Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 27/98Nález ÚS ze dne 25.11.1998Ukončení pracovního vztahu u vojáků z povolání z důvodu politické perzekuce

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajProcházka Antonín
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /rehabilitace
zrušení právního předpisu (fyzická nebo právnická osoba)
právo na soudní a jinou právní ochranu
Věcný rejstříklhůta
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 146/12 SbNU 355
EcliECLI:CZ:US:1998:2.US.27.98
Datum podání21.01.1998
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

1/1993 Sb., čl. 90

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1, čl. 11

Ostatní dotčené předpisy

119/1990 Sb.

40/1964 Sb., § 868, § 35 odst.2

87/1991 Sb., § 21, § 22 odst.1, § 22 odst.3, § 22 odst.2


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 27/98 ze dne 25. 11. 1998

N 146/12 SbNU 355

Ukončení pracovního vztahu u vojáků z povolání z důvodu politické perzekuce

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud

rozhodl v senátu složeném z předsedy a soudců ve

věci ústavní stížnosti J. H., zastoupeného JUDr. A. J., proti

rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 9. 1997, č. j. 19 Co

408/97-61 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 21. 2.

1997, č. j. 6 C 94/93-46, a k návrhu na zrušení ustanovení § 22

odst.2 a části věty § 22 odst. 3 ve slovech "do 2 let ode dne

účinnosti tohoto zákona" zák. č. 87/1991 Sb.,

takto:

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 22. 9. 1997, č. j.

19 Co 408/97-61 a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 21.

2. 1997, č. j. 6 C 94/93-46, se zrušují.

Odůvodnění.

Stěžovatel se v řízení u Obvodního soudu pro Prahu 6 domáhal

určení, že důvodem skončení jeho pracovního vztahu v resortu

Ministerstva národní obrany byla politická perzekuce a postup

porušující obecně uznaná lidská práva a svobody. Stěžovatel svou

žalobu odůvodnil zejména tím, že dne 1. 10. 1948 nastoupil

v hodnosti leteckého vojenského akademika do Letecké vojenské

akademie v Hradci Králové. Dne 2. 12. 1948 byl zatčen a Vrchním

vojenským soudem v Praze odsouzen pro trestný čin podle § 2

odst.3 zák. č. 231/1948 Sb. k trestu odnětí svobody v trvání 7

měsíců nepodmíněně. Po vykonání trestu odnětí svobody byl

z Vojenské letecké akademie vyloučen a zbytek vojenské služby

vykonal v TNP a později PTP Hvězdov.

V rámci soudních rehabilitací byl citovaný rozsudek Vrchního

vojenského soudu v Praze zrušen a trestní stíhání bylo zastaveno.

Stěžovatel se obrátil na FMO - správu vojenských soudů se žádostí

ze dne 12. 5. 1991 o odškodnění. Jeho žaloba s návrhem, že důvodem

skončení jeho služebního poměru u žalovaného Ministerstva obrany

ČR byla politická perzekuce a postup porušující obecně uznávaná

lidská práva, byl však rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 ze

dne 21. 2. 1997, č. j. 6 C 94/93-46, zamítnut. Odvolání

stěžovatele proti tomuto rozsudku bylo Městským soudem v Praze

rozsudkem ze dne 22. 9. 1997, č. j. 19 Co 408/97-61, zamítnuto

a rozsudek soudu prvého stupně byl potvrzen.

Oba soudy, jak uvádí stěžovatel ve své ústavní stížnosti, svá

rozhodnutí odůvodnily nesplněním základního předpokladu k vydání

osvědčení spočívajícím v nepodání žádosti o vydání osvědčení

v zákonné 6 měsíční lhůtě podle ustanovení § 22 odst.2 zák. č.

87/1991 Sb. Podanou žádost o odškodnění ze dne 12. 5. 1991

hodnotily jako žádost o odškodnění v oblasti soudních rehabilitací

podle zák. č. 119/1990 Sb.

Podle názoru stěžovatele bylo rozhodnutími obou soudů

porušeno jeho základní právo podle čl. 90 Ústavy a čl. 36 odst.

1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Porušení

základních práv spatřuje v tom, že soudy svými postupy nechránily

zájem osoby, jejíž újma z minulého období měla být alespoň z části

kompenzována a jeho žádost ze dne 12. 5. 1991, doplněnou přílohou

- kopií průkazky leteckého vojenského akademika a adresovanou

organizační složce Federálního ministerstva obrany, posoudil pouze

jako žádost o odškodnění podle zák. č. 119/1990 Sb. a vůbec se již

nezabýval skutečností, že se řídil poučením orgánu státu, podaným

již za účinnosti zákona č. 87/1991 Sb. Spolu s rozhodnutím soudu

o rehabilitaci obdržel stěžovatel sdělení Vyššího vojenského soudu

v Příbrami ze dne 16. 4. 1991 s pokynem na postup při uplatňování

nároku na jeho odškodnění. Zcela logicky pokládal rozhodnutí

o jeho vyloučení ze studia v letecké akademii, vydané na základě

odsuzujícího rozsudku za zrušené v důsledku jeho soudní

rehabilitace. Pokyn k podání písemné žádosti na odškodné považoval

za formální podmínku minulých křivd. V tomto smýšlení byl utvrzen

přípisem Federálního ministerstva obrany, Správou vojenských soudů

ze dne 3. 6. 1991, kdy byl ujištěn o přijetí jeho žádosti

o náhradu škody a kdy byl vyzván pouze k doplnění rodného čísla.

Z proběhlé korespondence nebylo zřejmé, že se jedná pouze

o uspokojení dílčího nároku. Naopak, jím provedené konzultace na

velvyslanectví býv. ČSFR v Bernu vyzněly v tom smyslu, že bude

komplexně odškodněn.

Ústavní soud z rozsudku odvolacího soudu zjistil, že soud

opřel své rozhodnutí o zjištění, že předpokladem úspěšnosti

žádosti o vydání osvědčení, že služební poměr byl ukončen z důvodů

uvedených v ust. § 21 zák. č. 87/1991 Sb., ve znění pozdějších

předpisů, je její včasné podání v šestiměsíční lhůtě, běžící od

1. 4. 1991 (§ 22 odst.1 cit. zák.) a to v konkrétním případě

u tehdejšího Federálního ministerstva obrany. K důkazu o tom, že

takovou žádost podal včas u příslušné organizace, dovolává se

stěžovatel své písemné žádosti ze dne 12. 5. 1991, adresované

Správě vojenských soudů v Praze, jak uvádí odvolací soud, a to

s nepřesvědčivou interpretací jejího obsahu, kdy se snaží,

dovodit, že jejím podáním měl na mysli komplexní odškodnění jeho

osoby v porevoluční době, tedy i v oblasti pracovně právních

vztahů. Tento úkon žalobce, s ohledem na datum jeho podání, je

nutno vykládat se zřetelem na § 868 o. z. v souladu s ustanovením

§ 35 odst.2 o. z. před novelou tak, jak to se zřetelem

k okolnostem, za kterých byl učiněn odpovídalo dobrým mravům.

Proto odvolací soud přisvědčil názoru soudu I. stupně, že podle

jasného obsahu předmětné žádosti ze dne 12. 5. 1991 nelze projev

vůle stěžovatele, obsažený v písemné žádosti, vykládat jinak, než

jako jednoznačně uplatněný nárok na odškodnění v oblasti soudních

rehabilitací podle zák. č. 119/1990 Sb. Soud I.stupně proto věcně

nepochybil, jestliže určovací žalobu zamítl.

Ústavní soud, protože ústavní stížnost byla podána řádně

a včas s poukazem na porušení ústavních práv, zaslal ji

k vyjádření Městskému soudu v Praze. Ve vyjádření ze dne 8. října

1998 odvolací soud s tvrzením stěžovatele nesouhlasí. Pokud jde

o důvody, vedoucí nyní ke zpochybňování závěru, odkazuje zcela na

skutková zjištění a především na právní závěry odvolacího soudu,

vyjádřené v jeho odůvodnění rozhodnutí. Nesouhlasí rovněž

s tvrzením o porušení čl. 36 odst.1 Listiny, když není zřejmé,

jakým konkrétním postupem soudu mělo být porušeno právo

stěžovatele na spravedlivý proces.

Ústavní soud si vyžádal rovněž spis Obvodního soudu pro Prahu

6, sp. zn. 6 C 94/93, rovněž se žádostí o vyjádření k ústavní

stížnosti. Spis byl Ústavnímu soudu zapůjčen bez jakéhokoli

vyjádření soudu.

Ze spisu bylo zjištěno, že v předmětné věci byly již vydány

rozsudky Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 11. května 1994, č. j.

6 C 94/93-15 a rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 9.

listopadu 1994, č. j. 23 Co 387/94-24, které k povolenému dovolání

stěžovatele byly zrušeny rozsudkem Nejvyššího soudu ČR ze dne 9.

ledna 1997, č. j. 2 Cdon 212/96-39, a vráceny Obvodnímu soudu pro

Prahu 6 k dalšímu řízení. Rozsudky byly zrušeny pro vady řízení,

které, jak uvádí Nejvyšší soud ČR, měly za následek nesprávné

rozhodnutí ve věci. Dovolací soud rovněž nesouhlasí se závěry

Vojenského úřadu pro právní zastupování v Praze, že ve vedeném

sporu není Ministerstvo obrany pasivně legitimováno. Vzhledem

k vytýkaným vadám řízení, pro které oba rozsudky zrušil, nemohl se

zabývat námitkou dovolatele ve věci samé.

Ústavní stížnost směřuje proti rozsudku, který byl vydán

v novém řízení po odstranění vad za splnění právního názoru

Nejvyššího soudu ČR.

Ústavní soud dovodil, že ústavní stížnost byla podána

oprávněně, neboť došlo k porušení ústavnosti - základního práva

stěžovatele podle ustanovení čl. 36 odst.1 Listiny a čl. 90

Ústavy, protože stěžovateli nebyla poskytnuta soudy zákonem

stanovená ochrana jeho práv.

Stěžovatel byl v dubnu 1949 odsouzen podle zákona na ochranu

lidově demokratické republiky č. 231/1948 Sb. pro trestný čin

sdružování proti státu podle § 2 odst.3 cit. zákona k trestu

odnětí svobody v trvání 7 měsíců nepodmíněně. V té době byl

v hodnosti leteckého vojenského akademika frekventantem Letecké

vojenské akademie v Hradci Králové. Po odpykání stanoveného trestu

byl z Vojenské letecké akademie vyloučen a zbytek vojenské služby

byl nucen vykonávat v TNP a později v PTP Hvězdov.

Nemůže tedy být pochyb o tom, že jeho služební poměr na

Vojenské letecké akademii v Hradci Králové byl ukončen z důvodu

perzekuce nebo postupu porušujícího obecně uznávaná lidská práva

a svobody, jak to má na mysli ustanovení § 21 odst.1 písm. d) zák.

č. 87/1991 Sb. V jeho soudní rehabilitaci podle zákona č.

119/1990 Sb. došlo usnesením Vyššího vojenského soudu v Příbrami

ze dne 10. dubna 1991, pod. zn. Rtv 288/90. V té době žil

stěžovatel ve Švýcarsku, kam v r. 1968 odešel, aby se vyhnul

soustavnému pronásledování.

Podle sdělení předsedy senátu Vyššího vojenského soudu

v Příbrami ze dne 16. 4. 1991 byl stěžovatel upozorněn, že nárok

na odškodnění může uplatňovat písemně u správy vojenských soudů,

FMO v Praze 6 nebo osobně v Praze 5 - Smíchově v býv.

Štefanikových kasárnách. Toto sdělení mu bylo zasláno rovněž do

Švýcarska a bylo uskutečněno již za účinnosti dvou právních titulů

pro odškodnění, t. j. zák. č. 119/1990 Sb. a zák. č. 87/1991 Sb.,

který zahrnuje v části čtvrté oblast pracovně právních vztahů

a vztahů sociálního zabezpečení. Ve výše uvedeném sdělení nebyl

zvlášť specifikován právní titul pro odškodnění. Ještě před

podáním žádosti o odškodnění se obrátil stěžovatel o radu na

velvyslanectví býv. ČSFR v Bernu, a jak uvádí, bylo mu sděleno, že

velvyslanectví není plně seznámeno s "odškodňovacími" zákony, ale

že bude jistě komplexně odškodněn.

Proto dne 12. května 1991, ještě ve Švýcarsku, zaslal správě

vojenských soudů v Praze žádost nazvanou "odškodnění". V žádosti

uvedl, že tak činí na základě sdělení Vyššího vojenského soudu

v Příbrami. Pod body 1 - 7 žádosti vypisuje jednotlivé etapy jeho

činnosti, a to od dobrovolného nástupu vojenské služby do Letecké

vojenské akademie od 1. 10. 1948 po jeho propuštění z vojenské

služby v r. 1951. Pod bodem 8 žádosti uvádí, že postupem

totalitních orgánů byl zbaven možnosti být pilotem - důstojníkem

čs. armády a že již nikdy více nelétal.

V závěru žádosti požádal o zaslání návrhů, t. j. potřebných

dokladů. K této žádosti přiložil kopii "Usnesení o rehabilitaci

" a kopii průkazky leteckého akademika.

Federální ministerstvo obrany - Správa vojenských soudů

dopisem ze dne 3. června 1991 potvrdila příjem této žádosti

a požádala jej, aby žádost doplnil svým rodným číslem.

V celé této korespondenci, včetně neplatného nároku na

odškodnění , se ani jednou neobjevuje odkaz na zákon č. 119/1990

Sb. Přesto oba soudy podanou žádost kvalifikovaly jako žádost

podle zák. č. 119/1990 Sb.

Podle ustanovení § 22 odst.1 zák. č. 87/1991 Sb. vydá

organizace , u níž byl žadatel v pracovním vztahu a jehož pracovní

poměr skončil z důvodů uvedených v § 22 na jeho žádost osvědčení,

dokládající tuto skutečnost. Podle odst. 2 téhož paragrafu lze

podat takovou žádost do šesti měsíců ode dne účinnosti zákona č.

87/1991 Sb. t. j. do 1. 10. 1991. Zákon žádnou formu takové

žádosti nepředepisuje. Žádost stěžovatele ze dne 12. 5. 1991 byla

tedy podána v požadovaném termínu a u organizační složky,

příslušné pro obojí odškodnění, t. j. býv. Federálního

ministerstva obrany.

Restriktivním výkladem žádosti byla oběma soudy vyloučena

náhrada podle části čtvrté zákona č. 87/1991 Sb., a to odepřením

požadovaného osvědčení pro pozdní podání žádosti.

S takovýmto postupem nelze souhlasit, zvláště odvolává-li se

odvolací soud na ustanovení § 868 o. z., kde podle jeho návrhu

nutno vykládat projev vůle tak, jak to se zřetelem k okolnostem,

za kterých byl učiněn, odpovídá dobrým mravům.

Je nesporné, jak již bylo uvedeno výše, že k úkonu vyloučení

stěžovatele ze studia na Vojenské letecké akademii došlo z důvodů

jeho politické perzekuce nebo postupu porušujícího obecně uznávaná

lidská práva. Tomu odpovídá i skutečnost, že stěžovatel byl

v důsledku totalitní perzekuce povýšen na plukovníka v záloze.

Analogicky lze otázku posoudit i z hlediska § 22 cit. zákona,

kdy osvědčením ve smyslu odstavce 1 je i soudní rozhodnutí, pokud

z něho vyplývá, že pracovní poměr skončil z důvodů uvedených v §

21.

Rozsudek podle zákona na ochranu lidově demokratické

republiky vždy a za každých okolností vedl u takto odsouzených

k následnému rozvázání pracovního (služebního) poměru. Byl pro

takové skončení právního vztahu faktickým právním titulem.

Jiný výklad by při hodnocení projevu vůle, vedoucímu

k rozvázání pracovního (služebního) poměru, odporoval právě zásadě

dobrých mravů, dají-li se vůbec podobná jednání totalitních orgánů

poměřovat touto zásadou.

Soudy ale opřely své rozhodnutí o zmeškání lhůty, když samy

si, jak řečeno výše, restriktivním výkladem vyložily žádost

stěžovatele, ačkoli rovněž tak není pochyb o tom, že výkladem

odpovídajícím dobrým mravům dle § 868 o. z. je nutno dojít

k závěru, že k uplatnění nároku dle části čtvrté zák. č. 87/1991

Sb. došlo žádostí ze dne 12. 5. 1991.

U vojáků je třeba zvlášť pečlivě dbát na zachování rovnosti

účastníků služebních vztahů, kdy na jedné straně mohlo docházet

k finančnímu uspokojování osob, které byly zatíženy totalitní

minulostí a ze služby musely odejít, a na druhé straně by se

nenašla vůle k zákonnému odškodnění osob, persekvovaných mnohdy

právě výše uvedenými osobami. Podobný postup by znehodnocoval účel

restitučních zákonů.

Podle názoru Ústavního soudu stěžovatelem podaná žádost ze

dne 12. května 1991, splňuje požadavky na vydání osvědčení o tom,

že jeho služební poměr skončil z důvodů politické perzekuce

a v případě jeho odsouzení i z postupu porušujícího obecně uznaná

lidská práva.

Projev vůle stěžovatele v uvedené žádosti je zaměřen výhradně

na popis jeho pracovních činností, vzniku a zániku jeho služebního

poměru, což při uplatnění nároku na odškodnění podle zák. č.

119/1990 Sb. je úplně zbytečné. Nelze rovněž opomenout, že

v závěru podané žádosti požádal stěžovatel o zaslání bližších

pokynů, což se mu rovněž nedostalo. Jako důkaz předložil kopii

průkazky leteckého akademika, která měla osvědčit jeho služební

poměr, který byl nezákonně zrušen. Žádost sama obsahuje tedy

větším dílem uplatnění podle ustanovení zák. č. 87/1991 Sb.

a v rámci komplexního odškodnění nevylučuje ani náhradu škody

podle zák. č. 119/1990 Sb. Žádný právní předpis nestanoví, že

podobná žádost musí být podána pro každý odškodňovací titul

samostatně, zvláště když se podává u téže organizace.

Protože rozsudek odvolacího soudu potvrdil rozsudek soudu

prvního stupně a plně se ztotožnil s jeho závěry, z hlediska

procesní ekonomiky, Ústavní soud zrušil i tento rozsudek ( § 82

odst. 3 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb.).

Podle ustanovení § 74 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění

pozdějších předpisů, může být podán návrh na zrušení zákona nebo

jiného právního předpisu nebo jejich jednotlivých ustanovení,

jejichž uplatněním nastala skutečnost, která je předmětem ústavní

stížnosti, jestliže podle tvrzení stěžovatele jsou v rozporu

s ústavním zákonem nebo mezinárodními smlouvami podle čl. 10

Ústavy, popř. se zákonem, jedná-li se o jiný právní předpis.

Tato skutečnost, dle názoru Ústavního soudu, v projednávané

věci nenastala, neboť ze strany soudů se jednalo o nesprávný

a restriktivní výklad podané žádosti. Teprve takto soudy provedený

výklad byl jimi subsumován pod zákonné znění § 22 odst.2 a 3 zák.

č. 87/1993 Sb. a byla z nich následně vyvozena ztráta lhůty pro

podání žádosti o odškodnění.

Jak již bylo konstatováno stěžovatel jednal podle poučení

rehabilitačního soudu a zastupitelského orgánu býv. ČSFR v Bernu

a žádost zaslal Ministerstvu obrany ČSFR, které bylo příslušné pro

obojí odškodnění, tedy u orgánu, pro něhož platí čl. 2 odst.3

Ústavy, totiž, že slouží občanům. Pro podání žádosti nebyla

předepsána žádná forma pro jednotlivé odškodňovací instituty. To

tedy nevylučuje ani jejich uplatnění v jednom podání. Nebyly tedy

splněny náležitosti podle ustanovení § 78 odst. 1 zák. č.

182/1993 Sb. na přerušení řízení senátu a předložení návrhu na

zrušení právního předpisu (nebo jejich části) plénu Ústavního

soudu, neboť na tuto část návrhu se nevztahuje ustanovení § 74

téhož zákona.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 25. listopadu 1998

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru