit nebo napravovat případná, ať již tvrzená či skutečná procesní pochybení obecných soudů, spočívající většinou právě v oblasti podústavního práva. Ústavní soud v souladu se svými kompetencemi tedy posuzuje řízení jako celek, tj. v celkovém vyznění z pohledu jeho předmětu. Vychází ze zásady materiálního nazírání na právo, dle níž nejde jen o dodržování práva bez dalšího, ale o dodržování takových norem chování, které jsou v souladu s obsahovými hodnotami. Vzhledem k již zmíněné povaze rozhodnutí o náhradě nákladů řízení, kdy nelze dovodit bezprostřední souvislost s jinými ústavně zaručenými základními právy a svobodami účastníka řízení, by musely případné "kvalifikované vady" dosáhnout značné intenzity, aby bylo vůbec dosaženo ústavněprávní roviny problému. Silněji než jinde se tudíž uplatňuje zásada, že pouhá nesprávnost či nezákonnost není referenčním hlediskem ústavněprávního přezkumu.

S ohledem na výše uvedené Ústavní soud uzavírá, že závěr odvolacího soudu, dle nějž v projednávané věci byly dány důvody pro aplikaci ust. § 150 o. s. ř., je závěr přijatý v souladu se zásadou nezávislosti soudní moci, přičemž je výsledkem aplikace práva, jež se nachází v mezích ústavnosti. Za dané situace jej Ústavní soud není oprávněn přehodnocovat.

Vzhledem k tomu, že jak Ústavní soud ověřil, krajský soud rozhodoval v souladu s principy hlavy páté Listiny a sama skutečnost, že se stěžovatelka neztotožňuje se závěry soudu, nemůže zakládat odůvodněnost ústavní stížnosti, byl návrh dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítnut, jako návrh zjevně neopodstatněný

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 10. února 2011

Jiří Nykodým

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru