Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 2699/08 #1Usnesení ÚS ze dne 29.03.2012

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - OS Karviná
SOUD - KS Ostrava
Soudce zpravodajBalík Stanislav
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
základní práva a svobody/svoboda osobní/trest odnětí svobody (zákonné uvěznění)
základní práva a svobody/zákaz nucených prací nebo služeb /výkon trestu
Věcný rejstříkPromlčení
Trestný čin
Trestní řízení
trest/výkon
Trest odnětí svobody
EcliECLI:CZ:US:2012:2.US.2699.08.1
Datum podání03.11.2008
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 8 odst.2, čl. 2 odst.2

Ostatní dotčené předpisy

140/1961 Sb., § 23, § 202 odst.1, § 68 odst.1 písm.d

141/1961 Sb., § 306a odst.2


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 2699/08 ze dne 29. 3. 2012

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma ve věci ústavní stížnosti stěžovatele V. F., zastoupeného Mgr. Ondřejem Tejnorou, advokátem se sídlem Janáčkovo nábřeží 57, Praha 5, proti usnesení Okresního soudu v Karviné - pobočka v Havířově č. j. 10 T 27/95-215 ze dne 24. 6. 2008 a usnesení Krajského soudu v Ostravě č. j. 5 To 390/2008-300 ze dne 9. 9. 2008, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhal se stěžovatel zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů s odůvodněním, že jimi bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo, vyplývající z čl. 2 odst. 2 a čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Z obsahu připojeného spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že stěžovatel byl rozsudkem Okresního soudu v Karviné - pobočka v Havířově (dále též "okresní soud") č. j. 10 T 27/95-110 ze dne 10. 4. 1997, právní moci nabyl dne 1. 5. 1997, uznán vinným trestným činem výtržnictví dle § 202 odst. 1 zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákon"), a trestním činem ublížení na zdraví dle § 221 odst. 1 trestního zákona, za což byl odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 8 měsíců nepodmíněně se zařazením do věznice s ostrahou. Trestní řízení bylo proti stěžovateli vedeno jako proti uprchlému.

Dne 5. 5. 1997 byl výkon trestu nařízen a vydán příkaz k dodání stěžovatele do výkonu trestu. V průběhu let 1997 až 2008 okresní soud opakovaně činil dotazy na Policii ČR v jakém stadiu je pátrání po pobytu stěžovatele a urgoval realizaci příkazu k dodání do výkonu trestu, a to nejméně ve dvaceti případech, v časových rozestupech tří až patnácti měsíců. Kromě toho též opakovaně činil dotazy na Generální ředitelství Vězeňské služby ČR, Centrální evidenci vězňů, zda se stěžovatel nenachází ve vazbě, či případně ve výkonu trestu odnětí svobody. Dotazy ohledně pobytu stěžovatele okresní soud směřoval i na Ministerstvo spravedlnosti ČR (č. l. 173 spisu) či Policejní prezidium ČR, Národní ústřednu Interpolu (č. l. 192 spisu). Bezprostředně před zadržením stěžovatele okresní soud přistoupil k vydání evropského zatýkacího rozkazu.

Přípisem došlým Okresnímu soudu v Karviné - pobočka Havířov dne 18. 6. 2008 požádal stěžovatel o rozhodnutí, že se propouští z výkonu trestu odnětí svobody, do něhož byl dodán dne 6. 6. 2008, a to z důvodu promlčení výkonu trestu ve smyslu ustanovení § 68 odst. 1 písm. d) trestního zákona.

Napadeným usnesením č. j. 10 T 27/95-215 ze dne 24. 6. 2008 Okresní soud v Karviné - pobočka v Havířově nicméně rozhodl, že výkon trestu odnětí svobody v trvání 8 měsíců, uložený stěžovateli shora zmiňovaným rozsudkem téhož soudu, dle § 68 odst. 1 písm. d) trestního zákona promlčen není. Stížnost stěžovatele podaná proti jeho rozhodnutí byla usnesením Krajského soudu v Ostravě (dále též "krajský soud") č. j. 5 To 390/2008-300 ze dne 9. 9. 2008 pro nedůvodnost zamítnuta.

Stěžovatel se v dalším obrátil na Ústavní soud. V ústavní stížnosti setrval na již dříve vyjádřeném stanovisku, podle něhož v jeho případě došlo v souladu se zákonem k promlčení výkonu trestu odnětí svobody, postupem obecných soudů byla tak omezena jeho osobní svoboda v rozporu s čl. 2 odst. 2 a čl. 8 odst. 2 Listiny. Svoji argumentaci stěžovatel založil výlučně na názorech obsažených v nálezu sp. zn. IV. ÚS 144/05, kde byl Ústavní soud konfrontován s obdobnou situací jako v nynější věci, tj. řešil otázku promlčení pravomocně uloženého trestu odnětí svobody, jestliže se odsouzený více než jedenáct let úmyslně vyhýbal nástupu výkonu trestu. V dané záležitosti Ústavní soud dovodil, vedle nutnosti zohlednit v každém individuálním případě naplnění účelu trestu, že za opatření směřující k výkonu trestu, jež přerušují promlčení výkonu trestu ve smyslu § 68 odst. 3 písm. a) trestního zákona, mohou být považovány pouze takové úkony, které jsou činěny ve vztahu k samotnému odsouzenému, nikoliv úkony, jež činí vůči sobě navzájem jednotlivé složky státní moci, zejména jsou-li omezeny toliko na formální přípisy soudu adresované policejním orgánům a není důrazněji vyžadováno po Policii ČR efektivní splnění jejich povinností, tj. dodání stěžovatele do výkonu trestu odnětí svobody. Z řečeného dle stěžovatele vyplývá, že soud v mezidobí od právní moci odsuzujícího rozsudku vůči němu neučinil žádné opatření směřující k výkonu trestu, a to až do dne 6. 6. 2008, kdy byl dodán k výkonu trestu do vazební věznice Praha Pankrác. Stěžovatel dále podotkl, že od zahájení dotčeného trestního řízení, nejpozději od začátku roku 1995 do června 2008, pobýval bez přerušení v Praze, kde vystupoval pod jménem svého bratra R. F. V průběhu této doby žil řádným životem, neskrýval se, vykonával zaměstnání u různých společností, naposledy u společnosti BroadNet Czech, a.s., v pozici "CBO - ředitele pro obchod a rozvoj", a založil také rodinu, se svojí družkou má dvě děti. V promlčecí době žádný trestný čin nespáchal. Tyto skutečnosti vedly stěžovatele k přesvědčení, že zákonem stanovená promlčecí doba pro výkon trestu zjevně uplynula.

K výzvě Ústavního soudu se k ústavní stížnosti vyjádřil účastník řízení - Krajský soud v Ostravě, který prostřednictvím JUDr. Čestmíra Dudy, předsedy senátu, k opakujícím se námitkám stěžovatele odkázal na podrobné odůvodnění napadeného rozhodnutí, pročež jeho podstatné pasáže znovu zrekapituloval. Nad rámec uvedeného poukázal na skutečnost, že stěžovatel i přes poučení, kterého se mu dostalo, nevyužil dle ustanovení § 306a odst. 2 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád"), oprávnění podat návrh na zrušení původního meritorního rozhodnutí Okresního soudu v Karviné - pobočky v Havířově ze dne 10. 4. 1997. Závěrem proto soud navrhl, aby podaná ústavní stížnost byla odmítnuta.

Okresní soud v Karviné - pobočka v Havířově zaslané vyjádření omezil toliko na odkaz k odůvodnění svého rozhodnutí.

Stěžovateli daná možnost repliky se nesetkala s odezvou.

Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah naříkaných soudních aktů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud představuje podle čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") soudní orgán ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Není součástí obecných soudů, není jim instančně nadřazen a neposuzuje rozhodovací činnost obecných soudů v každém případě, kdy došlo k porušení běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem, které svou podstatou spočívají v rovině podústavního práva. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.

Obecně platí, že posoudit konkrétní okolnosti každého jednotlivého případu se zřetelem na učiněná skutková zjištění náleží obecným soudům, což je výrazem jejich nezávislého soudního rozhodování (čl. 82 Ústavy), a totéž platí ohledně hodnocení těchto zjištění pro potřeby jejich podřazení pod příslušné ustanovení právní normy. Jak bylo výše předznačeno, Ústavnímu soudu do této působnosti obecných soudů zasahovat zásadně nepřísluší, stejně jako mu nepřísluší podávat výklad podústavního práva. Jeho možnosti jsou pak specificky zúženy právě v režimu zmíněného uvážení (diskrece), jenž se v dané věci prosazuje; důvodem k zásahu Ústavního soudu je tu až stav, kdy příslušnými orgány přijaté právní závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či logického excesu (vnitřního rozporu), a tím vybočují ze zásad spravedlivého procesu; teprve tehdy lze mít za to, že bylo dosaženo ústavněprávní roviny problému, neboť takové závěry ignorují předvídatelné judikatorní standardy a zakládají stav nepřípustné svévole, resp. libovůle.

V projednávaném případě Ústavní soud žádný z předpokladů pro svůj kasační zásah neshledal. Podle přesvědčení Ústavního soudu obecné soudy v řízení postupovaly a svými v záhlaví citovanými rozhodnutími rozhodly v souladu se zákony i principy zakotvenými v Listině. Svá rozhodnutí přehledně, logicky, srozumitelně a podrobně odůvodnily, přičemž se dostatečně vypořádaly se všemi rozhodujícími skutečnostmi a stěžovatelem uplatněnými tvrzeními a námitkami, jež v podstatě znovu opakuje v ústavní stížnosti.

Jádro stěžovatelovy argumentace tvoří odkaz na nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 144/05 ze dne 29. 8. 2005 (N 166/38 SbNU 327), resp. v něm vyjádřené názory ohledně účelu trestu a výkladu okolností, které ovlivňují běh promlčecí doby u výkonu trestu. V této souvislosti je třeba podotknout, že obecné soudy se možností aplikace závěrů přijatých v předmětném nálezu Ústavního soudu důkladně zabývaly, pročež se shodly, že skutkové okolnosti jimi hodnoceného případu jsou především z důvodu aktivního jednání stěžovatele mařícího výkon trestu, ale i s hledem na frekvenci aktivity soudu směřující k výkonu trestu, jenž byl stěžovateli uložen, natolik odlišné, že na ně nelze stěžovatelem prezentovaný nález vztáhnout.

Vycházely přitom jednak ze skutečnosti, že se stěžovatel skrýval, vystupoval pod cizí identitou a Policii České republiky se jej v důsledku toho nepodařilo, přes její aktivní přístup, zadržet dříve. Pokud by stěžovatel po dobu 11ti let žil a pracoval v Praze pod vlastním jménem a byly by za něj odváděny příslušné zálohy na daně, sociální a zdravotní pojištění, jistě by k jeho zadržení došlo mnohem dříve. Z kontextu jednání a postoje odsouzeného, konkrétních okolností případu bylo pak třeba podle stížnostního soudu posuzovat i způsobilost opatření přivodit přerušení promlčecí doby. Soud se ztotožnil s koncepcí Ústavního soudu, formulovanou v nálezu sp. zn. IV. ÚS 144/05, podle níž formálním úkonům účinek přerušující promlčení přiznat nelze. Jak dále ovšem zdůraznil, počínání okresního soudu ve stěžovatelově věci formální povahu nemělo, naopak šlo "o účinnou snahu zacílenou k dodání odsouzeného do výkonu trestu, a tudíž k naplnění účelu nepodmíněného trestu odnětí svobody a potažmo účelu trestního zákona, jakož i jedné ze zásad, jíž je trestní právo ovládáno, podle které žádný trestný čin nesmí zůstat bez zákonného trestu (nullum crimen sine poena legali)." Okresním soudem prováděné úkony svým charakterem směřovaly vůči stěžovateli, a proto podle stížnostního soudu způsobily přerušení promlčecí doby.

Policie ČR na základě četných urgencí a dotazů okresního soudu usilovně a soustavně, což dokazují zprávy založené ve spise, prováděla pátrání ohledně pobytu stěžovatele, prověřovala získané poznatky, za tím účelem vytěžovala řadu osob. Ze šetření policejního orgánu vyplynulo, že stěžovatel se měl údajně zdržovat v zahraničí, snad v cizinecké legii, což opakovaně potvrzovali nejbližší příbuzní a kamarádi stěžovatele. Z tohoto důvodu byla o spolupráci v pátrání požádána rovněž pobočka Interpolu ve Francii a v Belgii. Okresní soud zjevnou aktivitu Policie ČR při pátrání po pobytu stěžovatele dovozoval i z toho, že dne 22. 5. 2008, tedy ještě před zadržením stěžovatele, měla k dispozici fotografii se současnou podobou stěžovatele, kterou získala od důvěryhodného informačního zdroje. K zadržení stěžovatele pak nedošlo pouhou náhodou. Dle mínění obecných soudů ani postup Policie ČR tedy nebyl formální, nýbrž intenzivní a efektivní, vedl-li k dodání stěžovatele do výkonu trestu.

Připomínkami dosavadního řádného způsobu života stěžovatel zamýšlel dosáhnout přezkumu vykonávaného trestu i z hlediska jeho účelu. K tomu Ústavní soud konstatuje, že účelem trestního řízení je náležitě zjistit trestné činy, spravedlivě potrestat jejich pachatele, působit k výchově občanů v duchu důsledného zachovávání zákonů a pravidel občanského soužití i čestného plnění povinností ke státu a společnosti, a současně působit k předcházení a zamezování trestné činnosti. Finálním procesním stadiem trestního řízení je vykonávací řízení, které garantuje naplnění účelu trestního řízení jako celku na základě právně existujícího a vykonatelného rozhodnutí.

Smyslem a účelem trestu v nejobecnějším smyslu je ochrana společnosti před kriminalitou. Účel trestu, vymezený v ustanovení § 23 trestního zákona, je koncipován jako struktura dílčích cílů a konečného cíle, jež spolu vytvářejí jeden celek. Trest ukládaný pachateli v sobě spojuje jak moment trestní represe a prevence ve vztahu k němu samotnému (individuální represe a individuální prevence), tak i moment výchovného působení na ostatní členy společnosti (generální prevence). Při výkonu trestu je třeba v prvé řadě uvážit nezbytnost jeho užití z hlediska individuální prevence, a to zejména s ohledem na život, který pachatel vedl od spáchání stíhaného skutku do vynesení rozhodnutí. Též je třeba posoudit účinnost ukládaného trestu ve směru výchovného působení na ostatní členy společnosti. Se zvětšujícím se časovým odstupem od spáchání trestných činů přitom prvek individuální prevence i prvek generální prevence oslabují. To obzvláště, pokud by posuzované jednání stěžovatele bylo v jeho životě jistým excesem, který by se vymykal jinak řádnému způsobu života.

V případě stěžovatele bylo zdůrazněno, že se po celou dobu, sám přiznává, že se v období od počátku roku 1995 do roku 2008, vydával za jinou osobu, a to za svého bratra, čímž se chtěl vyhýbat nejen uloženému trestu (jednalo se o již čtvrtý záznam v trestním rejstříku), ale i dalšímu trestnímu stíhání, které proti němu bylo vedeno, a rovněž si byl vědom toho, že přicházelo v úvahu nařízení zbytku trestu odnětí svobody (původní výměra 3 roky) z rozsudku Okresního soudu v Karviné ze dne 21. 6. 1991, z něhož byl podmíněně propuštěn dne 20. 1. 1993, a byla mu stanovena zkušební doba na 4 roky. Na jeho jednání obecné soudy správně pohlížely jako na jednání jednoznačně směřující ke zmaření výkonu trestu. Obecné soudy se dále neztotožnily s tvrzením stěžovatele, že v mezidobí vedl řádný život. Slovy krajského soudu, s nimiž se Ústavní soud identifikuje, "jedenáctileté vydávání se za jinou osobu s úmyslem vyhnout se výkonu trestu nelze označit za řádný život, naopak jde o společensky nežádoucí jednání prokazující nedostatek respektu odsouzeného k zákonům, podrývající právní jistotu a autoritu právních norem. Kdyby takového jednání bylo tolerováno, byl by tím také dáván návod ostatním odsouzeným, jak mařit výkon trestu. Za tohoto stavu je třeba trvat na výkonu trestu, jelikož jeho účel uvedený v ust. § 23 tr. zákona, zejména tedy vychovat pachatele k tomu, aby vedl řádný život, a tím působit výchovně i na ostatní členy společnosti, nebyl dosud naplněn, a nelze (správně sic: lze) proto výkon trestu považovat za účelný." Svým jednáním navíc stěžovatel dle obecných soudů mohl spáchat v promlčecí době další trestný čin, jmenovitě např. trestný čin poškozování cizích práv dle § 209 trestního zákona tím, že jako otec nezletilých dětí stěžovatele je veden jeho bratr R. F.

Z výše uvedeného je i dle mínění Ústavního soudu patrná zjevná odlišnost skutkových okolností vylíčených v nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 144/05 ze dne 29. 8. 2005 od nyní projednávaného případu. Pokud na základě těchto skutečností nepovažovaly obecné soudy promlčecí dobu výkonu trestu za uplynulou a zejména prevenční působení trestu odnětí svobody, ve vztahu k osobě stěžovatele, za vymizelé, Ústavní soud má za to, že tento jejich názor lze z hlediska výše vyložených kritérií a s ohledem na již zmiňovanou skutkovou odlišnost od nálezové judikatury, považovat za ústavně konformní.

Za dané situace dospěl Ústavní soud k závěru, že základní práva a svobody stěžovatele, jichž se dovolává, ani jiná jeho základní práva a svobody, porušeny nebyly. Proto Ústavní soud ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl [ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona Ústavním soudu].

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 29. března 2012

Stanislav Balík, v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru