Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 2691/11 #1Usnesení ÚS ze dne 20.10.2011

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - KS Hradec Králové
Soudce zpravodajNykodým Jiří
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříkDokazování
výživné/pro dítě
rekvalifikace
EcliECLI:CZ:US:2011:2.US.2691.11.1
Datum podání12.09.2011
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

94/1963 Sb., § 85, § 96

99/1963 Sb., § 132, § 120


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 2691/11 ze dne 20. 10. 2011

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti stěžovatelky H. J., zastoupené Mgr. Monikou Ipserovou, advokátkou, se sídlem Sladkovského 505, 530 02 Pardubice, směřující proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 28. června 2011, č. j. 23 Co 260/2011-130, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

1. Stěžovatelka se podanou ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím bylo porušeno právo na soudní ochranu vyplývající z čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

2. Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích rozsudkem ze dne 28. června 2011, č. j. 23 Co 260/2011-130, změnil v řízení o zvýšení výživného rozsudek Okresního soudu v Pardubicích ze dne 21. března 2011, č. j. 14 P 116/2010-90, tak, že výživné stanovené otci nezletilého zvýšil počínaje dnem 1. září 2008 pouze na částku 2.900 Kč měsíčně (oproti předchozímu rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým bylo zvýšeno paušálně po celou dobu na částku 4.200 Kč měsíčně počínaje dnem 1. září 2008), počínaje dnem 1. září 2009 na částku 4.300 Kč měsíčně, počínaje dnem 1. prosince 2010 na částku 6.500 Kč měsíčně, počínaje dnem 1. března 2011 na částku 4.300 Kč měsíčně, a počínaje dnem 1. června 2011 výživné snížil na částku 2.000 Kč měsíčně s tím, že výživné je splatné vždy do každého pátého dne v měsíci k rukám matky nezletilého (stěžovatelky). Dále stanovil, že dlužné výživné ve výši 50.610 Kč je otec povinen zaplatit k rukám matky nezletilého nejpozději do 31. srpna 2011. Odvolací soud změnu výše výživného oproti rozhodnutí soudu prvního stupně odůvodnil tím, že jeho výši bylo nutno diferencovat podle skutečných výdělkových možností otce v daném období. V této souvislosti se zabýval i otázkou, zda se otec nevzdal bez vážných důvodů svého výhodnějšího zaměstnání u Policie České republiky, přičemž dovodil, že tomu tak nebylo, neboť v ukončení služebního poměru z důvodu absence potřebného vysokoškolského vzdělání nelze spatřovat bezdůvodné vzdání se výhodnější zaměstnání ve smyslu § 96 zákona č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o rodině"). Odvolací soud při stanovení výše výživného rovněž zohlednil další vyživovací povinnosti otce.

II.

3. Stěžovatelka ústavní stížností brojí proti postupu odvolacího soudu, který snížil přiznané výživné na částku 2.000 Kč měsíčně od 1. června 2011. Vyslovuje přesvědčení, že odvolací soud nepostupoval v souladu s § 153 odst. 1, § 154 odst. 1 a § 120 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), čímž se současně dopustil i porušení práva na spravedlivý proces. Dle názoru stěžovatelky soud nerozhodoval na základě skutkového stavu zjištěného ke dni rozhodnutí a porušil i svoji povinnost provést v řízení i jiné důkazy, než byly účastníky navrhovány. Odvolací soud se měl zabývat detailněji okolnostmi, za kterých došlo k ukončení služebního poměru otce u Policie České republiky, zejména pak v kontextu s § 96 odst. 1 zákona o rodině, tedy zkoumání toho, zda na straně otce nedošlo k bezdůvodnému vzdání se výhodnější zaměstnání či výdělečné činnosti. Odvolací soud se dle názoru stěžovatelky spokojil s pouhým tvrzením otce o důvodu skončení služebního poměru, aniž by hodnotil jeho schopnosti, možnosti a majetkové poměry.

III.

4. Ústavní soud úvodem připomíná, že zákon č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů v § 43 odst. 2 písm. a) návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, případně ve spisu obecného soudu. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení kontradiktorního.

5. Ústavní soud předesílá, že stěžovatelka, jakkoliv se snaží dát své argumentaci ústavněprávní rozměr tím, že poukazuje na porušení práva na soudní ochranu a spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 Listiny, svou ústavní stížností toliko polemizuje s právními závěry vyslovenými v rozhodnutích obecných soudů. Svůj protichůdný názor však nedoplňuje relevantní ústavněprávní argumentací. V podstatě tak zpochybňuje skutkové a právní závěry obecných soudů. Takto pojatá ústavní stížnost staví Ústavní soud do pozice další instance v systému všeobecného soudnictví, která mu nepřísluší. Ústavní soud již v řadě případů judikoval, že mu nepřísluší přehodnocovat skutkové a právní závěry obecných soudů. Rovněž výklad jiných než ústavních předpisů i jejich aplikace při řešení konkrétních případů jsou samostatnou záležitostí obecných soudů. Skutečnost, že soud vyslovil právní názor, s nímž se stěžovatelka neztotožňuje, nezakládá sama o sobě odůvodněnost ústavní stížnosti. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda právní závěry obecných soudů jsou ústavně konformní, nebo zda jejich uplatnění představuje zásah orgánu veřejné moci, kterým bylo porušeno některé z ústavně zaručených základních práv nebo svobod.

6. Dle § 96 zákona o rodině soud při určení výživného přihlédne k odůvodněným potřebám oprávněného, jakož i k schopnostem, možnostem a majetkovým poměrům povinného. Při hodnocení schopností, možností a majetkových poměrů povinného zkoumá soud, zda se povinný nevzdal bez důležitého důvodu výhodnějšího zaměstnání či výdělečné činnosti nebo majetkového prospěchu, popřípadě zda nepodstupuje nepřiměřená majetková rizika. Je možné dát za pravdu stěžovatelce, že otázka posouzení návrhu na určení výživného pro nezletilé děti je věcí volné úvahy soudu odvislé od posouzení možností a schopností osoby k výživě povinné a odůvodněných potřeb osoby oprávněné. Soud je v rámci tohoto řízení povinen z moci úřední objasnit skutkový stav věci.

7. Stěžovatelka v dané věci vytýká odvolacímu soudu, že nepostupoval v souladu s § 154 odst. 1, § 153 odst. 1 a § 120 odst. 2 o. s. ř., ve spojení s § 96 zákona o rodině, když nezohlednil a neprovedl všechny důkazy potřebné ke zjištění skutkového stavu. Za nejzávažnější pochybení odvolacího soudu přitom považuje skutečnost, že se detailněji nezabýval okolnostmi, za kterých došlo k ukončení služebního poměru otce u Policie České republiky a že se spokojil s pouhým tvrzením otce a zcela nezhodnotil celkové majetkové poměry otce. Z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu se podává, že se s námitkou stěžovatelky o tom, že se otec nezletilého vzdal bez vážných důvodů výhodnějšího zaměstnání, vypořádal. Odůvodnění je přitom jasné a srozumitelné a je postaveno na přijatelném závěru, že po otci nelze i s ohledem na jeho věk požadovat, aby si doplnil vysokoškolské vzdělání, které bylo podmínkou pro setrvání u Policie České republiky. Rovněž další závěry odvolacího soudu ohledně diferenciace výživného v souvislosti s výdělkovými poměry otce lze považovat za ústavněprávně souladné.

8. K námitkám stěžovatelky, které se týkají samotného hodnocení důkazů, Ústavní soud závěrem podotýká, že z ústavního principu nezávislosti soudů vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů, která je obsažena v § 132 o. s. ř. Pokud soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny základních práv a svobod, není Ústavní soud oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů a tedy ani "hodnotit" jejich hodnocení důkazů, byly-li zásady dané § 132 o. s. ř. respektovány. Hodnocení důkazů a závěry o pravdivosti či nepravdivosti tvrzených skutečností jsou přitom věcí vnitřního přesvědčení soudce a jeho logického myšlenkového postupu.

9. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud nezjistil, že by v daném případě došlo k porušení ústavním pořádkem garantovaných práv stěžovatelky, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 20. října 2011

Jiří Nykodým, v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru