Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 2637/14 #1Usnesení ÚS ze dne 23.06.2015

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - MS Praha
Soudce zpravodajSuchánek Radovan
Typ výrokuodmítnuto pro nepřípustnost
Předmět řízení
procesní otázky řízení před Ústavním soudem/přípustnost v řízení o ústavních stížnostech/stížnost proti kasačnímu rozhodnutí
Věcný rejstříkopravný prostředek - řádný
EcliECLI:CZ:US:2015:2.US.2637.14.1
Datum podání08.08.2014
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Ostatní dotčené předpisy

99/1963 Sb., § 175q, § 159a odst.4


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 2637/14 ze dne 23. 6. 2015

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Radovanem Suchánkem ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Radka Červenky, zastoupeného JUDr. Jiřím Matznerem Ph.D., advokátem se sídlem Anny Letenské 34/7, 120 00 Praha 2, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 21. listopadu 2013 č. j. 20 Co 404/2013-331, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 8. srpna 2014, se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, a to pro porušení čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

Ústavní soud zjistil, že žalobce se domáhal na žalovaném (v řízení před Ústavním soudem "stěžovatel") zaplacení 60,000.000,- Kč z titulu náhrady škody, kterou mu měl žalovaný způsobit nabytím části dědictví po otci žalobce Ing. Jiřímu Červenkovi na základě usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 26. listopadu 2001 č. j. D 365/200-160, ačkoliv věděl, že není jeho synem a dědicem ze zákona a tuto skutečnost v dědickém řízení zatajil. Obvodní soud pro Prahu 4 rozhodl ve věci rozsudkem ze dne 5. října 2011 č. j. 28 C 158/2010-129, jímž žalobu zamítl se závěrem, že žalobce se nemůže domáhat vydání dědictví podle § 485 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen "obč. zák."), protože se dědického řízení účastnil. Usnesením ze dne 19. července 2012 č. j. 20 Co 241/2012-198 Městský soud v Praze rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení s pokynem, aby se věcně zabýval žalobou uplatněným nárokem na náhradu škody. Rozsudkem ze dne 22. května 2013 č. j. 28 C 158/2010-290 Obvodní soud pro Prahu 4 žalobu, kterou se žalobce domáhal na žalovaném zaplacení 60,000.000,- Kč zamítl a žalobci uložil povinnost zaplatit žalovanému náklady řízení ve výši 994.850,- Kč. Městský soud v Praze usnesením ze dne 21. listopadu 2013 č. j. 20 Co 404/2013-331 k odvolání žalobce i žalovaného rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.

Uvedené usnesení Městského soudu v Praze napadl žalovaný dovoláním, které Nejvyšší soud usnesením ze dne 12. června 2014 č. j. 25 Cdo 1037/2014-383 jako nepřípustné odmítl.

II.

Dříve, než může Ústavní soud přistoupit k projednání a rozhodnutí věci samé, musí prověřit, zda jsou splněny všechny formální podmínky stanovené pro ústavní stížnost zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").

Ústavní soudnictví a pravomoc Ústavního soudu v individuálních věcech jsou v České republice vybudovány na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených (a kasace pravomocných rozhodnutí), v nichž protiústavnost nelze napravit jiným způsobem, tedy především procesními prostředky, vyplývajícími z příslušných procesních norem upravujících to které řízení či tu kterou materii.

Jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti, jakožto prostředku ochrany ústavně zaručených základních práv nebo svobod, je její subsidiarita. To znamená, že ústavní stížnost lze zpravidla podat pouze tehdy, když navrhovatel ještě před jejím podáním vyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (ust. § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), pokud nejsou dány důvody pro přijetí ústavní stížnosti i bez splnění této podmínky dle ust. § 75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu.

Podle ust. § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu lze ústavní stížnost podat ve lhůtě dvou měsíců od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení.

V souladu s ust. § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (ust. § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu); to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (ust. § 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu).

Jak bylo výše uvedeno, v předmětné věci Městský soud v Praze usnesením ze dne 21. listopadu 2013 č. j. 20 Co 404/2013-331 rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. U Obvodního soudu pro Prahu 4 tedy probíhá další řízení a není důvodu pro to, aby Ústavní soud - v rozporu s výše popsanou zásadou subsidiarity, jakož i v rozporu s principem minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci (zde obecných soudů) - do doby, než toto řízení bude ukončeno, ve věci (paralelně) rozhodoval. Nebude-li stěžovatel s novým rozhodnutím ve věci spokojen, může podat novou ústavní stížnost, ovšem až po vyčerpání všech opravných prostředků, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje.

Z uvedených důvodů dospěl Ústavní soud v posuzovaném případě k závěru, že ústavní stížnost je ve smyslu ust. § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nepřípustná, přičemž Ústavní soud neshledal ani důvody pro aplikaci výjimky z nepřípustnosti ústavní stížnosti podle ust. § 75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Podle ust. § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu soudce zpravodaj mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne mimo jiné tehdy, jde-li o návrh nepřípustný, nestanoví-li tento zákon jinak.

Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ust. § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako návrh nepřípustný odmítl, když neshledal důvod k postupu podle ust. § 75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 23. června 2015

JUDr. Radovan Suchánek v. r.

soudce zpravodaj

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru