Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 2671/16 #1Usnesení ÚS ze dne 14.02.2017

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - KS Brno
SOUD - OS Břeclav
Soudce zpravodajFenyk Jaroslav
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
odmítnuto pro nepřípustnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /právo na přístup k soudu a jeho ochranu, zákaz odepření spravedlnosti
Věcný rejstříkdovolání/přípustnost
řízení/zastavení
EcliECLI:CZ:US:2017:2.US.2671.16.1
Datum podání10.08.2016
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

99/1963 Sb., § 241a odst.2, § 241a odst.3, § 241b odst.3, § 243c odst.1, § 237


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 2671/16 ze dne 14. 2. 2017

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Jaroslava Fenyka (soudce zpravodaj) a Vojtěcha Šimíčka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ivana Novotného, zastoupeného Mgr. Žanetou Vítů, advokátkou se sídlem náměstí T. G. Masaryka 46/1, 690 02 Břeclav, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 6. 2016, č. j. 33 Cdo 2713/2016-116, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 1. 2. 2016, č. j. 14 Co 10/2016-86, a proti usnesení Okresního soudu v Břeclavi ze dne 13. 8. 2015, č. j. 11 C 67/2013-70, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Stěžovatel se v podané ústavní stížnosti domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, a to pro porušení jeho ústavně zaručených základních práv podle čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Z ústavní stížnosti a k ní přiložených napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl dovolání stěžovatele, podané proti v záhlaví uvedenému usnesení Krajského soudu v Brně, neboť dovolání neobsahuje zákonem požadované údaje o tom, v čem stěžovatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Napadeným usnesením Krajského soudu v Brně bylo potvrzeno v záhlaví uvedené usnesení Okresního soudu v Břeclavi, kterým bylo zastaveno řízení o vrácení stěžovatelem složeného blokovacího depozita 50.000,- Kč.

Pokud jde o napadené usnesení Nejvyššího soudu, stěžovatel ve své ústavní stížnosti uvádí, že dovolací soud postupoval zcela formalisticky bez přihlédnutí k reálným společenským vztahům, pokud dovolání stěžovatele odmítl. K tomu stěžovatel uvádí, že jestliže obecný soud aplikuje na daný případ právní předpisy sice formálně souladně s jejich textem, avšak odhlédne od reálných společenských vztahů, dopustí se přepjatého formalismu. Stěžovatel tvrdí, že takovým postupem je porušeno jeho právo na soudní ochranu, přičemž odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 13. 11. 2012, sp. zn. I. ÚS 563/11.

Ve vztahu k napadeným rozhodnutím okresního a krajského soudu spatřuje stěžovatel porušení svých základních práv z následujících důvodů: o věci rozhodovala podjatá soudkyně okresního soudu; bylo mu odepřeno právo být slyšen před soudy; předmětné soudní řízení bylo neoprávněně zastaveno; napadenými rozhodnutími bylo porušeno vlastnické právo stěžovatele. V textu ústavní stížnosti stěžovatel uvedené námitky podrobněji rozvádí.

II.

Ústavní soud po prostudování ústavní stížnosti, jejích příloh a dovolání stěžovatele, které si od Nejvyššího soudu vyžádal, dospěl k závěru, že ústavní stížnost představuje návrh zčásti zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a zčásti nepřípustný ve smyslu § 43 odst. 1 písm. e) téhož zákona.

Jde-li o rozhodnutí dovolacího soudu, stěžovatel ve vztahu k tomuto rozhodnutí ve své ústavní stížnosti namítá, že do jeho základních práv zasáhlo tím, že jím bylo odmítnuto jeho dovolání z důvodu absence formálních náležitostí.

K otázce formálních náležitostí dovolání lze v obecné rovině uvést následující. Náležitosti dovolání jsou stanoveny v § 241a odst. 2 občanského soudního řádu, v němž je mimo jiné výslovně řečeno, že dovolatel musí uvést, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až § 238a), a dále vymezit důvod dovolání, přičemž tento se dle § 241a odst. 3 občanského soudního řádu vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto posouzení. V ustanovení § 241b odst. 3 občanského soudního řádu je dále stanoveno, že podání neobsahující vymezení toho, v čem dovolatel spatřuje přípustnost dovolání nebo neobsahuje vymezení důvodu dovolání, může být doplněno jen po dobu trvání lhůty k dovolání. Podle § 243c odst. 1 občanského soudního řádu pak Nejvyšší soud dovolání, které trpí vadami, jež nebyly ve stanovené lhůtě odstraněny a pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, odmítne. Náležitosti dovolání a následky plynoucí z jejich nedodržení jsou tedy v občanském soudním řádu stanoveny jasně, přičemž k požadavkům kladeným v tomto směru na dovolatele se od doby účinnosti zákona č. 404/2012 Sb., jímž byla do občanského soudního řádu zakotvena stávající podoba dovolání, tj. od 1. 1. 2013, do doby, kdy stěžovatel dovolání podal, opakovaně vyslovil též Nejvyšší soud. Stěžovateli (zastoupenému právní zástupkyní) proto při zachování minimální míry obezřetnosti nemohly vzniknout pochybnosti o tom, co má v dovolání uvést. Pokud však stěžovatel i přes uvedené ve svém dovolání všechny zákonem stanovené obligatorní náležitosti nevymezil, nelze odmítnutí jeho dovolání považovat za projev přílišného formalismu, ale za důsledek nesplnění zákonem stanovených požadavků.

Po seznámení se s dovoláním stěžovatele ze dne 4. 5. 2016 Ústavní soud důvod ke kasačnímu zásahu neshledal. Ústavní soud je toho názoru, že Nejvyšší soud nepochybil, když uzavřel, že stěžovatel požadovaným způsobem nevymezil, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání.

Jak uvedl již Nejvyšší soud v odůvodnění napadeného usnesení, formulace stěžovatele obsažená v dovolání, že "napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, přičemž tato má být dovolacím soudem posouzena jinak", není řádným vymezením přípustnosti dovolání v režimu ustanovení § 237 občanského soudního řádu, neboť významově neodpovídá tomu, aby dovolacím soudem (již dříve) vyřešená právní otázka byla (dovolacím soudem) posouzena jinak, přičemž i z obsahu dovolání je zřejmé, že stěžovatel se nedomáhá toho, aby dovolací soud posoudil určitou, jím již v minulosti vyřešenou otázku hmotného nebo procesního práva jinak, nýbrž toho, aby posoudil věc odlišně ("jinak") od odvolacího soudu.

Jak plyne z ustanovení § 241a odst. 2 občanského soudního řádu, povinností dovolatele je (mj.) vymezit, v čemž spatřuje přípustnost dovolání ve smyslu § 237 občanského soudního řádu, což konkrétně znamená, že v dovolání musí být uvedeno a podle povahy věci zdůvodněno, od kterého ze čtyř předpokladů, jež citované ustanovení v taxativním výčtu zakotvuje, dovolatel odvozuje přípustnost svého dovolání. V souzené věci přitom ani z ústavní stížnosti zřetelně neplyne, jaký z těchto předpokladů měl být dle stěžovatele vlastně naplněn, resp. stěžovatel k tomu ve své ústavní stížnosti nic konkrétního neuvádí.

Jak Ústavní soud ověřil z dovolání stěžovatele, stěžovatel skutečně, jak uvedl dovolací soud, řádně nevymezil, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, a proto napadenému rozhodnutí dovolacího soudu, jímž bylo dovolání stěžovatele odmítnuto, nemá co vytknout.

Ústavní stížnost je proto v části směřující proti usnesení Nejvyššího soudu zjevně neopodstatněná.

III.

Odmítnutí dovolání stěžovatele Nejvyšším soudem pro vady má nevyhnutelné procesní důsledky pro posouzení přípustnosti zbylých námitek stěžovatele obsažených v jeho ústavní stížnosti, směřujících proti rozsudkům Okresního soudu v Břeclavi a Krajského soudu v Brně.

Ze shora uvedeného plyne, že své dovolání, jež z hlediska řízení o ústavní stížnosti v souzené věci představuje mimořádný opravný prostředek, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje a na jehož vyčerpání je třeba vzhledem k principu subsidiarity ústavní stížnosti trvat (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), stěžovatel řádně neuplatnil. To představuje prakticky stejnou situaci, jako kdyby byl tento procesní prostředek podán opožděně, resp. nebyl podán vůbec, což nutně implikuje závěr o nepřípustnosti ústavní stížnosti ve smyslu § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu (srov. např. usnesení ze dne 16. 12. 2014, sp. zn. I. ÚS 1496/14, usnesení ze dne 12. 1. 2016, sp. zn. IV. ÚS 3347/15, nebo usnesení ze dne 26. 4. 2016, sp. zn. III. ÚS 610/16, a celou řadu dalších). S přihlédnutím k právě uvedenému proto Ústavnímu soudu nezbylo než uzavřít, že stěžovatel ve vztahu k rozhodnutí soudu okresního i krajského soudu nevyčerpal všechny procesní prostředky, které měl k dispozici, a jeho ústavní stížnost je proto v této části podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu ve spojení s § 75 odst. 1 téhož zákona nepřípustná.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 14. února 2017

Jiří Zemánek v. r.

předseda II. senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru