Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 2672/15 #1Usnesení ÚS ze dne 10.11.2015

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - KS Brno
Soudce zpravodajZemánek Jiří
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
hospodářská, sociální a kulturní práva/právo na ochranu rodičovství, rodiny a dětí /právo dítěte na rodičovskou výchovu a péči (výživu)
Věcný rejstříkDokazování
dítě
výživné/pro dítě
důchod/invalidní
EcliECLI:CZ:US:2015:2.US.2672.15.1
Datum podání02.09.2015
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

89/2012 Sb., § 913

99/1963 Sb., § 153 odst.2, § 923, § 157 odst.2


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 2672/15 ze dne 10. 11. 2015

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti stěžovatelky nezletilé I. M., zastoupené zákonnou zástupkyní L. B., právně zastoupené JUDr. Danielou Trávníčkovou, advokátkou, se sídlem Svitavská 1018/1, Blansko, proti rozsudku Krajského soudu v Brně č. j. 37 Co 184/2015-428 ze dne 7. 7. 2015, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 2. 9. 2015, která splňuje procesní náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku s tvrzením, že jím bylo porušeno její ústavní právo na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Z obsahu spisu Okresního soudu v Blansku sp. zn. 0 P 279/2010 se podává, že rozsudkem Okresního soudu v Blansku č. j. P 279/2010-18 ze dne 30. 11. 2010 byla stěžovatelka v rámci rozhodování o rodičovské odpovědnosti na dobu před i po rozvodu manželství svěřena do péče matky a otci bylo stanoveno výživné ve výši 2 500 Kč měsíčně. Dne 18. 6. 2014 došel soudu návrh matky na zvýšení výživného a dne 21. 8. 2014 soud obdržel návrh otce na snížení výživného. Rozsudkem Okresního soudu v Blansku č. j. P 279/2010-396 ze dne 13. 4. 2015 byl návrh matky na zvýšení výživného zamítnut (výrok I.) a dále bylo rozhodnuto, že otec je povinen přispívat na výživu stěžovatelky sníženou částkou 2 000 Kč měsíčně s účinností od 1. 9. 2014 (výrok II.). K odvolání matky Krajský soud v Brně napadeným rozsudkem rozhodnutí soudu I. stupně ve výroku I. potvrdil a ve výroku II. je změnil tak, že výživné na stěžovatelku otci od 1. 9. 2014 snížil na částku 800 Kč měsíčně. Odvolací soud označil za správnou úvahu soudu prvního stupně o snížení výživného od 1. 9. 2014, kdy otci vypršela podpora v nezaměstnanosti, čímž se mu snížil příjem pouze na invalidní důchod. Na rozdíl od soudu prvního stupně však shledal, že otec není ze svého příjmu schopen hradit výživné vyšší než 800 Kč měsíčně.

Stěžovatelka považuje rozsudek odvolacího soudu za rozporný se zásadou nejlepšího zájmu dítěte, který má být vždy prioritním hlediskem a měl by být posouzen s ohledem na specifickou situaci, osobní poměry a potřeby dítěte. Odvolací soud však dle jejího názoru upřednostnil ostatní zájmy. Kromě toho stěžovatelka považuje napadený rozsudek za rozporný se zásadou řádného odůvodnění rozhodnutí, se zásadou předvídatelnosti a zásadou legitimního očekávání. Tato porušení shledává v tom, že proti rozsudku soudu prvního stupně o snížení výživného se odvolala pouze matka domáhající se zvýšení výživného. Otec se domáhal snížení výživného. Soud mu sice vyhověl, ale pouze nepatrně oproti jeho návrhu, přičemž otec se neodvolal. Stěžovatelka tak byla přesvědčená, že její odvolání může vést k výsledku pro ni jedině příznivějšímu nebo přinejhorším stejnému. Stěžovatelka uvádí, že otec výživné od ledna 2012 nehradí, je po něm vymáháno exekučně, ovšem bez valného výsledku. Podle názoru matky byl návrh na zvýšení výživného důvodný, neboť v možnostech otce je platit vyšší výživné. Otec se tomu však vyhýbá, úmyslně se vzdal zaměstnání, pravděpodobně pracuje nelegálně. Je nespravedlivé a v rozporu se zájmy nezletilé, aby soud toleroval úmyslné snižování příjmu otce a přesunul vyživovací povinnosti pouze na matku, která svých příjmů dosahuje zvýšeným pracovním úsilím.

Po zvážení stížnostních námitek i obsahu napadeného rozhodnutí a příslušného spisového materiálu dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zcela zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soudní soustavy (čl. 83 a 91 Ústavy České republiky). Proto mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných orgánů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky], a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor. Ústavní soud ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávná aplikace či interpretace podústavního práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů je interpretace právních norem, která se jeví v daných souvislostech svévolnou [srov. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2519/07 ze dne 23. ledna 2008 (N 19/48 SbNU 205)].

Ústavní soud považuje dále za nezbytné poukázat na omezený rozsah přezkumu soudních rozhodnutí vydaných ve věcech upravených v části druhé zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen "o. z."), dříve zákonem č. 94/1963 Sb., o rodině, kdy dokonce v některých případech, např. v otázce rozvodu manželství, považuje ústavní stížnosti za nepřípustné (srov. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 465/02, IV. ÚS 778/02, IV. ÚS 317/04, IV. ÚS 274/04 aj., dostupné na http://nalus.usoud.cz). Důvodem je skutečnost, že princip právní jistoty má ve statusových věcech zpravidla přednost před ochranou základních práv. To se také odráží i v tom, že v rodinných věcech není proti rozhodnutí odvolacího soudu přípustné dovolání jako mimořádný opravný prostředek (srov. ustanovení § 238 odst. 1 písm. a/ zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, dále jen "o. s. ř".). Celkový prostor pro kasační zásah Ústavního soudu je tak zúžen, v důsledku čehož se jeho přezkumná pravomoc koncentruje pouze na posouzení toho, zda se v případě napadeného rozhodnutí nejedná o zcela "extrémní" rozhodnutí, které by bylo založeno na naprosté libovůli, resp. které by jinak podstatným způsobem negovalo právo účastníka řízení na spravedlivý proces. K takovému závěru, který by jedině mohl vést k vydání kasačního nálezu, však Ústavní soud v projednávané věci nedospěl.

Z napadeného rozsudku odvolacího soudu i jemu předcházejícího rozhodnutí soudu prvního stupně je zřejmé, že se soudy soustředily na zjištění rozhodných okolností odůvodňujících změnu předchozího rozsudku ve věci výživného na stěžovatelku ve smyslu § 923 o. z. K tomu okresní soud provedl obsáhlé dokazování, jehož výsledky v odůvodnění rozsudku podrobně rozvedl. Vyjádřil se také k osobním, majetkovým i výdělkovým poměrům otce i matky stěžovatelky a porovnáním stavu, který byl dán v době předchozího rozhodnutí o výživném, dospěl k závěru, že zatímco se finanční poměry na straně matky nezměnily (resp. matka se vdala, přičemž její manžel by měl také přispívat na domácnost), na straně otce došlo k výrazné změně v jeho příjmech, neboť od 1. 9. 2014 pobírá pouze invalidní důchod. S přihlédnutím k jeho omezeným možnostem při hledání zaměstnání shledal předpoklady nikoliv pro zvýšení výživného, ale pro jeho snížení právě z důvodu výrazného poklesu příjmu otce. Odvolací soud se s úvahou soudu prvního stupně o důvodech pro snížení výživného ztotožnil, neboť i on po doplnění dokazování shledal, že k datu 1. 9. 2014 došlo ke změně poměrů na straně otce spočívající ve snížení jeho příjmu. Po vyhodnocení dokazování však dospěl k závěru, že u otce lze s ohledem na jeho zdravotní omezení kalkulovat pouze s příjmem ve výši invalidního důchodu, nikoliv s jeho celkovou majetkovou situací (kterou zohlednil soud prvního stupně), a jsou u něho proto dány podmínky pro razantnější snížení výživného, než s jakým počítal soud prvního stupně.

Jak už Ústavní soud připomněl v předchozích odstavcích, přezkumu správnosti soudem zjištěného a popsaného skutkového stavu se již před Ústavním soudem nelze úspěšně domáhat, ledaže by byl zjištěn exces zakládající porušení ústavně zaručených práv a svobod. Z rozhodnutí odvolacího soudu však není patrná žádná libovůle, které by se soud v otázce zjišťování skutkového stavu a jeho hodnocení dopustil, a pro který by bylo třeba přikročit ke kasaci jeho rozsudku. Důvody předestřené odvolacím soudem jsou dostatečně konkrétní a jeho úvahy odpovídají skutkovému stavu, který byl v řízení před oběma soudy zjištěn. Nelze ani dospět k závěru, že by napadené rozhodnutí nebylo adekvátně odůvodněno či bylo nepřezkoumatelné, jak tvrdí stěžovatelka.

Je jistě v zájmu stěžovatelky, aby výživné od otce co nejvíce odpovídalo odůvodněným potřebám v jejím věku. Druhým zákonným kritériem pro určení rozsahu vyživovací povinnosti ve smyslu § 913 odst. 1, 2 o. z., které musí soudy zvažovat, jsou však i schopnosti, možnosti a majetkové poměry povinného. Stěžovatelka sice namítá, že se otec úmyslně vzdal zaměstnání, odvolací soud však z doplněného dokazování (ze zpráv zaměstnavatele, z lékařských zpráv) vyvodil, že mu nelze klást k tíži ukončení posledního pracovního poměru, kde byl zaměstnán na poloviční úvazek, a že zdravotní problémy, které nepochybně vychází i z toho, že má přiznaný invalidní důchod, ho v navázání nového pracovního poměru limitují. Pokud pak stěžovatelka naznačuje, že otec zřejmě pracuje "načerno", z provedeného dokazování ani z obsahu připojeného spisu Okresního soudu v Blansku nic takového nevyplynulo. I samotný kolizní opatrovník při jednání před soudem prvního stupně navrhl výživné snížit. Nadto byl otci pro dané řízení ustanoven zástupce z řad advokátů a soudy se i v této souvislosti zabývaly jeho majetkovými a výdělkovými poměry.

Řízení o výživné pro nezletilé dítě je řízením nesporným, v němž soudy nejsou vázány návrhy účastníků, ať jde o počátek, od něhož má být výživné zvýšeno (sníženo), tak i o navrženou výši výživného; návrh není třeba ve zbývající částce zamítat a lze jej i překročit (srov. ustanovení § 153 odst. 2 o. s. ř.). I důkazní řízení stojí zčásti na jiných zásadách, než je tomu v řízení sporném. Stejná pravidla platí i pro řízení odvolací, neboť ani odvolací soud není vázán rozsahem odvolacího návrhu ve věcech, v nichž lze zahájit řízení bez návrhu [srov. ustanovení § 212 písm. c) o. s. ř.]. Pro uvedená řízení je charakteristické, že jsou zpravidla ovládána zásadou oficiality a zásadou vyšetřovací a že v nich nejde jen o vyřešení sporu, ale především o to, aby byly rozhodnutím soudu upraveny poměry účastníků. Občanský soudní řád přitom výslovně nezakazuje změnu k horšímu (reformaci in peius). Zákaz změny k horšímu pro odvolatele by bylo možno dovodit pouze ze zásady vázanosti odvolacího soudu mezemi odvolacího návrhu, která však, jak již bylo řečeno, pro nesporné řízení neplatí. Odvolacímu soudu se proto umožňuje, aby mohl přezkoumat rozhodnutí soudu prvního stupně bez ohledu na to, v jakém rozsahu je odvolatel svým odvoláním napadl. Tak učinil odvolací soud i v posuzovaném případě, když z úřední povinnosti přezkoumal a doplnil skutkový stav a vyvodil z něho odpovídající závěry - pro stěžovatelku méně příznivé, než jak učinil soud prvního stupně. Že jde o řízení nesporné, kde platí jiná procesní pravidla než v řízení sporném, si měla být matka, která byla v jeho průběhu zastoupena advokátkou, vědoma a měla vážit i možné riziko, že odvolací soud může po doplnění dokazování výživné ještě snížit. Stěžovatelka se proto nyní nemůže úspěšně dovolávat zásad předvídatelnosti rozhodnutí a legitimního očekávání.

Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud neshledal, že by napadeným rozsudkem odvolacího soudu bylo porušeno ústavně zaručené právo stěžovatelky na soudní ochranu a spravedlivý proces. Postupoval proto podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 10. listopadu 2015

Radovan Suchánek, v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru