Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 2702/11 #1Usnesení ÚS ze dne 20.10.2011

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO
Dotčený orgánSOUD - KS Praha
Soudce zpravodajLastovecká Dagmar
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříkNáklady řízení
EcliECLI:CZ:US:2011:2.US.2702.11.1
Datum podání13.09.2011
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

99/1963 Sb., § 146 odst.2, § 142, § 150


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 2702/11 ze dne 20. 10. 2011

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti FLEX-TEX společnost s r.o., se sídlem Jateční 1531/31, Praha 7, zastoupené MUDr. Mgr. Danielem Mališem, LL.M., advokátem Advokátní kancelář, s. r. o., se sídlem Longin Business Center, Na Rybníčku 1329/5, Praha 2, proti usnesení Krajského soudu v Praze č. j . 23 Co 1/2011-752 ze dne 31. května 2011, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Stěžovatel se, s odvoláním na porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listina), domáhá zrušení v záhlaví uvedeného usnesení, kterým bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve výroku II., jímž bylo uloženo žalovanému zaplatit stěžovateli náhradu nákladů řízení ve výši 208 382 Kč tak, že žalovaný je povinen zaplatit stěžovateli náhradu nákladů řízení ve výši 61 495,15 Kč.

Stěžovatel uvádí, že ačkoliv v napadeném usnesení šlo "pouze" o náhradu nákladů řízení, rozhodnutí zcela změnilo výsledek nalézacího řízení vedeného soudem prvního stupně. Stěžovatel u obecných soudů vymáhal část náhrady škody, kterou žalovaný způsobil jeho právnímu předchůdci, jehož systematicky a dlouhodobě spolu s dalšími osobami různými způsoby "tuneloval". Stěžovatel v řízení plně uspěl, když prokázal, že žalovaný škodu způsobil a soud prvního stupně vedlejšímu účastníkovi uložil povinnost ji nahradit. Se stejným výsledkem věc projednal i odvolací soud a stěžovatel pravomocně přiznanou náhradu škody vymohl v exekuci. Tato rozhodnutí sice byla zrušena Nejvyšším soudem, ovšem z důvodů, které závěr o způsobení škody vedlejším účastníkem nijak nezpochybnily. Vzhledem k tomu, že pokračováním v řízení by se stěžovatel de facto domáhal dalšího splnění svých pohledávek, vzal žalobu zpět, načež soud prvního stupně řízení zastavil a přiznal mu plnou náhradu nákladů celého řízení.

Odvolací soud odejmutí práva stěžovatele na řádnou náhradu nákladů řízení odůvodnil potřebou zohlednit skutečnost, že žalovanému bylo na náhradu nákladů řízení v této věci již dříve uloženo stěžovateli zaplatit celkem 148 886,85 Kč a tato částka již byla spolu s jistinou na žalovaném vymožena. Žalovaný se sice vrácení všech exekucí vymožených částek domáhá žalobou u Obvodního soudu pro Prahu 7, avšak v případě, že by nebyl úspěšný, by rozhodnutí soudu prvního stupně o povinnosti žalovaného k náhradě nákladů řízení v plném rozsahu znamenalo nový exekuční titul stěžovatele k úhradě i toho, co již mu jednou zaplaceno bylo.

Stěžovatel odvolacímu soudu vytýká, že jej vůbec neupozornil na záměr aplikovat § 150 o.s.ř. a náhradu nákladů, kterou mu přiznal soud prvního stupně, snížit. Stěžovatel tak nedostal prostor se k aplikaci § 150 o.s.ř. vyjádřit, takže toto ustanovení bylo aplikováno svévolně, čímž bylo porušeno právo stěžovatele na spravedlivý proces. Stěžovatel na aplikaci tohoto ustanovení mohl pouze usuzovat, neboť odvolací soud v usnesení neuvedl, podle jakého ustanovení náhradu nákladů přiznanou stěžovateli snížil. Povinnost soudu nebyla splněna ani doručením odvolání žalovaného proti prvoinstančnímu rozhodnutí, neboť odvolání stěžovateli doručil soud prvního stupně, který jej nijak změnit nemohl a navíc žalovaný se v něm aplikace § 150 o.s.ř. vůbec nedožadoval.

Při aplikaci § 150 o.s.ř. přihlédl odvolací soud výhradně k dopadu přiznání náhrady nákladů řízení v kombinaci s možným výsledkem jiného řízení pro žalovaného, aniž by zohlednil, že v případě opačného výsledku tohoto řízení stěžovatel nezíská žádnou náhradu nákladů za většinu řízení, ačkoli po vymožení svých práv vzal žalobu zpět pro chování vedlejšího účastníka. Zcela jednostranně tak soud upřednostnil žalovaného, ačkoliv měl prvé řadě zohlednit možnost, že stěžovatel neuspěje a vymoženou náhradu nákladů bude nucen vrátit.

Odvolací soud dále v rozporu s právem na spravedlivý proces nepřihlédl k celé řadě skutečností bránících moderaci náhrady nákladů řízení, například okolnostem vzniku uplatněného nároku, délce řízení, které trvalo déle než dvanáct let, či jeho vlastnímu pochybení, v jehož důsledku stěžovatel sice dosáhl uspokojení svého nároku, nemá však k dispozici žádné pravomocné meritorní rozhodnutí a musí své právo i nadále bránit v jiném řízení.

Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost spolu s napadeným rozhodnutím z hlediska kompetencí daných mu Ústavou ČR, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, a dospěl k závěru, že není opodstatněná.

Ústavní soud předesílá, že jak vyplývá z jeho judikatury, problematika nákladů řízení není zpravidla předmětem ústavní ochrany, neboť samotný spor o náhradu nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod. Otázka náhrady nákladů řízení by mohla nabýt ústavněprávní dimenzi pouze v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení, což by mohlo nastat v důsledku interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona, v nichž by byl obsažen prvek svévole. O takový případ se však v dané věci nejedná.

Ústavní soud především uvádí, že se nelze ztotožnit s názorem stěžovatele, že v řízení před obecnými soudy o náhradu škody byl plně úspěšný a rozhodnutí Nejvyššího soudu, kterým byl zrušen rozsudek nalézacího i odvolacího soudu, neboť soudy se nijak nevypořádaly se skutečností, že smlouva o postoupení pohledávky, jejímž předmětem je nárok z pracovněprávních vztahů, není takovou právní skutečností, která by byla způsobilá mít za následek přechod (převod) práva (nároku z pracovněprávních vztahů) na jiného, tj. stěžovatele, jeho nárok nijak nezpochybnilo.

V projednávané věci je podstatné, že o nároku stěžovatele vůbec nebylo konečným způsobem meritorně rozhodnuto, neboť stěžovatel vzal návrh zpět ještě před tím, než se jím soud prvého stupně začal po zrušujícím rozsudku Nejvyššího soudu opětovně zabývat. Úspěch stěžovatele ve sporu ani nelze dovozovat ze skutečnosti, že Nejvyšší soud opodstatněnost nároku na náhradu škody v odůvodnění rozhodnutí nezpochybnil, neboť odvolací soud se touto otázkou vůbec nezabýval, protože považoval za nezbytné nejprve zjistit, zda sporem dotčený nárok vůbec mohl přejít na současného žalobce, tj. stěžovatele. Úspěch stěžovatele nelze ani dovozovat z toho, že předmětné částky exekučně vymohl před rozhodnutím dovolacího soudu.

S ohledem na argumentaci ústavní stížnosti Ústavní soud zdůrazňuje, že rozhodování o nákladech řízení před obecnými soudy je zásadně doménou obecných soudů, v níž se zobrazují aspekty nezávislého soudního rozhodování. Řádně odůvodněný právní závěr odvolacího soudu, učiněný v souladu se zásadou nezávislosti soudní moci v rámci jeho volné úvahy, proto není Ústavní soud oprávněn přehodnocovat.

Ústavní soud neshledal, že by uvedené rozhodnutí, reflektující specifika případu obsahovalo prvky libovůle, nebo se jednalo o rozhodnutí v extrémním rozporu s principy spravedlnosti.

Stěžovateli lze přisvědčit, že z rozhodnutí krajského soudu jednoznačně nevyplývá, že by odvolací soud při rozhodování o nákladech řízení aplikoval moderační právo ve smyslu ust. § 150 o.s.ř., je z něj však zřejmé, že odvolací soud zohlednil, že žalovanému bylo již dříve uloženo zaplatit stěžovateli na nákladech řízení celkem 148 886,85 Kč a tato částka již na žalovaném vymožena byla. Rozhodnutí soudu o povinnosti žalovaného k náhradě nákladů řízení v plném rozsahu by tak znamenalo, že stěžovatel by měl (v případě neúspěchu žalovaného ve sporu o vrácení již vymožených částek) nový exekuční titul k úhradě toho, co mu již jednou zaplaceno bylo. Z tohoto hlediska posouzený nárok na náhradu nákladů řízení nevedl k protiústavnímu závěru odvolacího soudu.

Neústavnost rozhodnutí o nákladech řízení v daném případě ani nemůže způsobit okolnost, že odvolací soud své rozhodnutí v tomto směru ještě podrobněji neodůvodnil a blíže nerozvedl aplikované právní předpisy, neboť jeho úvahy a z nich vyplývající závěry jsou zcela jednoznačné a srozumitelné. Ústavní soud považuje za nezbytné zdůraznit, že není obecným soudům nadřízenou instancí, jejímž úkolem je perfekcionalisticky "předělávat řízení", které proběhlo před obecnými soudy (pokud eventuální porušení tzv. jednoduchého práva nedosahuje intenzity způsobilé zasáhnout do ústavně zaručených práv stěžovatele). Tím spíše nelze dovozovat speciální pravomoc Ústavního soudu k takovému přezkumu rozhodnutí obecných soudů o nákladech řízení. Jedním z pojmových znaků ústavní stížnosti je totiž i její subsidiarita, z níž plyne také princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti obecných soudů, do níž na základě své kasační pravomoci ingeruje pouze v případech závažného porušení ústavně zaručených základních práv.

Lze jen dodat, že rozhodnutí o nákladech řízení ani nemohlo být pro stěžovatele, jak uvádí, překvapivé a "šokující", neboť mu bylo nesporně známo, jaké otázky jsou předmětem odvolacího řízení, a to i pokud jde o výrok o nákladech řízení posuzovaný v kontextu celé věci a předchozích rozhodnutí, jaká je argumentace protistrany a muselo mu být známo, že odvolací soud při rozhodování nemusí přisvědčit právnímu názoru soudu prvního stupně. Jakkoliv lze chápat, že stěžovatel vnímá výsledek několikaletého řízení jako nespravedlivý, neboť je přesvědčen, že žalovaný svým jednáním způsobil právnímu předchůdci stěžovatele škodu, nelze odhlédnout od stěžejní zásady promítající se v občanském soudním řízení odpovědnosti účastníka za ochranu jeho práv (nechť si každý střeží svá práva), a to v konkrétním případě jak pokud jde o způsob řešení právního nástupnictví na straně žalobce, tak pokud jde o dispozici s návrhem po zrušujícím rozhodnutí Nejvyššího soudu.

Stěžovatelem uváděné odkazy na judikaturu Ústavního soudu nejsou případné, neboť uvedenými rozhodnutími nebyly řešeny případy se stejným skutkovým a procesním základem.

Právo na spravedlivý proces, jehož porušení se stěžovatel dovolává, neznamená, že je jednotlivci zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí odpovídající jeho názoru, ale je mu zajišťováno právo na spravedlivé občanské soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Stěžovatel měl možnost uplatnit v řízení u příslušných soudů všechny procesní prostředky k obraně svého práva. Skutečnost, že je zcela adekvátně nevyužil a obecný soud své rozhodnutí opřel o právní názor, se kterým se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě odůvodněnost ústavní stížnosti.

Vzhledem k tomu, že jak Ústavní soud ověřil, odvolací soud rozhodoval v souladu s principy hlavy páté Listiny a jeho rozhodnutí, které je výrazem nezávislého soudního rozhodování, nevybočilo z mezí ústavnosti, byl návrh dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, odmítnut jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 20. října 2011

Jiří Nykodým

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru