Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 2647/15 #1Usnesení ÚS ze dne 10.11.2015

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - KS Brno
SOUD - OS Znojmo
Soudce zpravodajZemánek Jiří
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /opomenuté důkazy a jiné vady dokazování
Věcný rejstříkDokazování
důkaz/volné hodnocení
odůvodnění
Skutková podstata trestného činu
trestný čin/ublížení na zdraví
EcliECLI:CZ:US:2015:2.US.2647.15.1
Datum podání31.08.2015
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 125, § 2 odst.5, § 2 odst.6

40/2009 Sb., § 145, § 358


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 2647/15 ze dne 10. 11. 2015

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti stěžovatele L. K., zastoupeného JUDr. Tomášem Radou, Ph.D., advokátem, se sídlem Hlinky 118, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 6 Tdo 436/2015-24 ze dne 22. 4. 2015, usnesení Krajského soudu v Brně č. j. 8 To 456/2014-248 ze dne 11. 11. 2014 a rozsudku Okresního soudu ve Znojmě č. j. 1 T 104/2014-230 ze dne 9. 9. 2014, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 31. 8. 2015, která splňuje formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavní práva zaručená čl. 8 odst. 1, čl. 36 a čl. 40 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), ve spojení s čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava").

Z obsahu ústavní stížnosti a připojených listin se podává, že napadeným rozsudkem Okresního soudu ve Znojmě byl stěžovatel uznán vinným zločinem těžkého ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. z."), ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. z., a přečinem výtržnictví podle § 358 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. z. Za to byl podle § 145 odst. 1 tr. z. za použití § 43 odst. 1 tr. z. odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří let, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1, § 82 odst. 1 a § 84 tr. z. podmíněně odložen na zkušební dobu čtyř let s tím, že nad stěžovatelem byl vysloven dohled. Dále mu byla podle § 228 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. ř."), uložena povinnost k náhradě způsobené škody.

Uvedených trestných činů se stěžovatel dle skutkových zjištění dopustil tím, že na parkovišti před budovou mateřské školy fyzicky napadl poškozeného Pavla K. (jedná se o pseudonym) tak, že k němu přistoupil v okamžiku, kdy vystoupil z vozu, začal na něho křičet a dvakrát jej prudce udeřil pěstí do obličeje, v důsledku čehož poškozený upadl na kapotu svého vozu a svezl se po ní až na zem do předklonu. V této poloze jej stěžovatel prudce jednou kopl nohou do obličejové části do oblasti pravého oka, čímž mu způsobil zlomeninu v oblasti horní čelisti a lícní kosti vpravo, vpáčenou zlomeninu spodiny pravé očnice s výhřezem tukové tkáně, což si vyžádalo ošetření v nemocnici včetně operačního zákroku s následnou dobou léčení od 16. 10. 2013 do 8. 11. 2013 a omezení obvyklého způsobu života.

Odvolání stěžovatele bylo napadeným usnesením Krajského soudu v Brně podle § 256 tr. ř. zamítnuto.

Stěžovatel podal proti rozhodnutí odvolacího soudu dovolání, v němž uplatnil dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání dalším napadeným usnesením podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné.

Stěžovatel v ústavní stížnosti rekapituluje průběh řízení a poukazuje na obecné zásady spravedlivého procesu zdůrazňované v judikatuře Ústavního soudu, které byly dle jeho názoru napadenými rozhodnutími porušeny. Má za to, že soud prvního stupně zjistil skutkový stav věci nesprávně, neboť jeho zjištění, že poškozeného napadl dvěma údery pěstí do obličeje a následným kopem do obličeje, nemá podklad v provedených důkazech. Stěžovatel rozebírá jednotlivé důkazy a zpochybňuje jejich relevanci, přičemž namítá, že pokud byl závěr o vině založen na výpovědi poškozeného, tato je účelová a rozporná. Krajský soud dle jeho názoru překvapivě zamítl odvolání, přičemž své rozhodnutí řádně neodůvodnil a odkázal pouze na závěry soudu prvního stupně, aniž by vzal v potaz námitky stěžovatele, čímž také porušil právo na spravedlivý proces. Oba soudy zcela opomenuly hodnotit úmysl jako obligatorní znak trestného činu, jímž byl stěžovatel uznán vinným. Jejich rozhodnutí je i v tomto ohledu nepřezkoumatelné a spočívá na libovůli, přičemž tuto vadu neodstranil ani Nejvyšší soud, čímž se zachoval formalisticky a vybočil ze smyslu a logiky dovolání. Nadto tím, že rozhodl o odmítnutí dovolání pro jeho zjevnou neopodstatněnost, ač pro to nebyly splněny podmínky, nezákonně stěžovateli odejmul právo na projednání věci při veřejném a ústním zasedání. I v rozhodnutí dovolacího soudu stěžovatel postrádá řádné odůvodnění toho, v čem jsou spatřovány důvody pro odmítnutí dovolání. Konstatuje, že je nepřípustné, aby stěžovatel byl omezen na osobní svobodě rozhodnutími, která spočívají na nesprávném a neúplném odůvodnění, což mohlo a pravděpodobně mělo za následek chybnou právní kvalifikaci skutků a disproporci v uloženém trestu.

Ústavní soud předesílá, že zákon o Ústavním soudu v ustanovení § 43 odst. 2 přiznává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit přijatelnost návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možné rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti.

Po zvážení stížnostních námitek a obsahu napadených rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud opakovaně zdůrazňuje, že ochrana právům - v oblasti trestního soudnictví vymezená jeho účelem, tj. požadavkem náležitého zjištění trestných činů a podle zákona spravedlivého potrestání jejich pachatelů - je ústavně svěřena soudům v rámci obecného soudnictví, jimž je současně uloženo, aby při výkonu spravedlnosti postupovaly zákonem stanoveným způsobem. Ústavnímu soudu nepřísluší přezkoumávat rozhodnutí soudů o vině pachatele trestného činu z hlediska jejich zákonnosti či dokonce správnosti ani v tomto směru není oprávněn přehodnocovat důkazy soudy provedené. Je nicméně oprávněn posoudit, zda postup soudů nevybočil v konkrétním případě z ústavních mezí a zda nebyly takovým vybočením porušeny stěžovatelovy základní práva a svobody. K porušení těchto práv a následnému zásahu Ústavního soudu by došlo tehdy, pokud by právní závěry obsažené v napadených rozhodnutích byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, anebo z nich v žádné možné interpretaci nevyplývaly [srov. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. 6. 1995 (N 34/3 SbNU 257)], popřípadě byla-li by skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy [srov. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 166/95 ze dne 30. 11. 1995 (N 79/4 SbNU 255)].

Z uvedených východisek a mezí přezkumné činnosti Ústavního soudu je nutno vycházet i v nyní posuzované věci, v souvislosti s přezkoumáním námitek, jež směřují do způsobu, jakým soudy hodnotily důkazy a k jakým skutkovým a právním závěrům dospěly. Jedná se o obdobnou argumentaci, jíž se z podnětu stěžovatelem podaných opravných prostředků zabýval nejen soud odvolací, ale i soud dovolací, a která nebyla shledána důvodnou. Ani Ústavní soud přitom nezjistil v postupu soudů žádnou vadu dosahující ústavněprávní roviny.

Z hlediska zjišťování skutkového stavu totiž nelze soudům vytknout pochybení, které by současně znamenalo zásah do základních práv stěžovatele. Soud prvního stupně si provedenými důkazy vytvořil dostatečný skutkový základ pro své rozhodnutí. V tomto směru stěžovatel ostatně ani žádné námitky nevznáší. Patřičnou pozornost soud věnoval i hodnocení důkazů, přičemž podrobně popsal, v důsledku jakých úvah jim přikládal důkazní sílu k prokázání viny stěžovatele. Odvolací soud, který na základě odvolání stěžovatele přezkoumával zákonnost a odůvodněnost rozsudku soudu prvního stupně i správnost jeho postupu v řízení, se s jeho skutkovými závěry ztotožnil, přičemž se přiměřeně vypořádal i s námitkami uplatněnými v odvolání. Za situace, kdy stěžovatel přiznal pouze dvě facky, které uštědřil poškozenému za jeho údajné předchozí urážky na adresu přítelkyně, soudy vyšly z výpovědi poškozeného, který popsal brutální způsob, jakým ho stěžovatel bezdůvodně napadl. Nelze však přisvědčit stěžovateli v tom, že to byl jediný usvědčující důkaz, a že poškozený vypovídal účelově. V podstatě ve shodě s tvrzením poškozeného totiž vypovídala svědkyně, která byla incidentu přítomna, přičemž i další svědkyně, která sledovala incident zpovzdálí, potvrdila značnou brutalitu útoku stěžovatele na poškozeného. Soudy přitom neměly pochybnosti o věrohodnosti výpovědí těchto svědkyň, které neměly k poškozenému ani ke stěžovateli žádný vztah. V neprospěch stěžovatele ostatně vypovídala i jeho tehdejší přítelkyně, které se stěžovatel o ataku na poškozeného svěřil, přičemž průběh napadení jí popsal odlišně od později uplatněné obhajoby. Způsobu útoku, jak jej popsali poškozený i svědkyně, pak odpovídají i závěry lékařských zpráv a znaleckého posudku, z něhož je zřejmé, že mechanismus vzniku zjištěných zranění odpovídá tvrzení poškozeného o způsobu jeho napadení. Skutkové závěry, k nimž oba soudy dospěly a které vyjádřily v odůvodnění svých rozhodnutí, jsou logické, přesvědčivé a vnitřně konzistentní, takže je zřejmé, že nejde o rozhodnutí svévolná či extrémně vybočující z ustálené rozhodovací praxe.

Jestliže soudy obou stupňů po řádném vyhodnocení na rozdíl od stěžovatele nepochybovaly o tom, že jeho jednání naplňuje všechny znaky zločinu těžkého ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1 tr. z. ve stádiu pokusu, a současně znaky přečinu výtržnictví podle § 358 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. z., Ústavní soud neshledal důvod, aby jejich závěry přehodnocoval.

Byť si lze samozřejmě představit i preciznější odůvodnění obou rozhodnutí stran naplnění subjektivní stránky zločinu ublížení na zdraví, hlediska upravená v § 125 odst. 1 a § 134 odst. 2 tr. ř. (která vyžadují, aby soud stručně vyložil, které skutečnosti vzal za prokázané, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se řídil při hodnocení provedených důkazů, jak se vypořádal s obhajobou, proč nevyhověl návrhům na provedení dalších důkazů a jakými právními úvahami se řídil, když posuzoval zjištěný skutkový stav podle příslušných ustanovení trestního zákona) obě napadená rozhodnutí splňují.

Ve vztahu k námitce směřující proti odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu je vhodné připomenout, že soudům adresovaný závazek, plynoucí z práva na spravedlivý proces, promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí, "nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument". Toto stanovisko zastává i Evropský soud pro lidská práva (srov. jeho rozhodnutí kupříkladu ve věci Van de Hurk proti Nizozemsku ze dne 19. 4. 1994, č. 16034/90, odst. 61, ve věci Ruiz Torija proti Španělsku ze dne 9. 12. 1994, č. 18390/91, odst. 29, ve věci Hiro Balani proti Španělsku ze dne 9. 12. 1994, č. 18064/91, odst. 27, a ve věci Higginsová a další proti Francii ze dne 19. 2. 1998, č. 20124/92, odst. 42). Podle rozsudku ve věci Helle proti Finsku (ze dne 19. 12. 1997, č. 20772/92, odst. 59 - 60) se odvolací soud při zamítnutí odvolání může omezit i na převzetí odůvodnění nižšího soudu. V rozporu s tím tedy není, jestliže Krajský soud v Brně na některé odvolací námitky stěžovatele reagoval explicitním příklonem ke skutkovým a právním závěrům soudu prvního stupně, s nimiž se ztotožnil.

Stejné argumenty jako v ústavní stížnosti stěžovatel uplatnil i v mimořádném opravném prostředku a Nejvyšší soud se jimi zabýval, byť se stěžovatel domnívá, že zvolil formalistický přístup. Ohledně námitek proti nesprávně zjištěnému skutkovému stavu nezjistil extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními, podrobněji se pak zabýval výhradami vůči nesprávnému hmotněprávnímu posouzení skutku, konkrétně proti subjektivní stránce zločinu ublížení na zdraví a naplnění skutkové podstaty přečinu výtržnictví, a své úvahy ve svém rozhodnutí přesvědčivě zdůvodnil. Jestliže z intenzity útoku, zejména z prudkého kopu, a způsobu jeho vedení proti obličejové části poškozeného (do oblasti pravého oka) poté, co poškozený po předchozích dvou úderech pěsti do obličeje již klečel na zemi, vyvodil přinejmenším srozumění stěžovatele s možným následkem ve formě těžkého ublížení na zdraví, nelze ani tomuto jeho řádně odůvodněnému závěru z ústavního hlediska cokoli vytknout. Pokud za této situace rozhodl o odmítnutí dovolání pro jeho zjevnou neopodstatněnost, nebyl povinen ve věci nařizovat veřejné zasedání (srov. ustanovení § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.

Stěžovatelova argumentace tedy Ústavní soud nevede k závěru, že by napadenými rozhodnutími bylo porušeno jeho základní právo na soudní ochranu a spravedlivý proces dle čl. 36 a násl. Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy či další tvrzená práva. Postup soudů je proto nutno považovat za výraz nezávislého soudního rozhodování, do něhož Ústavní soud není oprávněn zasahovat.

Ústavní soud s ohledem na výše uvedené postupoval podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako zjevně neopodstatněnou.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 10. listopadu 2015

Radovan Suchánek, v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru