Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 267/96Nález ÚS ze dne 10.12.1997Restituce podle § 6 odst. 1 písm. t) zákona č. 229/1991 Sb.

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam2
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajBrožová Iva
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/restituce
Věcný rejstříkosoba/oprávněná
Dědění
PoznámkaStanovisko Pl.ÚS-st 5/97. Překonává nález sp. zn. IV.ÚS 96/94.
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 154/9 SbNU 339
EcliECLI:CZ:US:1997:2.US.267.96
Datum podání07.10.1996
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí správní

Ostatní dotčené předpisy

229/1991 Sb., § 6 odst.1 písm.t

40/1964 Sb., § 462

46/1948 Sb., § 1, § 10, § 13

55/1947 Sb., čl.


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 267/96 ze dne 10. 12. 1997

N 154/9 SbNU 339

Restituce podle § 6 odst. 1 písm. t) zákona č. 229/1991 Sb.

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud rozhodl v senátě v právní věci stěžovatelek B. N. a J. Š., obě zastoupeny JUDr. B. T., advokátem Advokátní kanceláře v J. H., o ústavní stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 24. 7. 1996, sp. zn. 10 Ca 233/96, ve spojení s rozhodnutím Okresního úřadu - Pozemkového úřadu v Jindřichově Hradci ze dne 8. 3. 1996, čj. PÚ 3308/92-592/735/96-96/SMO, za účasti Krajského soudu v Českých Budějovicích, jako účastníka řízení, a Okresního úřadu - Pozemkového úřadu v Jindřichově Hradci, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 24. 7. 1996, sp. zn. 10 Ca 233/96, ve spojení s rozhodnutím Okresního pozemkového úřadu v Jindřichově Hradci ze dne 8. 3. 1996, čj. PÚ 3308/92-597/735/96-96/SMO, se zrušují.

Odůvodnění:

Stěžovatelky ve své ústavní stížnosti namítaly protiústavnost shora uvedených rozhodnutí s poukazem na čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky, pokud jimi byl zamítnut jejich restituční nárok uplatněný dle zák. č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zák. č. 229/1991 Sb.") s odůvodněním, že předmětné nemovitosti připadly státu jako odúmrť, která není restitučním titulem dle zák. č. 229/1991 Sb, a to proto, že napadené rozhodnutí zcela přehlédlo rozhodnutí Státního notářství v Jindřichově Hradci ve věci dědictví po J. N. ze dne 29. 5. 1968, sp. zn. D 343/68, i po M. N. ze dne 27. 7. 1967, sp. zn. D 550/67. Dále stěžovatelky namítaly, že bylo rozhodováno nad rámec § 10 odst. 1 zák. č. 46/1948 Sb., když dohoda dle těchto ustanovení byla posouzena jako dohoda o reálném rozdělení nemovitostí včetně domu čp. 8, s přísl. pozemky, s tím, že teprve provedení výkupu v pozemkové knize ve smyslu § 10 odst. 1 uvedeného zákona má účinky přechodu vlastnictví na stát. Tento přechod byl však poznamenán pouze na parcely č. 219, 220, 223, 225, 227, 230/2, 229/1, 236, 238, 241, 246, 200/3, 202, 218, nikoliv však ohledně domu čp. 8 se stavební parcelou č. 43 a parcelou č. 210. Dále stěžovatelky s odkazem na § 13 zák. č. 46/1948 Sb. namítaly neplatnost dohody o reálném rozdělení pro nedostatek souhlasu Ministerstva zemědělství. Následně dovodily, že nelze proto tvrdit, že reálné rozdělení bylo s odkazem na § 1 odst. 6 zák. č. 46/1948 Sb. možné. Porušení čl. 11 odst. 1 Listiny v další části ústavní stížnosti stěžovatelky specifikovaly v tom smyslu, že sice respektují, že jedna třetina předmětných nemovitostí přešla po zemřelé M. N. na stát, nicméně, že další jedna třetina připadající na stěžovatelku B. N. byla částečně předmětem darovací smlouvy ze dne 19. 9. 1979, uzavřené v tísni, tedy ve smyslu restitučního titulu dle § 6 odst. 1 písm. h) zák. č. 229/1991 Sb., a částečně předmětem kupní smlouvy ze dne 30. 5. 1979, uzavřené taktéž v tísni a za nápadně nevýhodných podmínek, tedy ve smyslu restitučního titulu dle § 6 odst. 1 písm. k) zák. č. 229/1991 Sb., a konečně poslední třetina připadající na jejího zemřelého manžela J. byla předmětem dědického řízení, v jehož rámci došlo k odmítnutí dědictví stěžovatelkami, které ale bylo učiněno v tísni, tedy ve smyslu restitučního titulu dle § 6 odst. 1 písm. l) zák. č. 229/1991 Sb.

Krajský soud jako účastník řízení ve svém vyjádření potvrdil, že ohledně předmětných nemovitostí bylo ve spisu založeno několik nabývacích titulů pro stát, přičemž pro posouzení otázky, kdo byl původním vlastníkem, z jehož rukou přešel majetek na stát, mělo význam rozhodnutí ONV dle zák. č. 46/1948 Sb., z něhož soud ve smyslu § 246c a § 135 odst. 2 o.s.ř. vycházel. Dále krajský soud odmítl, že by konstatováním deklaratorní povahy zápisu v pozemkové knize porušil zákon, neboť v případě majetku B. a J. N. přešlo vlastnické právo na stát autoritativním rozhodnutím úřadu veřejné správy. Zrovna tak odmítl tvrzení stěžovatelek, že by přehlédl § 13 zák. č. 46/1948 Sb., neboť toto ustanovení se na danou věc nevztahuje vzhledem k tomu, že reálné rozdělení majetku v řízení o výkupu se řídilo speciální normou. Ohledně dědického rozhodnutí státního notářství po J. N. krajský soud uvedl, že toto rozhodnutí je deklaratorním a navíc zahrnujícím majetek, který zůstavitel neměl, a proto z něj ve smyslu § 135 odst. 2 o.s.ř. nevycházel. Z téhož důvodu nemohlo dojít ani k porušení čl. 11 odst. 1 Listiny v tom, že dědění se zaručuje, a to proto, že nebylo nijak zpochybněno dědění ohledně majetku, který zůstavitel skutečně měl. Zcela na závěr krajský soud uvedl, že pokud se stěžovatelky dovolávají čl. 11 odst. 1 Listiny, je jím chráněno vlastnické právo již konstituované a nikoliv tvrzený nárok na ně, jak je tomu v případě restitučního nároku. Z téhož důvodu nemohlo být porušeno právo stěžovatelek majetek dědit.

Okresní pozemkový úřad ve svém vyjádření uvedl, že důvodem neschválení dohody o vydání věci byla skutečnost, že nemovitosti vydávané v dohodě přešly na čs. stát jako odúmrť po zemřelé M. N. s tím, že ve věci bylo dle jejich názoru rozhodnuto nejen v souladu s platnou právní úpravou, ale i skutečným stavem.

Vzhledem ke stěžovatelkami tvrzenému porušení základních práv a svobod, které předpokládá § 72 odst. 1 zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve spojení s čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR, si Ústavní soud jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti dle čl. 83 Ústavy ČR vyžádal spis Krajského soudu v Českých Budějovicích, sp. zn. 10 Ca 233/96, spolu se spisem Okresního pozemkového úřadu v Jindřichově Hradci, čj. PÚ 3308/92-592/735/96-96/SMO, z nichž zjistil, že stěžovatelky uplatnily u okresního pozemkového úřadu nárok dle § 9 zák. č. 229/1991 Sb. Předmětem uplatněného restitučního nároku byla dohoda o vydání nemovitostí ze dne 16. 5. 1995, týkající se celku nemovitostí, zapsaných v pozemkové knize, knihovní vložce č. 9 v kat. úz. R., jako stavební parcela p.č. 43; s obytným a hospodářským stavením č.p. 8 a parcela p.č. 210. Okresní pozemkový úřad rozhodnutím ze dne 27. 7. 1996, čj. PÚ 3308/92-2748/4475/95 SMO, však uvedenou dohodu neschválil, a proto bylo v důsledku odvolání stěžovatelek rozhodováno krajským soudem, který rozhodnutím ze dne 3. 1. 1996, sp. zn. 10 Ca 543/95, rozhodnutí okresního pozemkového úřadu potvrdil a věc mu vrátil k rozhodnutí o vlastnictví dle § 9 odst. 4 zák. č. 229/1991 Sb. Okresní pozemkový úřad pak dne 8. 3. 1996 pod čj. PÚ 3308/92-592/735/96-96/SMO rozhodl, že stěžovatelka B. N. není vlastnicí tří šestin a stěžovatelka J. Š. jedné šestiny předmětných nemovitostí, s odůvodněním, že v důsledku reálného rozdělení předmětného majetku, který byl původně ve spoluvlastnictví manželů J. a B. N. a M. N. - (švagrové B. N.), z nichž každý vlastnil jednu ideální třetinu, se výlučnou vlastnicí jak stavební parcely č. 43, tak parcely č. 210 stala M. N. a to spolu s obytným a hospodářským stavením č. p. 8, v důsledku tehdy platného ustanovení § 297 o.z.o. z roku 1811, podle kterého byla stavba součástí pozemku. Protože M. N. 7. 5. 1967 zemřela bez zanechání dědiců, připadl její majetek jako odúmrť státu. Vzhledem k tomu, že odúmrť není restitučním titulem dle zák. č. 229/1991 Sb., bylo rozhodnuto tak, že stěžovatelky nejsou vlastnicemi podílů na nemovitostech, o jejichž vydání usilovaly. Z tohoto pohledu se pak stalo irelevantní jednak rozhodnutí Státního notářství v Jindřichově Hradci ohledně dědictví po M. N. ze dne 27. 7. 1967, sp. zn. D 550/67, v němž je zahrnuta jen jedna třetina parcely č. 43 o výměře 1694 m2 s obytným a hospodářským stavením č. p. 8, část parcel č. 210/1 a 210/2 a stejně tak i kupní smlouva ze dne 30. 5. 1979, kterou B. N. - stěžovatelka prodala jednu třetinu domu č. p. 8 s příslušenstvím, sestávajícím ze stáje, stodoly, sýpky, kolny (v níž se bod bodem II počítá se samostatnou darovací smlouvou ohledně parcely č. 43), spolu s darovací smlouvou ze dne 19. 9. 1979, kterou B. N. mimo jiné darovala jednu třetinu parcely č. 210 a konečně i rozhodnutí Státního notářství v Jindřichově Hradci ohledně dědictví po J. N. ze dne 29. 5. 1968, sp. zn. D 343/68, dle něhož obě stěžovatelky odmítly dědictví k jedné třetině stavební parcely č. 43 s domem č. p. 8 a parcely č. 210.

Dle názoru Ústavníhosoudu je podstatou sporu vyřešení otázky, co bylo obsahem dohody ze dne 4. 5. 1949, resp. jak se dohodli v souvislosti s pozemkovou reformou dle zák. č. 46/1948 Sb. podíloví spoluvlastníci J. a B. N. na jedné straně a M. N. na druhé straně ohledně předmětného majetku, tj. parcely č. 43 a č. 210 plus obytné a hospodářské stavení č. p. 8, když majetek M. N. režimu zák. č. 46/1948 Sb. nepodléhal. Jediným nepřímým důkazem v tomto směru je výměr Okresního národního výboru v Jindřichově Hradci ze dne 13. 5. 1949, čj. 611-6-5-118-1949, z něhož vzhledem k obsahu, resp. skutečnosti, že zahrnuje majetek i M. N., plyne, že dohoda ze dne 4. 5. 1949 nebyla výlučně dohodou J. a B. N. dle § 10 odst. 1 o výkupu pozemků podléhajících zák. č. 46/1948 Sb., ale naopak, že jejím obsahem byla i dohoda mezi spoluvlastníky ohledně majetku, který zák. č. 46/1948 Sb. nepodléhal, resp. o reálném rozdělení majetku dle § 830 a §§ 841 až 861 o.z.o. z roku 1811, kterou se dosavadní spoluvlastnictví rušilo, a to tak, že pozemky, o které je v restituci usilováno, tj. parcela č. 43 a parcela č. 210, připadly do výlučného vlastnictví M. N. převodem podílu J. a B. N. (srov. též velikost výměr). V této části šlo nepochybně o dohodu spadající do režimu § 13 zák. č. 46/1948 Sb., která skutečně pod sankcí neplatnosti vyžadovala souhlas Ministerstva zemědělství, protože smyslem § 13 bylo vyloučit obcházení zák. č. 46/1948 Sb., ku příkladu právě dohodou mezi spoluvlastníky o reálném rozdělení majetku. Neexistence tohoto souhlasu však zůstala jen v poloze ničím nepodloženého tvrzení. Pokud pak jde o obytné a hospodářské stavení č.p. 8, odkazuje Ústavní soud na argumentaci krajského soudu v jeho rozsudku ze dne 3. 1. 1996, sp. zn. 10 Ca 543/1995, v níž se, s odkazem na § 297 tehdy platného o.z.o. z roku 1811, podle kterého stavba byla součástí pozemku, dovozuje vlastnictví M. N. Zásada zakotvená v § 297 o.z.o. z roku 1811 též vysvětluje, proč není výslovně ve výměru stavba zmiňována, což však nijak nevylučuje, že na ni bylo pamatováno právě v té části smlouvy ze dne 4. 5. 1949, v níž byly vypořádávány vztahy pouze mezi spoluvlastníky, tj. formou reálného rozdělení převáděny podíly na M. N., byť k tomu docházelo pro účely realizace pozemkové reformy dle zák. č. 46/1948 Sb. Ostatně skutečnost, že ve výměru není obytné a hospodářské stavení uvedeno, taktéž svědčí ve prospěch závěru, že zůstávalo ve vlastnictví M. N., jejíž majetek nepodléhal zák. č. 46/1948 Sb., ale byl následně předmětem přikázání do užívání JZD dle vl. nař. č. 50/1955 Sb., o některých opatřeních k zajištění zemědělské výroby. Jinými slovy, stala-li se M. N. v důsledku převodu dvou třetin pozemku parc. č. 210 a parc. č. 43 vlastnicí celé parc. č. 210 a parc. č. 43, stala se též vlastnicí obytného a hospodářského stavení č. p. 8, a to přesto, že nedošlo k intabulaci, tak jak předpokládaly § 424 a § 431 o.z.o. z roku 1811, neboť dnem 1. 1. 1951, který je dnem nabytí účinnosti občanského zákoníku č. 141/1950 Sb., nebylo již v důsledku § 111 odst. 1, který umožňoval nabytí vlastnictví samotnou smlouvou, intabulace třeba. Stala-li se takto M. N. vlastnicí a zemřela-li 7. 5. 1967 bez zanechání závěti a byla-li svobodná, bezdětná s tím, že rodiče i bratr předzemřeli, připadl její majetek podle § 462 OZ (zák. č. 40/1964 Sb.) skutečně čs. státu.

Na druhé straně však z hlediska restitučních titulů nelze přehlédnout, že jak z odvolání M. N. proti rozhodnutí MNV v R. ze dne 22. 12. 1955, o přikázání usedlosti č. p. 8 v R. dle § 9 a 13 vl. nař. č. 50/1955 Sb. do bezplatného užívání JZD, tak z výpisu z evidence nemovitostí jasně plyne, že předmětné nemovitosti (parc. č. 43, parc. č. 210 spolu s obytným a hospodářským stavením č. p. 8) byly přikázány do užívání právnické osoby dle vl. nař. 50/1955 Sb., což je restituční titul dle § 6 odst. 1 písm. t) zák. č. 229/1991 Sb. Protože v souvislosti s rozhodováním o realizovatelnosti tohoto restitučního titulu u osob oprávněných dle § 4 odst. 2 písm. e) zák. č. 229/1991 Sb. dospěl senát k právnímu názoru odchylnému od právního názoru Ústavníhosoudu vysloveného v nálezu tohoto soudu ze dne 17. 3. 1994, sp. zn. IV. ÚS 96/94, dle něhož však nelze § 6 odst. 1 písm. t) zák. č. 229/1991 Sb. aplikovat u oprávněných osob dle § 4 odst. 2 písm. e) za situace, kdy původní vlastník zemřel a vlastnictví přešlo na stát jako odúmrť, a to z důvodu, že uvedený restituční titul neodpovídá systematice § 6, a to proto, že tzv. "nucené nájmy" (tj. přikázání do užívání dle zák. č. 55/1947 Sb. a vl. nař. č. 50/1955 Sb.) do oblasti klasických restitučních důvodu nenáleží, neboť vlastnictví zůstalo zachováno, dále z důvodu, že odstranění omezení dle zák. č. 55/1947 Sb. a vl. nař. č. 50/1955 Sb. je samostatně upraveno v § 22 zák. č. 229/1991 Sb. a navíc proto, že aplikováním § 6 odst. 1 písm. t) uvedeného zákona by vyvstaly problémy s tzv. rozhodným obdobím, neboť k těmto "nuceným nájmům" docházelo i před 25. únorem 1948; konečně též z důvodu, že postavení tohoto restitučního titulu [§ 6 písm. t) zák. č. 229/1991 Sb.] na roveň ostatním restitučním titulům uvedeným v § 6 by mělo za následek nepřípustné zpochybnění vlastnického práva u všech "nucených nájmů" v případech, kdy se vlastníci nemovitostí zatížených nucenými nájmy nepodřídili pravidlům části druhé zák. č. 229/1991 Sb. (tj. uplatnění nároku ve lhůtách apod.), předložil dle ustanovení § 23 zák. č. 182/1993 Sb. spornou otázku k posouzení plénu. Plénum Ústavního soudu ve svém stanovisku ze dne 4. 11. 1997, sp. zn. Pl. ÚS st. 5/97, dospělo k závěru, že systematice zák. č. 229/1991 Sb. bylo i u restitučního titulu dle § 6 odst. 1 písm. t) učiněno zadost, jestliže je nepochybné, že "nucený nájem" je újmou, resp. křivdou, kterou si zák. č. 229/1991 Sb. nárokuje již dle preambule zmírnit. Ostatně argumentace založená na systémovosti tam, kde jde o nápravu křivd, jejichž jediným systémem bylo zmocnění se majetku za každou cenu, se plénu jeví nepřípadnou. Dále má plénum za to, že dle zák. č. 229/1991 Sb. jsou oprávněnými osobami nejen vlastníci, ale naopak všechny osoby uvedené v § 4, a to s tím důsledkem, že právní úprava tzv. "nucených nájmů" dle zák. č. 229/1991 Sb. se rozpadá na úpravu, týkající se užívacích práv jak vlastníků, tak i ostatních oprávněných osob, obsaženou v § 22 zák. č. 229/1991 Sb., a dále na úpravu týkající se jen ostatních oprávněných osob [když prakticky přichází v úvahu jen oprávněné osoby dle § 4 odst. 2 písm. e)] řešící otázku vydání, resp. vlastnických práv, obsaženou v § 6 odst. 1 písm. t) zák. č. 229/1991 Sb., a to proto, že u nich je pojmově vydání možné a dále proto, že cílem restitučních předpisů je mimo jiné privatizace majetku, jak bylo již ve věci vedené pod Pl. ÚS 33/96 Ústavním soudem výslovně konstatováno, což současně znamená, že zařazením titulu dle § 6 odst. 1 písm. t) do zák. č. 229/1991 Sb. pro další oprávněné osoby nemohou vzniknout pochybnosti z hlediska vlastníků, ohledně pravidel obsažených v části druhé zák. č. 229/1991 Sb., neboť na ně se § 6 odst. 1 písm. t), předpokládající vydání v předeslaných souvislostech, prostě nevztahuje. Stejně tak nevidí plénum problém v tom, že ne všechny "nucené nájmy" budou restituovatelné z pohledu rozhodného období, neboť zrovna tak nejsou restituovatelné např. všechny konfiskace dle dekretu č. 108/1945 Sb., ale jen ty, kde bylo správním orgánem rozhodováno po 25. 2. 1948 a bylo výrazem politické perzekuce nebo postupů porušujících obecně uznávaná lidská práva a svobody. Stručně řečeno jinak, úlohou interpretace a aplikace je naplnění vůle zákonodárce a tedy i respektování restitučního titulu upraveného v § 6 odst. 1 písm. t) zák. č. 229/1991 Sb. a ne jeho eliminování. Nelze totiž přehlédnout, že oprávněnými osobami jsou z hlediska nároku na vydání dle zák. č. 229/1991 Sb. nejen vlastníci, ale také další oprávněné osoby, uvedené v § 4 téhož zákona. Takový postup by byl v rozporu s principem ochrany důvěry občana v právo, dle čl. 1, 2 odst. 1, 3, 4 Ústavy a čl. 2 odst. 2, 3 Listiny. Proto také při rozhodování o restitučním nároku dle § 9 odst. 1 zák. č. 229/1991 Sb. oprávněných osob dle § 4 odst. 1 písm. e) nelze vyloučit restituční titul dle § 6 odst. 1 písm. t) s odkazem na § 22 uvedeného zákona, jestliže majetek původního vlastníka připadl jako odúmrť státu, a žalobu zamítnout, aniž by současně nedošlo k porušení shora uvedených článků Ústavy a Listiny, včetně čl. 95 odst. 1 Ústavy, dle něhož je soudce vázán zákonem, a tedy i § 6 odst. 1 písm. t) a § 4 zák. č. 229/1991 Sb. Vzhledem k vázanosti tímto stanoviskem pléna podle ustanovení § 23 zák. č. 182/1993 Sb. a vzhledem k tomu, že krajský soud ani okresní pozemkový úřad nezvážily danou věc z pohledu aplikovatelnosti restitučního titulu upraveného v § 6 odst. 1 písm. t) zák. č. 229/1991 Sb., čímž došlo k porušení práv stěžovatelek na soudní ochranu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny, nezbylo Ústavnímu soudu než ústavní stížnosti vyhovět a z důvodu procesní ekonomie zrušit obě napadená rozhodnutí dle ustanovení § 82 odst. 1, odst. 2 písm. a) a odst. 3 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu.

Poučení: Proti nálezu Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 10. 12. 1997

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru