Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 2693/20 #1Usnesení ÚS ze dne 19.10.2020

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - KS Brno
SOUD - OS Hodonín
Soudce zpravodajŠimáčková Kateřina
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
odmítnuto pro nepřípustnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /opomenuté důkazy a jiné vady dokazování
Věcný rejstříkDokazování
odůvodnění
svědek/výpověď
trestná činnost
Autorské právo
EcliECLI:CZ:US:2020:2.US.2693.20.1
Datum podání18.09.2020
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 211 odst.2 písm.a, § 2 odst.6, § 2 odst.5

40/2009 Sb., § 270


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 2693/20 ze dne 19. 10. 2020

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové (soudkyně zpravodajky) a soudců Ludvíka Davida a Vladimíra Sládečka o ústavní stížnosti stěžovatele P. D., zastoupeného JUDr. Vojtěchem Mihalíkem, advokátem se sídlem Brněnská 154/32, Mikulov proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 5 Tdo 178/2020-895 ze dne 27. května 2020, proti rozsudku Krajského soudu v Brně č. j. 4 To 202/2019-830 ze dne 15. října 2019 a proti rozsudku Okresního soudu v Hodoníně č. j. 15 T 155/2018-657 ze dne 9. července 2019, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I. Vymezení věci a předchozí průběh řízení

1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označených soudních rozhodnutí. Tvrdí, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu a spravedlivý proces zaručené čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a "právo na svobodu".

2. Ústavní soud z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí zjistil, že Okresní soud v Hodoníně (dále jen "okresní soud") napadeným rozsudkem shledal stěžovatele vinným ze spáchání zločinu porušení autorského práva, práv souvisejících s právem autorsky´m a práv k databázi dle § 270 odst. 1, odst. 2 písm. b), odst. 3 písm. b) trestního zákoníku. Stěžovatel se tohoto trestného činu dopustit tím, že na webové stránce zpřístupnil veřejnosti pomocí tzv. embeddovaných odkazů 1461 filmových titulů, ke kterým neměl autorská práva. Za uvedený trestný čin pak okresní soud uložil stěžovateli trest odnětí svobody v trvání tří let, jehož výkon podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání tří let. Vedle toho okresní soud zároveň stěžovateli uložil i trest propadnutí věci. Na základě odvolání stěžovatele Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") napadeným rozsudkem zrušil rozsudek soudu prvního stupně v celém rozsahu a podle § 259 odst. 3 písm. a) tr. řádu znovu rozhodl tak, že obviněného uznal vinným týmž zločinem jako okresní soud a rovněž mu uložil stejné druhy trestů ve stejné výměře.

3. Dovolání stěžovatele bylo napadeným usnesením Nejvyššího soudu odmítnuto. Nejvyšší soud se v prvé řadě zabýval naplněním skutkové podstaty výše uvedeného trestného činu. V napadeném usnesení Nejvyšší soud podrobně vyložil judikaturu Soudního dvora Evropské Unie i svou vlastní judikaturu týkající se daného zločinu a došel k závěru, že umístěním embeddovaných odkazů se stěžovatel zločinu dopustil.

4. Nejvyšší soud se dále zabýval stěžovatelovou námitkou ohledně použití výpovědí ne jednánínepřítomných svědků. K tomuto uvedl, že oba svědci byli pro pobyt v cizině dlouhodobě nedosažitelní, ve věci byly opatřeny i další důkazní prostředky významné pro rozhodnutí o podané obžalobě a vyslovení výroku o vině stěžovatele a byly dodrženy další procesní záruky. K stěžovatelově námitce, že nerozuměl protokolům ve slovenštině, Nejvyšší soud uvedl, že byly po předchozím upozornění rovnou tlumočeny předsedkyní senátu. Stěžovatel nevyužil možnosti požádat soud o nahlédnutí do protokolů (či jiných dokumentů) a případně požádat soud o upřesnění či výklad jejich obsahu. Stěžovatel navíc se svědky jednoznačně musel komunikovat a je téměř jisté, že všichni mluvili svým rodným jazykem, přesto evidentně nedocházelo k nedorozuměním, což oba svědkové ve svých výpovědích i potvrdili.

5. Nejvyšší soud dále uvedl, že stěžovatel po celou dobu trestního řízení zpochybňoval, že by mohl být pachatelem trestné činnosti, neboť dle něj nebylo prokázáno, že embeddované odkazy na webovou stránku vkládal on. Podle Nejvyššího soudu jeho pachatelství ale bylo podloženo několika důkazy, které spolu korespondovaly (výpověď svědka A. F., zprávy o pohybu na bankovním účtu obviněného, sdělení obchodních společností WEDOS Internet, a. s., o založení a spravování domény, a Seznam.cz, a. s., o přihlašování do e-mailové schránky, stejně jako výše vyplácených odměn z reklam, z nichž pouze malou část si ponechával A. F., což podporuje věrohodnost jeho tvrzení o úhradách za grafické služby).

6. Nakonec se Nejvyšší soud věnoval námitce, zda bylo opravdu zveřejněno 1461 děl, neboť jich bylo namátkově zkontrolováno pouze 10. Dle Nejvyššího soudu, orgány činné v trestním řízení nemohou u každého zjištěného porušení pravidel zveřejňování autorského díla provést kontrolu všech souborů, u nichž došlo k neoprávněnému zveřejnění v prostoru mezinárodní sítě Internet. Takový požadavek by se vymykal realitě a přesáhl by možnosti odhalování protiprávní činnosti, ke které dochází ve značné kvantitě, neboť někteří pachatelé porušují autorská práva sdílením tisíců souborů o velkém objemu dat. V případě stěžovatele bylo množství nelegálních děl ověřeno kontrolními mechanismy používanými v praxi Českou protipirátskou unií a stěžovatel nepředložil zřejmý argument, z něhož by vyplývala nevěrohodnost tvrzení podložených těmito kontrolními mechanismy.

II. Argumentace stěžovatele

7. Stěžovatel předkládá, že jeho odsouzení z velké části spočívalo na použití výpovědí dvou na soudním jednání nepřítomných svědků, pro které nebyly dodrženy zákonné podmínky, neboť okresní soud nevyužil všech možností pro to, aby svědci byli vyslechnuti před soudem. K tomuto stěžovatel navíc dodává, že protokoly o výpovědích svědků byly vyhotoveny ve slovenském jazyce, kterým nekomunikuje.

8. Stěžovatel dále namítá, že jeho odsouzení není založeno na dostatečných důkazech. Uvádí, že z celkového počtu téměř 1500 odkazů na filmy byla ověřena funkčnost pouze deseti z nich. Stěžovatel rovněž zpochybňuje, že by odkaz na dílo chráněné autorskými právy byl skutečně zveřejněn, že by se pod odkazem skutečně objevilo dílo v celém jeho rozsahu, že by dané dílo bylo zveřejněno neoprávněně a že by bylo zveřejněno nové veřejnosti.

9. Stěžovatel také namítá, že během řízení před obecnými soudy došlo k nesprávnému hodnocení důkazů zejména ohledně toho, kdo byl zodpovědný za obsah webové stránky a měl z ní přímý zisk.

10. Dle stěžovatele je řízení rovněž zatíženo opomenutými důkazy, které měly zpochybnit jeho většinový finanční zisk, tak jak to bylo vyloženo obecnými soudy. Stěžovatel opakovaně namítal, aby dokazování bylo doplněno o veškeré relevantní faktury týkající se plateb od společnosti Seznam a.s. společnosti P&F Group, s.r.o, případně měl být obstarán výpis z účtu společnosti P&F Group, s.r.o.

11. Stěžovatel rovněž opakovaně namítal, že zajištěné finanční prostředky ve výši 499.154,59 Kč nebyly určeny jemu, ale společnosti X (v níž byl jediným společníkem svědek F.) na základě Dohody o převodu práv a závazků ze dne 1. 8. 2016, obecné soudy se ale podle něj s touto námitkou nevypořádaly.

III. Hodnocení Ústavního soudu

12. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.

13. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.

14. K stěžovatelově námitce ohledně použití výpovědí u jednání nepřítomných svědků, Ústavní soud uvádí, že dle jeho předchozí judikatury, nemusí tato skutečnost sama o sobě znamenat porušení stěžovatelových základních práv, pokud existují další důkazy podporující výpověď nepřítomného svědka, byly dodrženy další procesní záruky a řízení jako celek lze považovat za spravedlivé [nález sp. zn. I. ÚS 1860/16 ze dne 3. 11. 2016 (N 208/83 SbNU 299)]. To je i případ posuzovaného trestního řízení. Okresní soud provedl množství dalších důkazů (viz odst. 1-5 napadeného rozsudku), ze kterých bylo dovozeno stěžovatelovo zavinění. Rozhodnutí soudu prvního stupně tedy nespočívalo pouze na výpovědích nepřítomných svědků, nýbrž na celé škále dalších důkazních prostředků, které společně tvořily ucelený řetězec. Při výslechu svědků během přípravného řízení byl navíc přítomen substitut stěžovatelova obhájce, který svědkům pokládal otázky a stěžovatelův obhájce se s obsahem obou svědeckých výpovědí seznámil již před podáním obžaloby policejním orgánem. Co se týče stěžovatelovy námitky, že protokoly byly vyhotoveny ve slovenském jazyce, tou se již dostatečně zabýval Nejvyšší soud v napadeném usnesení (viz bod 3 výše).

15. Ani výhradě stěžovatele ohledně nesprávného hodnocení důkazů nelze přisvědčit. Ústavní soud připomíná svou ustálenou judikaturu, dle které se při přezkumu rozhodnutí či jiných zásahů orgánů veřejné moci řídí zásadou subsidiarity související se zásadou zdrženlivosti v zasahování do činnosti ostatních orgánů veřejné moci. Úkolem Ústavního soudu není interpretovat podústavní právo a zásadně se v tomto ohledu zdržuje zásahů do činnosti obecných soudů [srov. usnesení sp. zn. I. ÚS 370/16 ze dne 9. 2. 2016]. K výjimkám dochází pouze v situacích, kdy skutková zjištění, o něž se opírají vydaná rozhodnutí, jsou v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy, takže výsledek dokazování se jeví jako nespravedlivý a věcně neudržitelný [srov. usnesení sp. zn. I. ÚS 516/14 ze dne 9. 12. 2014]. Případ stěžovatele ale takovéhoto extrémního nesouladu nedosahuje. Stěžovatel v průběhu celého trestního řízení předkládal svou verzi hodnocení důkazů a toho, jak měly být posouzeny. Okresní soud pak dostatečně vysvětlil, proč stěžovatelově verzi nedal za pravdu. Závěry okresního soudu byly následně také přezkoumány jak krajským soudem, tak Nejvyšším soudem, které neshledaly důvod pro zrušení rozsudku. Stěžovatelova verze událostí byla v rozporu s provedenými důkazy, které spolu vzájemně korespondují a tvoří logicky ucelený řetězec.

16. K stěžovatelově námitce ohledně opomenutého důkazu v podobě faktur a výpisu z účtu společnosti P&F Group, s.r.o. Ústavní soud uvádí, že nebyla vznesena před Nejvyšším soudem. Dle předchozí judikatury, stěžovatel musí nejprve vyčerpat všechny ostatní prostředky, které platné právo poskytuje k ochraně práv, než se se svými námitkami obrátí na Ústavní soud. Není přípustné, aby námitky nebo argumenty, které byly stěžovateli k dispozici již při uplatňování ostatních prostředků, byly poprvé předloženy až v ústavní stížnosti [srov. usnesení sp. zn. II. ÚS 783/18 ze dne 21. 2. 2019]. Z dovolání vyplývá, že stěžovatel namítal, že řízení je zatíženo opomenutými důkazy, nicméně nijak dále nespecifikoval, o jaké důkazy se mělo jednat. Tímto Nejvyššímu soudu neumožnil zabývat se specifickou námitkou, kterou nyní uplatňuje před Ústavním soudem a Ústavní soud se jí proto nemůže zabývat. Tento argument stěžovatele je tedy ve fázi řízení před Ústavním soudem nepřípustný.

17. Co se týče stěžovatelovy námitky ohledně zajištěných finančních prostředků ve výši 499.154,59 Kč, které nebyly určeny jemu, ale společnosti X. Ústavní soud uvádí, že tato námitka rovněž nebyla v této formě vznesena před Nejvyšším soudem. Stěžovatel toliko uvedl, že předmětná Dohoda o převodu práv měla dokazovat, že pan F. byl angažován do "projektu webových stránek", nikoliv to, že zajištěné finanční prostředky byly určeny společnosti X. S ohledem na předchozí bod 16 Ústavní soud uvádí, že ani tento argument není nepřípustný, neboť nebyl vznesen v řízení před Nejvyšším soudem.

18. Stěžovatelovým námitkám ohledně množství zveřejněných děl, oprávnění k tomuto zveřejnění a splnění podmínky sdělování tzv. "nové veřejnosti" se podrobně věnoval Nejvyšší soud v napadeném usnesení (odst. 14-24) a uspokojivě se s nimi vypořádal. Ústavní soud tedy nepovažuje za nutné, je znovu na tomto místě rozebírat a odkazuje na vysvětlení Nejvyššího soudu.

19. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud uzavírá, že neshledal, že by se obecné soudy dopustily takového excesu, který by vyústil v porušení základních práv a svobod stěžovatele. Stěžovateli lze přisvědčit, že využití výpovědí nepřítomných svědků by mohlo představovat určitý zásah do jeho procesních práv. Nicméně, v kombinaci s existencí dalších důkazů a procesních záruk, Ústavní soud došel k závěru, že řízení jako celek bylo spravedlivé. Z těchto důvodů Ústavní soud shledal, že nedošlo k porušení základních práv a svobod stěžovatele.

20. Z uvedených důvodů proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítl zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a zčásti jako návrh nepřípustný podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 19. října 2020

Kateřina Šimáčková, v. r.

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru