Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 2654/15 #1Usnesení ÚS ze dne 29.11.2016

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - MS Praha
Soudce zpravodajSuchánek Radovan
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /opomenuté důkazy a jiné vady dokazování
hospodářská, sociální a kulturní práva/právo na och... více
Věcný rejstříkDokazování
styk rodičů s nezletilými dětmi
EcliECLI:CZ:US:2016:2.US.2654.15.1
Datum podání31.08.2015
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 32 odst.4, čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

89/2012 Sb., § 907

99/1963 Sb., § 132


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 2654/15 ze dne 29. 11. 2016

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Jana Filipa a Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele J. V., zastoupeného JUDr. Josefem Petrem, advokátem, sídlem Slezská 949/32, Praha 2 - Vinohrady, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. dubna 2015 č. j. 17 Co 91/2015-414, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a 1) nezletilé N. V., 2) nezletilého M. V., 3) M. V., 4) E. V. a 5) J. V., jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I. Stručné vymezení věci

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. a) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, a to pro porušení čl. 32 odst. 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

2. Ústavní soud zjistil, že rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 (dále jen "obvodní soud") ze dne 26. 11. 2014 č. j. 50 P 16/2014-353 byl změněn rozsudek Okresního soudu Praha - západ (dále jen "okresní soud") ze dne 7. 1. 2013 č. j. 11P 155/2012-199 tak, že obvodní soud vedlejší účastnici 1) a vedlejšího účastníka 2) svěřil do výchovy stěžovatele jako otce. Současně vedlejší účastnici 3) jako matce uložil povinnost přispívat na výživu vedlejší účastnice 1) částkou 3 000 Kč měsíčně a na výživu vedlejšího účastníka 2) částkou 2 000 Kč měsíčně k rukám stěžovatele, vždy do každého 10. dne v měsíci předem. Návrh stěžovatele na snížení výživného a návrh vedlejší účastnice 3) na zvýšení výživného, stanoveného uvedeným rozsudkem, soud zamítl. Soud zamítl též návrh vedlejších účastníků 4) a 5) jako prarodičů vedlejších účastníků 1) a 2) na svěření obou nezletilých do jejich výchovy. O nákladech řízení soud rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá na jejich náhradu právo.

3. Rozsudkem Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") ze dne 30. 4. 2015 č. j. 17 Co 91/2015-414 byl změněn rozsudek obvodního soudu ze dne 26. 11. 2014 č. j. 50P 16/2014-353 tak, že bylo rozhodnuto, že rozsudek okresního soudu ze dne 7. 1. 2013 č. j. 11P 155/2012-199, jímž byla schválena dohoda rodičů upravující poměry obou nezletilých pro dobu do a po rozvodu manželství rodičů, se mění tak, že vedlejší účastnice 1) a vedlejší účastník 2) se svěřují do společné péče vedlejších účastníků 4) a 5) jako prarodičů a každý z rodičů je povinen přispívat na výživu vedlejší účastnice 1) částkou 1 500 Kč měsíčně a na výživu vedlejšího účastníka 2) částkou 1 000 Kč vždy do každého 10. dne v měsíci předem k rukám vedlejších účastníků 4) a 5) s účinností od právní moci tohoto rozsudku. V zamítavém výroku o návrhu stěžovatele na snížení výživného a o návrhu vedlejší účastnice 3) na zvýšení výživného byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen. Dále bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.

4. Městský soud v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že ani poté, co nyní napadeným rozsudkem soudu prvního stupně byly děti do výchovy stěžovatele svěřeny, stěžovatel péči o ně fakticky nepřevzal a pouze svým rodičům s péčí o ně pomáhal jako předtím a stejně tak se s nimi stýkal. Jeho jednání proto lze hodnotit tak, že s tím, aby prarodiče o děti dále pečovali, souhlasil konkludentně, zatímco matka souhlasila výslovně. Městský soud obě nezletilé děti svěřil do společné péče prarodičů, v jejichž péči se fakticky nacházejí, neboť v uvedeném spatřoval podstatnou změnu poměrů od doby předchozí úpravy. Ve výchově obou prarodičů děti prosperují a podle městského soudu je třeba akcentovat jejich zájem, který je hlavním kritériem při rozhodování soudu. Městský soud uvedl, že bylo prokázáno, že oba prarodiče se o děti řádně starají, jejich styk s oběma rodiči umožňují a naopak se snaží, aby rodiče na výchově obou dětí co nejvíce participovali.

II. Argumentace stěžovatele

5. V ústavní stížnosti stěžovatel nesouhlasí s právním názorem odvolacího soudu ohledně souhlasu rodičů se svěřením nezletilých dětí do péče prarodičů. Stěžovatel považuje konstrukci "konkludentního souhlasu" stěžovatele vytvořenou odvolacím soudem za zcela nepatřičnou, která je v extrémním rozporu se zjištěným skutkovým stavem.

6. Stěžovatel namítá, že odvolací soud vyšel ze skutkových závěrů soudu prvního stupně, vyslovil však oproti soudu prvního stupně odlišný právní názor, tento právní názor přesvědčivě neodůvodnil a účastníkům řízení neumožnil na tento odlišný právní názor adekvátně procesně reagovat. Takovým postupem porušil odvolací soud stěžovatelovo právo na spravedlivý proces zakotvené v čl. 36 Listiny (viz nález Ústavního soudu ze dne 23. 4. 2013 sp. zn. II. ÚS 4160/12, N 66/69 SbNU 213).

7. Stěžovatel poukazuje na to, že vazba mezi rodičem a dítětem je jedním z prvořadých předpokladů zdárného vývoje dítěte. Pro rodiče a dítě je možnost být spolu základním prvkem rodinného života. Opatření, která jim v tom brání, představují zásah do práva na rodinný život (srov. čl. 32 odst. 4 Listiny). Možnost umístit dítě do prostředí vhodnějšího pro jeho výchovu nemůže sama o sobě odůvodňovat jeho násilné odnětí biologickým rodičům (viz nález Ústavního soudu ze dne 10. 10. 2007 sp. zn. II. ÚS 838/07, N 157/47 SbNU 53). V předmětném řízení se podle názoru stěžovatele neprokázala žádná (ve výše uvedeném nálezu deklarovaná) okolnost, která by představovala důvod pro porušení vazby mezi rodičem a dítětem a pro zásah do jejich práva na rodinný život. Stěžovatel poukazuje na to, že podle závěrů soudů obou stupňů je způsobilý k péči o nezletilé děti a k jejich výchově.

8. Samotná skutečnost, že dítě může být svěřeno do péče osoby, která bude mít na péči o něj více času (jako v tomto případě prarodiče), nemůže podle názoru stěžovatele ospravedlňovat porušení práva rodiče na péči o dítě. Zájem dítěte nelze interpretovat jako zájem na co nejvhodnějším prostředí nebo na vychovateli s největšími časovými možnostmi, nýbrž jako zájem na posilování vazeb mezi rodiči a dětmi (nejsou-li dány vážné důvody pro odnětí dětí rodičům).

9. Stěžovatel dále poukazuje na to, že odvolací soud vyšel při svých závěrech i z nepravdivých informací, které mu poskytla zaměstnankyně opatrovníka (Městské části Praha 22), aniž by si tato fakta jakkoli ověřila u příslušného zařízení (například, že stěžovatel nezajišťoval cestu dětí do školních zařízení).

III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

10. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky § 29 až § 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.

IV. Vlastní posouzení věci

11. Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.

12. Ústavní soud tedy přezkoumal napadené rozhodnutí, jakož i řízení jemu předcházející, z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

13. Z ustálené judikatury Ústavního soudu plyne, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "podústavního" práva a jeho aplikace, jsou při řešení konkrétního případu v zásadě záležitostí obecných soudů a Ústavní soud, jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), není možno považovat za "superrevizní" instanci v systému obecného soudnictví, jejímž úkolem je přezkum celkové zákonnosti (či věcné správnosti) vydaných rozhodnutí. Ingerence Ústavního soudu do této činnosti, konkrétně pokud jde o interpretaci a aplikaci "podústavního" práva, připadá v úvahu, jestliže obecné soudy v daném hodnotícím procesu vycházely ze zásadně nesprávného posouzení dopadu ústavně zaručených práv, jichž se stěžovatel dovolává, na posuzovaný případ, eventuálně pokud by v něm byl obsažen prvek libovůle či dokonce svévole, a to např. ve formě nerespektování jednoznačné kogentní normy či přepjatého formalismu (srov. nález Ústavního soudu ze dne 8. 7. 1999 sp. zn. III. ÚS 224/98, N 98/15 SbNU 17).

14. V souzené věci odvolací soud vycházel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně, který toliko aktualizoval (doplněním dokazování). Na základě shodně zjištěného skutkového stavu však dospěl městský soud k rozdílnému právnímu názoru, a proto rozsudek soudu prvního stupně částečně změnil. Uvedený postup je v souladu s § 220 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád. Odvolací soud správně zohlednil především zájem dítěte dle čl. 3 Úmluvy o právech dítěte, a s ohledem na tento zájem změnil rozsudek okresního soudu č. j. 11P 155/2012-199, jímž byly naposledy upraveny poměry obou nezletilých, tak, že obě nezletilé děti svěřil do společné péče prarodičů, v jejichž péči se fakticky nacházejí, když v uvedeném spatřoval podstatnou změnu poměrů od doby předchozí úpravy. Odvolací soud přihlédl ke skutečnosti, že ve výchově obou prarodičů děti prosperují, přičemž bylo prokázáno, že oba prarodiče se o děti řádně starají, jejich styk s oběma rodiči umožňují a naopak se snaží, aby rodiče na výchově obou dětí co nejvíce participovali.

15. Výše uvedené závěry odvolacího soudu shledal Ústavní soud ústavně konformními. Ústavní soud považuje za podstatné poukázat na zjištění odvolacího soudu, že vedlejší účastnice 3) děti předala do faktické péče prarodičů, na které byly zvyklé, a rovněž stěžovatel s tímto uspořádáním souhlasil, neboť takto byl s dětmi více v kontaktu, než když bydlely u matky ?stěžovatel bydlí ve stejném domě jako prarodiče, tento dům se nachází v místě, kde vedlejší účastnice 1) navštěvuje základní školu a vedlejší účastník 2) mateřskou školu?. Ani poté, co byly napadeným rozsudkem soudu prvního stupně děti svěřeny (na návrh stěžovatele) do jeho výchovy, stěžovatel péči o ně fakticky nepřevzal a pouze svým rodičům s péčí o ně pomáhal jako předtím a stejně tak se s nimi stýkal. Proto hodnocení jednání stěžovatele odvolacím soudem tak, že stěžovatel s tím, aby prarodiče o děti dále pečovali, souhlasil konkludentně, shledal Ústavní soud správným. Svěření nezletilých dětí do péče třetí osoby podle ustanovení § 907 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, nepředpokládá, že rodiče nejsou schopni se o děti postarat, ale zohledňuje se především zájem nezletilých. Tento požadavek městský soud při svém rozhodování splnil.

16. Pokud stěžovatel namítá, že odvolací soud vyšel při svých závěrech i z nepravdivých informací poskytnuté zaměstnankyní opatrovníka, poukazuje Ústavní soud na to, že mu nepřísluší přehodnocování důkazů provedených obecnými soudy, resp. posuzování skutkového stavu jako správně zjištěného, není-li ve věci shledán extrémní nesoulad, jenž by zakládal porušení ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny. O takový případ v projednávané věci nejde.

17. Dle názoru Ústavního soudu se stěžovateli dostalo řádného a spravedlivého dvojinstančního řízení, v němž mu žádný z rozhodujících soudů neupřel jeho ústavně zaručená práva. Odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně částečně změnil. Stěžovatel však se závěry městského soudu nesouhlasí. To ovšem nezakládá důvod pro zásah Ústavního soudu. Skutečnost, že soud přistoupí při svých myšlenkových úvahách k jinému hodnocení provedených důkazů, než které by za správné považovala ta či ona strana sporu, případně, že na základě tohoto hodnocení důkazů dospějí soudy k právnímu závěru, s nímž se některý z účastníků řízení neztotožňuje, nelze považovat za zásah do ústavně zaručených práv stěžovatele. Soudy v odůvodnění svého rozhodnutí musí ovšem přesvědčivě a logicky vyložit, jakými úvahami se při rozhodování věci řídily, tedy mimo jiné, k jakým skutkovým zjištěním na základě provedených důkazů dospěly a jaké právní závěry z těchto skutkových zjištění učinily.

18. V projednávané věci bylo rozhodnutí odvolacího soudu odůvodněno způsobem, který v žádném případě nevybočuje z mezí ústavnosti. Odvolací soud přihlédl především k zájmům nezletilých dětí. Svým rozhodnutím stěžovatele jako otce neomezuje v právech rodiče. Do budoucna nadto není vyloučena změna rozhodnutí soudu, dojde-li ke změně poměrů. Ústavní stížnost je tedy, dle názoru Ústavního soudu, v podstatě jen vyjádřením nesouhlasu stěžovatele se závěry odvolacího soudu, a Ústavní soud tak neshledal důvod ke svému zásahu do nezávislého soudního rozhodování.

19. Ústavní soud zdůrazňuje, že podrobnosti ohledně práv uvedených v čl. 32 odst. 4 Listiny stanoví zákon (čl. 32 odst. 6 Listiny). Jak je shora uvedeno, Ústavní soud neshledal, že by odvolací soud v rovině tzv. podústavního práva při rozhodování o zájmech nezletilých dětí pochybil. Ústavní soud chápe úsilí stěžovatele o co nejširší kontakt se svými dětmi. V daném případě však rodiče nebyli schopni se ohledně péče o nezletilé děti dohodnout. Za těchto okolností pak nezbývá, než konstatovat, že je věcí soudu, aby autoritativním výrokem na základě zjištěného skutkového stavu sám o styku rodičů s dítětem rozhodl tak, aby jeho rozhodnutí prospívalo především nezletilému dítěti, neboť i podle čl. 3 Úmluvy o právech dítěte zájem dítěte musí být předním hlediskem při jakékoli činnosti týkající se dítěte, ať už uskutečňované veřejnými nebo soukromými zařízeními sociální péče, soudy, správními nebo zákonodárnými orgány. Městský soud této své povinnosti řádně dostál.

20. Ústavní soud konstatuje, že městský soud v předmětné věci rozhodoval v souladu s ustanoveními hlavy páté Listiny, jeho rozhodnutí nelze označit jako rozhodnutí svévolné, ale toto rozhodnutí je výrazem nezávislého soudního rozhodování, které nevybočilo z mezí ústavnosti. Ústavní soud neshledal, že by v činnosti jednajícího soudu došlo k porušení hmotněprávních či procesně právních předpisů, které by mělo za následek porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele.

21. Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 29. listopadu 2016

Josef Fiala v.r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru