Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 2696/18 #1Usnesení ÚS ze dne 09.10.2018

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - KS Brno
Soudce zpravodajŠimíček Vojtěch
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /právo na odškodnění za rozhodnutí nebo úřední postup
Věcný rejstříkškoda/náhrada
újma
satisfakce/zadostiučinění
škoda/odpovědnost za škodu
Stát
trestní stíhání/zastavení
obžaloba/zproštění
EcliECLI:CZ:US:2018:2.US.2696.18.1
Datum podání07.08.2018
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.3

Ostatní dotčené předpisy

82/1998 Sb., § 14, § 8 odst.1


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 2696/18 ze dne 9. 10. 2018

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání v senátu složeném z předsedy Ludvíka Davida a soudce Vojtěcha Šimíčka (zpravodaj) a soudkyně Kateřiny Šimáčkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatele M. U., zastoupený Mgr. Michalem Vávrou, advokátem se sídlem tř. Kpt. Jaroše 13, Brno, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 25. 5. 2018, č. j. 44 Co 150/2018-125, za účasti Krajského soudu v Brně jako účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky řízení stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí, neboť má za to, že jím došlo k porušení jeho práva na náhradu škody způsobené mu nezákonným rozhodnutím soudu, jiného státního orgánu či orgánu veřejné správy nebo nesprávným úředním postupem podle čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1, 2 Listiny, práva na vyloučení svévole při soudním rozhodování dle čl. 1, čl. 2 odst. 3, čl. 90 a čl. 95 odst. 1 Ústavy a čl. 2 odst. 2 Listiny a principu rovnosti podle čl. 1, čl. 3 odst. Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy.

2. V řízení, které předcházelo podání nyní projednávané ústavní stížnosti, se stěžovatel domáhal nároku na náhradu skutečné škody a nemajetkové újmy podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), která mu vznikla v souvislosti s vydáním nezákonného rozhodnutí. Konkrétně se jednalo o usnesení o zahájení trestního stíhání, které vyústilo po více než dvou letech plných obav ve zproštění obžaloby z důvodu, že nebylo prokázáno, že by skutek spáchal skutečně stěžovatel. Stěžovatelův nárok na náhradu nemajetkové újmy však byl napadeným rozhodnutím Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") zamítnut (na rozdíl od soudu prvního stupně, kde mu byl přiznán nárok na přiměřené zadostiučinění v penězích ve výši 20.000 Kč a náhrada nákladů řízení ve výši 27.890,50 Kč). Proti rozhodnutí odvolacího soudu nebylo dovolání přípustné.

3. Stěžovatel je přesvědčen, že ústavní stížností napadené rozhodnutí krajského soudu je výsledkem velmi formalistického a zautomatizovaného způsobu rozhodování v těchto věcech a jako takové nemůže požívat právní ochrany.

4. Stěžovatel uvádí, že dne 26. 11. 2012 byly proti němu zahájeny úkony trestního řízení, a to pro zločin zpronevěry. Následně byly dne 14. 3. 2013 na bankovním účtu stěžovatele zajištěny peněžní prostředky do výše 812.447 Kč. Dne 21. 3. 2013 byly dokonce zajištěny i nemovitosti ve vlastnictví stěžovatele. Proti oběma zajišťujícím příkazům policejního orgánu podal stěžovatel bezúspěšně stížnosti. Teprve po čtyřech měsících aktivního jednání stěžovatele a jeho obhájce byla shora uvedená zajištění zrušena, neboť již podle názoru příslušného státního zastupitelství pozbyla významu. Dne 10. 3. 2014 bylo stěžovateli doručeno usnesení o zahájení trestního stíhání pro trestný čin zpronevěry podle ustanovení § 206 odst. 1, odst. 4 písm. d) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zákoník"). Stížnost proti tomuto usnesení byla zamítnuta a dne 9. 9. 2014 byla podána obžaloba, v níž byl stíhaný skutek překvalifikován na přečin zpronevěry podle ustanovení § 206 odst. 1, 3 tr. zákoníku. Do této doby žil stěžovatel téměř dva roky ve strachu, že mu hrozí obžaloba ze zločinu zpronevěry podle § 206 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku, za který mu hrozí i vyšší trestní sazba. Dne 16. 9. 2014 byl vydán trestní příkaz, ve kterém byl stěžovatel uznán vinným z obžalovaného skutku a byl mu uložen trest odnětí svobody v trvání jednoho roku, jenž byl podmíněně odložen na zkušební dobu tří let. Současně byl stěžovateli uložen zákaz činnosti spočívající v zákazu výkonu zaměstnání, povolání či funkce spojené s hmotnou odpovědností za svěřené zboží či finanční prostředky na dobu tří let. Trestním příkazem byla rovněž uložena povinnost k náhradě škody ve výši 332.594 Kč. Proti trestnímu příkazu podal stěžovatel odpor a dne 14. 4. 2015 byl Městským soudem v Brně (dále jen "městský soud") vynesen rozsudek pod č. j. 11 T 174/2014-501, kterým byl zproštěn obžaloby.

5. V návaznosti na zprošťující rozsudek městského soudu podal stěžovatel dne 5. 8. 2015 k Ministerstvu spravedlnosti podle ustanovení § 14 zákona č. 82/1998 Sb. návrh na náhradu škody způsobené vydáním nezákonného usnesení o zahájení trestního stíhání. Stejný nárok stěžovatel později zažaloval v civilním řízení, kdy žaloval náhradu škody způsobenou mu při výkonu státní moci v trestním řízení a domáhal se zaplacení částky 144.982 Kč s příslušenstvím, kdy částka sestávala ze skutečné škody, nemajetkové újmy a nákladů právního zastoupení. Při vyčíslení nároku stěžovatel postupoval ve shodě s metodikou Nejvyššího soudu. V průběhu civilního řízení zaplatil vedlejší účastník stěžovateli částku 39.083 Kč jako úhradu nákladů právního zastoupení (kdy prý ovšem skutečná výše nákladů obhajoby, kterou stěžovatel uplatnil, byla vyšší) a ohledně této částky bylo po částečném zpětvzetí žaloby řízení zastaveno. V částce 85.899,40 Kč městský soud žalobu zamítl a co do náhrady nemajetkové újmy v částce 20.000 Kč stěžovateli vyhověl a vedlejšího účastníka zavázal i k náhradě nákladů řízení. Přestože stěžovatel byl přesvědčen, že civilní soudy mu přiznaly částku nízkou a neodpovídající mu způsobené škodě a újmě, s rozhodnutím městského soudu by se býval spokojil a nijak by proti němu dále nebrojil. Proti tomuto rozhodnutí však podal vedlejší účastník odvolání, o němž nyní ústavní stížností napadeným rozhodnutím rozhodl krajský soud tak, že zamítl žalobu i v části, ve které se stěžovatel domáhal zaplacení částky 20.000 Kč jako náhrady újmy, a nadto stěžovateli uložil, aby vedlejšímu účastníku zaplatil na nákladech řízení částku 2.400 Kč. Tento rozsudek považuje stěžovatel za vadný, svévolný, krajně nespravedlivý a tedy i protiústavní.

6. Krajský soud totiž údajně naprosto ignoroval, že stěžovatel žil téměř dva roky ve strachu, že mu za trestný čin zpronevěry, který, jak se později ukázalo, nespáchal, hrozí vysoký trest odnětí svobody, a to až osm let. Tím byla kvalita stěžovatelova života výrazně snížena. K překvalifikování na přečin zpronevěry došlo až po opakovaných námitkách obhajoby, kdy předtím byl stěžovatel trestním příkazem odsouzen k podmíněnému trestu odnětí svobody, což v něm obavy ze ztráty svobody jen zesílilo. Tyto aspekty případu pak krajský soud v řízení o náhradu nemajetkové újmy způsobenou při výkonu státní moci v trestním řízení vůbec nezohlednil.

7. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud je totiž podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není však samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.

8. Ústavní soud v minulosti již také mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Ústavní soud rovněž opakovaně judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí soudu by byl dán pouze tehdy, pokud by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními (srov. např. nález ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94, N 34/3 SbNU 257). Taková pochybení ale Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal.

9. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že mu nebyla přiznána náhrady škody a nemajetkové újmy v důsledku nezákonně vedeného trestního stíhání, jehož nezákonnost dovozuje z toho, že později byl v řízení před nalézacím soudem žaloby zproštěn.

10. Pro vznik nároku na náhradu škody z titulu vydání nezákonného rozhodnutí podle zákona č. 82/1998 Sb. je nutné, aby nezákonné rozhodnutí orgánu veřejné moci bylo zrušeno či změněno (§ 8 odst. 1 cit. zákona). V případech, kdy v trestním řízení došlo k zastavení trestního stíhání či zproštění obžaloby, je tímto titulem nezákonné usnesení o zahájení trestního stíhání (viz např. rozsudky Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 2614/2003 ze dne 9. 12. 2004; sp. zn. 25 Cdo 1325/2004 ze dne 30. 11. 2005; či sp. zn. 31 Cdo 2805/2011 ze dne 13. 6. 2012). Stěžovatel tedy v nyní projednávané věci tuto podmínku pro vznik nároku na náhradu škody bezezbytku naplnil. To ostatně krajský soud v napadeném rozhodnutí ani nijak nerozporuje.

11. Ústavní soud ve své ustálené judikatuře ve věci odpovědnosti státu za nezákonné trestní stíhání akcentuje především to, že obecné soudy musí při rozhodování o těchto nárocích náležitě zohlednit účely, které prostupují právní úpravu obsaženou v zákoně o odpovědnosti státu. V tomto směru Ústavní soud opakuje, že účelem trestního řízení je odhalení a potrestání pachatele trestné činnosti. Ukáže-li se však v průběhu řízení, že tento účel nelze naplnit, protože se obviněný nedopustil trestné činnosti, pro kterou byl stíhán, pak je třeba považovat veškeré úkony, které byly v trestním řízení provedeny, za vadné. Za veškeré úkony, kterým ho stát neoprávněně v trestním řízení podrobil, by proto měl být obviněný odškodněn (viz např. nálezy sp. zn. II. ÚS 590/08 ze dne 17. 6. 2008; a sp. zn. II. ÚS 1540/11 ze dne 20. 2. 2013).

12. Nelze však pominout, že stěžovatel v nyní projednávané věci částečně odškodněn byl, a to v rozsahu částky 39.083 Kč (přičemž v řízení o náhradě škody stěžovatel žaloval celkem 144.982,40 Kč), kterou stěžovateli vedlejší účastník dobrovolně uhradil a v jejímž rozsahu byla později vzata žaloba zpět a řízení bylo zastaveno. Zbylé nároky stěžovatele byly nyní napadeným rozhodnutím krajského soudu zamítnuty. Napadený rozsudek krajského soudu přitom obsahuje dostatečné odůvodnění, v němž soud vyložil, proč stěžovatelův nárok na nemajetkovou újmu způsobenou trestním stíháním (za kterou bylo prvostupňovým soudem stěžovateli přiznáno odškodnění ve výši 20.000 Kč) při posouzení individuálních okolností daného případu není důvodný a jako postačující zadostiučinění za způsobenou nemajetkovou újmu se jeví konstatování porušení práva a omluva (viz zejména body 19-23 napadeného rozsudku krajského soudu). Obecně lze konstatovat, že výše přiznaného zadostiučinění v tomto případě odpovídá výši zadostiučinění přiznaného v případech, které se s projednávanou věcí v podstatných rysech shodují (viz bod 13 napadeného rozsudku) a z tohoto důvodu nevykazuje napadený rozsudek krajského soudu jakýkoliv ústavněprávní deficit, který by mohl vést ke kasačnímu zásahu Ústavního soudu.

13. Jak se totiž podává ze shora uvedeného, úkolem Ústavního soudu není a ani být nemůže sjednocovat judikaturu obecných soudů ohledně výkladu podústavního práva a revidovat výsledky soudních řízení jen z toho důvodu, že by si sám dovedl představit třeba i řešení jiné. Pokud by tak totiž činil, suploval by roli odvolacího, případně dovolacího řízení, což však nemůže být jeho úkolem s ohledem na roli, kterou zastává v ústavním systému. Tímto způsobem by totiž fakticky docházelo ke konstitucionalizaci práva na úspěch v soudním řízení, což ovšem z povahy věci nelze připustit.

14. Po přezkoumání ústavní stížností napadeného rozhodnutí krajského soudu tedy dospěl Ústavní soud k závěru, že základní práva či svobody, jichž se stěžovatel dovolává, dotčeným rozhodnutím porušeny nebyly. Proto Ústavní soud ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 9. října 2018

Ludvík David v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru