Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 2668/20 #1Usnesení ÚS ze dne 20.04.2021

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
Soudce zpravodajUhlíř David
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /právo na přístup k soudu a jeho ochranu, zákaz odepření spravedlnosti
Věcný rejstříkDokazování
dovolání/přípustnost
občanské soudní řízení
EcliECLI:CZ:US:2021:2.US.2668.20.1
Datum podání16.09.2020
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

99/1963 Sb., § 132, § 237


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 2668/20 ze dne 20. 4. 2021

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Ludvíka Davida a soudců Davida Uhlíře (soudce zpravodaje) a soudkyně Kateřiny Šimáčkové o ústavní stížnosti stěžovatelky J. H., zastoupené Mgr. Alenou Královou, advokátkou se sídlem v Plzni, Šafaříkovy sady 7, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. června 2020, č. j. 21 Cdo 3240/2019-754, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I. Vymezení věci a argumentace v ústavní stížnosti

1. Ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení výše nadepsaného rozhodnutí Nejvyššího soudu, kterým bylo porušeno její základní právo zaručené Listinou základních práv a svobod, a to právo na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny, jakož i právo na to, aby daná věc byla projednána bez zbytečných průtahů dle čl. 38 odst. 2 Listiny, právo zakazující ponižující zacházení dle čl. 7 odst. 2 Listiny, právo na to, aby byla zachována její lidská důstojnost, osobní čest, dobrá pověst a chráněno její jméno dle čl. 10 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

2. Stěžovatelka utrpěla v roce 1987 dva pracovní úrazy, za něž se domáhala odškodnění nejprve v rozhodčím řízení, následně žalobou u Okresního soudu Plzeň-město. Stěžovatelka požadovala náhradu za bolest, náhradu za ztížení společenského uplatnění, náhradu za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti a náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti. Ve věci náhrady za bolest, náhrady za ztížení společenského uplatnění, náhrady za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti a náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti za dobu od 1. 3. 1988 do 30. 9. 1990 bylo ve věci již pravomocně rozhodnuto. Předmětem dalšího řízení proto zůstal pouze nárok stěžovatelky na náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti za dobu od 1. 10. 1990. Sérií rozsudků byla stěžovatelce přiznána náhrada za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti za období od 1. 10. 1990 do 30. 9. 1994, včetně úroků z prodlení.

3. V dalším řízení zůstal sporný především mechanismus výpočtu náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti a rovněž také nedostatek pasivní legitimace žalované, resp. jejího právního předchůdce. Odvolací řízení však bylo přitom na téměř 15 let přerušeno z důvodu konkurzu prohlášeného na předchůdkyni nynější žalované (tj. České republiky, za kterou jedná Ministerstvo práce a sociálních věci). Pro úplnost je třeba poznamenat, že touto předchůdkyní byla tehdejší zaměstnavatelka stěžovatelky ŠKODA, koncernový podnik, IČO 00213101 (organizační jednotka státní organizace ŠKODA, koncern, Plzeň) po rozdělení státní organizace ŠKODA, koncern, Plzeň v řízení pokračoval s ŠKODA, koncern, Plzeň, státní podnik a po jeho zrušení s Škoda, koncern, Plzeň, a. s. (která se změnila na obchodní firmu na ŠKODA, koncern, Plzeň, a. s. a následně na ŠKODA a. s.).

4. V situaci, kdy Krajský soud v Plzni jako soud odvolací do řízení přizval žalovanou, v řízení pokračoval a rozsudek Okresního soudu Plzeň město ze dne 5. 6. 1993, č. j. 25 C 56188-126, ve znění usnesení ze dne 25. 6. 1995, č. j. 25 C 56188-154, svým odvolacím rozsudkem ze dne 21. 2. 2019, č. j. 13 Co 4/2014-661 potvrdil v rozsahu přiznaných částek ve výši 1 347 848 Kč s příslušenstvím, ve zbytku změnil rozhodnutí tak, že žalobu zamítl.

5. Předmětem dovolacího řízení se posléze stala otázka procesního nástupnictví, resp. namítaný nedostatek pasivní legitimace žalované a nesprávný výpočet náhrad krajským soudem v rozsahu změněné části. Nejvyšší soud však její dovolání odmítl nyní napadeným rozhodnutím.

6. Ve své ústavní stížnosti stěžovatelka vyjadřuje nesouhlas s pojetím přípustnosti dovolání, extrémní nesoulad skutkových a právních závěrů i navrhovanou argumentací a důkazy provedenými v předchozím řízení. Především však namítá nesouhlas s procesním nástupnictvím ohledně jednotlivých právních předchůdců současné žalované - vedlejšího účastníka - České republiky - Ministerstva práce a sociálních věcí. V tomto případě ztratil původní účastník řízení způsobilost být účastníkem řízení dříve, než bylo řízení pravomocně skončeno, celkem třikrát (ve smyslu § 107 odst. 1 o. s. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2000). Stěžovatelce vadí v zásadě to, že se nemohla s procesním nástupnictvím transparentně seznámit. Stěžovatelka po celou dobu řízení uvádí, že mají obecné soudy neznalost přesného označení žalovaného, když je v rozhodnutí (jak bylo již výše uvedeno) na straně žalované označována s. p. Škoda, případně jako ŠKODA Plzeň, a. s., v rozsudku Okresního soudu Plzeň- město ze dne 3. 6. 1993, č. j. 23 C 56/88-126, též nepřesně jako Škoda koncern Plzeň, a. s., nebo v rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 6. 10. 1994, č. j. 13 Co 634/93-175 jako Škoda, koncern, a. s., přičemž ani jeden z těchto názvů není dle obchodního rejstříku správným. Stěžovatelka na tento nesoulad upozornila a soudy na to nedbaly. Sám Ústavní soud již mnohokrát ve své konstantní judikatuře prohlásil, že není možné tolerovat orgánům veřejné moci, a především obecným soudům, přehnaně formalistický postup za použití sofistikovaného odůvodňování zřejmé nespravedlnosti. Stěžovatelka rovněž namítá deficit svého právního zastoupení, po celou dobu řízení měla zástupců několik, místo jednoho a nepřiměřené průtahy v řízení a nepřipuštění změny žaloby odvolacím soudem. Stěžovatelka vytkla obecným soudům, absenci jejího řádného právního zastoupení způsobeného ustanovováním zástupce vždy pro určitou část řízení, i když opakovaně žádala, aby jí byl ustanoven jeden právní zástupce pro celé řízení, což mělo nepochybně vliv na kvalitu poskytovaných právních služeb. Podle stěžovatelky s ní justice jednala ponižujícím způsobem a nalomila její morální odolnost. Tím došlo k narušení stěžovatelčiny duševní integrity a vyvolání pocitu strachu a méněcennosti, jakož i porušení dobrého jména a cti stěžovatelky.

7. Stěžovatelka se ze shora uvedených důvodů cítí být postupem Nejvyššího soudu poškozena proto, že bylo porušeno její právo na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a právo na to, aby byla její věc projednána bez zbytečných průtahů dle čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, jakož i další základní lidská práva, zejména právo na zákaz ponižujícího zacházení dle čl. 7 odst. 2 a právo, aby byla zachována její lidská důstojnost, osobní čest, dobrá pověst a chráněno její jméno ve smyslu čl. 10 odst. 1, když napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu v důsledku libovůle v soudním rozhodování vykročuje z mezí ústavně zaručeného postupu.

II. Hodnocení ústavní stížnosti

8. K projednání ústavní stížnosti je Ústavní soud příslušný a jde zároveň o návrh přípustný, neboť směřuje proti rozhodnutím Nejvyššího soudu, krajského soudu a okresního soudu. Včas podaná ústavní stížnost je procesně bezvadná a byla podána oprávněnou osobou, která je řádně zastoupena.

9. Podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") senát návrh usnesením odmítne mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. Podle § 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.

10. K námitce stěžovatelky týkající se extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy a zjištěným skutkovým stavem Ústavní soud konstatuje, že přehodnocování dokazování provedené obecnými soudy Ústavnímu soudu náleží pouze za předpokladu, že byla v procesu dokazování porušena ústavně zaručená základní práva a svobody. K tomu může dojít tehdy, jsou-li právní závěry soudů v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci nevyplývají, popřípadě skutková zjištění jsou v extrémním nesouladu s provedenými důkazy. Ústavní soud se tak v posuzované věci omezil důsledně na ústavní aspekty dodržení principů řádného procesu a právního státu. [srov. usnesení ze dne 20. června 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257) či nález ze dne 10. ledna 2018 sp. zn. I. ÚS 2073/17, usnesení ze dne 23. září 2005 sp. zn. III. ÚS 359/05 (U 22/38 SbNU 579), usnesení ze dne 30. listopadu 1995 sp. zn. III. ÚS 166/95 (N 79/4 SbNU 255) nebo usnesení ze dne 19. července 2016 sp. zn. IV. ÚS 2077/15 (N 131/82 SbNU 157)]. V daném případě však k takovému extrémnímu nesouladu nedošlo.

11. Stěžovatelka jednak napadla přímo rozhodnutí Nejvyššího soudu, který v souladu s vymezením dovolacího řízení již důkazy neprováděl. Co se týče předcházejícího řízení, stěžovatelka tuto námitku (stejně jako námitky ostatní) vymezila toliko v obecné rovině. Z obsahu ústavní stížnosti je patrné, že stěžovatelka nesouhlasí s výsledkem řízení před obecnými soudy. Taková argumentace však optikou Ústavního soudu nenese ústavní přesah. Jakkoliv má Ústavní soud pochopení pro to, že nespokojenosti stěžovatelky nesvědčily průtahy v řízení resp. přerušení odvolacího řízení do vyjasnění otázky procesního nástupnictví žalované na jisto, ani touto argumentací se Ústavní soud nemůže v nynější procesní fázi řízení zabývat. K námitce průtahů řízení Ústavní soud upozorňuje na to, že právní řád poskytuje stěžovatelce cestu, jak se domáhat právní ochrany proti případným průtahům v řízení, a to jak v rámci řízení samotného (v souladu se zákonem o soudech a soudcích), tak i po jeho skončení (cestou náhrady škody proti státu za utrpěnou nemajetkovou újmu). O této otázce Ústavnímu soudu nepřísluší rozhodovat v první instanci, je na stěžovatelce, aby nejprve vyčerpala všechny prostředky, které jí právní řád poskytuje (shodně např. usnesení sp. zn. II. ÚS 495/21 ze dne 15. 3. 2021).

12. Obsah stěžovatelčiny ústavní stížnosti představuje pouze polemiku se závěry obecných soudů vedenou v obecné rovině. Tato polemika je však vedena v rovině práva podústavního a stěžovatelka nesprávně předpokládá, že na jejím základě Ústavní soud podrobí napadená rozhodnutí běžnému "instančnímu" přezkumu. V kontextu výše vyložených kritérií ústavněprávního přezkumu namístě připomenout, že tato role Ústavnímu soudu nepřísluší [viz např. nález ze dne 26. 5. 2014 sp. zn. I. ÚS 2482/13 (N 105/73 SbNU 683), nález ze dne 25. 9. 2014 sp. zn. I. ÚS 3216/13 (N 176/74 SbNU 529) nebo usnesení ze dne 15. 3. 2016 sp. zn. I. ÚS 247/16].

13. S ohledem na výše uvedené tak Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížností napadeným rozhodnutím Nejvyššího soudu nedošlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky.

14. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud odmítl ústavní stížnost směřující proti napadeným rozhodnutím podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 20. dubna 2021

Ludvík David v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru