Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 269/95Nález ÚS ze dne 29.01.1997K principu veřejnosti soudního jednání v restitučních sporech

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajProcházka Antonín
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces
Věcný rejstříkTíseň
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 9/7 SbNU 61
EcliECLI:CZ:US:1997:2.US.269.95
Datum podání09.11.1995
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí správní

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1, čl. 38 odst.2

Ostatní dotčené předpisy

141/1950 Sb., § 132 odst.1, § 132 odst.1

182/1993 Sb.

99/1963 Sb., § 250l odst.2, § 250f, § 250l odst.2


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 269/95 ze dne 29. 1. 1997

N 9/7 SbNU 61

K principu veřejnosti soudního jednání v restitučních sporech

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud České republiky

rozhodl mimo ústní jednání,

v senátě ve věci ústavní stížnosti J. Š. proti rozsudkům Krajského

soudu v Ostravě ze dne 3.8.1995: čj. 22 Ca 66/95-11, 22 Ca

67/95-10, 22 Ca 68/95-10, 22 Ca 69/95-10, takto:

Ústavní stížnosti se zcela vyhovuje.

Rozsudky Krajského soudu v Ostravě ze dne 3.8.1995, čj: 22 Ca

66/95-11, 22 Ca 67/95-10 22 Ca 68/95-10, 22 Ca 69/95-10,

sezrušují.

Odůvodnění:

Včas podané ústavní stížnosti směřovaly proti shora uvedeným

rozsudkům Krajského soudu v Ostravě, jež nabyly právní moci dnem

20.9.1995. Těmito rozsudky byla potvrzena rozhodnutí Okresního

úřadu v Bruntále - pozemkového úřadu, ve výroku rozhodnutí ohledně

stěžovatele tak, že tento není vlastníkem ideální poloviny

nemovitostí, v rozhodnutích blíže specifikovaných, které se

nacházejí v k.ú. H.

V případě rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 3.8.1995,

č.j. 22 Ca 66/95-11, bylo potvrzeno rozhodnutí č.1449/7 Okresního

úřadu v Bruntále-pozemkového úřadu ze dne 3.1.1995, č.j.

PÚ/7089/94-Ri, ve výroku ohledně stěžovatele tak, že tento není

vlastníkem k id. polovině nemovitostí, st.p.č. 48/2 v k.ú. H.

Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 2.8.1995, čj. 22 Ca

67/95-10, bylo potvrzeno rozhodnutí č. 1449/8 Okresního úřadu

v Bruntále-pozemkového úřadu ze dne 4.1.1995, č.j. PÚ/7090/94-Ri,

ve výroku ohledně stěžovatele tak, že tento není vlastníkem id.

poloviny nemovitostí pozemků p.č.:82/4, 81/1, 81/3, 81/2, 82/5,

1029/10, 1029/12 a 1068/6, vše v k.ú. H.

Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 3.8.1995, č.j. 22

Ca 68/95-10, bylo potvrzeno rozhodnutí č.j. 1449/9 Okresního úřadu

v Bruntále-pozemkového úřadu ze dne 4.1.1995, č.j. PÚ 7091/94-Ri,

ve výroku ohledně stěžovatele tak, že tento není vlastníkem id.

poloviny nemovitostí pozemků p.č.: 48/1 a 48/4, v k.ú. H.

Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 3.8.1995, č.j. 22

Ca 69/95-10, bylo potvrzeno rozhodnutí č. 1449/10 Okresního úřadu

v Bruntále-pozemkového úřadu ze dne 4.1.1995, č.j. PÚ/7092/94-Ri,

ve výroku ohledně stěžovatele tak, že tento není vlastníkem id.

poloviny nemovitostí pozemků p.č.: 996 a 997, v k.ú. H.

Ve všech shora uvedených případech bylo rozhodnutí Okresního

úřadu-pozemkového úřadu ve věci druhé žadatelky M. Š. rozsudkem

Krajského soudu v Ostravě zrušeno a vráceno správnímu orgánu

k dalšímu řízení.

Stěžovatel ve svých podáních (vedených nyní pod jednou

sp.značkou II. ÚS 269/95 na základě usnesení o sloučení věcí ze

dne 10.12.1996, č.j. II.ÚS 269/95-12) uvádí, že napadenými

rozsudky Krajského soudu v Ostravě bylo porušeno jeho základní

právo uvedené v čl. 36 odst.1 a čl. 38 odst.2 Listiny základních

práv a svobod (dále jen Listina), podle nichž se každý může

domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého

a nestranného soudu a má rovněž právo, aby jeho věc byla

projednána veřejně a v jeho přítomnosti a mohl se rovněž vyjádřit

ke všem prováděným důkazům. Veřejnost může být vyloučena jen

v případech stanovených zákonem. Stěžovatel se rovněž domnívá, že

soud nedodržel postup řízení stanovený v ustanovení § 250f

o.s.ř., když rozhodl bez jednání rozsudkem, aniž stěžovateli

umožnil být u soudu vyslechnut, a to v případě, který podle názoru

stěžovatele nebyl jednoduchý. Správní úřad rozhodoval po

provedeném řízení několikrát. Jedno z těchto rozhodnutí bylo

nálezem Ústavního soudu ČR, sp.zn. I.ÚS 5/95, ve skutkově totožné

věci zrušeno, když tento soud v odůvodnění nálezu uvedl:"...

stěžovatelova základní práva nebyla v plném rozsahu dodržena,

neboť nebyl vyslechnut ani správním orgánem ani soudem. Použití

§ 250f o.s.ř.... tu z hlediska ústavních záruk spravedlivého

procesu lze aplikovat jen tehdy, jestliže byl stěžovatel připuštěn

jako účastník řízení alespoň ke správnímu orgánu, kde by mohl být

řádně vyslechnut, vyjádřit své stanovisko ve věci a obhájit je."

Závěrem navrhuje, aby Ústavní soud ČR napadené rozsudky

Krajského soudu v Ostravě zrušil.

K projednávané věci se na základě výzvy Ústavního soudu ČR

vyjádřil Krajský soud v Ostravě a Okresní úřad

v Bruntále-pozemkový úřad. Krajský soud uvedl ve svém

vyjádření,že stížnostní důvod obsažený v podané stížnosti považuje

zdůvodnění procesního postupu krajského soudu za nadbytečný,

s ohledem na nález Ústavního soudu, publikovaný pod č.269/1996

Sb., když ve věci bylo rozhodnuto bez nařízení ústního jednání.

Okresní úřad se ve svém vyjádření zcela ztotožňuje s odůvodněními

napadených rozsudků Krajského soudu v Ostravě.

Na základě ust. § 44 odst.2 zák.č. 182/1993 Sb. bylo upuštěno

od ústního jednání, neboť po obsahové i po právní stránce byla

ústavní stížnost soudu dostatečně známa (viz nález ÚS ČR ze dne

24.10.1995, sp.zn. I.ÚS 5/95), a nadto o problematice používání

ust. § 250f zák.č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, a o jeho

zřejmé protiústavnosti rozhodlo plénum Ústavního soudu ČR

v neveřejném zasedání dne 24.9.1996, pod sp. zn. Pl.ÚS 18/96.

Skutková zjištění Krajského soudu v Ostravě jsou následující:

rozhodnutími Okresního úřadu v Bruntále-pozemkového úřadu bylo

určeno, že stěžovatel není vlastníkem tam blíže specifikovaných

pozemků a domu, vše v k.ú. H., protože nejsou dány na straně

stěžovatele podmínky pro vydání nemovitostí podle ust. § 6 odst.1

písm.h), r) a p) zák.č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších

předpisů, když v tomto řízení nebylo prokázáno, že by předmětné

nemovitosti přešly na stát nebo jinou právnickou osobu v důsledku

smlouvy o darování nemovitostí, uzavřené rodiči stěžovatele

v tísni, v důsledku politické perzekuce nebo postupem porušujícím

obecně uznávaná lidská práva a svobody, příp. převzetím

nemovitostí bez právního důvodu.

V odvolání proti správnímu rozhodnutí stěžovatel uvedl, že

prohlášení o vzdání se přídělu je neplatným právním úkonem, když

tento úkon byl pouze úkonem jednostranným, neboť stát na nabídku

daru nijak nereagoval, a právní úkon se tak nestal perfektním.

Krajský soud konstatoval, že stěžovatel (dříve navrhovatel)

v zákonné lhůtě (dne 15.10.1991) uplatnil nárok na vydání

nemovitostí, jejichž původním vlastníkem byl otec stěžovatele. Ten

zemřel dne x. y. 1990 bez zanechání závěti. Nemovitosti nárokované

stěžovatelem nabyl jeho otec na základě přídělové listiny ze dne

30.12.1947.

Podle tvrzení stěžovatele obsaženého v jeho čestném

prohlášení, přešly předmětné nemovitosti do vlastnictví státu

v důsledku bezplatné nabídky učiněné rodiči stěžovatele dne

7.2.1961 pod nátlakem, v době kolektivizace zemědělství, kdy otci

bylo bráněno v soukromém hospodaření.

Z listinných důkazů vyplývá, že v provedeném správním řízení

byli vyslechnuti jako svědci pouze matka stěžovatele a svědek M.,

který na usedlosti Š. pracoval. Ti však o konkrétní situaci, jež

předcházela podpisu "písemné nabídky" nic bližšího neuvedli.

Krajský soud proto dospěl ke stejnému právnímu závěru, jako

správní orgán, tj. že původní vlastník, kterým byl pouze J. Š.

starší, učinil písemné prohlášení, kterým se vzdal nemovitostí,

vlastnicky mu připsaných ve vložce č. 162 pozemkové knihy k.ú. H.,

ve prospěch československého státu. Podpis matky stěžovatele na

tomto prohlášení je pro posouzení věci právně irelevantní, neboť

předmětné nemovitosti nikdy nebyly ve spoluvlastnictví manželů.

Krajský soud rovněž uvedl, že námitka ohledně neperfektnosti

právního úkonu J. Š. staršího neobstojí, neboť v té době platný

občanský zákon č. 141/1950 Sb. /občanský zákoník/ stanovil, že

vlastnictví je možné pozbýt také tím, že se jej vlastník vzdá §

132 odst. 1 zák.č. 141/1950 Sb.).

Krajský soud ve všech napadených rozsudcích a řízeních jim

předcházejících rozhodoval bez nařízení jednání ve smyslu § 250f,

ve spojení s § 250l odst. 2 o.s.ř. Domníval se, že případ je

natolik jasný a jednoduchý, že není potřebné doplňovat provedené

dokazování výslechem účastníků nebo jinými důkazními prostředky.

Po zvážení ústavní stížnosti a řízení jí předcházejících

dospěl Ústavní soud k názoru, že stížnost stěžovatele je

oprávněná, neboť pro použití § 250f o.s.ř. z hlediska dodržení

základních práv stěžovatele daných Listinou nebyly podmínky dány.

Ústavní soud ČR považuje za nutné v odůvodnění tohoto nálezu

odkázat na důvody uvedené v nálezu Ústavního soudu ČR pod sp. zn.

I.ÚS 5/95, v níž rozhodoval Ústavní soud za skutkově totožné

situace.

Stěžovatelova základní práva a svobody zaručená čl. 36 odst.

1 a čl. 38 odst. 2 Listiny, byla porušena tím, že

v občanskoprávním řízení, které předcházelo vydání napadených

rozsudků, neměl stěžovatel možnost být řádně vyslechnut a vyjádřit

své stanovisko k projednávané věci.

Ve správním soudnictví je sice soud vázán skutkovými

zjištěními správních orgánů, ale zároveň se při zkoumání

zákonnosti napadeného rozhodnutí musí zabývat i souladem těchto

skutkových zjištění, pokud se týká provedeného dokazování

a úplností učiněných závěrů.

Ústavní soud považuje rovněž za nezbytné poukázat v této věci

na nález Ústavního soudu ČR ze dne 24.9. 1996, sp.zn. Pl.ÚS

18/96, ve kterém bylo rozhodnuto tak, že ust. § 250f zák.č.

99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších

předpisů, se zrušuje dnem 1.5.1997. V tomto nálezu dospělo plénum

Ústavního soudu k závěru, že ust. § 250f o.s.ř. je ve své podstatě

neústavní a tuto neústavnost nelze eliminovat pouze výkladem

a důrazem na přísné a sporadické využívání citovaného ustanovení.

Princip veřejnosti jednání musí být respektován tak, aby účastník

řízení měl možnost být slyšen. To za situace, kdy správní senáty

obecných soudů všech stupňů jsou první, ale i poslední soudní

instancí, u které může účastník řízení realizovat právo na soudní

ochranu podle čl. 38 odst.1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy, neboť

správní soudnictví ČR je koncipováno po procesní stránce jako

řízení jednoinstanční, které zamezuje účastníku řízení přístup

k jakémukoliv, byť i mimořádnému opravnému prostředku.

Ze všech shora uvedených důvodů proto Ústavní soud stížnosti

zcela vyhověl a rozhodl o zrušení napadených rozsudků Krajského

soudu v Ostravě.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu České republiky

se nelze odvolat.

V Brně dne 29.1.1997

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru