Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 2649/11 #1Usnesení ÚS ze dne 10.11.2011

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - KS Plzeň
SOUD - OS Domažlice
Soudce zpravodajNykodým Jiří
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříkdružstvo/bytové
legitimace/aktivní
společenství vlastníků jednotek
EcliECLI:CZ:US:2011:2.US.2649.11.1
Datum podání07.09.2011
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

40/1964 Sb., § 20

72/1994 Sb., § 9, § 9a, § 10


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 2649/11 ze dne 10. 11. 2011

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti stěžovatelky N. B., zastoupené JUDr. Zdeňkem Stárkem, advokátem, se sídlem Františkánská 7, 301 12 Plzeň, směřující proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 5. března 2009, č. j. 13 Co 85/2009-349, a rozsudku Okresního soudu v Domažlicích ze dne 7. listopadu 2008, č. j. 6 C 39/2005-301, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

1. Stěžovatelka se podanou ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno právo na spravedlivý proces vyplývající z Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

2. Okresní soud v Domažlicích rozsudkem ze dne 7. listopadu 2008, č. j. 6 C 39/2005-301, žalované (stěžovatelce) uložil zaplatit žalobci (Stavebnímu bytovému družstvu Domažlice) částku 60.656 Kč s příslušenstvím podrobně specifikovaným ve výroku I. rozsudku a rozhodl o nákladech řízení.

3. K odvolání žalované Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 5. března 2009, č. j. 13 Co 85/2009-349, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Žalobce se po žalované domáhal zaplacení výše uvedené částky z důvodu neuhrazených plateb spojených s užíváním bytu ve vlastnictví žalované. Soudy obou stupňů postavily svá vyhovující rozhodnutí shodně na závěru, že žalobce byl aktivně legitimován k podání žaloby jednak z titulu výkonu funkce správce, kdy žalobce v režimu § 9 odst. 10 zákona č. 72/1994 Sb., kterým se upravují některé spoluvlastnické vztahy k budovám a některé vlastnické vztahy k bytům a nebytovým prostorům a doplňují některé zákony (dále jen "zákon o vlastnictví bytů"), plní funkci orgánů společenství vlastníků jednotek až do doby zvolení orgánů společenství s tím, že je oprávněn vymáhat od vlastníků jednotek jimi nezaplacené náklady spojené se správou domu a pozemku a jednak s ohledem na skutečnost, že žalobce za žalovanou uhradil náklady za služby, které žalovaná spotřebovala (a které jsou předmětem žaloby), a oprávněně se tak domáhá jejich zaplacení od žalované, neboť tak plnil povinnost, která byla uložena žalované.

4. Následné dovolání žalované, jehož zrušení se ovšem stěžovatelka v ústavní stížnosti nedomáhá, pak bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 28. června 201, č. j. 22 Cdo 3216/2009-382, odmítnuto jako nepřípustné. Nejvyšší soud konstatoval, že dovolání neobsahovalo žádné skutečnosti, které by mohly zakládat přípustnost dovolání pro řešení otázky zásadního právního významu.

II.

5. Stěžovatelka v poměrně stručně formulované ústavní stížnosti namítá porušení práva na spravedlivý proces, jehož se měly dopustit obecné soudy (Okresní soud v Domažlicích a Krajský soud v Plzni) tím, že se řádně nevypořádaly s námitkami stěžovatelky způsobilými založit opačné rozhodnutí ve věci. Jedná se zejména o námitku, že žalobce se prohlašuje za osobu plnící funkci orgánů Společenství vlastníků bytových jednotek (dále jen "Společenství"), ale fakticky jménem tohoto Společenství nejedná, nýbrž jedná výhradně svým jménem a ve svůj prospěch. Stěžovatelka vyslovuje přesvědčení, že žalobce je podle § 20 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, statutárním orgánem a jeho právní úkony jsou přímo právními úkony právnické osoby, k nimž je oprávněn na základě § 9 a § 9a zákona o vlastnictví bytů.

III.

6. Ústavní soud předesílá, že ústavní stížnost, přestože nesměřuje proti rozhodnutí Nejvyššího soudu, je podána včas, a to s ohledem na znění § 72 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), podle něhož platí, že pokud byl mimořádný opravný prostředek orgánem, který o něm rozhoduje, odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, lze podat ústavní stížnost proti předchozímu rozhodnutí o procesním prostředku k ochraně práva, které bylo mimořádným opravným prostředkem napadeno, ve lhůtě 60 dnů od doručení takového rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku.

7. Ústavní soud úvodem připomíná, že zákon o Ústavním soudu rozeznává v § 43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhů návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, případně ve spisu obecného soudu. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení kontradiktorního.

8. Stěžovatelka v ústavní stížnosti velice stručně, v podstatě bez jakékoliv významné argumentace, natož pak argumentace ústavněprávní, pouze opakuje svoje stanoviska, která uplatňovala již v řízení před obecnými soudy, přičemž její hlavní námitka spočívá v tom, že obecné soudy se nevypořádaly s tím, jaké postavení má žalobce a zda byl vůbec oprávněn k podání žaloby svým jménem. Takto pojatá ústavní stížnost staví Ústavní soud do pozice další instance v systému všeobecného soudnictví, která mu nepřísluší. Ústavní soud již v řadě případů judikoval, že mu nepřísluší přehodnocovat skutkové a právní závěry obecných soudů. Rovněž výklad jiných než ústavních předpisů i jejich aplikace při řešení konkrétních případů jsou samostatnou záležitostí obecných soudů. Skutečnost, že soud vyslovil právní názor, s nímž se stěžovatelka neztotožňuje, nezakládá sama o sobě odůvodněnost ústavní stížnosti. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda právní závěry obecných soudů jsou ústavně konformní, nebo zda jejich uplatnění představuje zásah orgánu veřejné moci, kterým bylo porušeno některé z ústavně zaručených základních práv nebo svobod.

9. Z ústavní stížností napadených rozhodnutí navíc jednoznačně vyplývá, že obecné soudy ve svých rozhodnutích postavení žalobce ozřejmily, když konstatovaly, že jeho aktivní legitimace (tedy legitimace Stavebního bytového družstva Domažlice jako správce domu, plnícího současně funkci orgánu Společenství), vyplývá z § 9 odst. 10 zákona o vlastnictví bytů.

10. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud nezjistil, že by v daném případě došlo k porušení ústavním pořádkem garantovaných práv stěžovatelky, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 10. 11. 2011

Jiří Nykodým, v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru