Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 265/11 #1Usnesení ÚS ze dne 01.12.2011

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - KS České Budějovice
SOUD - OS Tábor
Soudce zpravodajBalík Stanislav
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříkkupní smlouva
nemovitost
Překážka věci rozsouzené (res iudicata)
Dědictví
neplatnost/absolutní
EcliECLI:CZ:US:2011:2.US.265.11.1
Datum podání26.01.2011
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

40/1964 Sb., § 39, § 588

99/1963 Sb., § 175l, § 175o


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 265/11 ze dne 1. 12. 2011

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti H. V., zastoupené JUDr. Jiřím Vodičkou, advokátem se sídlem Staropramenná 12, Praha 5, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 21 Cdo 3671/2009-120 ze dne 27. 10. 2010, usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře č. j. 15 Co 763/2008-84 ze dne 5. 3. 2009 a usnesení Okresního soudu v Táboře č. j. 24 D 102/2008-40 ze dne 22. 9. 2008, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 26. 1. 2011, která splňuje formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, jimiž mělo být porušeno její vlastnické právo garantované čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Stěžovatelka zdůrazňuje, že v rámci dědického řízení uvedla, že součástí majetku zůstavitele je i dům čp. 363 a pozemky p. č. 353 a p. č. 354 v k.ú. Veselí nad Lužnicí. Své tvrzení opřela o právní rozbor, vycházející z toho, že kupní smlouva uzavřená mezi zůstavitelem a Z. L. je absolutně neplatná. Vlastníkem nemovitostí proto zůstal zůstavitel, který své vlastnické právo nikdy nepozbyl. Protože Z. L. nemovitosti nikdy nenabyl, nemohl je platně převést na R. M., se kterým následně uzavřel kupní smlouvu. Stěžovatelka upozorňuje na to, že podle judikatury absolutně neplatný právní úkon nemá právní následky ani tehdy, kdy bylo na jeho základě kladně rozhodnuto o vkladu do katastru nemovitostí. Okresní soud tak pochybil, když tyto nemovitosti do majetku patřícího do dědictví nezahrnul. V této souvislosti stěžovatelka rekapituluje dosavadní stav s právním rozborem, kterým prokazuje, že kupní smlouva je absolutně neplatným právním úkonem, a soudu vytýká, že se s touto argumentací nevypořádal. Připomíná, že soudy v řízení o určení vlastnictví k nemovitostem nezkoumaly kupní smlouvu z jiného hlediska, než z hlediska tísně, ač tak byly povinny. Neučinily tak ani v dalším řízení o určení neplatnosti kupní smlouvy a o určení, že zůstavitel je vlastníkem předmětných nemovitostí, které zastavily pro překážku věci pravomocně rozsouzené. Zůstavitel se proto obrátil na Ústavní soud s ústavní stížností proti takovému postupu. Ústavní soud jeho stížnost odmítl, nicméně konstatoval, že vnímá jistou míru pochybení na straně obecných soudů. Současný stav je tedy takový, že žádný soud v řízeních vedených za života zůstavitele nepřihlédl k absolutní neplatnosti smlouvy z úřední povinnosti. Ani soudy v napadeném dědickém řízení se touto otázkou nezabývaly. V závěru ústavní stížnosti stěžovatelka připomíná, že informace ze zápisu v katastru nemovitostí může ve společenských a právních vztazích splnit očekávaný význam jedině tehdy, je-li nadána pravdivostí. Jinak jsou právní subjekty při jednání s důvěrou ve správnost zápisu vystaveny neodůvodněnému riziku. Za této situace si klade otázky, zda skutečně převažuje zájem na tom, aby byl v katastru nemovitostí zapsán subjekt, který není vlastníkem, zda odpovídá pojmu spravedlnost trvající stav nespravedlnosti, kdy se vlastník nemovitosti nemůže domoci výkonu svého vlastnického práva, zda platná právní úprava je silnější než vlastnické právo, zaručené Ústavou a Listinou.

Z obsahu spisu Okresního soudu v Táboře, sp. zn. 24 D 102/2008, bylo zjištěno následující:

Okresní soud v Táboře napadeným usnesením vydaným v dědické věci po zemřelém Z. V. podle ustanovení § 175l odst. 1 o. s. ř. určil obvyklou cenu majetku, který měl zůstavitel s pozůstalou manželkou H. V. (dále též "stěžovatelka") ve společném jmění manželů, a provedl jeho vypořádání (viz odst. I. výroku). V odstavci II. výroku určil podle ustanovení § 175o odst. 1 o. s. ř. obvyklou cenu majetku, výši dluhů a výši předlužení dědictví. V odst. III. výroku schválil podle ustanovení § 175q odst. 1 písm. c) o. s. ř. dědickou dohodu uzavřenou mezi stěžovatelkou a pozůstalými potomky Mgr. H. B. a Ing. Z. V. PhD. Posledním odstavcem výroku rozhodl o odměně a hotových výdajích notáře pověřeného výkonem činnosti soudního komisaře. Z odůvodnění tohoto usnesení je zřejmé, že účastníci požadovali zahrnout do aktiv dědictví nemovitost č.p. 363 se st. p. č. 353 a p. č. 354 v k. ú. Veselí nad Lužnicí, neprokázali však, že by tyto nemovitosti zůstavitel ke dni svého úmrtí vlastnil.

O odvolání všech dědiců, směřujícím do odstavců II. a III. usnesení soudu prvního stupně, rozhodl Krajský soud v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře druhým napadeným usnesením, jímž rozhodnutí okresního soudu v napadených částech potvrdil (viz výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Po doplnění dokazování dospěl k závěru, že odvolání, jehož podstatou bylo tvrzení dědiců, že z důvodu absolutní neplatnosti kupní smlouvy ze dne 13. 3. 1996 byl zůstavitel ke dni svého úmrtí vlastníkem nemovitostí, které požadovali zahrnout do aktiv dědictví, není důvodné. Vyšel z pravomocného rozhodnutí soudu o žalobě zůstavitele na určení vlastnictví k předmětným nemovitostem, kterým byla tato žaloba zamítnuta, a z výsledků dalšího řízení, v němž se zůstavitel opětovně domáhal určení svého vlastnictví, a které bylo zastaveno z důvodu překážky věci pravomocně rozsouzené. S odkazem na příslušnou soudní judikaturu připomněl, že výrok pravomocného rozsudku, kterým byla zamítnuta určovací žaloba zůstavitele, je dle § 159a odst. 1 o.s.ř. závazný i pro dědice zůstavitele. Otázku posuzování vlastnického práva k předmětným nemovitostem proto nelze opětovně nastolit v řízení o dědictví po zůstaviteli.

Proti rozhodnutí odvolacího soudu podali všichni dědicové dovolání. Nejvyšší soud dalším napadeným usnesením řízení o dovolání Mgr. H. B. a Ing. Z. V., PhD., zastavil z důvodu jejich zpětvzetí dovolání (výrok I.), dovolání stěžovatelky odmítl (výrok II.) a rozhodl o nákladech dovolacího řízení. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., neboť odvolací soud rozhodl v souladu s ustálenou judikaturou, na niž odkázal.

Po zvážení stížnostních námitek i obsahu spisového materiálu dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Podstatou ústavní stížnosti je tvrzení stěžovatelky, že z důvodu absolutní neplatnosti kupní smlouvy byl zůstavitel ke dni svého úmrtí vlastníkem předmětných nemovitostí, které tak měly být zahrnuty do aktiv dědictví.

Ústavní soud, vědom si svého ústavněprávního vymezení (čl. 83 Ústavy), připomíná, že v zásadě není povolán k výkladu jednoduchého (podústavního) práva, neboť ten náleží soudům obecným. Především Nejvyšší soud má za úkol zajišťovat jednotu a zákonnost rozhodování mimo jiné tím, že sleduje pravomocná rozhodnutí soudů a v zájmu jednotného rozhodování zaujímá stanoviska, resp. soudní judikaturu sjednocuje v kontextu s posuzováním otázek zásadního právního významu a v rámci tohoto oprávnění činí výklad podústavního práva. Nahrazovat tuto roli Ústavnímu soudu nepřísluší. Do rozhodovací činnosti obecných soudů může zasáhnout jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva či svobody v důsledku takové interpretace právních předpisů, jež je v extrémním rozporu s principy zakotvenými v hlavě páté Listiny. Takové pochybení ovšem v projednávané věci nezjistil.

Pro posouzení argumentace stěžovatelky, která je v zásadě opakováním námitek uplatněných v napadeném řízení, má základní význam výrok pravomocného rozsudku Okresního soudu v Táboře č. j. 7 C 61/98-34, ze dne 15. 3. 1999, jímž byla zamítnuta žaloba zůstavitele na určení, že je vlastníkem předmětných nemovitostí. Dopady tohoto zamítavého rozsudku pak byly posuzovány v dalším řízení, vedeném u Okresního soudu v Táboře pod sp. zn. 14 C 36/2004, vyvolaném žalobou zůstavitele na určení neplatnosti kupní smlouvy (z důvodu její absolutní neplatnosti) a na určení, že zůstavitel je vlastníkem předmětných nemovitostí. Řízení o této druhé žalobě zůstavitele bylo pravomocně zastaveno pro překážku věci rozhodnuté právě s poukazem na již v této věci vydaný pravomocný rozsudek. Rozhodnutí o druhé určovací žalobě se stala na základě ústavní stížnosti zůstavitele předmětem přezkumné činnosti Ústavního soudu, který usnesením sp. zn. IV. ÚS 421/06 ze dne 28. 5. 2007 uvedenou ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou. Byť uvedl, že vnímá jistou míru pochybení nejen na straně tehdejšího stěžovatele (zůstavitele), ale i na straně obecných soudů v řízení vedeném pod sp. zn. 7 C 61/98 (soudy se zabývaly neplatností smlouvy toliko z důvodu tvrzené tísně a nápadně nevýhodných podmínek), prostor pro kasaci napadených rozhodnutí, která označil za ústavně konformní, neshledal. Vyslovil, že efektivní obranou stěžovatelova vlastnického práva na ústavně právní úrovni mohla být pouze ústavní stížnost směřující proti rozhodnutím obecných soudů v řízení ve věci vedené pod sp. zn. 7 C 61/98. Na jejím základě by Ústavní soud mohl prověřit aplikaci a interpretaci norem jednoduchého práva obecnými soudy a mohl by stěžovateli poskytnout účinnou ochranu jeho hmotných i procesních ústavních práv. Stěžovatel však o takovou ochranu tehdy nežádal.

Ani v nyní posuzované věci již Ústavní soud neshledává prostor pro vydání zrušujícího nálezu, přičemž je nucen znovu opakovat, že tvrzený neústavní postup obecných soudů při řešení první určovací žaloby zůstavitele bylo možno napravit na základě ústavní stížnosti, podané proti rozhodnutím vydaným v řízení o této žalobě. Stěžovatelka nyní nemůže soudům úspěšně vytýkat, že z výsledků tohoto pravomocně skončeného řízení, v němž bylo uzavřeno, že zůstavitel není vlastníkem předmětných nemovitostí, vyšly a do aktiv dědictví po zůstaviteli předmětné nemovitosti, o nichž stěžovatelka tvrdí, že vlastnictví k nim zůstavitel nikdy nepozbyl, nezahrnuly. Ústavní soud musí přisvědčit odvolacímu soudu v tom, že ani právní nástupci původních účastníků řízení o určení vlastnictví nemohou v dalším řízení opětovně nastolit otázku posuzování vlastnického práva na základě shodného skutkového základu, jaký byl uplatněn v původním řízení, neboť by šlo o věc pravomocně rozhodnutou. Výrok původního pravomocného rozhodnutí je totiž ve smyslu ustanovení § 159a odst. 1 o.s.ř. závazný nejen pro účastníky původního řízení, ale i pro jejich právní nástupce, tedy i pro dědice zůstavitele, mezi něž patří i stěžovatelka (viz Drápal, Bureš a kol: Občanský soudní řád I., Komentář, 1 vydání 2009, str. 1095).

Ústavní soud souhlasí s názorem stěžovatelky, že absolutně neplatný právní úkon nemá právní následky, a to ani tehdy, kdy bylo na jeho základě kladně rozhodnuto o vkladu do katastru nemovitostí. Jak však uvedl odvolací soud v odůvodnění napadeného usnesení, uvedené platí pouze za předpokladu, že nebylo pravomocně rozhodnuto o určení vlastnického práva k takto převáděným nemovitostem s účinky závaznosti výroku rozhodnutí ve smyslu § 159a o.s.ř.

Lze tedy uzavřít, že obecné soudy postupovaly při vydání napadených rozhodnutí ústavně konformním způsobem, tj. v souladu s příslušnou právní úpravou i konstantní soudní judikaturou, na niž odvolací soud i soud dovolací patřičně odkázaly. Byť usnesení soudu prvního stupně je odůvodněno velmi stručně, odvolací soud své rozhodnutí odůvodnil řádně a vyčerpávajícím způsobem, přičemž se neopomněl vypořádat s uplatněnými námitkami, z nichž některé jsou obsaženy i v ústavní stížnosti. Napadenými rozhodnutími tedy nedošlo k porušení práv chráněných článkem 36 a násl. Listiny a v konečném důsledku nemohlo být zasaženo ani do tvrzeného vlastnického práva stěžovatelky.

Vzhledem k výše uvedenému Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako zjevně neopodstatněnou.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 1. prosince 2011

Jiří Nykodým, v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru