Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 266/20 #1Usnesení ÚS ze dne 14.02.2020

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - MS Praha
SOUD - OS Praha 5
Soudce zpravodajŠimáčková Kateřina
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/právo vlastnit a pokojně užívat majetek obecně
právo na soudní a jinou právní ochranu ... více
Věcný rejstříkužívací právo
Držba
Nájem
žaloba/zdržovací
EcliECLI:CZ:US:2020:2.US.266.20.1
Datum podání26.01.2020
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 11 odst.1, čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

99/1963 Sb., § 157 odst.2, § 176


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 266/20 ze dne 14. 2. 2020

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové (soudkyně zpravodajky) a soudců Ludvíka Davida a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatelů Ing. Petra Prokůpka a Ireny Prokůpkové, zastoupených JUDr. Mgr. Slavomírem Hrinkem, advokátem se sídlem Jičínská 2348/10, Praha 3, proti usnesení Městského soudu v Praze č. j. 70 Co 381/2019-29 ze dne 15. 11. 2019 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 č. j. 20 C 85/2019-16 ze dne 16. 10. 2019, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I. Vymezení věci a dosavadní průběh řízení

1. Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil následující skutečnosti. Stěžovatelé jsou vlastníci pozemku specifikovaného v napadených usneseních a budovy, která je jeho součástí. Se SPIRIT SPACE, s. r. o., (dále jen "vedlejší účastnice") uzavřeli smlouvu o nájmu na dobu určitou od 1. 2. 2018 do 31. 7. 2023. Na jejím základě vedlejší účastnice užívala nebytové prostory v přízemí a suterénu budovy ke svému podnikání. Na konci srpna 2019 dali stěžovatelé vedlejší účastnici výpověď z nájmu, neboť podle nich vedlejší účastnice hrubě porušila povinnosti nájemce. V září 2019 vznesla vedlejší účastnice proti výpovědi námitky a zaslala stěžovatelům návrh dohody o narovnání; stěžovatelé uvedli, že trvají na ukončení nájemního vztahu výpovědí. Dne 1. října 2019 stěžovatelé vyměnili zámky od pronajatých prostor s tím, že vedlejší účastnice již nemá právní důvod k jejich užívání. Vedlejší účastnice se bránila žalobou proti vypuzení z držby.

2. Obvodní soud pro Prahu 5 napadeným usnesením vyhověl žalobě vedlejší účastnice na ochranu držby a uložil stěžovatelům povinnost zpřístupnit vedlejší účastnici předmětné prostory a zdržet se vypuzení z držby. Obvodní soud zejména z nájemní smlouvy, výpovědi z nájmu a námitek proti výpovědi zjistil, že vedlejší účastnice užívala pronajímané prostory, a vykonávala tak držbu nájemního práva. Podle obvodního soudu nebylo mezi stěžovateli a vedlejší účastnicí sporné, že stěžovatelé dne 1. října 2019 vyměnili u pronajatých prostor zámky, a zabránili tak vedlejší účastnici v jejich užívání. Stěžovatelé totiž uváděli ve svém vyjádření k žalobě, že se tohoto dne chopili držby. Jejich jednání představovalo dle obvodního soudu svémocné rušení držby. Obvodní soud dále uvedl, že v řízení o žalobě proti vypuzení z držby není jeho úkolem zabývat se námitkami stěžovatelů, že nájem platně vypověděli a že vedlejší účastnice byla povinna prostory vyklidit do konce září 2019, neboť k řešení těchto otázek slouží jiná řízení. Proti žalobě na ochranu držby by stěžovatelé mohli brojit námitkou, že držba vedlejší účastnice byla nepravá nebo že byli sami z držby vypuzeni. To ovšem stěžovatelé netvrdili. Proto bylo třeba poskytnout vedlejší účastnici ochranu proti svémocnému rušení držby ze strany stěžovatelů.

3. Městský soud v Praze napadeným usnesením potvrdil rozhodnutí obvodního soudu, s jehož závěry se ztotožnil. Podle městského soudu nebylo pro rozhodnutí v projednávané věci relevantní, zda došlo k platnému ukončení nájemního vztahu a zda měla vedlejší účastnice povinnost prostory vyklidit. I kdyby totiž byl nájem platně ukončen výpovědí ze strany stěžovatelů a vedlejší účastnice řádně nevyklidila pronajaté prostory, legitimním prostředkem ochrany vlastnického práva stěžovatelů by bylo podání žaloby na vyklizení proti vedlejší účastnici, a nikoli protiprávní svévolná výměna zámků.

II. Argumentace stěžovatelů

4. Podle stěžovatelů bylo napadenými usneseními porušeno jejich právo na ochranu majetku dle čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práva a základních svobod (dále jen "Úmluva") a právo na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy.

5. Stěžovatelé uvádějí, že platně vypověděli nájem a že s ohledem na sjednanou výpovědní dobu nájem skončil k 30. září 2019. Jelikož vedlejší účastnice dne 1. října 2019 pokračovala v užívání pronajatých prostor, ve večerních hodinách stěžovatelé "převzal[i]" od vedlejší účastnice předmětné prostory, aby mohli "vykonávat své vlastnické právo a s prostory nakládat v souladu se svým uvážením". Podle stěžovatelů byla vedlejší účastnice na tento jejich záměr opakovaně upozorněna a byla informována i o tom, že jí stěžovatelé umožní vstup do předmětných prostor k jejich vyklizení a uvedení do původního stavu. Stěžovatelé namítají, že vedlejší účastnici neměla být přiznána soudní ochrana ani ve specifickém řízení o žalobě proti vypuzení z držby. Vedlejší účastnice totiž postupovala nečestně, nepoctivě, v rozporu se zásadou pacta sunt servanda (smlouvy je třeba dodržovat) a její jednání představuje zneužití práva, které nepožívá právní ochrany. Vedlejší účastnice neplnila povinnosti nájemce, nedisponuje dostatečnými finančními prostředky k úhradě nájemného a služeb s ním spojeným. Nadto na stěžovatele vyvíjí nátlak, obrátila se totiž na orgány činné v trestném řízení. Vedlejší účastnice dále navrhuje stěžovatelům uzavření dohody, v jejímž rámci po nich požaduje částku 1 500 000 Kč. Podle stěžovatelů se tedy vedlejší účastnice snaží dosáhnout neoprávněného finančního prospěchu.

6. Porušení svého práva na spravedlivý proces spatřují stěžovatelé v tom, že se městský soud nevypořádal s jejich námitkami a v rozporu s požadavky plynoucími z judikatury Ústavního soudu své rozhodnutí dostatečně neodůvodnil. Stěžovatelé totiž v odvolání namítali, že obvodní soud neuvedl výčet provedených a neprovedených důkazů a stěžovatelům "tak bylo upřeno právo vyjádřit se k provedeným důkazům". Dále namítali, že nájemní vztah byl řádně ukončen, takže vedlejší účastnice poté nemohla mít vůli nájemní právo dále vykonávat, respektive taková její vůle "již nebyla v souladu s jejím právem". Podle stěžovatelů městský soud nezdůvodnil, proč jejich námitkám nevyhověl. Městský soud se dále nezabýval výkladem pojmu svémocné rušení a nevyložil, proč jednáním stěžovatelů došlo k naplnění tohoto pojmu.

7. K porušení práva na ochranu majetku podle stěžovatelů došlo tím, že obecné soudy proporcionálně nezvážily, zda poskytnout ochranu nájmu, respektive držbě, nebo vlastnickému právu stěžovatelů. Podle stěžovatelů je třeba, aby obecné soudy řádně odůvodnily, proč držba požívá vyšší ochrany než nesporné vlastnické právo stěžovatelů, a to s ohledem na jejich námitky, že držba vedlejší účastnice "není řádná, poctivá, ani pravá". Ačkoliv se dle obecných soudů stěžovatelé nebránili námitkou, že držba vedlejší účastnice je nepravá a že byli z držby vypuzeni, stěžovatelé argumentují, že z obsahového hlediska tyto námitky vznesli. Stěžovatelé konečně uvádějí, že podali k příslušnému soudu i žalobu na vyklizení.

III. Hodnocení Ústavního soudu

8. Ústavní soud podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítne návrh, je-li zjevně neopodstatněný. Dle § 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být toto usnesení písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.

9. Ústavní soud se podrobně zabýval řízením o žalobě z rušené držby dle § 176 a násl. občanského soudního řádu v nálezu sp. zn. IV. ÚS 4306/18 ze dne 21. 5. 2019 (všechna citovaná rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz). V tomto řízení není konečným způsobem řešena otázka, kdo by měl po právu držbu vykonávat (kdo má k tomu právní titul), a rozhodnutí vzešlá z toho řízení tak lze připodobnit k předběžným opatřením. Ústavní soud proto i ve vztahu k rozhodnutím o žalobě z rušené držby uplatňuje omezený test ústavnosti, tj. posouzení, zda tato rozhodnutí měla zákonný podklad, byla vydána příslušným orgánem a nejsou projevem svévole (body 14-15 nálezu sp. zn. IV. ÚS 4306/ 18 a tam citovaná judikatura). Stěžovatelé nezpochybnili zákonný základ ani příslušnost obvodního a městského soudu k vydání napadených rozhodnutí, jejich námitky se týkají toho, jak bylo o žalobě vedlejší účastnice rozhodnuto. Při hodnocení těchto námitek je tak třeba se zabývat tím, zda případné pochybení obecných soudů dosahuje intenzity svévole.

10. Stěžovatelé v prvé řadě brojí proti dokazování provedenému obecnými soudy - obvodní soud podle nich nevyložil, z jakých důkazů vycházel, a neumožnil jim se dostatečně k důkazům vyjádřit; městský soud pak na jejich námitky nereagoval. V projednávaném případě ovšem mezi stěžovateli a vedlejší účastnicí nebyly sporné rozhodné skutečnosti, totiž že vedlejší účastnice užívala prostory na základě nájemní smlouvy a že stěžovatelé jí 1. října 2019 vlastními silami zabránili v dalším užívání těchto prostor. Tyto skutečnosti stěžovatelé ostatně tvrdí i v ústavní stížnosti, jejich námitky proti dokazování tak nemají ústavní rozměr. Nadto obvodní soud ve svém rozhodnutí vyložil, že závěr o držbě vedlejší účastnice učinil na základě listinných důkazů (zejména z nájemní smlouvy a z komunikace mezi účastníky ohledně výpovědi z nájmu). Závěr, že stěžovatelé vyměnili zámky od pronajatých prostor, pak obvodní soud označil za nesporný, neboť stěžovatelé sami uváděli, že se zpět chopili držby; s jeho hodnocením se ztotožnil i krajský soud. Neobstojí tedy tvrzení stěžovatelů, že by nebylo zřejmé, z jakých důkazů obecné soudy vycházely.

11. Dále stěžovatelé brojí proti právnímu posouzení věci, podle nich totiž neměla být vedlejší účastnici poskytnuta soudní ochrana v řízení o žalobě z rušené držby. Jak Ústavní soud vyložil v již citovaném nálezu sp. zn. IV. ÚS 4306/18, v řízení o žalobě z rušené držby "nejde primárně o poskytnutí ochrany subjektivních práv, nýbrž o poskytnutí ochrany poslednímu faktickému stavu". Obecné soudy v něm nezkoumají předběžné hmotněprávní otázky a související námitky, ty mohou řešit případně "až v následném petitorním řízení (o určení vlastnického práva, vydání neprávem zadržované věci, její součásti, vyklizení prostor atp.), vyvolaném žalovaným na ochranu jeho vlastnického práva" (bod 17 nálezu sp. zn. IV. ÚS 4306/18). Podle stěžovatelů neměla být vedlejší účastnici poskytnuta soudní ochrana kvůli tomu, že pokračovala v užívání pronajatých prostor poté, co dle stěžovatelů nájemní vztah skončil, a dále vzhledem k dalším okolnostem případu, z nichž dle stěžovatelů vyplývá, že jednání vedlejší účastnice je v rozporu se zásadami občanského práva. Tyto námitky stěžovatelů se týkají toho, zda má stěžovatelka z hmotněprávního hlediska titul k tomu, aby dále užívala předmětné prostory, jde tedy o otázky, které nejsou předmětem řízení o žalobě z rušené držby a jež mohou být řešeny teprve v petitorním řízení o žalobě stěžovatelů na vyklizení předmětných prostor.

12. Stěžovatelé tvrdí, že u obecných soudů z hlediska obsahového vznesli námitky, že držba vedlejší účastnice je nepravá a že byli z držby vypuzeni, pouze je takto výslovně neoznačili. Námitky stěžovatelů však tímto způsobem vyhodnotit nelze. Stěžovatelé naopak uváděli - a opakují to i v ústavní stížnosti -, že převzali prostory od vedlejší účastnice, které je do té doby užívala na základě nájemní smlouvy a chtěla pokračovat v jejich užívání; jinými slovy to byli oni, kdo vypudil vedlejší účastnici z držby. Za důvodnou nelze pokládat ani námitku, že obecné soudy nevyložily, proč bylo jednání stěžovatelů považováno za svémocné rušení. Odůvodnění napadených rozhodnutí je v tomto ohledu z ústavněprávního hlediska dostatečné. Dle obecných soudů došlo k rušení držby, respektive k vypuzení vedlejší účastnice z držby tím, že jí stěžovatelé znemožnili přístup do prostor, které dosud užívala. Stěžovatelé tak přitom učinili svémocně, neboť namísto toho, aby se domáhali ochrany svých práv u obecných soudů, rozhodli se je hájit vlastními silami. Ústavní soud podotýká, že se nezabýval tím, zda ve věci bylo u odvolacího soudu nařízeno jednání [k této problematice viz nález sp. zn. IV. ÚS 3623/15 ze dne 16. 6. 2016 (N 116/81 SbNU 819), body 14-18], protože stěžovatelé v tomto směru nevznesli žádné námitky. Navíc byly všechny rozhodné skutečnosti nesporné, a tudíž ohledně nich nebylo třeba provádět dokazování. Zbývá dodat, že rozhodnutí obecných soudů v řízení o žalobě na ochranu držby nijak nebrání stěžovatelům v tom, aby domáhali ochrany svého vlastnického práva prostřednictvím žaloby na vyklizení, jak to ostatně podle tvrzení v ústavní stížnosti již učinili.

13. Z výše uvedených důvodů tak Ústavní soud odmítl ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 14. února 2020

Kateřina Šimáčková, v. r.

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru