Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 2640/19 #1Usnesení ÚS ze dne 14.10.2019

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - KS Brno
Soudce zpravodajŠimáčková Kateřina
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
hospodářská, sociální a kulturní práva/právo na ochranu rodičovství, rodiny a dětí /práva rodičů ve vztahu k dětem
Věcný rejstříkrodiče
rodičovská zodpovědnost
EcliECLI:CZ:US:2019:2.US.2640.19.1
Datum podání12.08.2019
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 32 odst.4

Ostatní dotčené předpisy

89/2012 Sb., § 877


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 2640/19 ze dne 14. 10. 2019

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Ludvíka Davida (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele R. P., zastoupeného JUDr. Danuškou Grygarovou, advokátkou, se sídlem Rožnov pod Radhoštěm, Hážovice 2130, proti rozsudku Krajského soudu v Brně, pobočky ve Zlíně, č. j. 58 Co 87/2019-6175 ze dne 23. 5. 2019, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí

1. Ústavní stížností se podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel domáhá zrušení napadeného rozsudku Krajského soudu v Brně, pobočky ve Zlíně (dále jen "krajský soud"), neboť tvrdí, že jím byla porušena jeho práva podle čl. 10 odst. 2, čl. 36 a čl. 32 odst. 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a podle čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

2. Z ústavní stížnosti, jakož i z napadeného rozhodnutí se podává, že Okresní soud ve Zlíně jako soud prvního stupně svým rozsudkem ze dne 10. 12. 2018 č. j. P 286/2016-5446 zamítl návrh stěžovatele (otce) na nahrazení souhlasu matky k přihlášce a docházce jejich nezletilého dítěte do školní družiny základní školy X (výrok I.), dále zamítl návrhy otce na výkon rozhodnutí označené jako č. 12 ze dne 8. 2. 2018, č. 13 ze dne 22. 2. 2018, č. 14 ze dne 23. 2. 2018, č. 15 ze dne 8. 3. 2018, č. 16 ze dne 12. 3. 2018, č. 17 ze dne 23. 3. 2018, č. 18 ze dne 17. 8. 2018, č. 19 ze dne 29. 8. 2018 a č. 20 ze dne 25. 9. 2018 (výrok II.) a otci uložil povinnost nahradit matce náklady řízení ve výši 800 Kč ve lhůtě do tří dnů od právní moci usnesení k rukám zástupce matky (výrok III). K odvolání účastníků řízení krajský soud napadeným rozhodnutím toto rozhodnutí potvrdil a nad to uložil stěžovateli povinnost uhradit matce náhradu nákladů řízení.

3. Krajský soud se ve svém rozsáhlém rozhodnutí zabýval postupně celou řadou námitek stěžovatele a nad rámec svého rozhodnutí podotkl, že otec ignoruje skutečnosti objasněné mu, a to opakovaně, v nespočtu rozhodnutí soudu prvního stupně, soudu odvolacího i Ústavního soudu.

II.

Argumentace stěžovatele

4. Stěžovatel uvádí, že nalézací i odvolací soud se důsledně nezabývaly jeho tvrzeními, že matka a její příbuzní jej při předávání dětí často fyzicky napadají a on musí vyhledat lékařskou pomoc a tím dochází k maření styků dětí s otcem. Odvolací soud údajně nevzal v úvahu matčinu výchovnou patologii. Stěžovatel uvádí, že odvolací soud vyčítá stěžovateli "úřední" vynucování styku, tedy snahu o dodržování soudního rozhodnutí jako zákonného a civilizovaného způsobu řešení sporů. Pole stěžovatele došlo i k porušení rovnosti stran ve sporu, když soudy obou stupňů berou za prokázané tvrzení matky a nepřipouští důkazy stěžovatele předložené buď formou fotografií, nebo videozáznamů, které byly přichystány k provedení jak ve spisu, tak u stěžovatele, který žádal jejich provedení. Okresní soud se pak nezabýval všemi předloženými návrhy na výkony rozhodnutí jednotlivě a věc tak byla bagatelizována a tím i ovlivněno další řízení ve věci odvolacím soudem.

5. Stěžovatel se domnívá, že odvolací soud postupoval nepředvídatelně. Stěžovatel namítá, že přiznaná výše nákladů řízení je nižší, než kolik stěžovatel za právní zastoupení a hotové výdaje vynaložil. Stěžovatel se cítí bezmocný a zklamaný bezprávím, jež mu bylo způsobeno.

III.

Procesní předpoklady projednání ústavní stížnosti

6. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady projednání ústavní stížnosti. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel splňuje § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.

IV.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

7. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), a vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, superrevizní instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto je nutno vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady).

8. Ústavní soud konstatuje, že ústavní stížnost spočívá jen v polemice s právními a skutkovými závěry rozhodnutí obecných soudů. Takto pojatá ústavní stížnost staví Ústavní soud do pozice třetí instance v systému všeobecného soudnictví, která mu však podle čl. 83 Ústavy zjevně nepřísluší. Stejně tak skutečnost, že soudy vyslovily právní názor, s nímž se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti.

9. Ústavní stížnost zcela postrádá ústavněprávní argumentaci - ze všech napadených rozhodnutí jednoznačně vyplývá, že ústavní práva stěžovatele zjevně porušena nebyla. Obecné soudy se pečlivě vypořádaly s námitkami stěžovatele a postupovaly v souladu s jeho procesními a rodičovskými právy; odůvodnění napadených rozhodnutí splňují ústavněprávní požadavky. Je z nich patrné, na základě jakých důkazů a úvah obecné soudy dospěly ke svým skutkovým a právním závěrům, jsou přesvědčivá, racionální, logická a vyčerpávající, což je s ohledem na množství procesních obstrukcí ze strany stěžovatele mimořádně náročné zajistit. Obecné soudy provedly dostatečné dokazování a umožnily stěžovateli uplatnit své námitky, které řádně vypořádaly - stěžovatel se jen snaží zvrátit výsledek řízení. Skutečnost, že soudy neprovedou všechny navržené důkazy, pokud je shledají nadbytečnými a vysvětlí proč, nemůže být chápána ani jako zásah do práva na spravedlivý proces, ani jako zásah do rovnosti účastníků řízení.

10. Na základě výše uvedených důvodů proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 14. října 2019

Vojtěch Šimíček, v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru