Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 2640/16 #2Usnesení ÚS ze dne 23.05.2017

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelOBEC / ZASTUPITELSTVO OBCE - Vsetín
Dotčený orgánSOUD - VS Olomouc
SOUD - NS
Soudce zpravodajŠimíček Vojtěch
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
odmítnuto pro nepřípustnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /právo na přístup k soudu a jeho ochranu, zákaz odepření spravedlnosti
procesní otázky řízení před Ústavním soud... více
Věcný rejstříkdovolání/přípustnost
soud/odnětí/přikázání věci
EcliECLI:CZ:US:2017:2.US.2640.16.2
Datum podání08.08.2016
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

99/1963 Sb., § 221 odst.2, § 226, § 243g


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 2640/16 ze dne 23. 5. 2017

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (zpravodaj) a Ludvíka Davida ve věci ústavní stížnosti Města Vsetín, se sídlem Svárov 1080, Vsetín, zastoupeného Mgr. Alešem Gnidou, advokátem se sídlem Smetanova 841, Vsetín, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 23. 6. 2015, č. j. 1 Co 76/2015-644, a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 5. 2016, č. j. 30 Cdo 5292/2015-770, za účasti Vrchního soudu v Olomouci a Nejvyššího soudu jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

1. Stěžovatel se podanou ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů s tvrzením o porušení práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a práva nebýt odňat svému zákonnému soudci podle čl. 38 odst. 1 věta první Listiny.

2. Vrchní soud v Olomouci jako soud odvolací napadeným usnesením zrušil rozhodnutí soudu prvního stupně a věc mu vrátil k dalšímu řízení (výrok I.) a nařídil, aby v dalším řízení věc projednal a rozhodl o ní jiný soudce (výrok II.). Nejvyšší soud pak napadeným usnesením odmítl dovolání, jež bylo proti tomuto rozhodnutí odvolacího soudu podáno.

3. Proti těmto rozhodnutím uplatňuje stěžovatel několik námitek. V prvé řadě stěžovatel tvrdí, že odmítnutím dovolání došlo k odepření spravedlnosti, neboť pro takový postup nebyly splněny podmínky.

4. Dále stěžovatel namítá, že zpráva Veřejné ochránkyně práv, o jejíž použitelnosti jakožto důkazního prostředku byl v řízení veden spor, nemůže být jako důkaz použita. Vrchní soud v Olomouci nesprávně a protiústavně zastává právní názor, podle něhož tato zpráva jako důkazní prostředek být využita může. Zároveň stěžovatel zdůrazňuje, že jednáním a výroky některých představitelů města nebylo zasaženo do osobnostních práv žalobců a že tato jednání a tyto výroky v každém případě nejsou Městu Vsetín přičitatelné.

5. Tyto námitky ovšem není třeba blíže rekapitulovat, neboť - jak plyne z následujícího textu - nejsou v této fázi řízení před obecnými soudy přípustné.

6. Konečně pak stěžovatel uvádí, že výrokem II. usnesení Vrchního soudu v Olomouci bylo porušeno jeho právo na zákonného soudce. Stěžovatel uvádí, že i podle dovolacího soudu bylo důvodem pro postup podle § 221 odst. 2 o. s. ř. nerespektování závazného právního názoru odvolacího soudu, podle něhož bylo jednání stěžovatele porušením osobnostních práv žalobců. Podle stěžovatele se však poté, co byl soud prvního stupně zavázán tímto právním názorem, významně změnil skutkový stav věci - soud prvního stupně totiž zprávu Veřejné ochránkyně práv vyhodnotil jako nepřípustný důkaz. K přípustnosti tohoto důkazu se přitom odvolací soud poprvé vyslovil až v napadeném usnesení. Dále stěžovatel zdůrazňuje, že podle jeho názoru soud prvního stupně skutkový stav zjistil řádně a nedopustil se žádných pochybení, které by odůvodňovaly postup odvolacího soudu.

7. Bližší obsah napadených rozhodnutí, jakož i průběh řízení, které jejich vydání předcházelo, netřeba podrobněji rekapitulovat, neboť jak stěžovaná rozhodnutí, tak průběh procesu jsou účastníkům řízení známy.

II.

8. Ústavní soud konstatuje, že ústavní stížnost byla podána včas osobou oprávněnou a řádně zastoupenou. K jejímu projednání je Ústavní soud příslušný; jedná se však o návrh pouze částečně přípustný.

9. Stěžovatel ve svém návrhu explicitně uvedl, že ústavní stížností napadá v záhlaví označená rozhodnutí v plném rozsahu, tedy včetně kasačního výroku usnesení Vrchního soudu v Olomouci (výrok I. tohoto rozhodnutí). Ústavní stížnost směřující proti kasačnímu rozhodnutí či výroku je však podle ustálené judikatury Ústavního soudu zásadně nepřípustná; řízení ve věci samé totiž ještě pravomocně neskončilo a účastníci řízení tedy v jeho rámci může uplatnit všechny procesní prostředky, jež mají k dispozici. Pokud by se proto za této procesní situace Ústavní soud zabýval touto částí ústavní stížnosti věcně, porušil by často traktovanou zásadu subsidiarity ústavní stížnosti ve vztahu k ostatním prostředkům ochrany práva, využitelných v řízení před obecnými soudy (k tomu v obdobné situaci srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 2766/14 ze dne 1. 12. 2015, odst. 45.).

III.

10. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že v rozsahu, v němž je přípustná, je návrhem zjevně neopodstatněným ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.

11. Z věcného hlediska ústavní stížnost nastoluje dva relativně nezávislé problémy. Stěžovatel jednak napadá usnesení Nejvyššího soudu s tvrzením, že odmítnutím dovolání došlo k odepření spravedlnosti (denegatio iustitiae). Dále stěžovatel tvrdí, že výrok II. napadeného usnesení Vrchního soudu v Olomouci porušuje jeho právo na zákonného soudce, neboť nebyly splněny podmínky pro přikázání věci jinému samosoudci.

12. Ve vztahu k napadenému usnesení dovolacího soudu uvádí Ústavní soud následující. Vzhledem k tomu, že Nejvyšší soud odmítl napadeným rozhodnutím dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu jako nepřípustné, bylo nutno se ústavní stížností zabývat z hlediska tvrzeného porušení práva na soudní ochranu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny a ustanovení čl. 6 odst. 1 Úmluvy; to však nikoliv z hlediska porušení subjektivního práva hmotného, nýbrž pro denegatio iustitiae (odepření spravedlnosti).

13. Nejprve je vhodné uvést, že samotná existence dovolání jako mimořádného opravného prostředku v řízení občanskoprávním nepožívá ústavněprávní ochrany; jinými slovy není povinností státu, aby takový prostředek ochrany práv do svého právního řádu začlenil. To však samozřejmě nezbavuje soud povinnosti interpretovat a aplikovat podmínky připuštění tohoto prostředku, pokud jej stát ve svém zákonodárství vytvořil, tak, aby dodržel maximy práva na spravedlivý proces.

14. Ústavní soud v tomto rozsahu napadené rozhodnutí přezkoumal a dospěl k závěru, že Nejvyšší soud v něm posoudil nepřípustnost dovolání způsobem, který neporušuje základní práva stěžovatele. Nejvyšší soud totiž konstatoval, že stěžovatel formuloval několik námitek, které v obecné rovině byly způsobilé založit přípustnost dovolání (namítaný rozpor rozhodnutí odvolacího soudu s judikaturou soudu dovolacího). Zároveň však Nejvyšší soud dostatečným a ústavně konformním způsobem vyložil svůj právní názor, podle něhož rozhodnutí odvolacího soudu nebylo s citovanými rozhodnutími Nejvyššího soudu v rozporu. Za tohoto stavu nemá Ústavní soud proti postupu Nejvyššího soudu ústavněprávních výhrad.

15. Napadené usnesení Nejvyššího soudu je tudíž dle názoru Ústavního soudu nejen ústavně konformní, nýbrž i zcela souladné s postavením Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, jehož úkolem je primárně sjednocování judikatury a nikoliv individuální přezkum všech rozhodnutí odvolacích soudů.

16. Dále Ústavní soud přistoupil k přezkumu výroku II. Vrchního soudu v Olomouci, jímž bylo nařízeno, aby v dalším řízení před soudem prvního stupně věc projednal a rozhodl o ní jiný samosoudce.

17. Jak již Ústavní soud uvedl, zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti může plynout i z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu. Tak je tomu i v této věci. Přestože stěžovatelem vznesené námitky nepochybně mají ústavněprávní rozměr, pohyboval se Nejvyšší soud při svém postupu v "mantinelech" vymezených bohatou nálezovou judikaturou Ústavního soudu.

18. Dle konstantní judikatury Ústavního soudu představuje právo na zákonného soudce jednu ze základních záruk nezávislého a nestranného rozhodování v právním státě a podmínku řádného výkonu té části veřejné moci, která byla soudům svěřena Ústavou [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 232/95 ze dne 22. 2. 1996 (N 15/5 SbNU 101), nález sp. zn. I. ÚS 1922/09 ze dne 7. 9. 2009 (N 196/54 SbNU 411), nález sp. zn. II. ÚS 2317/11 ze dne 24. 1. 2012 (N 19/64 SbNU 187), nález sp. zn. II. ÚS 2766/14 ze dne 1. 12. 2015].

19. Prvotním, byť nikoliv jediným, účelem práva na zákonného soudce je vyloučit svévolnou manipulaci při přidělování věcí jednotlivým soudcům, tj. zajistit nestranné rozhodování nezávislým soudcem. Ústavní imperativ, že nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci, zakotvený v čl. 38 odst. 1 Listiny, proto nejen dotváří a upevňuje soudcovskou nezávislost, ale také představuje pro každého účastníka řízení stejně cennou záruku, že k rozhodnutí jeho věci jsou povolávány soudy a soudci podle předem daných zásad (procesních pravidel) tak, aby byla zachována zásada pevného přidělování soudní agendy a aby byl vyloučen výběr soudů a soudců ad hoc. Ústavní princip zákonného soudce nelze obcházet, byť by důvody k tomu byly jakékoliv [nález sp. zn. II. ÚS 1009/08 ze dne 8. 1. 2009 (N 6/52 SbNU 57), nález sp. zn. II. ÚS 2317/11 ze dne 24. 1. 2012 (N 19/64 SbNU 187)].

20. Záruky spojené s právem na zákonného soudce se upínají v prvé řadě ke způsobu určení soudce, který bude tu kterou věc rozhodovat, avšak zahrnují rovněž výslovný zákaz odnětí věci takto určenému soudci, z čehož vyplývá, že v konkrétní věci by měl rozhodovat, nebrání-li tomu závažné objektivní důvody, vždy jeden a týž soudce. Jinými slovy řečeno, ústavní garance se vztahují jak na způsob ustavení senátu či samosoudce, který bude ve věci účastníka rozhodovat, tak na stabilitu obsazení soudu, projevující se zákazem svévolné změny v jeho složení (nález sp. zn. II. ÚS 2766/14 ze dne 1. 12. 2015).

21. Tento princip se však neuplatňuje absolutně v tom smyslu, že by za všech okolností bylo nutné trvat na projednání věci soudcem, resp. soudem určeným podle zákonných pravidel nastíněných v předchozích odstavcích, pokud by to znamenalo porušení či pravděpodobné porušení jiných významných zásad spravedlivého procesu (zejména zásady nestrannosti a nezávislosti soudce) nebo pokud by to zpochybňovalo celkovou zákonnost řízení a objektivitu meritorního rozhodnutí. Právě z tohoto důvodu soudní řády řád zakotvují právní instituty, které umožňují odnětí věci původnímu zákonnému soudci (srov. § 262 trestního řádu či § 221 odst. 2 občanského soudního řádu, podle něhož postupoval Vrchní soud v Olomouci v projednávané věci).

22. S ohledem na skutečnost, že tato opatření představují výjimku z obecného pravidla nezměnitelnosti rozhodovacího tělesa, musejí být vykládána restriktivním způsobem (k obdobnému institutu v případě trestního řízení dle ustanovení § 262 trestního řádu viz např. nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 3780/13 ze dne 11. 11. 2014, z něhož zejména plyne, že "pokud odvolací soud aplikuje § 262 trestního řádu z důvodu opakovaného nerespektování jeho závazných pokynů stran odlišného hodnocení skutkového stavu soudem I. stupně, je možno tento postup považovat za opodstatněný tehdy, jestliže byly pokyny dostatečně konkrétní a vyplývalo z nich, že soud nedostál požadavku hodnotit důkazy logicky správně a v souladu s jejich obsahem, jednotlivě a ve vzájemných souvislostech").

23. Zároveň ovšem nelze přehlížet, že smyslem ustanovení § 221 odst. 2 o. s. ř. je především "odblokovat" řízení zatížené neschopností soudu prvního stupně uzavřít věc zákonným způsobem. Tomuto účelu slouží jak možnost odejmout věc soudci z důvodu nerespektování právního názoru, tak z důvodu existence závažných vad řízení (srov. nález sp. zn. IV. ÚS 956/09 ze dne 22. 10. 2009, N 225/55 SbNU 105). Prostřednictvím možnosti odejmutí věci původnímu soudci se tak realizuje právo na soudní ochranu (věc bude možno skončit) a brání vzniku průtahů v řízení. Vždy však musí jít o mimořádný krok odůvodněný vysokou pravděpodobností, že v případě ponechání věci současnému soudci tento nebude schopen ukončit řízení způsobem, jejž by mohl být aprobován soudem, který jeho rozhodnutí bude přezkoumávat. V případě pochybností by se soud vždy měl přiklonit k ústavně garantované stabilitě obsazení soudu, a to zejména jedná-li se o přezkum prvního ve věci vydaného rozsudku (srov. nález sp. zn. IV. ÚS 170/08 ze dne 28. 6. 2010, N 128/57 SbNU 577).

24. V projednávané věci se však o nepřípustný či neodůvodněný zásah do práva na zákonného soudce nejednalo. Vrchní soud v Olomouci totiž k postupu podle ustanovení § 221 odst. 2 o. s. ř. přistoupil teprve poté, co samosoudce JUDr. Otakar Pochmon dvakrát nerespektoval závazný právní názor odvolacího soudu (rozsudkem, který byl zrušen napadeným usnesením Vrchního soudu v Olomouci, byla již potřetí zamítnuta žaloba). Vrchní soud - kromě nerespektování jeho závazného právního názoru - soudu prvního stupně vytknul též skutečnost, že během sedmi let ve třech řízeních nebyl schopen řádně zjistit skutkový stav a prováděl pouze kusé dokazování, neodpovídající závažnosti věci.

25. Skutečnost, že odvolací soud k odejmutí věci původnímu samosoudci přistoupil až v případě opakovaného pochybení, je významná hned z několika důvodů. Jak se totiž podává z již citované judikatury Ústavního soudu, institut odejmutí věci soudci má sloužit mj. tomu, aby věc mohla být včas a spravedlivě ukončena. Tento legitimní cíl je ovšem v rámci vyvažování proti sobě stojících hodnot (právo na zákonného soudce a právo na přiměřenou dobu řízení) tím silnější, čím déle řízení trvá - jako např. v projednávané věci v důsledku "procesního ping-pongu". Uvedené platí tím spíše, že vytýkaná opakovaná pochybení (resp. posléze nerespektování závazného právního názoru) se týkala i procesu zjišťování skutkového stavu. Zásah vrchního soudu tudíž přišel ve chvíli, kdy ještě ani nebyl řádně zjištěn skutkový stav, pročež bylo možno legitimně očekávat, že následné spory týkající se rozsahu dokazování a hodnocení důkazů by mohly již tak dlouhé řízení dále prodlužovat.

26. Ústavní soud navíc ověřil, že výhrady Vrchního soudu v Olomouci stran nerespektování závazného právního názoru i stran závažných pochybení při zjišťování skutkového stavu byly v předchozích kasačních rozhodnutích tohoto soudu vyloženy jasně a konkrétně (k tomu srov. nález ze dne 21. 6. 2016 sp. zn. I. ÚS 794/16, bod 45.). Ve svém druhém kasačním rozhodnutí (usnesení ze dne 29. 11. 2012, č. j. 1 Co 76/2012-412) Vrchní soud v Olomouci vymezil, k jakým otázkám má soud prvního stupně doplnit dokazování o důkazy navržené žalobci. Zároveň zcela konkrétně uvedl, v kterých právních otázkách se Krajský soud v Ostravě odchýlil od závazných pokynů obsažených v předchozím kasačním rozhodnutí (mimo jiné zásah do osobnostních práv nezletilých žalobců, možnost zveřejnění omluvy v tisku a zejména způsobilost výroků starosty Čunka zasáhnout do osobnostních práv žalobců).

27. Krajský soud v Ostravě (resp. samosoudce JUDr. Otakar Pochmon) ovšem ani ve svém třetím rozhodnutí některé závazné právní názory odvolacího soudu nerespektoval, ať již jde o způsobilost výroků starosty zasáhnout do osobnostních práv žalobců či o přičitatelnost (k tomu srov. rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. 1. 2015, č. j. 23 C 310/2007-560, zejm. č. l. 601-604) a ani dokazování nedoplnil zcela v rozsahu požadovaném odvolacím soudem. Skutečnost, že soud prvního stupně při svém třetím rozhodování vyhodnotil zprávu veřejného ochránce práv jako nepřípustný důkaz, pak dle Ústavního soudu nelze považovat za "podstatnou změnu skutkového základu", která by ospravedlňovala opakované nerespektování závazného právního názoru.

28. S ohledem na shora uvedené považuje Ústavní soud postup Vrchního soudu v Olomouci podle ustanovení § 221 odst. 2 o. s. ř. za ústavně konformní. Opakované nerespektování právního názoru odvolacího soudu a nedostatečné zjištění skutkového stavu (ve třech po sobě jdoucích řízeních) Krajským soudem v Ostravě totiž vzbuzovalo legitimní obavy, zda je tento soud schopen řízení dokončit v přiměřené době, s respektem k právu účastníků na spravedlivý proces účastníků a v souladu se závazným právním názorem odvolacího soudu.

29. S ohledem na shora uvedené Ústavní soud odmítl ústavní stížnost zčásti jako návrh nepřípustný dle ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu a ve zbylém rozsahu jako návrh zjevně neopodstatněný dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) téhož zákona.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 23. května 2017

Jiří Zemánek v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru