Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 2662/14 #1Usnesení ÚS ze dne 08.12.2015

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO
Dotčený orgánSOUD - NSS
Soudce zpravodajSuchánek Radovan
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříksprávní orgán
nečinnost
správní žaloba
EcliECLI:CZ:US:2015:2.US.2662.14.1
Datum podání11.08.2014
Napadený akt

rozhodnutí soudu

zákon; 150/2002 Sb.; soudní řád správní; § 79/1

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1, čl. 38 odst.2

Ostatní dotčené předpisy

150/2002 Sb., § 79 odst.1, § 103 odst.1 písm.e

500/2004 Sb., § 80 odst.3, § 37 odst.2


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 2662/14 ze dne 8. 12. 2015

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka (soudce zpravodaj) a soudců Vojtěcha Šimíčka a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky CG HOLDING, s. r. o., IČ: 24657344, se sídlem Anny Letenské 34/7, 120 00 Praha 2 - Vinohrady, zastoupené JUDr. Petrem Hromkem, Ph.D., advokátem se sídlem Vinohradská 30, 120 00 Praha 2 - Vinohrady, proti usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 20. května 2014 č. j. 8 Ans 2/2012 - 278, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 30. června 2014 č. j. 8 Ans 2/2012 - 291 a proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 30. června 2014 č. j. 8 Ans 5/2012 - 84, spojené s návrhem na zrušení ustanovení § 79 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, za účasti Nejvyššího správního soudu, jako účastníka řízení, a Českého telekomunikačního úřadu jako vedlejšího účastníka, takto:

I. Ústavní stížnost se odmítá.

II. Návrh na zrušení ustanovení § 79 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 11. 8. 2014, se stěžovatelka domáhala zrušení výroku pod bodem I. usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 20. května 2014 č. j. 8 Ans 2/2012 - 278, výroku pod bodem I. rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 30. června 2014 č. j. 8 Ans 2/2012 - 291, výroku pod bodem II. rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 30. června 2014 č. j. 8 Ans 5/2012 - 84, a to pro porušení čl. 1 a čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), čl. 1, čl. 2 odst. 1 a odst. 2, čl. 3 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

Stěžovatelka dále v ústavní stížnosti navrhla, aby Ústavní soud zrušil ustanovení § 79 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen "s. ř. s.").

Ústavní soud konstatuje, že včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny formální náležitosti, stanovené pro její podání zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").

Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, stěžovatelka podala dne 24. 8. 2010 u Českého telekomunikačního úřadu (dále jen "ČTÚ") návrh na zahájení správního řízení o uložení peněžité povinnosti Josefu Baumannovi (zaplacení částky 3.123 Kč s příslušenstvím).

Dne 4. 5. 2011 stěžovatelka doručila ČTÚ podání označené jako "Žádost o uplatnění opatření proti nečinnosti správního orgánu". Věc byla u ČTÚ vedena samostatně pod sp. zn. ČTÚ 44 344/2011-603. Předseda Rady ČTÚ řízení o uvedené žádosti usnesením ze dne 8. 7. 2011 č. j. ČTÚ-44 344/2011-603/III.vyř., zastavil, protože stěžovatelka přes opakované výzvy neodstranila vady podání.

Stěžovatelka napadla uvedené rozhodnutí rozkladem ze dne 27. 7. 2011, který Rada ČTÚ rozhodnutím ze dne 24. 10. 2011 č. j. ČTÚ-44 344/2011-603/IV.vyř. zamítla.

Stěžovatelka se žalobou doručenou dne 1. 7. 2011 domáhala u Městského soudu v Praze ochrany proti nečinnosti ČTÚ. Městský soud usnesením ze dne 20. 1. 2012 č. j. 8 A 167/2011 - 44 žalobu odmítl, protože stěžovatelka nepodala žádost o uplatnění opatření proti nečinnosti podle § 80 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád (dále jen "správní řád") a nevyčerpala tak prostředky, které procesní předpis platný pro řízení u správního orgánu stanoví k ochraně proti nečinnosti správního orgánu.

Stěžovatelka brojila proti usnesení Městského soudu v Praze kasační stížností z důvodu podle § 103 odst. 1 písm. e) s. ř. s. Byla přesvědčena, že řádně a bezvýsledně vyčerpala prostředky ochrany proti nečinnosti správního orgánu. Městský soud posoudil nesprávně obsah žádosti o ochranu proti nečinnosti ze dne 4. 5. 2011 (ve znění doplnění ze dne 1. 6. 2011), proto dospěl k chybnému závěru, že žádost neobsahovala náležitosti podle § 37 odst. 2 správního řádu.

Usnesením ze dne 11. 7. 2012 č. j. 8 Ans 2/2012 - 249 postoupil osmý senát Nejvyššího správního soudu věc rozšířenému senátu k posouzení otázky "zda je účastník řízení povinen vyčerpat prostředek ochrany proti nečinnosti podle § 80 odst. 3 správního řádu před podáním žaloby podle § 79 s. ř. s. i za situace, kdy se domáhá ochrany proti nečinnosti ústředního správního úřadu".

Rozšířený senát Nejvyššího správního soudu rozhodl v dané věci usnesením ze dne 20. 5. 2014 č. j. 8 Ans 2/2012-278, a vrátil věc osmému senátu k dalšímu řízení. Uvedené usnesení nabylo právní moci dne 12. 6. 2014.

V uvedeném usnesení ze dne 20. května 2014 č. j. 8 Ans 2/2012 - 278 rozšířený senát Nejvyššího správního soudu vyslovil, že účastník řízení je povinen vyčerpat prostředek ochrany proti nečinnosti podle § 80 odst. 3 správního řádu před podáním žaloby podle § 79 s. ř. s. i za situace, kdy se domáhá ochrany proti nečinnosti ústředního správního úřadu (výrok pod bodem I.).

Rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 30. června 2014 č. j. 8 Ans 2/2012 - 291 byla kasační stížnost stěžovatelky proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 20. 1. 2012 č. j. 8 A 167/2011 - 44 zamítnuta (výrok pod bodem I.). Ve výroku pod bodem II. bylo rozhodnuto, že stěžovatelka nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti a ve výroku pod bodem III. bylo rozhodnuto, že ČTÚ se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.

Ze spisového materiálu Ústavní soud dále zjistil, že stěžovatelka podala dne 18. 8. 2010 u ČTÚ návrh na zahájení správního řízení o uložení peněžité povinnosti Zuzaně Karáskové (zaplacení částky 1463 Kč s příslušenstvím).

Dne 4. 5. 2011 stěžovatelka doručila ČTÚ podání označené jako "Žádost o uplatnění opatření proti nečinnosti správního orgánu". Věc byla u ČTÚ vedena samostatně pod sp. zn. ČTÚ 44 344/2011-603. Předseda Rady ČTÚ řízení o uvedené žádosti usnesením ze dne 8. 7. 2011 č. j. ČTÚ-44 344/2011-603/III.vyř., zastavil, protože stěžovatelka přes opakované výzvy neodstranila vady podání.

Stěžovatelka napadla uvedené rozhodnutí rozkladem ze dne 27. 7. 2011, který Rada ČTÚ rozhodnutím ze dne 24. 10. 2011 č. j. ČTÚ-44 344/2011-603/IV.vyř. zamítla.

Stěžovatelka se žalobou doručenou dne 11. 7. 2011 domáhala u Městského soudu v Praze ochrany proti nečinnosti žalovaného. Městský soud usnesením ze dne 20. 12. 2011 č. j. 9 A 182/2011 - 27 žalobu odmítl, protože stěžovatelka nepodala žádost o uplatnění opatření proti nečinnosti podle § 80 správního řádu, a nevyčerpala tak prostředky, které procesní předpis platný pro řízení u správního orgánu stanoví k ochraně proti nečinnosti správního orgánu.

Stěžovatelka brojila proti usnesení Městského soudu v Praze kasační stížností z důvodu podle § 103 odst. 1 písm. e) s. ř. s. Byla přesvědčena, že řádně a bezvýsledně vyčerpala prostředky ochrany proti nečinnosti správního orgánu. Městský soud posoudil nesprávně obsah žádosti o ochranu proti nečinnosti ze dne 4. 5. 2011 (ve znění doplnění ze dne 1. 6. 2011), proto dospěl k chybnému závěru, že žádost neobsahovala náležitosti podle § 37 odst. 2 správního řádu.

Nejvyšší správní soud se při předběžném posouzení kasační stížnosti zabýval otázkou, zda byla stěžovatelka povinna vyčerpat prostředek ochrany proti nečinnosti podle správního řádu i za situace, kdy se domáhala ochrany proti nečinnosti ústředního správního úřadu. Tuto otázku osmý senát posuzoval již ve věci téže stěžovatelky vedené pod sp. zn. 8 Ans 2/2012 a z důvodu rozporné judikatury Nejvyššího správního soudu ji usnesením ze dne 11. 7. 2012 č. j. 8 Ans 2/2012-249 předložil k posouzení rozšířenému senátu podle § 17 s. ř. s.

Protože výsledek řízení před rozšířeným senátem byl podstatný i pro rozhodnutí v nyní posuzované věci, Nejvyšší správní soud rozhodl usnesením ze dne 22. 8. 2012 č. j. 8 Ans 5/2012-78 podle § 48 odst. 3 písm. d) s. ř. s. o přerušení řízení do pravomocného rozhodnutí rozšířeného senátu ve věci vedené pod sp. zn. 8 Ans 2/2012.

Rozšířený senát rozhodl v dané věci usnesením ze dne 20. 5. 2014 č. j. 8 Ans 2/2012 - 278, které nabylo právní moci dne 12. 6. 2014.

Rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 30. června 2014 č. j. 8 Ans 5/2012 - 84 bylo rozhodnuto, že v řízení se pokračuje (výrok pod bodem I.). Ve výroku pod bodem II. bylo rozhodnuto, že kasační stížnost proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 20. 12. 2011 č. j. 9 A 182/2011 - 27 se zamítá. Ve výroku pod bodem III. bylo rozhodnuto, že žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti a výrokem pod bodem IV. nebylo žalovanému přiznáno právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.

II.

V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že rigidní výklad ustanovení § 79 odst. 1 s. ř. s., který zaujal Nejvyšší správní soud v napadeném usnesení, představuje ústavně nepřípustnou překážku v přístupu stěžovatelky k soudu, když ji bezvýjimečně nutí k absolvování neúčelných a byrokratických procedur dle § 80 správního řádu, ve vztahu k předsedovi Rady ČTÚ (jak stěžovatelka uvádí - "vedoucímu ústředního orgánu státní moci"), které se v praxi ukázaly jako naprosto neživotné a zjevně neúčinné.

Stěžovatelka je toho názoru, že pokud jde o vytýkanou nečinnost ČTÚ ve správních řízeních nacházejících se v prvním stupni, měl Nejvyšší správní soud splnění podmínky bezvýsledného vyčerpání prostředků na ochranu proti nečinnosti správního orgánu (ust. § 79 odst. 1 s. ř. s. ve spojení s ust. § 80 správního řádu) posuzovat přiměřeně a analogicky s přihlédnutím k judikatuře Evropského soudu pro lidská práva, tj. s odpovídající dávkou pružnosti a bez přepjatého formalismu. Pro účely přípustnosti stížnosti podle článku 26 Úmluvy Evropský soud pro lidská práva nepožaduje vyčerpání opravných prostředků, které nejsou ani přiměřené, ani účinné.

Stěžovatelka poukazuje na přístup Evropského soudu pro lidská práva, který pro účely posouzení přípustnosti stížnosti dle Úmluvy zásadně přihlíží k účinnosti vnitrostátních opravných prostředků. Podle názoru stěžovatelky měl podobně i Nejvyšší správní soud při posouzení přípustnosti žaloby dle ust. § 79 a násl. s. ř. s. na ochranu proti nečinnosti ČTÚ, ke které došlo v prvním stupni správního řízení, přihlížet k účinnosti a k přiměřenosti procesních prostředků stanovených správním řádem (ust. § 80 správního řádu), které lze uplatnit k ochraně práv stěžovatelky. Jak vyplývá z výše uvedeného, stěžovatelka sice pro tyto případy, tj. v případě nečinnosti ČTÚ v prvním stupni správního řízení, měla formálně k dispozici prostředek ochrany svého práva (srov. § 80 správního řádu) a tento prostředek také v dobré víře a z důvodu opatrnosti využila (tedy vyčerpala), avšak tento se v praxi ukázal jako zjevně neúčinný a neschopný zjednat nápravu závadného stavu, tedy odstranit nečinnost a průtahy v prvostupňovém řízení před ČTÚ.

Stěžovatelka dále uvádí, že dle jejího právního názoru v případě, že se nečinnosti dopustil ústřední správní úřad, není před podáním žaloby ke správnímu soudu nezbytně nutné vyčerpat prostředek ochrany proti nečinnosti, který nabízí správní řád. Nejvyšší správní soud přitom v napadeném usnesení zastává názor opačný. Trvání na předchozím marném uplatnění prostředku na ochranu proti nečinnosti stanoveného správním řádem by dle názoru stěžovatelky v tomto případě bylo přepjatým formalismem a reálně by v praxi nevedlo k nápravě závadného stavu (což plně potvrzují i okolnosti projednávaného případu). Stěžovatelka poukazuje na to, že napadený první a druhý rozsudek Nejvyššího správního soudu vycházejí z ústavně nekonformního právního názoru, který vyslovil rozšířený senát uvedeného soudu v napadeném usnesení.

Stěžovatelka uvádí, že ve skutečnosti vymezila okruh správních řízení, v nichž se brání proti dlouhodobé nečinnosti ČTÚ, mnohem jednoznačněji (tj. s uvedením dalších identifikátorů) a bez jakéhokoli požadavku na to, aby nadřízený správní orgán při stanovení okruhu předmětných správních řízení, v nichž se stěžovatelka ochrany proti nečinnosti dožadovala, musel zjišťovat, ve kterých řízeních nebylo meritorní rozhodnutí dosud vydáno.

Z jednoznačného vymezení osoby účastníka správního řízení na straně navrhovatele (tzn. stěžovatelky), doby podání těchto návrhů na zahájení správního řízení (od 1. 8. 2010 do 30. 9. 2010), jakož i základní charakteristiky předmětu řízení (sporná řízení o uložení povinnosti zaplatit stěžovatelce peněžité plnění), bylo podle přesvědčení stěžovatelky jasně a jednoznačně patrné, ve vztahu k jakým správním řízením vedeným u ČTÚ se stěžovatelka domáhala toho, aby nadřízený správní orgán stěžovatelkou tvrzenou nečinnost ČTÚ prověřil a v případě nutnosti přijal proti této nečinnosti efektivní opatření.

Vzhledem k tomu, že skutečnost, že stěžovatelka uplatnila žádost o ochranu proti nečinnosti ČTÚ v jednom souhrnném podání (a že tedy stěžovatelka namísto toho nepodala 879 samostatných žádostí), Nejvyšší správní soud správně neshledal právně závadnou, zbývá zodpovědět otázku, zda takto vymezený okruh správních řízení, v nichž se stěžovatelka domáhala ochrany proti nečinnosti ČTÚ, mohl u nadřízeného správního orgánu vyvolat jakékoli pochybnosti o tom, kterých věcí se žádost o ochranu proti nečinnosti týká.

Podle názoru stěžovatelky nadřízený správní orgán nemohl mít žádných pochybností o tom, že se uplatněná žádost o ochranu proti nečinnosti týká veškerých správních řízení zahájených na návrh stěžovatelky okamžikem jejich podání ČTÚ (dle ust. § 44 odst. 1 správního řádu) v průběhu kalendářních měsíců srpna a září roku 2010, jejichž předmětem bylo projednání návrhů stěžovatelky na uložení povinnosti jednotlivým odpůrcům zaplatit stěžovatelce v každém z těchto návrhů uplatněný peněžitý nárok.

Stěžovatelka dovozuje, že ČTÚ zde namísto toho, aby v souladu s platnými právními přepisy žádost stěžovatelky o ochranu proti nečinnosti meritorně projednal a tuto žádost neprodleně vyřídil, šikanoval stěžovatelku věcně neodůvodněnými výzvami k doplnění její žádosti o ochranu proti nečinnosti, přestože ČTÚ, resp. předsedovi jeho Rady, bylo od počátku velmi dobře známo, ve vztahu k jakým správním řízením se stěžovatelka dožaduje vydání, resp. přijetí opatření proti nečinnosti ve smyslu ust. § 80 správního řádu - jednalo se zde stále o oněch 879 správních řízení, zahájených stěžovatelkou u ČTÚ v období měsíce srpna a září 2010, kde byl stěžovatelka v pozici účastníka řízení na straně navrhovatele a jejichž předmětem byl peněžitý nárok stěžovatelky (zaplacení peněžité částky).

Na takto dostatečně konkrétně vymezenou žádost nadřízený orgán mohl a měl reagovat vydáním konkrétního opatření proti nečinnosti ve všech řízeních, v nichž by její existenci zjistil a rozhodl se tímto opatřením přispět k jejímu ukončení. Tedy všude tam, kde by byly zákonné podmínky pro přijetí opatření proti nečinnosti naplněny, měl nadřízený správní orgán (zde předseda Rady ČTÚ, jakožto vedoucí ústředního správního úřadu) potřebná opatření vydat a poskytnout tak stěžovatelce ochranu, jíž se prostřednictvím své žádosti o ochranu proti nečinnosti v dobré víře v brzké sjednání nápravy dožadovala.

Pokud nadřízený správní orgán namísto uvedeného postupu, a to prostřednictvím přepjatě formalistického výkladu ust. § 37 odst. 2 správního řádu neshledal důvod, proč stěžovatelce ochranu proti dlouhodobé nečinnosti ČTÚ ve značně vysokém množství případů odepřít a neposkytnout, pak stěžovatelka dovozuje, že byla fakticky zbavena práva na to, aby byla její žádost o ochranu proti nečinnosti předepsaným způsobem ve stanovené lhůtě projednána a aby na konci takovéhoto řízení byla aktivně přijata konkrétní a účinná opatření proti bezprecedentně rozsáhlé nečinnosti ČTÚ.

Stěžovatelka uzavírá, že ochrany proti nečinnosti ČTÚ se domáhala dostatečně zřejmým a jednoznačným způsobem a vyčerpala dostupné procesní prostředky ochrany proti nečinnosti ČTÚ, které stanoví správní řád (když stěžovatelka předsedu Rady ČTÚ výslovně písemně upozornil nikoliv na jeden, ale na celou skupinu 879 správních řízení, zatížených průtahy), leč tyto prostředky v praxi nevedly k odstranění závadného stavu (stěžovatelkou vytýkané nečinnosti ve správních řízeních).

III.

Ústavní soud není součástí soudní soustavy (čl. 91 Ústavy) a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.

Ústavní soud tedy přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení jim předcházející, z hlediska stěžovatelkou v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud ve své judikatuře mnohokrát konstatoval, že postup ve správním a v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí správních orgánů a posléze pak obecných soudů; z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v "extrémním nesouladu", a zda podaný výklad práva je i ústavně konformní, resp. není-li naopak zatížen "libovůlí".

V ústavní stížnosti stěžovatelka brojí proti výše uvedeným rozhodnutím Nejvyššího správního soudu, neboť je přesvědčena, že v daném případě nebyla před podáním žaloby podle § 79 s. ř. s. povinna vyčerpat prostředky na ochranu proti nečinnosti správního orgánu (§ 80 správního řádu).

Usnesením rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 20. května 2014 č. j. 8 Ans 2/2012 - 278 bylo rozhodnuto, že účastník správního řízení je povinen vyčerpat prostředek ochrany proti nečinnosti podle § 80 odst. 3 správního řádu před podáním žaloby podle § 79 s. ř. s. i tehdy, pokud se domáhá ochrany proti nečinnosti ústředního správního úřadu.

Rozšířený senát ve svém rozhodnutí zdůraznil, že účinný prostředek ochrany ve smyslu § 79 odst. 1 s. ř. s. by neexistoval pouze v případech, kdy by se obecně a systémově jednalo o prostředek ochrany prima facie neúčinný a neefektivní. Na účinnost prostředku ochrany proto nelze nahlížet subjektivně pohledem konkrétního účastníka řízení nebo ji poměřovat skutkovými okolnostmi jednotlivého případu. Nejvyšší správní soud proto nesouhlasil s názorem stěžovatelky, podle něhož pravidlo bezvýsledného vyčerpání prostředků nápravy obsažené v § 79 s. ř. s. by mělo být používáno pružně s ohledem na skutečnou účinnost těchto prostředků v konkrétní věci.

Dle ustanovení § 12 odst. 1 s. ř. s. Nejvyšší správní soud jako vrcholný soudní orgán ve věcech patřících do pravomoci soudů ve správním soudnictví zajišťuje jednotu a zákonnost rozhodování tím, že rozhoduje o kasačních stížnostech v případech stanovených tímto zákonem, a dále rozhoduje v dalších případech stanovených tímto nebo zvláštním zákonem.

V souladu s ustanovením § 17 odst. 1 s. ř. s. dospěl-li senát Nejvyššího správního soudu při svém rozhodování k právnímu názoru, který je odlišný od právního názoru již vyjádřeného v rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, postoupí věc k rozhodnutí rozšířenému senátu. Při postoupení svůj odlišný právní názor zdůvodní.

Základní rozhraničení pravomocí Ústavního soudu a Nejvyššího správního soudu (srov. k tomu obdobně usnesení sp. zn. III. ÚS 219/04 a navazující konstantní judikaturu) spočívá v tom, že Ústavní soud není primárně povolán k výkladu právních předpisů v oblasti veřejné správy, nýbrž ex constitutione k ochraně práv a svobod zaručených ústavním pořádkem. Pokud se týče výkladu podústavního práva, je právě Nejvyšší správní soud tím orgánem, jemuž přísluší sjednocovat judikaturu správních soudů. Při výkonu této pravomoci je přirozeně i tento soud povinen interpretovat jednotlivá ustanovení podústavního práva vždy z pohledu účelu a smyslu ochrany ústavně zaručených základních práv a svobod. Ústavní soud se cítí být oprávněn k výkladu právních předpisů - s odkazem na zásadu zdrženlivosti a princip sebeomezení - jen v případě takové interpretace podané Nejvyšším správním soudem, která by extrémně vybočila z kautel zaručených v hlavě páté Listiny. Nic takového Ústavní soud v této věci nezjistil.

Poté, co rozšířený senát Nejvyššího správního soudu rozhodl výše uvedeným usnesením, přistoupily senáty uvedeného soudu k rozhodnutí v obou souzených věcech stěžovatelky. V obou věcech se ztotožnily se závěry městského soudu, že uvedená podání stěžovatelky přes opakované výzvy (ani po doplnění stěžovatelkou) nesplňovala náležitosti podle § 80 odst. 3 správního řádu, přičemž neurčitost podání bránila předsedovi Rady ČTÚ pokračovat v řízení. Městský soud proto podle Nejvyššího správního soudu nepochybil, pokud předmětná podání nepovažoval za řádné uplatnění prostředku na ochranu proti nečinnosti ve smyslu ust. § 79 s. ř. s. a odmítl žaloby pro nedostatek podmínek řízení.

Uvedeným závěrům Nejvyššího správního soudu nelze z hlediska ústavnosti nic vytknout. Předmětná podání stěžovatelky byla neurčitá, resp. vadná, což ostatně ani sama stěžovatelka v ústavní stížnosti nezpochybnila. Tyto vady bránily předsedovi Rady ČTÚ pokračovat v řízení a ve věci rozhodnout. Ústavní soud pro úplnost uvádí, že vyčerpáním procesního prostředku není jeho pouhé uplatnění, ale až rozhodnutí příslušného orgánu ve věci. Rozšířený senát v odůvodnění svého rozhodnutí zdůraznil, že účinný prostředek ochrany ve smyslu § 79 odst. 1 s. ř. s. by neexistoval pouze v případech, kdy by se obecně a systémově jednalo o prostředek ochrany prima facie neúčinný a neefektivní. V dané věci nejde o tento případ. Městský soud v Praze proto postupoval správně, jestliže žaloby stěžovatelky odmítl, protože stěžovatelka nepodala žádost o uplatnění opatření proti nečinnosti podle § 80 správního řádu a nevyčerpala tak prostředky, které procesní předpis platný pro řízení u správního orgánu stanoví k ochraně proti nečinnosti správního orgánu (§ 79 odst. 1 s. ř. s.).

V souzené věci tak stěžovatelka z hlediska svých ústavně chráněných základních práv nepostupovala stanoveným postupem ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny, když uvedený prostředek nápravy neuplatnila řádně. Byla to tedy stěžovatelka sama, která svá práva nestřežila dostatečně; není na Ústavním soudu, aby za ni napravil to, co stěžovatelka sama zanedbala. Lze tudíž uzavřít, že to byl především postup či nečinnost stěžovatelky, které jí neumožnily plné uplatnění jejích základních práv plynoucích z čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny.

Ústavní soud ověřil, že postup Nejvyššího správního soudu byl řádně odůvodněn a jeho rozhodnutí odpovídají zjištěnému skutkovému ději. Argumentaci soudu, tak jak je rozvedena v jeho rozhodnutích vydaných v předmětné věci, považuje Ústavní soud za ústavně konformní a srozumitelnou a jeho úvahy neshledal Ústavní soud nikterak nepřiměřenými či extrémními.

Ústavní soud konstatuje, že Nejvyšší správní soud v předmětné věci rozhodoval v souladu s ustanoveními hlavy páté Listiny, jeho rozhodnutí nelze označit jako rozhodnutí svévolné, ale toto rozhodnutí je výrazem nezávislého soudního rozhodování, které nevybočilo z mezí ústavnosti. Z pohledu Ústavního soudu zde není prostor pro zásah do rozhodovací činnosti nezávislého soudu.

Ústavní soud neshledal, že by v činnosti jednajícího soudu došlo k porušení hmotně právních či procesně právních předpisů, které by mělo za následek porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatelky.

Společně s ústavní stížností podala stěžovatelka návrh na zrušení ustanovení § 79 odst. 1 s. ř. s. Z ust. § 74 zákona o Ústavním soudu vyplývá, že návrh na zrušení zákona či jiného právního předpisu nebo jejich jednotlivých ustanovení, má akcesorickou povahu, protože jej lze podat pouze spolu s ústavní stížností proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, vydanému na základě aplikace napadeného právního předpisu či jeho části a tento návrh "sdílí osud" ústavní stížnosti. Byla-li ústavní stížnost odmítnuta, musí se toto rozhodnutí promítnout i do rozhodnutí o návrhu, vzneseného ve smyslu ust. § 74 zákona o Ústavním soudu. Je-li totiž samotná ústavní stížnost věcného projednání neschopná, odpadá tím současně i základní podmínka možného projednání návrhu na zrušení právního předpisu (jeho jednotlivého ustanovení) (viz shodně usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 101/95, U 22/4 SbNU 351).

Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ust. § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl. Návrh na zrušení ustanovení § 79 odst. 1 s.ř.s. Ústavní soud odmítl podle ust. § 43 odst. 2 písm. b) ve spojení s ust. § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 8. prosince 2015

Radovan Suchánek, v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru