Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 2679/17 #1Usnesení ÚS ze dne 12.09.2017

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - OS Olomouc
SOUD - KS Ostrava
SOUD - NS
Soudce zpravodajŠimíček Vojtěch
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
základní práva a svobody/právo vlastnit a poko... více
Věcný rejstříkSmlouva
Bezdůvodné obohacení
nájemné
neplatnost/absolutní
EcliECLI:CZ:US:2017:2.US.2679.17.1
Datum podání23.08.2017
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1, čl. 11 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

40/1964 Sb., § 706, § 451


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 2679/17 ze dne 12. 9. 2017

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Ludvíka Davida a Vojtěcha Šimíčka (zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky R. P., zastoupené opatrovníkem L. L., právně zastoupené Mgr. Jiřím Mikuláštíkem, advokátem se sídlem Pavlovská 501/10, Brno, proti rozsudku Okresního soudu v Olomouci ze dne 30. 4. 2014, č. j. 19 C 485/2013-205, rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci ze dne 21. 10. 2014, č. j. 12 Co 328/2014-265, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2017, č. j. 28 Cdo 2277/2015-372, za účasti Okresního soudu v Olomouci, Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci a Nejvyššího soudu jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Ústavnímu soudu byla doručena ústavní stížnost ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatelka se jí domáhá zrušení výše uvedených rozhodnutí obecných soudů, neboť má za to, že jimi bylo porušeno její právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

2. Okresní soud v Olomouci zamítl žalobu stěžovatelky o zaplacení částky 112.000 Kč s příslušenstvím, které si nárokovala proti žalovaným Mgr. Petře Holibkové a PaeDr. Jaromíru Skařupovi z titulu bezdůvodného obohacení. Žalovaní jsou majiteli bytu, k němuž má stěžovatelka právo nájmu. Z důvodu vyslovení absolutní neplatnosti nájemních smluv stěžovatelka dovozovala svůj nárok na zaplacení uvedené částky, kterou údajně měla zaplatit vedlejším účastníkům coby nájemné od ledna 2011 do srpna 2013. Okresní soud odůvodnil své rozhodnutí zejména tak, že matce stěžovatelky vzniklo právo nájmu k předmětnému bytu již v roce 1979 na základě rozhodnutí Městského národního výboru v Prostějově o přidělení náhradního bytu a byt tak užívala oprávněně, což nebylo činěno sporným. Od 31. 12. 1993 sice zcela nelogicky - za existence nájemního vztahu - byly uzavírány smlouvy o nájmu bytu na dobu určitou (celkem 10), které skutečně byly absolutně neplatné, nicméně na stěžovatelku přešel nájem bytu podle ustanovení § 706 občanského zákoníku po smrti její matky a tento nájemní poměr trval po celé období, za které se stěžovatelka domáhala vydání bezdůvodného obohacení. Pokud proto stěžovatelka žalovaným plnila, jednalo se o platby za užívání bytu, který skutečně užívala a ani netvrdila opak. Navíc prý neprokázala, že by platila za každý měsíc, když doložila jen poukázky, z nichž tři platby se nedostaly do dispozice žalovaných.

3. Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci shora označeným rozsudkem potvrdil výrok soudu první instance co do zamítnutí žaloby a změnil výrok o nákladech řízení tak, že uložil stěžovatelce nahradit žalovaným náklady řízení. Nad rámec odůvodnění rozsudku okresního soudu zdůraznil, že stěžovatelka v posuzovaném období zaplatila žalovaným částku, která nedosahuje ani výše, která by jinak byla spojena s užíváním bytu.

4. Nejvyšší soud dovolání stěžovatelky odmítl pro nepřípustnost a uvedl, že se ztotožňuje s názorem krajského soudu, jelikož pokud stěžovatelka za sledované období 32 měsíců nezaplatila ani vlastní nájemné vyplývající z původního nájemního vztahu, který stále trval (nejednalo se tedy o nájemné v místě a čase obvyklé), nezískali žalovaní na úkor stěžovatelky žádný majetkový prospěch bez právního důvodu.

5. Ve velmi kuse pojaté ústavní stížnosti stěžovatelka namítá absenci dostatečného odůvodnění rozsudku okresního soudu, nevyřešení otázky přechodných ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, a postrádá rovněž analýzu výše původního nájemného a možnosti jeho navýšení. To podle stěžovatelky působí nepřezkoumatelnost napadených rozhodnutí. Dále stěžovatelka brojí proti odmítnutí dovolání Nejvyšším soudem, neboť má za to, že předkládá otázku právní a nikoliv skutkovou.

6. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, resp. v rozhodnutí je završujícím, nebyla porušena ústavními předpisy chráněná práva účastníka řízení, zda bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal. Posoudil totiž argumenty obsažené v ústavní stížnosti, konfrontoval je s obsahem napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

7. K ústavní stížnosti je nutno především poznamenat, že neobsahuje žádnou relevantní ústavněprávní argumentaci. Stěžovatelka totiž ve skutečnosti jen vyslovuje nesouhlas s výsledkem řízení před obecnými soudy, což však nepodléhá - a ani podléhat nemůže - ochraně Ústavního soudu, neboť ústavně zaručené právo na spravedlivý proces nelze zaměňovat s právem na procesní úspěch ve věci, které žádný právní řád pochopitelně negarantuje.

8. Z evidenčního listu vystaveného dne 20. 12. 2009 přitom soudy zjistily, že měsíční nájemné činilo 3.500 Kč (stěžovatelka je platila, byť nikoliv úplně pravidelně) a názor stěžovatelky, že v důsledku neplatnosti předmětných nájemních smluv nemusela v daném období nic platit, byť tento byt užívala, považuje Ústavní soud za zcela nepřípadný a nepožívající jakékoliv ústavní ochrany. S ohledem na shora předestřené konkrétní okolnosti případu totiž skutečně nemůže obstát názor, že by na straně žalovaných vzniklo jakékoliv bezdůvodné obohacení, neboť - jak soudy správně uvedly - stěžovatelka měla právní důvod bydlet v předmětném bytě a současně v posuzovaném období zaplatila na nájemném částku, nedosahující ani výše, které by byla s užíváním tohoto bytu byla spojena.

9. Nezbývá proto než uzavřít, že ústavní stížností napadená rozhodnutí, která jsou přesvědčivě argumentačně podložena, jsou z ústavního hlediska plně akceptovatelná. Ústavní soud proto dospěl k závěru, že napadenými rozhodnutími nebyla porušena základní práva stěžovatelky a ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 12. září 2017

Jiří Zemánek v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru