Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 268/03Nález ÚS ze dne 03.11.2004Nepoužitelnost úředního záznamu sepsaného před sdělením obvinění jako důkazu v trestním řízení

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajBalík Stanislav
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /specifika trestního řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu
právo na soudní a jinou právní ochranu /sprave... více
Věcný rejstříkDůkaz
trestní oznámení
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 165/35 SbNU 241
EcliECLI:CZ:US:2004:2.US.268.03
Datum podání12.05.2003
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1, čl. 8 odst.2

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 158 odst.4, § 158 odst.3, § 89


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 268/03 ze dne 3. 11. 2004

N 165/35 SbNU 241

Nepoužitelnost úředního záznamu sepsaného před sdělením obvinění jako důkazu v trestním řízení

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Nález

Ústavního soudu - II. senátu složeného z předsedkyně senátu JUDr. Dagmar Lastovecké a soudců JUDr. Stanislava Balíka a JUDr. Jiřího Nykodýma - ze dne 3. listopadu 2004 sp. zn. II. ÚS 268/03 ve věci ústavní stížnosti V. K. proti rozsudku Krajského soudu v Brně z 18. 4. 2002 sp. zn. 39 T 15/2000, jímž byl stěžovatel uznán vinným trestným činem ublížení na zdraví a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 8 let, a proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze 17. 9. 2002 sp. zn. 4 To 126/2002, kterým vrchní soud rozsudek krajského soudu zrušil a nově rozhodl tak, že stěžovatele uznal vinným trestným činem vraždy a odsoudil jej k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 11 let.

Rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 17. 9. 2002 č. j. 4 To 126/2002-511 a rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 18. 4. 2002 č. j. 39 T 15/2000-453 se zrušují.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky předepsané zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), napadl stěžovatel v záhlaví uvedená rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Brně. Tvrdí, že obecné soudy v důkazním řízení postupovaly v rozporu s procesními předpisy a použily proti němu procesně neúčinný důkaz. Tím bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Ústavní soud si k projednání a rozhodnutí věci vyžádal spis Krajského soudu v Brně sp. zn. 39 T 15/2000, z něhož zjistil následující:

Stěžovatel se dne 21. 4. 2000 v 10.10 hod. dostavil na Policii České republiky, I. oddělení služby kriminální policie v Břeclavi, kde službu konajícím policistům P. J. a K. Š. popsal skutkový děj násilného činu. Za pachatele označil sebe. Policisté o sdělení stěžovatele sepsali úřední záznam (č. l. 30 spisu) a úřední záznam (protokol) o podaném vysvětlení podle § 158 odst. 3 a 4 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), v tehdy účinném znění (dále též "TŘ") (č. l. 32-35 spisu). Od chvíle, kdy stěžovateli bylo ve 14.20 hod. téhož dne sděleno obvinění pro trestný čin vraždy podle § 219 odst. 1 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "TZ"), využil svého práva nevypovídat, pouze v závěrečných řečech a posledním slově v hlavních líčeních opakovaně uváděl, že trestný čin nespáchal.

Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 8. 12. 2000 č. j. 39 T 15/2000-316 stěžovatele zprostil obžaloby pro skutek kvalifikovaný jako trestný čin vraždy podle § 219 odst. 1 TZ. Poškozené S. S., M. F. a VZP soud odkázal s jejich nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Skutku se měl dle obžaloby stěžovatel dopustit dne 19. 4. 2000 ve večerních hodinách v obci M., okres Kroměříž, ve společném bydlišti v rodinném domku tím, že po předchozí hádce v úmyslu usmrtit měl fyzicky napadnout matku své družky, L. F., nar. 15. 7. 1931, kterou měl, v době, kdy se koupala ve vaně, bít pěstmi do obličeje, chytit ji za vlasy a hlavou jí měl opakovaně tlouci o hranu vany do doby, kdy přestala projevovat známky života, čímž jí měl způsobit jednak dva krevní výrony ve vlasaté části hlavy v týlní oblasti, splývající krevní výrony na obličeji téměř v celém rozsahu obličeje, tržnězhmožděné rány na pravé polovině čela a pravé tváři, prokrvácení spojivky a bělimy pravého oka, výtok krve z nosu a úst, zhmoždění a prokrvácení horního a dolního rtu, odlomení nosních chrupavek od nosních kůstek, tříštivé, otevřené zlomeniny v oblasti pravé jařmové kosti a horní části pravé horní čelisti, dvojnásobnou zlomeninu dolní bezzubé čelisti vlevo s pokračujícím krevním výronem na pravé straně krku, zasahující až nad horní okraj hrudní kosti, krevní výron kolem pravé klíční kosti a na pravém ramenním kloubu, krevní výron na hřbetu pravé ruky a zápěstí, četné krevní výrony v měkkých pokrývkách lebních, překrvení cév měkkých plen mozkových s drobným nevýrazným krevním výronem v pravé ramenní krajině, otok mozku, zakrvácení mozkomíšního moku a zlomení hrudní kosti s krevním výronem na vnitřní ploše a jednak zlomeninu zubní protézy, jejímž vdechnutím jmenovaná na následky udušení krátce nato zemřela.

Soud prvního stupně odmítl právní názor obžaloby, že je možné úřední záznamy na č. l. 30 a 32-35 vyšetřovacího spisu, v nichž je zachycen obsah sdělení stěžovatele na oddělení kriminální policie v Břeclavi ze dne 21. 4. 2000, použít jako důkaz. Svůj závěr odůvodnil tím, že úřední záznamy byly pořízeny před zahájením trestního stíhání stěžovatele a jejich použití by bylo v rozporu s výslovným zněním ustanovení § 158 odst. 4 TŘ. Navrhovaný výslech policistů, kteří úřední záznamy sepisovali, odmítl provést, neboť by se jednalo o obcházení uvedeného ustanovení zákona. Po zhodnocení všech před soudem provedených důkazů soud prvního stupně dospěl k závěru, že z nich není možné dovodit, že uvedené nebo podobné jednání spáchal stěžovatel. Proto jej obžaloby zprostil.

Rozsudek soudu prvního stupně napadla odvoláním státní zástupkyně. Uvedla, že obecný soud dokazování neprovedl v potřebném rozsahu a provedené důkazy nesprávně vyhodnotil. Přisvědčila právnímu názoru, že výslech policistů, kteří sepsali úřední záznam o podaném vysvětlení, o obsahu vysvětlení je ve smyslu § 158 odst. 4 TŘ obcházením zákona, zdůraznila však, že v dané věci se jedná o situaci jinou. Stěžovatel se totiž na oddělení kriminální policie dostavil sám, z vlastní vůle, v době, kdy policie neměla žádnou informaci o násilném usmrcení poškozené, a učinil zde oznámení, které bylo přijato policisty P. J. a K. Š. Podle názoru státní zástupkyně v posuzovaném případě nic nebrání tomu, aby jmenovaní policisté byli vyslechnuti ke skutečnostem, které vnímali svými smysly v době, kdy stěžovatel sám přišel a sdělil informace směřující k odhalení usmrcení poškozené. Dále uvedla řadu skutečností, které podle ní měl nalézací soud při hodnocení důkazů zohlednit.

Vrchní soud usnesením ze dne 16. 5. 2001 č. j. 4 To 35/2001-344 rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení. Odvolání poškozeného M. F. soud zamítl, neboť ten nebyl osobou oprávněnou k jeho podání. Odvolací soud přisvědčil námitkám státní zástupkyně stran nedostatečně provedeného důkazního řízení. Ztotožnil se předně se závěrem, že žádné ustanovení trestního řádu nebrání tomu, aby byli policisté vyslechnuti jako svědci ke skutečnostem, které vnímali po příchodu oznamovatele na jejich služebnu do provedení opatření podle trestního řádu, a v této části jejich výpověď použít jako důkaz procesně účinný v řízení před soudem.

Krajský soud v Brně vázán právním názorem odvolacího soudu doplnil dokazování a dne 18. 7. 2001 vydal rozsudek č. j. 39 T 15/2000-375, jímž stěžovatele znovu zprostil obžaloby pro trestný čin vraždy podle § 219 odst. 1 TZ. Poškozené s jejich nároky na náhradu škody opět odkázal na řízení ve věcech občanskoprávních. Nalézací soud v odůvodnění uvedl, že dle pokynu odvolacího soudu provedl výslechy svědků - policistů P. J. a K. Š., z nichž zjistil, že se skutečně stěžovatel dostavil dne 21. 4. 2000 v 10.10 hodin na oddělení kriminální policie v Břeclavi, žádal o rozmluvu s některým z kriminalistů a posléze za účasti uvedených dvou svědků sdělil to, co bylo zachyceno v úředním záznamu na č. l. 30 spisu a v úředním záznamu o podaném vysvětlení na č. l. 32-35 spisu, tedy, jak údajně násilně usmrtil poškozenou L. F. Nalézací soud však setrval na svém závěru, že ani úřední záznamy ani svědecké výpovědi policistů k jejich obsahu nelze použít jako procesně využitelný důkaz o vině stěžovatele. Najisto z nich lze dovodit skutečnost, kde se stěžovatel od 10.10 hodin dne 21. 4. 2000 nacházel, a že na základě jeho tvrzení byl vyslán výjezd do obce M., kde byla nalezena mrtvola. Nalézací soud dále k námitce obžaloby stran jisté diskriminace policisty oproti svědkovi z řad civilních osob připomněl, že trestní řád obsahuje celou řadu ustanovení, jimiž je policista ve službě skutečně postaven z pohledu důkazního řízení do méně výhodné pozice než řadový občan. Navíc poukázal na ustanovení § 91 odst. 1 TŘ, z něhož jasně vyplývá, za jakých podmínek může být vyjádření osoby považováno za výslech obviněného. Za předpokladu, že nelze jako důkaz použít "vlastní doznání" stěžovatele, nelze z ostatních důkazů s určitostí, kterou vyžaduje trestní řád, dovodit, že stíhaný trestný čin spáchal stěžovatel. Nalézací soud dále sumarizoval konkrétní údaje, které je možné najisto z provedeného dokazování konstatovat, ovšem bez přihlédnutí k výše uvedeným procesně neúčinným důkazům, a dospěl k závěru, že stěžovatel s ohledem na vědomost o smrti poškozené se zřejmě s jistou pravděpodobností poškození na zdraví či dokonce usmrcení poškozené účastnil, o těchto zjištěních však podle jeho názoru nelze nemít důvodné pochybnosti. Proto situaci vyložil ve prospěch obžalovaného (stěžovatele) a obžaloby jej zprostil.

Proti rozsudku se odvolala státní zástupkyně. Podle jejího názoru nalézací soud postupoval v rozporu se závazným právním názorem vysloveným ve zrušujícím rozhodnutí odvolacího soudu. Policisty P. J. a K. Š. sice jako svědky vyslechl, nezabýval se však odlišením první fáze jednání a výpovědi stěžovatele od fáze druhé, která započala prováděním úkonů podle trestního řádu, nýbrž konstatoval, že výpovědi policistů nelze vůbec jako důkaz použít. Stanovisko znovu odůvodnil poukazem na ustanovení § 158 odst. 4 TŘ, jemuž nicméně odvolací soud přisvědčil. Nerespektováním závazného právního názoru tak podle jejího názoru opětovně došlo k nesprávnému vyhodnocení provedeného dokazování.

Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 6. 12. 2001 č. j. 4 To 180/2001-403 napadený rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil k novému projednání a rozhodnutí. V odůvodnění zcela přisvědčil argumentaci odvolatelky. Nalézacímu soudu předně vytkl, že jeho právní názor, pro něj závazný (§ 264 odst. 1 TŘ), neinterpretoval přesně a správně. Neanalyzoval totiž výpovědi policistů stran skutečnosti, že v první fázi styku se stěžovatelem nekonali žádný úkon trestního řízení, nýbrž svými smysly bezprostředně vnímali jeho jednání a údaje, které sděloval. Skutková zjištění nalézacím soudem učiněná jsou proto nejasná a neúplná. Nalézacímu soudu proto uložil znovu zhodnotit výslechy policistů a dále se zaměřit zejména na pohnutku stěžovatele k oznámení protiprávního jednání, zhodnocení existence skutečností signalizujících motiv a jednání cizí nahodilé osoby nebo ostatních členů domácnosti.

Krajský soud v Brně napadeným rozsudkem ze dne 18. 4. 2002 č. j. 39 T 15/2000-453 uznal stěžovatele vinným trestným činem ublížení na zdraví podle § 222 odst. 1 a 3 TZ. Za to jej odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání osmi let, pro jehož výkon jej zařadil do věznice s ostrahou. Soud dále rozhodl o náhradě škody poškozeným. Dle skutkové věty, která je součástí výrokové části rozhodnutí, se stěžovatel dopustil stíhaného skutku v blíže nezjištěné době od 10.45 hod. dne 19. 4. 2000 do ranních hodin dne 21. 4. 2000 v obci M., okr. Kroměříž, přičemž dále se skutková věta shoduje s vylíčením skutkových zjištění uvedených v rozsudku krajského soudu ze dne 8. 12. 2000. V odůvodnění nalézací soud popsal provedené dokazování, zmínil mimo jiné lékařské zprávy o zdravotním stavu družky stěžovatele paní G., která byla dcerou poškozené, její svědecké výpovědi, výpovědi jejího nevlastního otce, pana F., manžela poškozené, výpovědi sousedky paní O., protokol o ohledání místa činu, lékařské zprávy o hospitalizaci pana F. a paní G., záznam o jednání stěžovatele na úřadu práce ze dne 19. 4. 2000, výpovědi policistů N. M. a Z., kteří byli vysláni na výjezd na místo činu a mrtvolu poškozené dne 21. 4. 2000 nalezli, list o prohlídce mrtvého provedené praktickým lékařem, znalecký posudek z oboru soudního lékařství ohledně pitvy poškozené, znalecký posudek z oboru toxikologie, znalecký posudek z oboru kriminalistiky-biologie a genetiky, z něhož vyplývá, že krevní stopy nalezené na místě činu patří výhradně poškozené a že na označených oděvních součástech stěžovatele ani na hadru, kterým měly být krvavé stopy setřeny, nebyly nalezeny žádné krevní stopy, porovnání pachových stop na těle poškozené s pachovou stopou stěžovatele, které vyšlo negativně, výpis z rejstříku trestů stěžovatele, z něhož vyplývá, že stěžovatel byl v minulosti již vícekrát soudně trestán pro násilnou trestnou činnost, znalecké posudky z oboru psychologie a psychiatrie k osobě stěžovatele, z nichž vyplývá, že stěžovatel trpí smíšenou poruchou osobnosti s rysy nezdrženlivosti, disociální a emoční nestabilitou, což však nemělo vliv na příčetnost jeho jednání, jde o osobu s málo rozvinutými vyššími city, s primitivní pudovostí, s malou kontrolou racionálně brzdících mechanismů, jeho soužití s družkou však na něj velmi pozitivně působí. Ze zmíněných důkazů dovodil, že ani jediný z nich nesvědčí o tom, že se násilného jednání, k němuž bezpochyby došlo, dopustil stěžovatel. Připomněl svůj právní názor stran procesní využitelnosti úředních záznamů na č. l. 30, 32- 35 spisu a výslechu policistů k nim. Vázán právním názorem odvolacího soudu použil údaje získané z výslechů policistů P. J. a K. Š. k obsahu sdělení stěžovatele na policejní služebně dne 21. 4. 2000. Nalézací soud se neztotožnil s právní kvalifikací skutku jako trestného činu vraždy. Ze znaleckých posudků dovodil, že násilné jednání bezpochyby vedlo ke způsobení těžké újmy na zdraví. S ohledem na bezprostřední příčinu smrti (udušení v důsledku vdechnutí úlomku zubní protézy) nelze však tuto skutečnost zahrnout do úmyslu stěžovatele. Za smrt poškozené tedy stěžovatel odpovídá pouze jednáním nedbalostním. Proto jej uznal vinným trestným činem ublížení na zdraví podle § 222 odst. 1 a 3 TZ.

Proti rozsudku se odvolal stěžovatel i státní zástupkyně (v neprospěch stěžovatele).

Obhájce stěžovatele v odvolání připomíná atypičnost případu danou tím, že stěžovatel oznámil spáchání trestného činu na policejní služebně. Poté, co mu bylo sděleno obvinění, využil práva nevypovídat, přičemž však nebyl zjištěn ani jediný přímý ani nepřímý důkaz, který by jej ze spáchání trestného činu usvědčoval. Za této situace bylo namístě rozhodnout za použití zásady in dubio pro reo a stěžovatele obžaloby zprostit. Připomněl, že obhajoba soustavně vyvracela argumentaci státní zástupkyně, potažmo vrchního soudu, podle níž lze z výpovědí policistů použít tu část, v níž popisují to, co vnímali vlastními smysly. Podle názoru obhajoby se tímto postupem zprocesnil důkaz, který je ve své podstatě procesně zcela nevyužitelný. Takový postup deformující výklad a smysl procesních předpisů je však naprosto nepřijatelný. V posuzovaném případě je tak výrok o vině založen na prostředečném svědectví o doznání stěžovatele, jehož zprostředkovateli jsou policejní orgány. Použití takového důkazu představuje zásadní průlom do dosavadní rozhodovací praxe soudů, který by ve svém důsledku mohl znamenat cestu zpět k policejnímu státu, proto jej nelze v žádném případě připustit.

Státní zástupkyně vytýká předně nesprávnou právní kvalifikaci skutku. Nalézací soud podle jejího názoru nesprávně vypustil tu část jednání stěžovatele spočívající v tom, že poškozenou bil pěstmi do hlavy a hrudníku, hlavou jí tloukl o hranu vany, dokud se hýbala, což vyplývá ze svědecké výpovědi policistů P. J. a K. Š. Vzhledem k závěrům znalců o příčině smrti měl soud správně kvalifikovat skutek jako pokus trestného činu vraždy podle § 8 odst. 1 k § 219 odst. 1 TZ v souběhu s dokonaným nedbalostním trestným činem ublížení na zdraví podle § 224 odst. 1 TZ.

Vrchní soud v Olomouci napadeným rozsudkem ze dne 17. 9. 2002 č. j. 4 To 126/2002-511 rozsudek z podnětu odvolání státní zástupkyně zrušil a nově rozhodl tak, že stěžovatele uznal vinným z trestného činu vraždy podle § 219 odst. 1 TZ a odsoudil jej k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání jedenácti let, pro jehož výkon jej zařadil do věznice se zvýšenou ostrahou. Soud dále rozhodl o náhradě škody poškozeným. Odvolání stěžovatele zamítl jako nedůvodné. Do skutkové věty, která je součástí výrokové části rozhodnutí, odvolací soud doplnil údaj o tom, že stěžovatel poškozenou "bil pěstmi do obličeje a do horní poloviny těla, chytil ji za vlasy a hlavou jí opakovaně tloukl o hranu vany, až přestala projevovat známky života", a o tom, že stěžovatel byl "se způsobením smrtelného následku nejméně srozuměn". Vrchní soud znovu přisvědčil závěrům obhajoby v tom, že úřední záznamy i výpověď policistů k jejich obsahu nelze využít jako důkaz s odkazem na ustanovení § 158 odst. 3 a 4 TŘ. Zdůraznil nicméně, že situace v posuzované věci je jiná. Stěžovatel se po několikadenním "bloudění" sám přihlásil na policii a učinil zde spontánní oznámení svého protiprávního jednání, o kterém žádnému orgánu trestního řízení dosud nebylo nic známo. A právě přesně tuto část jeho vystupování a výpovědi policistů k němu je možné zcela jednoznačně jako důkaz použít, neboť povolání policisty nemůže občana diskvalifikovat z možnosti a povinnosti podat svědectví o tom, co vnímal vlastními smysly, aniž v souladu se svými povinnostmi a zákonem činil příslušná opatření. Další části výpovědi policistů o skutečnostech, o nichž se dozvěděli od okamžiku, kdy začali činit úkony podle zákona o policii či trestního řádu, již za důkaz procesně způsobilý považovat nelze. Stran právní kvalifikace soud přisvědčil návrhu vrchního státního zástupce učiněnému při veřejném zasedání, podle něhož jednání stěžovatele spadá nejméně pod úmysl nepřímý, neboť musel vědět, že hrubým násilím zaměřeným na lehce zranitelné části těla vůči prakticky bezbrannému člověku může způsobit smrt a zcela zjevně s ohledem na jeho chování po činu byl s takovým následkem srozuměn.

Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud usnesením ze dne 19. 2. 2003 č. j. 6 Tdo 136/2003-552 odmítl, neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v ustanovení § 265b trestního řádu, ve znění pozdějších předpisů. Vzhledem k tomu, že uvedené rozhodnutí nebylo ústavní stížností napadeno, Ústavní soud se jím dále nezabýval.

Stěžovatel napadl v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů projednávanou ústavní stížností. Je přesvědčen o tom, že "důkaz" výslechem policistů o skutečnostech, které se od něj dozvěděli před sdělením obvinění v jeho věci, je procesně neúčinným důkazem, který nelze vůbec použít proti němu v soudním řízení, neboť takový postup je v rozporu s trestním řádem i ústavním pořádkem České republiky. Ze stejného důvodu nelze stěžovatelovo sdělení ze dne 21. 4. 2000 použít ani jako jeho výpověď či doznání. Stěžovatel zdůrazňuje, že posuzovaná věc je zásadní otázkou důkazního řízení, neboť může vyvolat nepříznivé změny v rozsahu omezení ústavně zaručeného práva na osobní svobodu člověka. Svým významem tak podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele.

Ústavní soud vyzval podle ustanovení § 42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu účastníky řízení, Vrchní soud v Olomouci a Krajský soud v Brně, a vedlejší účastníky řízení, Vrchní státní zastupitelství v Olomouci a Krajské státní zastupitelství v Brně, aby se k projednávané ústavní stížnosti vyjádřili.

Vrchní soud v Olomouci ve svém vyjádření odkázal na odůvodnění napadených rozhodnutí. Argumentace v ústavní stížnosti je podle jeho názoru opakováním odvolacích námitek stěžovatele, s nimiž se oba obecné soudy náležitě vypořádaly. Účastník řízení je přesvědčen o tom, že napadenými rozhodnutími k dotčení ústavně zaručených práv stěžovatele nedošlo.

Krajský soud v Brně ve svém vyjádření k ústavní stížnosti ohledně problematiky řešené v posuzované trestní věci odkázal na své stanovisko vyjádřené v odůvodnění dvou zprošťujících rozsudků na č. l. 316 a č. l. 375 spisu. Dodává, že k odsouzení stěžovatele došlo pouze na základě závazného právního názoru vysloveného Vrchním soudem v Olomouci.

Vrchní státní zastupitelství v Olomouci a Krajské státní zastupitelství v Brně se přípisy ze dne 22. 6. 2004 a ze dne 20. 7. 2004 postavení vedlejších účastníků vzdala. Obě přitom požádala o doručení rozhodnutí ve věci.

Ústavní stížnost je důvodná.

Stěžovatel zpochybňuje způsob, jakým obecné soudy hodnotily provedené důkazy. Vzhledem k tomu považuje odůvodnění rozhodnutí obecných soudů za nesprávné. Svou povahou směřují námitky proti postupu obecných soudů v důkazním řízení, jímž mělo být porušeno stěžovatelovo právo na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny. Ústavní soud považuje za nutné uvést, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti. Jeho úkolem není skutkově a právně objasňovat věci, patřící do pravomoci obecných soudů. Nepřísluší mu ani hodnotit provedené důkazy. Na druhé straně je však oprávněn a povinen posoudit, zda řízení jako celek bylo spravedlivé a zda jím nebyla porušena stěžovatelova ústavně zaručená základní práva a svobody.

Obdobně se staví k posouzení otázky zjištění viny zákonným způsobem i Evropský soud pro lidská práva. Ve své judikatuře opakovaně zdůraznil, že není povolán k tomu, aby nahrazoval hodnocení skutečností a důkazů provedených vnitrostátními soudy svým vlastním. Provádění důkazů se řídí pravidly vnitrostátního práva a je v zásadě na národních soudech, aby zhodnotily důkazy, které shromáždily. Svou úlohu spatřuje v posouzení, zda byly důkazy provedeny způsobem, který zajišťuje spravedlnost řízení (srov. Edwards proti Spojenému království, 1992, Novák proti České republice, 2003, a další).

Stěžovatel především tvrdí, že byl odsouzen na základě svědeckých výpovědí policistů P. J. a K. Š. o tom, co se od něj dozvěděli poté, co se dostavil dne 21. 4. 2000 na oddělení kriminální služby v Břeclavi. Namítá, že tento důkaz výslechem policistů nelze použít jako důkaz o jeho vině v řízení před soudem, neboť stěžovatel sdělení učinil v době před sdělením obvinění ve věci.

Ústavní soud se v této souvislosti zaměřil na posouzení otázky, zda se obecné soudy ústavně konformním způsobem vypořádaly při hodnocení výpovědí policistů P. J. a K. Š. se všemi skutečnostmi, které zpochybňují přípustnost použití tohoto klíčového důkazu v nalézacím řízení. Obecné soudy přitom opřely výrok o vině stěžovatele právě o výpovědi svědků P. J. a K. Š. v hlavním líčení konaném dne 18. 7. 2001, které teoreticky v části zhodnotily (resp. vrchní soud) jako procesně využitelné.

Nutno vyjít z čl. 8 odst. 2 Listiny, dle něhož nikdo nemůže být stíhán jinak než ze zákonných důvodů a způsobem, který stanoví zákon. Procesní podmínky řízení vyjádřené příslušnou právní úpravou a respektující citovaný článek Listiny jsou nepřekročitelnou hranicí, ve které se musí odehrávat trestní proces. Prokázání viny obviněného je možné pouze na základě nepochybně zjištěných skutečností a za použití procesních prostředků, které trestní řád umožňuje použít. Z toho vyplývá, že obecné soudy jsou povinny zabývat se všemi okolnostmi, které přípustnost použitého důkazu zpochybňují. To platí o to více v případě důkazu, jenž je pro posouzení viny podstatný a nenahraditelný. Pokud v dané věci zjištěné skutečnosti nasvědčovaly tomu, že klíčový důkaz, nebo jeho část, mohl být absolutně neúčinný, bylo na obecných soudech, aby se s takovou možností v odůvodnění svých rozhodnutí vypořádaly a beze všech pochyb ji vyloučily. Ústavní soud má za to, že soudy této své povinnosti nedostály.

Z obsahu vyžádaného spisového materiálu vyplývá, že policisté oddělení kriminální služby v Břeclavi, P. J. a K. Š., sepsali se stěžovatelem dne 21. 4. 2000 v 10.35 hod. úřední záznam o podaném vysvětlení podle § 158 odst. 3 a 4 TŘ (č. l. 32-35 spisu), do něhož stěžovatel podrobně popsal svou verzi skutkového děje, podle níž čin spáchal sám, vylíčil i události, které činu předcházely, poměry, které v domácnosti panovaly a i své chování po činu. Vysvětlení dle záznamu skončilo v 11.50 hod. V době od 12.05 hod. do 13.20 hod. téhož dne mu byla odebrána krev, moč, kontrolní pachový otisk, odběr biologického materiálu z rukou a nohou, kontrolní otisky prstů a dlaní a ústřižek vlasů z hlavy (úřední záznam na č. l. 30, seznam zajištěných stop, č. l. 27 spisu). V blíže nezjištěné době dne 21. 4. 2000 byla vyslána policejní hlídka k prověření oznámení stěžovatele, která v domě v obci M. našla ve vaně tělo ženy nejevící známky života (úřední záznam, č. l. 29). Ve 14.20 hod. téhož dne bylo stěžovateli sděleno obvinění pro trestný čin vraždy podle § 219 odst. 1 TZ (č. l. 80 spisu) a ve 14.55 hod. téhož dne byl zadržen (č. l. 46 spisu). V blíže nezjištěné době, nicméně po sepsání úředního záznamu na č. l. 32 a po odebrání biologického materiálu a otisků, dne 21. 4. 2000 policisté P. J. a K. Š. sepsali úřední záznam (č. l. 30 spisu), v němž mimo jiné uvedli, že se stěžovatel v 10.10 hod. dostavil na součást Policie České republiky do Břeclavi a sdělil, že chce mluvit s někým z kriminální policie.

Obhajoba i obecné soudy v napadených rozsudcích shodně konstatují, že úřední záznamy na č. l. 30 a 32-35 spisu sepsané před sdělením obvinění stěžovatele nelze jako důkaz před soudem použít, neboť tomu výslovně brání znění ustanovení § 158 odst. 3 a 4 TŘ. Shodují se i v závěru, že k obsahu těchto úředních záznamů nelze vyslechnout policisty, kteří je pořizovali, neboť tím by došlo k obcházení uvedeného zákonného ustanovení. V této části proto obecné soudy svědecké výpovědi policistů P. J. a K. Š., s odkazem na ustálenou judikaturu, odmítly použít jako účinný důkaz.

Vrchní soud v Olomouci jako soud odvolací však vyslovil závazný právní názor, že výpovědi policistů P. J. a K. Š., resp. údaje jejich výslechem získané je nutné rozdělit na dvě jasně oddělitelné části: na část, v níž vnímali svými smysly spontánní obšírné vyprávění stěžovatele bezprostředně poté, co se sám dostavil na služebnu Policie České republiky v Břeclavi, přičemž výpověď policistů v této části označil za procesně využitelný důkaz, a na část, v níž policisté popsali, co se dozvěděli od stěžovatele při provádění úkonů podle trestního řádu, tedy údaje, které jim sdělil při podání vysvětlení podle § 158 odst. 3 a 4 TŘ, přičemž tuto část odvolací soud prohlásil za důkaz k využití v trestním řízení nezpůsobilý.

Závěr vrchního soudu o procesní využitelnosti svědecké výpovědi k obsahu sdělení stěžovatele, které policisté P. J. a K. Š. vnímali v době od 10.10 hod. do 10.35 hod. dne 21. 4. 2000, však Ústavní soud neshledal z ústavněprávního hlediska akceptovatelný.

Z obsahu spisu vyplývá, že chronologicky první písemný dokument, který policisté se stěžovatelem poté, co se dostavil na policejní služebnu, sepsali, je úřední záznam o podaném vysvětlení podle § 158 odst. 3 TŘ vedený ve spisu na č. l. 32-35. Je nesporné, že použití tohoto záznamu jako důkazu v hlavním líčení je v rozporu s dikcí kogentního ustanovení § 158 odst. 4 TŘ ,a výslech policistů, kteří jej pořizovali, vzhledem k jeho obsahu, nelze rovněž jako důkaz použít, neboť by takovým procesním postupem byl výslovný zákonný zákaz obcházen.

Klíčovou otázkou v posuzované věci zůstává, jak lze právně kvalifikovat jednání policistů a stěžovatele v době od 10.10 hod. do 10.35 hod. dne 21. 4. 2000. Svůj postup v tuto dobu policisté P. J. a K. Š. popsali v úředním záznamu na č. l. 30, který byl nicméně sepsán a do spisu doplněn pro služební účely až následně (což vyplývá z jeho obsahu i z výpovědi policisty K. Š. při hlavním líčení, č. l. 365 spisu), a nelze jej považovat za pramen důkazu. V posuzovaném případě lze jejich činnost konkretizovat jako přijímání oznámení o skutečnostech nasvědčujících tomu, že byl spáchán trestný čin, šetření a opatřování podkladů (prověřili totožnost oznamovatele, zjistili i jeho trestní minulost a zajistili policejní výjezd na místo činu). V prvé části zmíněného úředního záznamu na č. l. 30 ostatně policisté výslovně uvádějí, že stěžovatele "blíže vytěžovali". Od 10.10 hod. dne 21. 4. 2000 se podle usnesení Městského soudu v Brně ze dne 22. 4. 2000 č. j. 7 Nt 3863/2000-53 o vzetí do vazby stěžovatele započítává jeho vazba.

Z těchto okolností lze dovodit, že policisté již v té době prováděli úkony ve smyslu ustanovení § 158 odst. 1 TŘ (srov. znění ustanovení § 158 odst. 1 TŘ a § 12 odst. 10 TŘ) uvedeného pod marginální rubrikou "Postup před zahájením trestního stíhání" a podle zákona o Policii České republiky. V případě postupu před zahájením trestního stíhání má přitom důležitý význam zásada oficiality (§ 2 odst. 4 TŘ, srov. Musil, J., Kratochvíl, V., Šámal, P. a kol. Kurs trestního práva. Trestní právo procesní, 2003, s. 555).

Za hodnotu důkazu je nutné podle teorie trestního práva procesního považovat i jeho zákonnost. Mezi kritéria zákonnosti je přitom namístě řadit i hledisko, zda byl důkaz opatřen a proveden v tom procesním stadiu, v němž je příslušný procesní subjekt podle zákona oprávněn opatřovat a provádět důkazy v procesním smyslu, a hledisko, zda byl důkaz opatřen a proveden způsobem, který stanoví, popřípadě připouští zákon (srov. Repík, B. Procesní důsledky porušení předpisů o dokazování v trestním řízení, Bulletin advokacie, 1982, s. 125-126; Musil, J., Kratochvíl, V., Šámal, P. a kol. Kurs trestního práva. Trestní právo procesní, 2003, s. 408). Trestní oznámení je pořízeno v procesním stadiu, které slouží k vypátrání podkladů pro věc závažných, vedoucích ke zjištění, které důkazy budou provedeny v dalších fázích trestního řízení (obdobně úřední záznam o podaném vysvětlení podle § 158 odst. 3 a 4 TŘ). Trestní oznámení tedy není možné považovat za pramen důkazu vypovídající o skutkových okolnostech oznamovaného skutku.

K otázce využitelnosti trestního oznámení jako důkazu v uvedeném smyslu se shodně staví ustálená soudní judikatura, pokud jde o oznámení trestné činnosti údajného pachatele poškozeným. Obsah oznámení o trestném činu podle § 158 odst. 1 TŘ jako důkaz v řízení o oznamovaném skutku nepřipouští (srov. Šámal, P., Král, V., Baxa, J., Púry, F.: Trestní řád. Komentář, 2. vydání, s. 435, shodně 4. vydání, I. díl, s. 578).

V posuzovaném případě by původním, v řízení před soudem procesně využitelným, důkazem byla výpověď stěžovatele po sdělení obvinění (§ 160, § 91, 207 odst. 2 TŘ), tedy za situace, kdy by byl poučen o tom, že vše, co k věci uvede, může být použito jako důkaz proti němu, a měl by možnost se poradit s obhájcem. Jedná se o případ nutné obhajoby a od okamžiku sdělení obvinění by byl obhájce stěžovateli ustanoven, i kdyby jej nepožadoval. Je logické, že právě obhájce může při prvotní poradě s obviněným jeho postoj k řízení určujícím způsobem ovlivnit. V dané věci stěžovatel po sdělení obvinění odmítl vypovídat. Za této situace obecné soudy za použití argumentace, že se stěžovatel dostavil na policejní služebnu spontánně, bez jakékoli iniciativy orgánů činných v trestním řízení, takže policisté P. J. a K. Š. jsou těmito okolnostmi postaveni jako svědci na roveň civilním osobám, absenci výše uvedeného důkazu částečně nahradily výslechem policistů k obsahu prvotního sdělení stěžovatele. Ústavní soud konstatuje, že naznačená interpretace ustanovení § 89 a § 158 TŘ vzhledem ke specifickým okolnostem případu vybočuje z mezí ústavnosti a způsob provedení a hodnocení důkazů v dané věci tak nezaručuje spravedlivé řízení.

Nelze pomíjet fakt, že policisté přijímající trestní oznámení nabyli jistou znalost o okolnostech skutku zprostředkovaně až v souvislosti s trestním řízením. Vázáni zásadou oficiality, od stěžovatele zjišťovali oznamované údaje (dle úředního záznamu na č .l. 30 sami uvádějí, že jej "vytěžovali") a konali další úkony k jejich ověření. V daném případě je nutné připomenout okolnosti, za nichž stěžovatel trestnou činnosti oznamoval. Z obsahu spisového materiálu je zřejmé, že úřední záznam o podaném vysvětlení (na č. l. 32-35 spisu), které probíhalo hodinu a čtvrt (od 10.35 hod. do 11.50 hod.), sepisovali titíž policisté, kteří od stěžovatele zjišťovali údaje ihned po jeho příchodu na policejní služebnu (v době od 10.10 hod. do 10.35 hod.). Podání vysvětlení a sepis úředního záznamu o jeho obsahu tedy na prvotní sdělení časově bez přerušení navazovalo a bylo na zvážení službu konajících policistů, kdy započnou se sepisem úředního záznamu, resp. odkdy již jejich výpověď k údajům vnímaným jejich smysly nebude možné procesně využít. Jejich pozice je v daných souvislostech nesrovnatelná s postavením civilní osoby, která bez souvislosti s trestním řízením spontánně vnímá informace o skutku. Obsahem toho, co se od stěžovatele dozvěděli navíc, mělo být oznámení jeho vlastní trestné činnosti. Z výpovědí policistů přitom jednoznačně nevyplývá, kdy se konkrétní údaj, který k věci uvádějí, od stěžovatele dozvěděli, co přesně přišel na služebnu oznámit, kdy a k jakému skutku se doznal (viz dále).

Ústavní soud konstatuje, že za doznání ve smyslu procesním se všemi z toho plynoucími důsledky, zejména pokud jde o použitelnost pro trestní řízení jako důkazu, lze považovat přiznání viny na podkladě sděleného obvinění při výslechu obviněného příslušným orgánem trestního řízení způsobem, který pro tento procesní postup stanoví trestní řád.

Vzhledem k vymezeným konkrétním okolnostem případu procesní využitelnost svědeckých výpovědí policistů k obsahu oznámení stěžovatele, jehož obsahem údajně bylo i jeho doznání, učiněné v době, kdy nebyl poučen o uvedených procesních následcích a nebyl poučen o svých právech (zejména možnosti poradit se s obhájcem), nelze připustit. Takový důkaz je proto nutno považovat za důkaz absolutně neúčinný.

Ústavní soud dále konstatuje, že závazný právní názor vyslovený vrchním soudem se při celkovém nahlížení na případ dostává do rozporu se základními pravidly trestního procesu. Dělení ucelené výpovědi oznamovatele trestného činu na policejní služebně na dvě fáze, a to na fázi, při níž ještě nejde o sepis úředního záznamu, a na fázi, kdy již o sepis jde, nelze v širších souvislostech připustit. Proces podání vysvětlení začíná okamžikem, kdy se osoba dostaví na policii. Okolnost, že policie nejprve s osobou naváže ústní kontakt, a následně začne sepisovat úřední záznam, činí z prvé informace přirozenou součást procedury sepsání tohoto úředního záznamu. Je logické, že osoba, která se dostaví na policii, nejprve musí promluvit, aby pak bylo možné její sdělení sepsat.

V posuzovaném případě je navíc zřejmé, že k použití části výslechu policistů ke sdělení stěžovatele jako procesně využitelného důkazu obecné soudy přistoupily až poté, co provedené dokazování (v mezích spravedlivého procesu) neobjasňovalo subjekt trestného činu, o jehož spáchání nebylo pochyb. Tento odvozený "důkaz", který jako jediný ozřejmuje spojitost stěžovatele se spácháním stíhaného trestného činu, včetně jeho subjektivní stránky, pak do zjištěného skutkového děje zařadily a dalšími zjištěními a úvahami dovodily, že do něj zapadá.

Ústavní soud dodává, že naznačené měřítko procesní využitelnosti, které vytýčil vrchní soud ve svém závazném právním hodnocení pro provádění výslechu policistů při hlavním líčení a zejména pak pro hodnocení jejich výpovědí, s nímž se Ústavní soud neztotožňuje, obecné soudy v napadených rozhodnutích beztak nerespektovaly.

Vrchní soud v odůvodnění napadeného rozhodnutí (č l. 13) (ale i ve svých dřívějších rozhodnutích v téže věci, č. l. 355 spisu, 408 spisu) označuje uvedenou část výpovědi policistů, týkající se údajů o stěžovateli, které se policisté dozvěděli před zahájením sepisu úředního záznamu o podaném vysvětlení, za oddělitelnou. Obecné soudy se však analýzou výpovědí v měřítku, které odvolací soud striktně vymezil, nikterak v napadených rozhodnutích nezabývaly.

Z protokolu o hlavním líčení, při němž probíhal výslech uvedených svědků (č. l. 364 a násl. spisu), nelze jednoznačně zjistit, kdy se konkrétní údaj, který k věci uvádějí, od stěžovatele dozvěděli.

Soud nalézací, aniž by jakkoli výpověď policistů v naznačeném světle analyzoval, v odůvodnění navíc mezi skutečnosti, které vzal z provedených výslechů za prokázané, bez dalšího zařadil i ty, které jsou uvedeny pouze v úředních záznamech na č. l. 30 a 32-35 spisu, které však svědci ve svých výpovědích neuvedli (zejména údaj o tom, že poškozená stěžovateli vyčítala, že "jí zkazil velikonoce", že "když mu poškozená oznámila, že se jde koupat, vešel za ní do koupelny a zde ji fyzicky napadl", rovněž tak údaj o tom, že ji bil pěstmi do hlavy a hrudníku "dokud se hýbala", o tom, že byla koupelna "znečištěna krví poškozené" a že se "dále o poškozenou nezajímal"). Ani odvolací soud neprovedl detailní rozbor výpovědí policistů. Vyšel z popisu skutkového děje, jak jej uvedl soud prvního stupně, údaj o tom, že stěžovatel tloukl poškozené hlavou o hranu vany do doby, "až přestala projevovat známky života" a že se "dále o poškozenou nezajímal", dále použil jako relevantní hlediska pro nepřímý úmysl usmrtit (č. l. 17 rozsudku). Odvolací soud navíc v části svého odůvodnění odkázal přímo na "vyjádření stěžovatele" (č. l. 16 rozsudku).

Tato část hodnocení důkazů se tak jeví jako zcela nepřezkoumatelná, když obecné soudy, resp. vrchní soud nejprve vymezil předpoklady, za nichž lze konkrétní důkaz v souladu se zákonem použít v řízení před soudem, následně je však oba obecné soudy v odůvodnění prokazatelně překročily a bez dalšího použily jako součást skutkových zjištění okolnosti získané z "důkazů", jejichž procesní využitelností došlo k obcházení zákazu výslovně stanoveného zákonem.

Právní názor vyslovený vrchnímsoudem, že policisté v prvé fázi styku s oznamovatelem nekonali žádný úkon trestního řízení, nýbrž pouze svými smysly bezprostředně vnímali jeho jednání a údaje, které sděloval, zatímco úkon sepisu úředního záznamu byl započat až poté, kdy bylo přistoupeno k formulování písemného záznamu, je v souzené věci veden snahou legalizovat formu opatření důkazu pro řízení, v němž jiný důkaz o vině chybí. Takový postup je však v rozporu se zásadami spravedlivého procesu a nelze jej ospravedlnit ani závažností skutku, který byl předmětem oznámení a který by mohl i zůstat nepotrestán. Naopak právě tam, kde se jedná o závažný skutek a kde hrozí vysoký trest, je třeba provádět důkazy standardním a spravedlivým způsobem. Způsob opatřování důkazů nelze přizpůsobovat momentálnímu přesvědčení orgánů činných v trestním řízení o pachateli a vině, ale vždy je třeba striktně dbát předepsaných procesních pravidel, jakožto i jiného přípustného prostředku k získávání důkazů.

Ústavnísoud respektuje nezávislost obecných soudů. Ta se však musí uskutečňovat nejen v zákonném, ale prioritně v ústavním rámci, jehož součástí je i právo na spravedlivý proces, který musí vyloučit libovůli v rozhodování a jehož neodmyslitelnou součástí je právo na spravedlivé a vyčerpávající projednání každé věci. Účelem trestního řízení není jenom spravedlivé potrestání pachatele, nýbrž i "fair" proces, který je nevyhnutelnou podmínkou existence demokratického právního státu (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 4/94, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 2, nález č. 46; vyhlášen pod č. 214/1994 Sb.).

Závěr obecnýchsoudů o tom, že právní závěry o vině stěžovatele jimi učiněné vyplývají ze skutkových zjištění získaných ze svědeckých výpovědí policistů P. J. a K. Š., navíc zhodnocených způsobem výše popsaným, stěžovatelovo ústavně zaručené právo na spravedlivý proces porušil. Proto Ústavní soud dovozuje, že napadenými rozsudky Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Brně došlo k dotčení čl. 36 odst. 1 Listiny.

Vzhledem k výše uvedenému Ústavnímusoudu nezbylo, než rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 17. 9. 2002 č. j. 4 To 126/2002-511 a rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 18. 4. 2002 č. j. 39 T 15/2000-453 zrušit dle § 82 odst. 1 a odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Tím Ústavní soud nepředjímá budoucí rozhodnutí obecných soudů ve věci samé.

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru