Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 27/2000Nález ÚS ze dne 02.07.2001K ustanovení obce opatrovníkem osoby neznámého pobytu

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam2
NavrhovatelOBEC / ZASTUPITELSTVO OBCE - Plzeň
Soudce zpravodajProcházka Antonín
Typ výrokuvyhověno
Odlišné stanoviskoJanů Ivana
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu
základní ústavní principy/demokratický právní stát/ukládání povinností pouze na základě zákona
Věcný rejstříkOpatrovník
Obec
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 97/23 SbNU 3
EcliECLI:CZ:US:2001:2.US.27.2000
Datum vyhlášení02.07.2001
Datum podání14.01.2000
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 4 odst.1, čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

99/1963 Sb., § 29 odst.2, § 31


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 27/2000 ze dne 2. 7. 2001

N 97/23 SbNU 3

K ustanovení obce opatrovníkem osoby neznámého pobytu

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud

rozhodl v senátu ve věci ústavní stížnosti města

Plzeň, za účasti Vrchního soudu v Praze jako účastníka řízení

a České spořitelny, a. s., jako vedlejšího účastníka řízení, proti

usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 22. listopadu 1999, č. j.

9 Cmo 879/99-35, a ústavní stížnosti Městské části Prahy 6, za

účasti Vrchního soudu v Praze jako účastníka řízení a České

spořitelny jako vedlejšího účastníka řízení, proti usnesení

Vrchního soudu v Praze ze dne 16. 2. 2000, č. j. 9 Cmo

1068/99-37, takto:

I. Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 22. listopadu 1999,

č. j. 9 Cmo 879/99-35, se zrušuje.

II. Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 16.2. 2000, č. j. 9 Cmo

1068/99-37, se zrušuje.

Odůvodnění:

Řádně a včas podanou ústavní stížností, která byla doručena

Ústavnímu soudu dne 14.1. 2000, se navrhovatel město Plzeň domáhal

zrušení usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 22. listopadu

1999, č. j. 9 Cmo 879/99-35. Tuto svou stížnost spojil s návrhem

na zrušení ustanovení § 214 odst. 2 písm. c) občanského soudního

řádu (dále jen "o.s.ř."). Druhý senát Ústavního soudu proto

usnesením ze dne 18. dubna 2000 pod sp. zn. II. ÚS 27/2000 řízení

o ústavní stížnosti proti výše jmenovanému usnesení Vrchního soudu

v Praze podle ustanovení § 78 odst. 1 zák. č. 182/1993 Sb.,

přerušil a návrh na zrušení ustanovení § 214 odst. 2 písm.

c) o. s. ř. (před novelou zákona č. 30/2000 Sb.) postoupil plénu

Ústavního soudu k rozhodnutí podle čl. 87 odst. 1 písm. a) Ústavy,

kde bylo vedeno pod sp. zn. Pl.ÚS 20/2000. Ústavní soud svým

usnesením ze dne 3. ledna 2001, sp. zn. Pl.ÚS 20/2000, řízení

zastavil s odůvodněním, že stížností napadené ustanovení § 214

odst. 2 písm. c) o. s. ř. bylo dotčeno zákonem č. 30/2000 Sb.,

který měnil zákon č. 99/1963 Sb., ve znění pozdějších předpisů.

Stěžovatel sám podáním, které došlo Ústavnímu soudu dne 25.10.

2000, s ohledem na novelu o. s. ř., vzal návrh zpět v části, ve

které se domáhal zrušení ustanovení § 214 odst. 2 písm.

c) o. s. ř. Usnesení Ústavního soudu se stalo vykonatelným dne

10. 1. 2001.

Senát Ústavního soudu mohl proto pokračovat v řízení

o navrhovaném zrušení cit. usnesení Vrchního soudu.

Dne 31.3. 2000 byla doručena Ústavnímu soudu ústavní stížnost

Městské části Praha 6, ve které se stěžovatelka domáhá zrušení

usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 16. 2. 2000, č. j. 9 Cmo

1068/99-37. Obě podané stížnosti napadají usnesení Krajského

obchodního osudu v Praze ve věci stejné žalobkyně České

spořitelny, a. s., ve zcela totožné kauze ustanovení opatrovníka

soudem osobě neznámého pobytu podle ustanovení § 29 odst. 2 o. s.

ř. V obou právních věcech rozhodoval k podaným odvoláním jako

odvolací orgán Vrchní soud v Praze.

Vzhledem k tomu, že obě věci skutkově spolu souvisí, Ústavní

soud je usnesením ze dne 16. ledna 2001, sp. zn. II.ÚS 204/2000,

spojil ke společnému řízení podle ustanovení § 63 zák. č.

182/1993 Sb. a § 112 o. s. ř. a rozhodl, že řízení v obou věcech

bude nadále vedeno pod sp. zn. II.ÚS 27/2000.

V ústavní stížnosti první navrhovatel vytýká Vrchnímu soudu

v Praze, že tím, že jej soud ustanovil opatrovníkem M.

K. v obchodním sporu České spořitelny, a. s., proti opatrovanci

o zaplacení 7.492,- Kč s přísl., bylo porušeno jeho ústavní právo

na spravedlivý proces podle ustanovení čl. 36 odst. 1 a čl. 38

odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Dává Ústavnímu soudu na zváženou, zda nebylo také porušeno ústavní

právo opatrovance M. K. na spravedlivý proces, když byla obec

město Plzeň ustanovena jeho opatrovníkem v rozporu s jeho zájmy.

Dále město Plzeň vytýká jak prvoinstančnímu soudu, tak

i soudu odvolacímu, že ve věci ustanovení opatrovníka rozhodly bez

jednání a že mu tak nebyla poskytnuta možnost se proti ustanovení

opatrovníkem bránit.

Stěžovatel je rovněž toho názoru, že se soudy vůbec

nezabývaly zjišťováním pobytu žalovaného M. K. a že se pouze

spokojily s údaji, které obdržely od Ministerstva vnitra

- centrální evidence obyvatelstva. Ze zprávy Vězeňské služby ČR

stěžovatel dokládá, že M. K. sám udal pro svůj pobyt po propuštění

z výkonu trestu jiné adresy, které soudy vůbec nepoužily, neboť si

tuto informaci neobstaraly. Protože možnými opatrovníky jsou vždy

nejbližší nebo vůbec příbuzní osoby neznámého pobytu, stěžovatel

zjistil, že M. K. má jak otce, tak matku žijící v oblasti Plzně,

nehledě k tomu, že je ženatý, když dne 18. září uzavřel sňatek.

Dotaz na matriční orgán v této věci nebyl rovněž soudy proveden.

První stěžovatel vyslovuje dále svůj názor, že okresní úřad

a ani obec, jako subjekty veřejnoprávní, nemohou proti své vůli

být ustanoveny opatrovníkem osobě jiné než osobě nezletilce, osobě

zbavené způsobilosti k právním úkonům a osobě s omezenou

způsobilostí k právním úkonům. Obec, jako osoba soukromoprávní,

nemůže být bez svého souhlasu opatrovníkem ustanovena vůbec.

Město Plzeň dále upozorňuje na dvě roviny střetu zájmů při

ustanovení jejich obce opatrovníkem. První se dotýká žalobce ve

sporu. Je jím Česká spořitelna, a. s., jejíchž služeb opatrovník

sám využívá a proto nemá zájem na tom, aby se s ní dostal do

rozporu.

Druhá rovina představuje evidentní střet zájmů mezi

opatrovníkem a opatrovancem, spočívající v povinnosti opatrovníka

(zásada legality) - jako funkčně příslušného orgánu zahájit proti

opatrovanci přestupkové řízení pro podezření ze spáchání přestupku

podle ustanovení § 42 odst. 1 písm. e) zákona č. 200/1990 Sb.,

o přestupcích, pro nesplnění ohlašovací povinnosti o změně jeho

trvalého pobytu.

Poukazuje rovněž na své předchozí právní akty, které se

vztahovaly proti tehdy ještě nezletilému opatrovanci.

Druhý stěžovatel poukazuje na řízení u Krajského obchodního

soudu v Praze v právní věci žalobce Česká spořitelna, a. s., proti

žalovanému JUDr. P. V. v obchodním sporu o zaplacení 2.137,- Kč

s přísl., ve kterém byl ustanoven opatrovníkem žalovanému, t. č.

neznámého pobytu.

V souhrnu opakuje tytéž námitky jako první stěžovatel

s výjimkou posledních dvou námitek, představujících střet zájmů.

Má však námitky proti usnesení odvolacího soudu, neboť nesouhlasí

s tím, že povinnost obcí převzít funkci opatrovníka je možné

dovodit z ustanovení § 14 zák. č. 367/1990 Sb., o obcích (obecní

zřízení), a to jako jednu z činnosti obce v její samosprávné

působnosti.

V rozhodnutí obou soudů spatřuje stěžovatelka zejména

porušení ustanovení čl. 2 odst. 4 Ústavy a ust. čl. 2 odst. 3

Listiny, podle nichž nikdo nesmí být nucen činit, co mu zákon

neukládá.

Na výzvu Ústavního soudu se ke stížnosti vyjádřily jak

Krajský obchodní soud v Praze, tak odvolací Vrchní soud v Praze.

Krajský obchodní soud v Praze poukazuje na potíž

s ustanovením § 29 odst. 2 o. s. ř., kdyby bylo zapotřebí

vyžadovat souhlasu osoby, pověřené funkcí opatrovníka, neboť tím

by bylo toto ustanovení prakticky neaplikovatelné. Řešení problému

vidí právě v aplikaci ustanovení § 13 a 14 zákona o obcích,

z jejichž samostatné působnosti vyplývá i zabezpečování místních

záležitostí veřejného pořádku. Pokud se osoba nezdržuje na adrese,

kterou udala jako svůj pobyt, podílí se na veřejném nepořádku,

protože porušuje veřejnoprávní normu - zákon č. 75/1957 Sb.,

o občanských průkazech, v jeho ustanoveních § 3 a § 7.

Vyjádření Vrchního soudu v Praze je obsahově k oběma ústavním

stížnostem shodné. Upozorňuje na potíže v rozhodování soudů

o pohledávkách věřitelů. Uvádí, že často nelze písemnosti doručit

třem ze čtyř žalovaných. Upozorňuje, že soudy se dotazují

Centrální evidence obyvatel, Policie ČR, popř. obecních úřadů

v místě uvedeném v žalobě a konečně Vojenské služby ČR. Nelze,

podle jeho vyjádření, na soudu požadovat, aby prováděl náročnější

a rozsáhlejší pátrání. Přerušení řízení podle § 109 odst. 2 písm.

a) o. s. ř. by pak znamenalo odklad v projednávané věci., a to na

neúměrně dlouhou dobu. Uvádí, že příbuzní účastníka striktně

odmítají být opatrovníky a k tomu předkládají i lékařská

potvrzení. Není vhodné ustanovovat za opatrovníky soudní úředníky

nebo justiční čekatele. Za této situace, kdy jiné vhodné osoby

nezbývají, ustanoví soud opatrovníkem většinou obec, město, nebo

městskou část. Kdyby nebyla ani tato možnost, vznikla by

neřešitelná situace. Odvolací soud nesdílí názor druhého

stěžovatele, že opatrovnictvím se poskytuje bezplatné právní

zastoupení občanů, rovněž tak nesouhlasí s tvrzením, že je třeba

si vyžádat souhlasu osoby pověřené funkcí opatrovníka.

V závěru svých vyjádření Vrchní soud v Praze konstatuje, že

problémy, obsažené v ústavní stížnosti jsou zásadní povahy

a vytyčuje otázky, kterými by bylo žádoucí se zabývat.

Ústavní soud k takto vysloveným otázkám výslovně uvádí, že

názorově sjednocovací a výkladová funkce zákonů pro soudy přísluší

výhradně Nejvyššímu soudu ČR. Ingerence Ústavního soudu by nastala

teprve v okamžiku, kdyby došlo touto činností Nejvyššího soudu ČR

k porušení ústavnosti.

Podanými ústavními stížnostmi, které splňují náležitosti

podle ustanovení § 72 a násl. zák. č. 182/1993 Sb., ve znění

pozdějších předpisů, se však zabývat musí, neboť v obou je

odkazováno na porušení základních práv stěžovatelů.

Ústavní soud shledal, že obě stížnosti jsou oprávněné.

Nutno souhlasit s konstatováním Vrchního soudu v Praze, že

problematika ustanovení § 29 odst. 2 o. s. ř. je zásadní povahy

a že by vyžadovala legislativní řešení. Problém je obsažen ve

správném hodnocení pojmu zákonné funkce a povinnosti obce.

I nepřítomnému účastníkovi musí být zajištěná ochrana jeho

zájmů i základních práv. Funkce opatrovníka oproti tomu, jak

vyplývá z vyjádření soudů k ústavní stížnosti, nebyla zákonem

stanovena, aby usnadňovala činnost soudu tím, že má kam odesílat

písemnosti. Byla vytvořena proto, aby do důsledku hájila zájmy

nepřítomného, což představuje m. j. studium spisu, podávání

vyjádření a vedení celého sporu za nepřítomného tak, jak by

takovou povinnost byl nucen plnit smluvní zástupce. Praxe však

ukazuje pravý opak. Umožňuje to nedomyšlenost a nekoordinovanost

ustanovení § 29 odst. 2 o. s. ř.

Ustanovení opatrovníka podle § 29 a násl. spadá v o. s. ř. do

rubriky "Zástupci účastníků". Pro tento druh zastoupení platí

ustanovení § 31 o. s. ř., podle kterého ustanovený zástupce má

stejné postavení jako zástupce na základě procesní plné moci. Může

jím být proto ustanoven i advokát.

Nelze souhlasit se závěry soudu, že u obcí a měst spadá výkon

opatrovnické funkce osobě neznámého pobytu do jejich samosprávné

činnosti, jmenovitě podle ustanovení § 13 a § 14 zák. č. 367/1990

Sb., ve znění pozdějších předpisů.

Nejde nikdy o výkon funkce veřejnoprávního orgánu místní

veřejné správy, nýbrž o výkon funkce vyplývající z toho, že je

obec právnickou osobou, tedy osobou soukromoprávní. Musí být proto

s ní zacházeno obdobně jako s každou fyzickou osobou, což znamená,

že podle současného znění o. s. ř. ji nelze pověřovat funkcí

opatrovníka proti její vůli.

Dále je nutno konstatovat, že soud I. stupně nesplnil

zákonnou povinnost vyhledávací, neboť ustanovení opatrovníka

účastníku řízení, jehož pobyt není znám, musí předcházet šetření

o tom, zda jsou dány předpoklady pro postup v řízení, či zda není

možno použít jiné opatření. Účastníku, který se zdržuje v cizině,

lze vůbec ustanovit opatrovníka jen tehdy, jestliže opatření

učiněná ke zjištění jeho adresy zůstala bezvýsledná. Soud musí sám

vyžadovat na žalobci, aby svá tvrzení o neznámém pobytu žalovaného

náležitě doložil. Obdobná povinnost nastává, jedná-li se i o osobu

zdržující se v tuzemsku. První stěžovatel předložil Ústavnímu

soudu "oznámení Vězeňské služby ČR ze dne 2.9. 1998", kde M. K.

pro dobu po propuštění z výkonu trestu uvedl dvě adresy v Praze.

Na těchto adresách kontaktován nebyl. Soud se spokojil pouze

s adresou trvalého pobytu před výkonem trestu.

Konečně je nutno při ustanovení opatrovníka osobě, jejíž

pobyt není znám, přísně vážit, zda by tímto ustanovením nedošlo ke

kolizi zájmů zástupce a zastoupeného (§ 22 odst. 2 občanského

zákoníku). Tato kolize může být dána i vztahem zástupce

- opatrovníka k osobě žalobce. První stěžovatel na podobné kolize

upozorňuje, avšak soud k nim nepřihlédl. Naopak, kolizi

spočívající v povinnosti správního orgánu vůči osobě, která

nesplnila řádně ohlašovací povinnost, zavést s ní přestupkové

řízení řadí soud do skupiny samosprávné činnosti obce - rušení

veřejného pořádku.

Občanský soudní řád v § 29 odst. 2 (před novelou) stanoví

možnost soudu, aby ustanovil osobě, jejíž pobyt není znám,

opatrovníka. Opatrovníkem může být pouze osoba fyzická nebo

právnická. Nic tedy nebrání soudu v tom, aby takové osobě jako

opatrovníka ustanovil i obec, t. j. právnickou osobu. Ta ovšem

musí s takovým ustanovením souhlasit. V případě jejího nesouhlasu,

což se projeví v podaném odvolání, nemůže odvolací soud potvrdit

rozhodnutí soudu prvého stupně o jmenování opatrovníka, neboť nemá

pro to v žádném zákoně oporu. Listina v čl. 4 odst. 1 stanoví, že

povinnosti mohou být ukládány pouze na základě zákona a v jeho

mezích. Takový zákon pro stanovení povinnosti obce proti její vůli

však neexistuje a proto soudy nemohou proti vůli obcí jim tuto

povinnost ukládat. Výkon funkce opatrovníka ve smyslu § 29 odst.

2 o. s. ř. je funkcí obce soukromoprávní.

Zcela jiná situace nastává při ustanovení opatrovníka u osob

nezletilých, postižených duševní chorobou, resp. neschopných se

srozumitelně vyjadřovat. Zde se opírá nutnost převzetí takové

povinnosti o zákonné ustanovení.

Tvrdí-li soudy, že není vhodné ustanovovat za opatrovníky

osoby neznámého pobytu, soudní úředníky nebo justiční čekatele,

potom ustanovení opatrovníka takovým osobám z řad obcí proti

jejich vůli je porušením ústavního zákona.

Z ustanovení § 13 a § 14 zákona č. 367/1990 Sb. (platného

v době projednávání věcí), takovou samosprávnou povinnost obce

vyvozovat nelze.

V činnosti soudů v projednávané věci došlo tak k porušení

ustanovení čl. 4 odst. 1, a čl. 36 odst. 1 Listiny.

Posuzovaná otázka je podle názoru Ústavního soudu natolik

závažného charakteru, že by si zasloužila legislativního řešení.

Ústavní soud proto podle ustanovení § 82 odst. 1a, odst. 3

písm.a) zákona č. 182/1993 Sb., vyhověl ústavní stížnosti

a usnesení Vrchního soudu v Praze zrušil.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 2. července 2001

Odlišné stanovisko JUDr. Ivany Janů k odůvodnění nálezu ve věci

Souhlasím s výrokem nálezu ve věci II. ÚS 27/2000, nesouhlasím však s jeho odůvodněním, a to z následujících důvodů.

Výrok nálezu je argumentačně podložen konstrukcí považující vztah mezi opatrovníkem - obcí a opatrovancem za ryze soukromoprávní vztah a na absenci výslovné právní úpravy ukládající obci povinnost plnit funkci opatrovníka osobě neznámého pobytu.

Podotýkám, že v obou posuzovaných případech využily obecné soudy jednu z možností založenou ustanovením § 29 odst. 2 obč. soudního řádu a účastníkovi, jehož pobyt není znám, ustanovily zákonným postupem opatrovníka, město Plzeň (nyní statutární město Plzeň) a Městskou část Praha 6. K takovému postupu dodávám, že případná tvrzení o tom, že postavení opatrovníka nelze zahrnout pod příkladné ustanovení § 14 zákona č. 367/1990 Sb., není na místě. Toto ustanovení předchozího zákona o obcích v prvním odstavci podávalo jen demonstrativní výčet a bylo třeba respektovat generální klauzuli zařazenou do druhého odstavce tohoto ustanovení. Konečně, Vrchní soud v Praze ani netvrdí, že ustanovení opatrovníka lze zahrnout pod příkladné ustanovení § 14 zákona o obcích, ale uvádí, že "jde o další samostatnou činnost obcí a z okruhu jejich působnosti uvedeného příkladmo v § 14 nelze výkon opatrovnictví vyloučit". Nicméně, byl by mylný názor obecných soudů, podle něhož se výkon opatrovnictví obcemi považuje prakticky za jejich "povinnost" a jediné snadné řešení vedoucí až k požadavku na poskytování právní služby občanům s trvalým pobytem na území obce. Výkon opatrovnictví pro osoby, jejichž pobyt se nepodařilo zjistit a které mají trvalé bydliště na území obce a jsou tudíž jejími občany, považuji za jeden z atributů působení obce na vymezeném teritoriu, zahrnujícím správu všech záležitostí nevyhrazených jiným subjektům, zejména orgánům státní správy (viz též § 14 odst. 2 zák. č. 367/1990 Sb.), resp. správu záležitostí, které jsou v zájmu obce a jejích občanů, pokud nejsou svěřeny zákonem krajům nebo pokud nejde o výkon přenesené působnosti (§ 35 odst. 1 zák. č. 128/2000 Sb., o obcích, s účinností od 12.11.2000). Obce vykonávají ve vztahu k občanům velmi rozmanité činnosti, v některých věcech pomáhají a působí ve prospěch občanů, v jiných jim ukládají povinnosti. Uvedený závěr koresponduje též postavení obce, která není typickou soukromou právnickou osobou, ale zákon ji charakterizuje jako základní územní samosprávné společenství občanů (§ 1 zák. č. 128/2000 Sb.), je veřejnoprávní korporací, pečuje o potřeby svých občanů (§ 2 zák. č. 128/2000 Sb.).

Obci je svěřeno, aby pečovala o všestranný rozvoj svého území a o potřeby svých občanů; při plnění těchto úkolů jí přináleží ochrana veřejného zájmu vyjádřeného v zákonech a jiných právních předpisech. Situace, kdy osoba s trvalým pobytem na území obce, u níž se nedaří zjistit, kde se nalézá, ale jejíž zájmy a potřeby je třeba v konkrétním případě chránit, vytváří nepochybně veřejný zájem na ustanovení opatrovníka ve smyslu § 29 obč. soudního řádu. Postup podle tohoto ustanovení není dvoustranným soukromoprávním ujednáním, ale rozhodnutím soudu, proti němuž se sice ustanovený opatrovník může odvolat, nemůže však tuto funkci "a priori" odmítnout.

Takto formulovaný rámec pro ustanovení obce opatrovníkem osoby neznámého pobytu však může nastoupit, za použití principu subsidiarity, až po vyčerpání všech ostatních možností pro ustanovení opatrovníka z okruhu v úvahu přicházejících osob. Především by měly být prošetřeny všechny dostupné informace o pobytu dotčené osoby a navázání přímého kontaktu s ní, dále by soudy měly využívat možnosti ustanovovat opatrovníkem příslušníky užší či širší rodiny. Soudy by dále měly plně respektovat všechny procesní předpoklady, které zákon s ustanovením opatrovníka spojuje, např. zabývat se otázkou, zda mezi opatrovníkem a osobou, jejíž zájmy zastupuje, neexistuje střet zájmů, nebo zda obce nejsou ustanovovány v případech právně náročných, v nichž pro výkon funkce opatrovníka nemají dostatek osobních a věcných předpokladů. Soud se v konečném důsledku nemůže zbavit odpovědnosti za to, aby práva nepřítomného účastníka byla dostatečně hájena.

Z předložených podkladů však vyplývá, že v řešených případech zákonné požadavky pro ustanovení nebyly splněny, čímž došlo k porušení základních práv stěžovatelů - obcí zakotvených v čl. 36 a čl. 38 odst. 2 Listiny. Konkrétně je třeba uvést, žesoudy nevyužily všech možností ke zjištění pobytu účastníka řízení, a to i pobytu přechodného nebo pobytu zvoleného po propuštění z výkonu trestu, neprovedly dostatečná preventivní šetření případného střetu zájmů stěžovatelů - obcí a opatrovanců. Stěžovatelům - obcím rovněž nebyl vymezen rozsah práv a povinností, které opatrovnictví přináší, a též jim nebyly ani poskytnuty náležité informace nezbytné k řádnému výkonu opatrovnictví ve smyslu hájení práv opatrovance (nebyla jim předem zaslána žaloba a poskytnuta lhůta k přípravě na jednání). Odvolací soud se nevypořádal se všemi námitkami uvedenými v opravných prostředcích a nevyužil možnost nařídit jednání k jejich objasnění. Podle § 214 odst. 2 obč. soudního řádu není zakázáno nařídit jednání, protože zákon pouze stanoví "jednání není třeba nařizovat", ale v případě uvážení soudu o potřebnosti jednání, nezakazuje jeho provedení. V projednávaných případech jsou obsahem odvolání závažné námitky stěžovatelů - obcí, takže mělo podle mého názoru dojít k nařízení veřejného jednání.

Na závěr podotýkám, že problematika § 29 obč.soudního řádu by měla být zákonodárcem nově posouzena tak, aby aplikace tohoto ustanovení, pokud jde o obce, byla jednoznačná.

V Brně 2.7.2001

JUDr. Ivana Janů

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru