Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 2656/16 #1Usnesení ÚS ze dne 27.09.2016

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - KS České Budějovice
Soudce zpravodajZemánek Jiří
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /opomenuté důkazy a jiné vady dokazování
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý... více
Věcný rejstříkDokazování
Znalecký posudek
účastník řízení/přechod/převod práva nebo povinnosti
žaloba/na plnění
půjčka
EcliECLI:CZ:US:2016:2.US.2656.16.1
Datum podání09.08.2016
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

40/1964 Sb., § 470

99/1963 Sb., § 127, § 127a, § 132


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 2656/16 ze dne 27. 9. 2016

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaj) mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků o ústavní stížnosti stěžovatelky Jaromíry Petrů, zastoupené JUDr. Vladimírem Jablonským, advokátem, se sídlem Glinkova 1659/14, Praha 6, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2016, č. j. 33 Cdo 1716/2016-215, a proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 3. 12. 2015, č. j. 19 Co 1957/2015-166, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Českých Budějovicích, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 9. 8. 2016, která po formální stránce splňuje náležitosti požadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), napadla stěžovatelka v záhlaví uvedená rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena její ústavně zaručená práva zakotvená v článku 2 odst. 2, v článku 36 odst. 1 a 3, v článku 37 odst. 3, a v článku 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a v článku v článku 1 odst. 1, v článku 2 odst. 3, v článku 3, 4, v článku 95 odst. 1, a v článku 96 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava").

2. Stěžovatelka v ústavní stížnosti, která je de facto opisem jí podaného dovolání, namítá nesprávné hodnocení důkazů, procesní vady spočívající zejména v nepřipuštění návrhu na provedení revizního znaleckého posudku, a z blíže nespecifikovaných důvodů nesprávný (nepřezkoumatelný a matematicky nelogický) výrok o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně. Stěžovatelka má taktéž za nesprávně posouzenou přípustnost jejího dovolání Nejvyšším soudem, když tvrdí, že konkrétně uvedla, jak se odvolací soud při projednání a rozhodnutí věci odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a jak mají být příslušné právní otázky dovolacím soudem posouzeny jinak.

3. Z obsahu spisu Okresního soudu v Jindřichově Hradci sp. zn. 9 C 151/2011, který si Ústavní soud vyžádal, vyplývají následující relevantní skutečnosti. Okresní soud v Jindřichově Hradci rozsudkem ze dne 12. 6. 2015, č. j. 9 C 151/2011-124, uložil stěžovatelce povinnost zaplatit žalobkyni Lucii Windsorové (dále jen "žalobkyně") 85 000 Kč s příslušenstvím. Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 3. 12. 2015, č. j. 19 Co 1957/2015-166, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Proti rozsudku odvolacího soudu podala stěžovatelka dovolání, které bylo ústavní stížností napadeným usnesením Nejvyššího soudu jako nepřípustné odmítnuto.

4. Po přezkoumání předložených listinných důkazů, vyžádaného spisového materiálu a posouzení právního stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že návrh stěžovatelky je zjevně neopodstatněný, neboť je zřejmé, že k tvrzenému porušení jejích ústavně zaručených práv namítaným postupem Nejvyššího soudu ani Krajského soudu v Českých Budějovicích nedošlo.

5. Především je nutné konstatovat, že podstata ústavní stížnosti spočívá v polemice se způsobem interpretace a následné aplikace podústavního práva obecnými soudy. Takto pojatá ústavní stížnost však staví Ústavní soud do pozice další instance v systému obecného soudnictví. Ústavní soud v minulosti mnohokrát zdůraznil, že není vrcholem soustavy soudů a že zásadně není oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 Ústavy). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Na straně druhé opakovaně připustil, že jeho pravomoc zasáhnout do rozhodování obecných soudů je dána, jestliže jejich interpretace právních předpisů byla natolik extrémní, že vybočila z mezí hlavy páté Listiny a zasáhla tak do některého ústavně zaručeného základního práva. Jinak řečeno, pokud stěžovatelka namítá, že obecné soudy aplikovaly nesprávným způsobem podústavní právo, může se jím Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy zabývat pouze tehdy, pokud takové porušení znamená současně i porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem. To v dané věci připadá v úvahu pouze za situace, že by v procesu interpretace a aplikace příslušných ustanovení ze strany obecných soudů byl obsažen prvek libovůle či dokonce svévole, a to např. v důsledku nerespektování jednoznačné kogentní normy, přepjatého formalizmu, nebo když příslušné závěry obecný soud nezdůvodní vůbec nebo tak učiní zcela nedostatečně, případně uplatní-li důvody, jež evidentně žádnou relevanci nemají [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 224/98 ze dne 8. 7. 1999 (N 98/15 SbNU 17), nález sp. zn. II. ÚS 444/01 ze dne 30. 10. 2001 (N 163/24 SbNU 197)]. Pochybení daného rázu však Ústavním soudem zjištěno nebylo.

6. Ústavní soud v nyní projednávané věci především zohlednil, že stěžovatelka shora předestřené námitky uplatnila již v řízení před soudy, proto se zaměřil pouze na to, zda se jimi soudy zabývaly a náležitě ústavně konformním způsobem se s nimi vypořádaly.

7. Soud prvního stupně měl za prokázané, že mezi žalobkyní a otcem stěžovatelky byla dne 6. 3. 2008 uzavřena ústní smlouva o půjčce, téhož dne převedla žalobkyně na účty otce stěžovatelky částku 166 000 Kč. Soud uvěřil žalobkyni, že částku 4 000 Kč půjčila otci stěžovatelky téhož dne v hotovosti. Písemně stvrdili smlouvu o půjčce její účastníci dne 7. 3. 2008 za účasti Marie Levičové, která smlouvu jako svědek podepsala, jak dovodil soud z obsahu smlouvy a svědecké výpovědi Marie Levičové. Soud měl na základě takto provedeného dokazování za zjištěné, že otec stěžovatelky smlouvu o půjčce podepsal, byť soudem zadaný znalecký posudek byl činěn na nízkém stupni pravděpodobnosti. Vzhledem ke skutečnosti, že došlo k dohodě stran o půjčce, k předání a převzetí částky 170 000 Kč, a byla dohodnuta doba vrácení půjčky nejpozději do 6. 3. 2011, a dluh nebyl uhrazen, odpovídá podle soudu prvního stupně ve smyslu § 470 odst. 1, 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013, za dluh svého otce stěžovatelka.

8. Městský soud v Praze se v odůvodnění napadeného rozsudku plně ztotožnil se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně, a dovodil, že žalobkyně unesla důkazní břemeno ohledně uzavření smlouvy o půjčce s otcem stěžovatelky. Ačkoliv totiž stěžovatelka popřela pravost podpisu svého otce na dlužním úpisu ze dne 7. 3. 2008, a závěr, že se jedná o podpis otce stěžovatelky, je dle znalce činěn na nízkém stupni pravděpodobnosti, pravost podpisu na uvedené listině je prokázána i výpovědí svědkyně Levičové, před kterou otec stěžovatelky dlužní úpis podepsal. V souladu s těmito důkazy je dle odvolacího soudu i svědecká výpověď Ing. Havlové, která vyplňovala příkazy k úhradě z účtu žalobkyně na sporožirový účet otce stěžovatelky ve výši 112 000 Kč a na stavební spoření v částce 54 000 Kč, podle které se žalobkyně a otec stěžovatelky domluvili na tom, že mu žalobkyně peníze půjčí.

9. Ústavní soud konstatuje, že v konkrétní souzené věci není důvodu, aby uvedené závěry obecných soudů z ústavněprávního hlediska neakceptoval, když je považuje za řádně odůvodněné a přesvědčivé. Ústavní soud opakuje, že v předmětné věci jde pouze o výklad a aplikaci podústavního práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. Přijatým závěrům nelze z ústavního hlediska nic vytknout. Civilní soudy zaujaly v souladu se zásadou nezávislosti soudní moci (čl. 81 Ústavy) právní názor, který má oporu ve skutkovém stavu. Svá rozhodnutí patřičně odůvodnily, srozumitelně a logicky uvedly, jaké skutečnosti mají za zjištěné, jakými úvahami se při rozhodování řídily a které předpisy aplikovaly. Učiněné právní závěry nelze hodnotit ani jako extrémně rozporné s vykonanými skutkovými zjištěními nebo z těchto zjištění nevyplývající. Okolnost, že se s nimi stěžovatelka neztotožňuje, sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti založit nemůže. Právo na spravedlivý proces totiž není možno vykládat tak, že by účastníkovi garantoval úspěch v řízení, či že by mu bylo zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí odpovídající jeho názoru. Je jím "pouze" zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy.

10. Pokud stěžovatelka namítá, že soud nepřistoupil k zadání revizního znaleckého posudku, jak navrhovala, ani neumožnil jí zvolenému znalci nahlížet do spisu a vypracovat oponentní znalecký posudek, Ústavní soud připomíná, že z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy) vyplývá i zásada volného hodnocení důkazů, jež má předobraz již ve stanovených pravidlech jejich provádění; to znamená, že soud rozhoduje, které skutečnosti jsou k dokazování relevantní a které z navržených (případně i nenavržených) důkazů provede, případně zda a nakolik se jeví nezbytné (žádoucí) dosavadní stav dokazování doplnit, které skutečnosti má za zjištěné, které dokazovat netřeba. Neplatí pak, že je procesní povinností soudu vyhovět každému důkaznímu návrhu; oproti tomu je zcela regulérní navržený důkaz neprovést, jestliže skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení, není-li navržený důkaz způsobilý ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, anebo je odůvodněně nadbytečný, jelikož skutečnost, k níž má být proveden, byla již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností ověřena nebo vyvrácena jinak [srovnej nález sp. zn. I. ÚS 733/01 ze dne 24. 2. 2004 (N 26/32 SbNU 239), nález sp. zn. III. ÚS 569/03 ze dne 29. 6. 2004 (N 87/33 SbNU 339), nález sp. zn. IV. ÚS 570/03 ze dne 30. 6. 2004 (N 91/33 SbNU 377) a nález sp. zn. II. ÚS 418/03 ze dne 16. 6. 2005 (N 125/37 SbNU 573)]. Tak tomu bylo i v dané věci, kdy, jak bylo vysvětleno výše, soudy obou stupňů dospěly k závěru, že žalobkyně unesla své důkazní břemeno, pokud jde o uzavření smlouvy o půjčce, a to na základě předložené smlouvy, která byla podepsána taktéž slyšenou svědkyní Levičovou, a převodu půjčené částky na účet otce stěžovatelky, doloženého příkazy k úhradě, výpisy z účtů žalobkyně a svědeckou výpovědí Ing. Havlové, která vyplňovala příkazy k úhradě z účtu žalobkyně. Soudy tedy zjevně nepovažovaly ohledně závěru, zda došlo mezi žalobkyní a otcem stěžovatelky k uzavření smlouvy o půjčce, za stěžejní důkaz znalecký posudek Ing. Strnada, tím spíše pak nevyhověly návrhu stěžovatelky na vypracování dalšího znaleckého posudku, který by ničeho na výše uvedeném závěru soudu s ohledem na existenci dalších důkazů nezměnil. To platí i pro námitku stěžovatelky, že se měl znalec Ing. Straka vyjádřit k rozdílům mezi jeho závěry a závěry policejního experta učiněnými v rámci vyšetřování podvodu.

11. Nesouhlasí-li pak stěžovatelka se způsobem, jakým provedené důkazy soudy vyhodnotily, poukazuje Ústavní soud na svoji konstantní judikaturu, podle které z ústavního principu nezávislosti soudů (článek 81 Ústavy) vyplývá zásada volného hodnocení důkazů, která je obsažena v § 132 občanského soudního řádu. Do volného uvážení obecného soudu Ústavnímu soudu nepřísluší zasahovat, zjišťuje však, zda rozhodnutí soudu je přezkoumatelné z hlediska identifikace rámce, v němž se volná úvaha soudu pohybovala. Hodnocení důkazů a závěry o pravdivosti či nepravdivosti tvrzených skutečností jsou přitom věcí vnitřního přesvědčení soudce a jeho logického myšlenkového postupu. Ústavnímu soudu zpravidla nepřísluší ani přehodnocování dokazování prováděného obecnými soudy, a to ani tehdy, pokud by se s ním sám neztotožňoval. Ústavní soud by mohl do tohoto procesu zasáhnout pouze tehdy, pokud by obecné soudy překročily hranice dané zásadou volného hodnocení důkazů, popř. pokud by bylo možno konstatovat tzv. extrémní rozpor mezi zjištěným skutkovým stavem a vyvozenými skutkovými či právními závěry, pak by byl jeho zásah odůvodněn, neboť takové rozhodnutí by bylo třeba považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. 6. 1995 (N 34/3 SbNU 257)]. Takový stav však v posuzované věci shledán nebyl.

12. Ústavní deficit neshledal Ústavní soud ani v napadeném usnesení dovolacího soudu. Ústavní soud připomíná, že zásadně nepřezkoumává vlastní obsah procesního rozhodnutí dovolacího soudu o nepřípustnosti dovolání. Ingerence do těchto úvah se vymyká pravomoci Ústavního soudu, jenž by jako orgán ochrany ústavnosti mohl (a musel) napadené rozhodnutí dovolacího soudu zrušit jedině v situaci, kdyby ústavní stížností napadené rozhodnutí vykazovalo rysy protiústavnosti, např. pro svévoli, nedostatek odůvodnění či pro jiné ústavní úrovně dosahující vady vytyčené dostupnou a konsolidovanou judikaturou Ústavního soudu (srov. např. usnesení sp. zn. II. ÚS 2888/12 ze dne 13. 9. 2012 a v něm citovanou judikaturu). Ústavní soud připomíná, že právní koncepce dovolání jakožto mimořádného opravného prostředku je založena na principu zásadní přípustnosti dovolání proti všem pravomocným rozhodnutím odvolacího soudu, pokud jimi je skončeno odvolací řízení, nejde-li ovšem o výjimečné typy rozhodnutí vyjmenované v § 238a občanského soudního řádu, vždy ovšem zároveň musí být splněny další podmínky vymezené taxativně § 237 téhož zákona. Nepostačí proto, jak se domnívá stěžovatelka, pouze tvrzení dovolatele o splnění podmínek zakládajících přípustnost dovolání (včetně např. i odkazů na judikaturu, od které se měl odvolací soud odchýlit), nýbrž je na Nejvyšším soudu, aby splnění podmínek stanovených v § 237 občanského soudního řádu posoudil. Teprve poté, co shledá, že předmětná kritéria byla naplněna (tedy že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak), rozhodne o přípustném dovolání věcně. Naproti je nutno připomenout závěry, ke kterým dospěl Ústavní soud ve svém nálezu sp. zn. II. ÚS 1257/15 ze dne 1. 10. 2015, kdy uvedl, že "odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu odmítající podané dovolání pro nepřípustnost tedy musí splňovat požadavky předvídatelnosti a srozumitelnosti, kdy z něj musí být dostatečně patrno, na základě jakých důvodů dospěl Nejvyšší soud k závěru o nepřípustnosti projednávaného dovolání. V opačném případě, tj. typicky, kdy Nejvyšší soud například pouze ocituje ustanovení občanského soudního řádu či obecnou judikaturu Nejvyššího soudu vztahující se k přípustnosti dovolání, aniž by náležitě reagoval na právní argumentaci předestřenou dovolatelem, se jedná o odůvodnění nedostatečné a ve své podstatě nepřezkoumatelné."

13. To se však v nyní projednávaném případě nestalo, neboť odůvodnění napadeného usnesení Nejvyššího soudu obsahuje zřetelné důvody, proč je dovolání nepřípustné, kdy Nejvyšší soud v souladu se svojí judikaturou vyložil, jaké úvahy jej vedly k závěru, že ve vztahu k napadenému rozhodnutí odvolacího soudu neshledal ani jednu z okolností, pro kterou by mělo být dovolání shledáno přípustným. Nejvyšší soud zejména s ohledem na jeho dovolací námitku odkazující na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 11. 2013, sp. zn. 21 Cdo 378/2013, 21 Cdo 379/2013, vysvětlil, že se stěžovatelka domáhá revize skutkového závěru o pravosti podpisu zůstavitele na listině ze dne 7. 3. 2008, avšak přehlíží, že tento závěr je výsledkem dokazování (hodnocení důkazů), přičemž samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 občanského soudního řádu) nelze v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013 úspěšně napadnout dovolacím důvodem podle § 241a odst. 1 občanského soudního řádu. K tomu Ústavní soud dodává, že, jak již vyložil výše, otázka pravosti na předmětné listině byla pouze jedním z prvků komplexního dokazování ke zjištění skutečnosti, zda došlo mezi žalobkyní a otcem stěžovatelky k uzavření smlouvy o půjčce, zda došlo k předání peněz, zda byly či nebyly vráceny, a zda za případný dluh odpovídá stěžovatelka. Nelze tedy přisvědčit stěžovatelce, že by v takové souvislosti uvedla, jakým způsobem se soudy prvního a druhého stupně odchýlily od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, nýbrž naopak je zjevné, že stěžovatelka v průběhu probíhajícího řízení opakovaně napadá soudy provedené dokazování a závěry z něho vyplývající. Jestliže však Nejvyšší soud aplikoval rozhodné ustanovení § 237 občanského soudního řádu způsobem, který odpovídá judikaturním a doktrinálním standardům jeho výkladu v souladu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti, a své právní posouzení přiměřeným a dostatečným způsobem odůvodnil, nemá Ústavní soud prostor pro přehodnocení takových závěrů.

14. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal žádné porušení základních práv stěžovatelů daných ústavními zákony nebo mezinárodními smlouvami, kterými je Česká republika vázána, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu odmítl. Ústavní soud neshledal ani důvod vyhovět návrhu stěžovatelky, aby jí byla přiznána náhrada nákladů v řízení před Ústavním soudem. Podle § 83 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je takový postup totiž možný pouze v případě, že ústavní stížnost nebyla odmítnuta. Ústavní soud taktéž s ohledem na okolnosti případu neshledal, že by šlo o "odůvodněný" případ ve smyslu § 62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu, kdy by bylo na místě uložit placení nákladů řízení, jež jinak zásadně nesou účastníci sami, jinému účastníkovi či vedlejšímu účastníkovi.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 27. září 2016

Vojtěch Šimíček, v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru