Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 264/96Usnesení ÚS ze dne 11.03.1997

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajBrožová Iva
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost - § 43/2/a)
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /právo na právní pomoc a tlumočníka
Věcný rejstřík
EcliECLI:CZ:US:1997:2.US.264.96
Datum podání02.10.1996

přidejte vlastní popisek

II.ÚS 264/96 ze dne 11. 3. 1997

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

II. ÚS 264/96

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu České republiky

Ústavní soud rozhodl v právní věci stěžovatele A.D., zastoupeného advokátem JUDr. K.S., o ústavní stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 31. 7. 1996, sp. zn. 3 To 170/96, za účasti Krajského soudu v Českých Budějovicích, jako účastníka řízení, takto:

Návrh se odmítá

Odůvodnění:

Stěžovatel se včas uplatněným návrhem domáhal zrušení rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích, sp. zn. 3 To 170/96, ze dne 31. 7. 1996, kterým byl uznán vinným trestným činem porušování předpisů o oběhu zboží ve styku s cizinou podle § 124 odst. 1 a odst. 2 písm. b) tr. zákona, ač ve smyslu ustanovení § 259 odst. 4. písm. b) tr. řádu odvolací soud není oprávněn uznat obžalovaného vinným těžším trestným činem, než jakým ho mohl v napadeném rozsudku uznat vinným soud prvého stupně v souladu s ustanovením § 225 odst. 2 tr. řádu, a ač má odvolací soud uloženou povinnost zrušit napadený rozsudek pro

1

II. ÚS 264/96

podstatné vady řízení, které rozsudku soudu prvého stupně předcházely a které konkrétně spočívaly v porušení ustanovení, jimiž se zabezpečuje právo obhajoby a právo na objasnění věci dle § 258 odst. 1 tr. řádu. Konkrétně uvedl, že v obžalobě okresního státního zástupce v Č.K., ze dne 30. 1. 1995, sp. zn. Zt 1317/94, byla uváděna kvalifikace jen dle odst. 1 § 124 tr. zákona, takže bylo třeba obžalovaného na možnost použití odst. 2 téhož ustanovení tr. zákona upozornit ve smyslu ustanovení § 190 odst. 2 tr. řádu, což se nestalo, a proto také už soud prvého stupně neměl možnost použít ustanovení § 124 odst. 2 tr. zákona jakožto přísnějšího ustanovení zákona. V trestním řízení rovněž nebyly dle stěžovatele řádně zjištěny podmínky trestní odpovědnosti, neboť v rozporu s ustanovením § 105 odst. 2 a § 116 tr. řádu soud neprovedl dokazování ohledně zjištění jeho duševního stavu dvěma znalci psychiatry. Navrhovatel má za to, že uvedeným postupem byl porušen čl. 90 Ústavy ČR a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod.

Krajský soud ve svém vyjádření ze dne 13. 12. 1996 uvedl, že obžalovaný skutečně nebyl při nařízení hlavního líčení upozorněn na možnost odchylného právního posouzení skutku dle § 190 odst. 2 tr. řádu, to však nebránilo tomu, aby okresní soud nemohl s ohledem na ustanovení § 225 odst. 2 tr. řádu obžalovaného uznat vinným trestným činem dle § 124 odst. 1 a 2 písm. b) tr. zákona. Dále krajský soud uvedl, že obžaloba posuzovala skutek dle § 148 odst. 2 tr. zákona, tedy jako trestný čin, na který stanoví trestní zákon trest odnětí svobody v rozmezí na 1 rok až 8 let. V jednočinném souběhu byl žalovaný skutek posuzován rovněž dle § 124 odst. 1 tr. zákona, na který zákon stanoví trest odnětí svobody až na 2 léta nebo peněžitý trest nebo propadnutí věci. Okresní soud kvalifikoval skutek dle § 148 odst. 2 tr. zákona (trest odnětí svobody 1 rok až 8 let) a dle § 124 odst. 1, 2 písm. b) tr. zákona (trest odnětí svobody 1 rok až 5 let). Skutek tedy nebyl posouzen podle přísnějších ustanovení zákona, neboť obžalovanému byl nadále ukládán trest odnětí svobody jako úhrnný dle § 148 odst. 2 tr. zákona. Potřebou zkoumání duševního stavu

2

II. ÚS 264/96

obžalovaného přibráním znalců se krajský soud rovněž zabýval, avšak neshledal ji a ztotožnil se závěry soudu prvého stupně.

Ústavní soud přezkoumal podání stěžovatele včetně připojeného spisu Okresního soudu Krumlov, sp. zn. 1 T 38/95, a dospěl k závěru, že ta část ústavní stížnosti, v níž stěžovatel namítá, že nebyl upozorněn na možnost odchylného právního posouzení skutku není důvodná, i když lze přisvědčit stěžovateli, že došlo k porušení § 225 odst. 2 a § 190 odst. 2 tr. řádu v tom, že stěžovatel nebyl upozorněn na možnost odchylného právního posouzení skutku, a to nejen se zřetelem na skutečnost, že byl řádně zastoupen advokátem, který nevyužil možnosti uvedené pochybení v odvolání vytknout, ale také se zřetelem na konstrukci ustanovení § 225 odst. 2 tr. řádu, dle níž se automaticky s upozorněním dle § 190 odst. 2 tr. řádu jednání neodročují a neposkytují lhůty k přípravě obhajoby, ale naopak se tento postup podmiňuje žádostí obžalovaného. Z uvedených důvodů a dále proto, že z pohledu proběhnuvšího řízení jako celku nedošlo k zásadnímu zásahu do práva na obhajobu ve smyslu čl. 40 odst. 3 Listiny, má Ústavní soud za to, že jde v tomto směru o návrh neopodstatněný. Stručně řečeno, porušení ustanovení § 225 odst. 2 a § 190 odst. 2 tr. řádu v této konkrétní věci a s ohledem na konstrukci § 225 odst. 2 nedosahuje intenzity dosahující stupně protiústavnosti.

Rovněž námitku, že soud neprovedením dokazování ohledně zjištění duševního stavu dvěma znalci psychiatry založil porušení ustanovení § 105 odst. 2 a § 116 tr. řádu považuje Ústavní soud z hlediska ochrany ústavnosti za neopodstatněnou, a to proto, jak již bylo Ústavním soudem opakovaně v předchozích rozhodnutích konstatováno, že není vrcholným orgánem soustavy obecných soudů či třetí instancí v systému všeobecného soudnictví, což dále znamená, že mu nepřísluší přezkoumávat rozsah provedeného dokazování či správnost hodnocení důkazů provedených v trestním řízení před obecnými soudy, ledaže by rozsah provedeného dokazování i hodnocení důkazů ve své podstatě popřely smysl

3

II. ÚS 264/96

a účel procesních ustanovení upravujících dokazování, resp. zásadu zjišťování skutečného stavu věci dle § 2 odst. 5 tr. řádu.

O takovou situaci se však v dané věci zjevně nejedná, neboť zdravotním stavem se oba soudy zabývaly, byť byl vypracován pouze jeden znalecký posudek, avšak za okolností, které nenavozují jednoznačně nutnost postupu dle § 105 odst. 2 a 116 tr. řádu.

Ze všech shora uvedených důvodů Ústavnísoud nedospěl k závěru, že by interpretace aplikovaných ustanovení tr. řádu vybočila z ústavních mezí, proto byla ústavní stížnost dle ustanovení § 43 odst. 1 písm. c) zák. č. 182/1993 Sb. odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný.

Po učení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

JUDr. Iva Brožová

V Brně dne 11. 3. 1997soudkyně Ústavního soudu ČR

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru