Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 263/96Nález ÚS ze dne 04.03.1998Postup soudu při přezkoumávání rozhodnutí orgánů veřejné správy ve správním soudnictví

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajProcházka Antonín
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/restituce
právo na soudní a jinou právní ochranu
Věcný rejstříkSprávní soudnictví
osoba/oprávněná
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 30/10 SbNU 195
EcliECLI:CZ:US:1998:2.US.263.96
Datum podání01.10.1996
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí správní

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1, čl. 11 odst.1, čl. 38 odst.2

209/1992 Sb./Sb.m.s., čl. 6 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

229/1991 Sb., § 11 odst.1 písm.c, § 11 odst.1 písm.e, § 11 odst.1 písm.h

50/1976 Sb., § 104

99/1963 Sb., § 250q odst.1


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 263/96 ze dne 4. 3. 1998

N 30/10 SbNU 195

Postup soudu při přezkoumávání rozhodnutí orgánů veřejné správy ve správním soudnictví

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud

rozhodl v senátě složeném z předsedy a soudců ve

věci ústavní stížnosti B. J. proti rozsudku Krajského soudu

v Českých Budějovicích ze dne 26.6. 1996, č.j. 10 Ca 153/96-31,

takto:

Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 26.6.

1996, č.j. 10 Ca 153/96-31, se zrušuje.

Odůvodnění:

Stěžovatelka se ve včas podané ústavní stížnosti domáhá

zrušení rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne

26.6. 1996, č.j. 10 Ca 153/96-31, vydanému v návaznosti na

rozhodnutí Okresního úřadu - pozemkového úřadu v Jindřichově

Hradci ze dne 25.1. 1996, č.j. : PÚ 344/96-12/STE.

Ve svém návrhu stěžovatelka uvádí, že v roce 1992 podala jako

oprávněná osoba výzvu podle zák.č. 229/1991 Sb., ve znění

pozdějších předpisů, na vydání věcí, mimo jiné pozemků p.č. dle PK

858, 83 a 1089, nyní dle katastru nemovitostí p.č. 190, 862/1,

862/2, 862/3, 105 a 206 vše v k.ú. H. P.. Povinnými osobami jsou

: Zemědělské družstvo v H. P., Obec H. P. a Tělovýchovná jednota

Sokol H. P..

Původními vlastníky požadovaných nemovitostí byli rodiče

stěžovatelky, kteří je získali v r.1946 jako příděl. Na stát

nemovitosti přešly bezúplatným darováním v r. 1974.

Jak pozemkový úřad tak i krajský soud rozhodly o návrhu

stěžovatelky tak, že požadované nemovitosti nemohou být na základě

zák.č. 229/1991 Sb. vydány, neboť jsou zastavěny. S tímto výrokem

stěžovatelka nesouhlasí a tvrdí, že oběma rozhodnutími došlo

k porušení čl. 10 Ústavy a čl.11 odst.1 Listiny základních práv

a svobod ( dále jen "Listina"), když uvádí, že citovaná rozhodnutí

byla vydána v rozporu se zákonem č. 229/1991 Sb.

Hlavní pochybení soudu a pozemkového úřadu spatřuje

navrhovatelka v tom, že v průběhu restitučního řízení nebylo

zkoumáno, zda na stavby stojící na sporných pozemcích bylo vydáno

stavební povolení a soud se nezabýval námitkou, kdy bylo započato

s jejich stavbami. Stěžovatelka dovozuje, že v případě vydání

stavebního povolení nemůže žádná stavba bránit navrácení pozemku,

a to za situace, kdy jak fotbalové hřiště, tak i montovaná hala

byly vybudovány na pozemcích dlouho předtím, než byly právními

předchůdci stěžovatelky darovány státu.

V souvislosti s odůvodněním napadeného rozhodnutí

stěžovatelka tvrdí, že posouzení Stavebního úřadu v Jinřichově

Hradci, ohledně návaznosti p.č. 862/1 na pozemek zastavěný

sportovním hřištěm, je nepravdivé a odporuje skutečnosti

zakreslené v geometrických plánech. Stěžovatelka z těchto důvodů

navrhuje, aby obě rozhodnutí byla Ústavním soudem zrušena

a současně žádá, aby ji byla v souladu s ustanovením § 62 odst.3

(pozn. Ústavního soudu : správně odst.4) zák.č. 182/1993 Sb.

přiznána náhrada hotových výdajů a nákladů právního zastoupení.

Ústavní soud konstatoval, že není důvod k odmítnutí ústavní

stížnosti podle § 43 odst.1 zák.č. 182/1993 Sb. a vyžádal si

k podanému návrhu vyjádření účastníka a vedlejších účastníků

řízení. Krajský soud v Českých Budějovicích jako účastník řízení

uvedl, že právní názor stěžovatelky na to, co lze chápat pod

pojmem zastavěný pozemek, není správný, neboť pro posouzení

zastavěnosti pozemku je rozhodné, zda se na něm nachází stavba.

Nezbytnost vydání řádného stavebního povolení ke stavbě, při

posouzení zastavěnosti pozemku, pak nelze dovodit ani z ustanovení

§ 11 odst.1 písm.c) zák.č. 229/1991 Sb., v platném znění, ani

z jiného extenzivního výkladu citované právní normy.

Při zastavěnosti pozemku, uvádí krajský soud, vychází

současná judikatura výhradně z faktického stavu, tj. existence či

neexistence stavby na konkrétním pozemku, přičemž není rozhodné

vydání stavebního povolení ke stavbě, tato okolnost totiž nečiní

pozemek zastavěným.

Krajský soud nesouhlasí rovněž s tvrzením stěžovatelky, že se

soud v průběhu řízení nezabýval problematikou zastavěnosti

jednotlivých pozemků a odkazuje na, v odůvodnění rozhodnutí

výslovně citovaná, stavební a kolaudační rozhodnutí. Stavbou

montované haly se pak zabýval příslušný orgán státní správy ve

smyslu § 104 zák.č. 50 /1976 Sb.

Podle názoru krajského soudu v případě sportovního zařízení

zřízeného na požadovaném pozemku nelze tento pozemek vydat

z důvodu ustanovení § 11 odst.1 písm.e) zák.č. 229/1991 Sb., neboť

sama existence takového zařízení, bez ohledu na to, zda bylo pro

zřízení stavby vydáno řádné stavební povolení, brání jeho vydání.

Krajský soud dále dovozuje, že u sportovního hřiště je rozhodné,

zda bylo zřízeno za podmínek § 11 odst.1 písm.e) zák. č. 229/1991

Sb., když v citované právní normě není stanoveno, že nelze vydat

takový pozemek, který byl sportovištěm až po přechodu na stát.

Námitka stěžovatelky, týkající se montované haly postavené

u sportovního zařízení, je nedůvodná, neboť stavba podle

stavebního zákona vzniká až její kolaudací.

Závěrem pak krajský soud konstatuje, že při rozhodování

vycházel z odborného posouzení příslušného stavebního úřadu

a zabýval se pouze zákonností vydaného rozhodnutí orgánu veřejné

správy. Napadeným rozsudkem nemohlo dojít k zásahu do práva

stěžovatelky podle čl. 11 odst.1 Listiny, neboť citovaný článek

chrání vlastnické právo již konstituované a nikoli jen tvrzený

nárok na ně. Vzhledem k tomu, že všichni účastníci restitučního

řízení měli rovné postavení a stěžovatelka na svých procesních

právech nebyla nijak zkrácena, navrhuje krajský soud zamítnutí

ústavní stížnosti.

Jako vedlejší účastník se k ústavní stížnosti vyjádřila obec

H. P., která ve svém vyjádření uvedla, že stěžovatelka požádala

o vydání dřívější pozemkové parcely dle pozemkové knihy č. 858,

nyní stavební p.č. 190, p.č. 862/2 (hřiště) a přilehlých parcel č.

862/3 a 862/1, ze které byla nově vydělena vydaná p.č. 862/4.

Předmětné pozemky získali rodiče stěžovatelky jako příděl, pozemky

však neobdělávali, protože se jednalo o neúrodné, hůře přístupné

plochy a z těchto důvodů je také darovali státu. Obec na svůj

náklad plochy pozemků vyrovnala vysokou navážkou a rozhodla se na

těchto ladem ležících parcelách vybudovat sportovní areál.

Jak dále uvádí tento vedlejší účastník, pozemky byly

stěžovatelce bez úspěchu nabídnuty k odkoupení před zahájením

restitučního řízení, ale stěžovatelka jako důchodkyně o ně

nejevila zájem až do doby, kdy vedoucí z Ústředního domu pionýrů

a mládeže J. Fučíka, kteří lokalitu znali z letních rekreací,

v zastoupení JUDr. L., bezohledně využili nevědomosti místních

restituentů, když podvodem a bez vědomí obce získali za směšnou

cenu do svého vlastnictví menší, atraktivní parcelu sousedící

s hřištěm, na níž se nachází parkoviště. Tato parcela byla vydána

Pozemkovým úřadem v Jindřichově Hradci bez vědomí obce, a to

přesto, že tvoří součást sportoviště.

Obec H. P. dále uvádí, že hluboce nesouhlasí s intrikami,

podrazy a nepravdami, na jejichž základě již část sportoviště byla

vydána a znepokojuje ji, že by mohlo dojít k situaci, kdy by byly

vydány pozemky, na nichž se v současné době nachází hřiště na

košíkovou, malé parkoviště a část veřejného osvětlení

s elektrickým rozvaděčem. Navrhuje proto, aby stěžovatelce

požadované pozemky nebyly vydány, ale byly jí nabídnuty pozemky

náhradní, a to včetně pozemku již vydaného.

Jako další vedlejší účastník se k návrhu vyjádřila TJ Sokol

H. P., která uvedla, že souhlasí zcela s rozhodnutím Okresního

úřadu - pozemkového úřadu v Jindřichově Hradci a s potvrzujícím

rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích. Ostatní vedlejší

účastníci se k návrhu nevyjádřili.

Z napadeného rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích

ze dne 26.6. 1996, č.j. 10 Ca 153/96-31, se zjišťuje, že tento

soud rozhodl o opravném prostředku stěžovatelky ( dříve

navrhovatelky) proti rozhodnutí Okresního úřadu - pozemkového

úřadu v Jindřichově Hradci tak, že citované rozhodnutí pozemkového

úřadu potvrdil.

V odůvodnění rozhodnutí krajský soud uvedl, že pozemkové

parcely přešly z právních předchůdců stěžovatelky na stát

v r.1974 na základě smlouvy o darování a je tedy dán restituční

titul ve smyslu § 6 odst.1 písm.h) zák.č. 229/1991 Sb. v platném

znění.

Současný stav předmětných pozemkových parcel dokládají

písemné operáty Katastrálního úřadu v Jindřichově Hradci ze dne

6.10. 1993, zakázka č. 2950/638 a geometrický plán ze dne 10.5.

1995, č. plánu 162-56/95. Krajský soud dále konstatoval, že

napadeným rozhodnutím orgánu veřejné správy nebylo přiznáno

vlastnické právo k části parcel dle pozemkové knihy č. 858,

stavební parcela č. 83 a p.č. 1089. Z této pozemkové parcely bylo

vytvořeno několik parcel o celkové výměře 1,8286 ha. Rozhodnutí

napadené opravným prostředkem však řešilo restituční nárok

stěžovatelky pouze u p.č. 206 a 220 dle katastru nemovitostí.

Další parcely vytvořené z dřívější parcely dle PK tímto

rozhodnutím řešeny nejsou. Shora citované p.č. 220 a 206 jsou

dotčeny stavbou silážního žlabu a dalšími vedlejšími plochami,

když touto stavbou byly zastavěny po přechodu nemovitosti na stát,

jak vyplývá ze stavebního i kolaudačního rozhodnutí. Stavby na

citovaných parcelách nelze podřadit pod stavbu jednoduchou ani

drobnou a z přiložených geometrických plánů je zřejmé, že tato

stavba zasahuje i do dalších pozemků, které právním předchůdcům

stěžovatelky nenáležely.

Tyto okolnosti proto brání vydání zastavěných pozemků p.č.

206 a 220 k.ú. H. P. podle ustanovení § 11 odst.1 písm.c) zák.č.

229/1991 Sb. Pokud navrhovatelka žádala o vydání celé p.č. 1089,

z níž shora citované pozemkové parcely vznikly, pak překážkou

vydání je jejich zastavěnost. Tentýž závěr dovodil krajský soud

i v případě p.č. 858 dle PK, jejíž část je zastavěna montovanou

halou.

Pokud se týká nově vytvořené p.č. 862/1, pak soud zjistil, že

tato parcela byla rozdělena na základě stanoviska Městského úřadu

- stavebního úřadu v Jindřichově Hradci tak, že došlo k vytvoření

dílčí p.č. 862/4. Tato parcela byla stěžovatelce vydána, neboť

stavební úřad neshledal její návaznost na sportovní areál.

Z geometrického plánu ze dne 10.5. 1995, zakázka č. 862-56/95,

zpracovaného na zaměření sportovního areálu pak soud dovodil, že

ostatní pozemkové parcely požadované stěžovatelkou nelze vydat,

neboť byly zastavěny sportovním zařízením vzniklým před 1.10.

1976.

K podané ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spis

Krajského soudu v Českých Budějovicích, sp. zn. 10 Ca 153/96,

s připojeným spisem Okresního úřadu - pozemkového úřadu

v Jindřichově Hradci, ze kterého zjistil, že okresní úřad

- pozemkový úřad vydal dne 25.1. 1996 rozhodnutí, sp. zn. PÚ

343/96-12/STE, kterým rozhodl podle ustanovení § 9 odst.4 zák.č.

229/1991 Sb. tak, že stěžovatelka, jako oprávněná osoba, není

vlastnicí nemovitostí v k.ú. H. P., dle katastru nemovitostí,

p. č. 190 - stavební plocha, p.č. 862/2- ostatní plocha, p.č.

862/3- ostatní plocha, p.č. 862/1- ostatní plocha, vytvořené

z pozemkové parcely dle pozemkové knihy č. 858 a dále stavební

plochy č.p. 105 a rovněž p.č. 206 a 220, vše stavební plochy,

vytvořené z parcely dle PK č. 1089. Citované rozhodnutí správní

orgán odůvodnil tak, že stěžovatelka byla na základě předložených

dokladů uznána oprávněnou osobou podle § 6 odst.1 písm.h) zák.č.

229/1991 Sb. Pokud se týká pozemkové parcely č. 1089, respektive

její části, pak dovodil, že na těchto parcelách č. 206 a 220 jsou

vybudovány zemědělské účelové stavby, v daném případě se jedná

o stavbu silážního žlabu a jímky, které byly dokončeny

a kolaudovány v roce 1987. Pokud se týká parcely stavební plochy

č. 83, tato byla rovněž zastavěna objektem, který je součástí

základní školy H. P..

V současné době se na p.č. 858 dle PK nachází sportovní

zařízení, které bylo zřízeno před 1.10. 1976. Jedná se o fotbalové

hřiště, včetně přilehlých prostor, montované obezděné haly

a veřejné osvětlení s přístupovými prostorami.

Podle připojeného vyjádření Městského úřadu - stavebního

úřadu v Jindřichově Hradci byla z p.č. 862/1 oddělena geometrickým

plánem p.č. 862/4, která byla stěžovatelce rozhodnutím pozemkového

úřadu ze dne 5.6. 1995, č.j. PÚ 2455/3855/95-209/STE, vydána. Toto

rozhodnutí bylo potvrzeno rozsudkem Krajského soudu v Českých

Budějovicích ze dne 4.10. 1995, č.j. 10 Ca 405/95-22.

Zbývající část p.č. 858 nebyla stěžovatelce vydána z toho

důvodu, že je částečně zastavěna objekty sportovního zařízení a ve

zbytku výměry se nachází prostory, které bezprostředně souvisí

s provozem sportovního zařízení.

Proti tomuto rozhodnutí podala opravný prostředek

stěžovatelka a uvedla, že tvrzení správního orgánu, ohledně

nemožnosti vydání předmětných parcel, se nezakládá na pravdě, když

objekty sportovního zařízení jsou přístupné z veřejné cesty

a nepotřebují tedy další přístupové prostory a pokud se týká

zemědělských staveb, tyto nebrání zemědělskénu využívání pozemků,

na něž uplatnila nárok. Navíc konstatovala, že vyjádření Městského

úřadu - stavebního úřadu v Jindřichově Hradci je účelové

a nevztahuje se ke všem požadovaným pozemkům, zahrnutým v návrhu

na vydání podle zák.č. 229/1991 Sb.

Z identifikace parcel a přiložených geometrických plánů

vyplývá, že na pozemku p.č. 1089 byly vybudovány zemědělské

stavby, které byly řádně kolaudovány, avšak tyto stavby zasahují

rovněž částí své zastavěné plochy do p.č. 1172, jejíž vlastnicí

stěžovatelka, respektive její právní předchůdci, nikdy nebyla.

Je nutno se proto zabývat zásadní otázkou, zda existuje

překážka vydání pozemků podle § 11 odst.1 písm.c), e) zák.č.

229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů. Vzhledem k tomu, že

restituční předpis č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů,

preferuje naturální restituci před vydáním náhradních pozemků, je

povinností soudu zabývat se tvrzeními povinné osoby a nadevši

pochybnost prokázat, že požadované pozemky nelze vydat s ohledem

na překážky bránící vydání uvedené v ustanovení § 11. Obecný soud

se proto nemůže spokojit pouze s neověřenými tvrzeními povinných

osob o nemožnosti vydání, neboť tento postup je v rozporu se

zásadami spravedlivého procesu podle čl.36 odst.1, 2 a čl. 38

odst. 2 Listiny, jakož i v rozporu s čl.6 odst.1 Úmluvy o ochraně

lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

Za situace, kdy soud vycházel při posuzování otázky překážky,

dané ustanovením § 11 odst.1 písm.e) zák.č. 229/1991 Sb., pouze

z tvrzení povinných osob o nemožnosti vydání pozemků a ze zcela

nedostatečného vyjádření místně a věcně příslušného odboru

výstavby, které se navíc týkalo možnosti vydání části pozemkové

p.č. 862/1, nelze tento postup mít za odpovídající jak hlavě páté

o.s.ř., tak i shora citovaným článkům Listiny a Úmluvy.

Krajský soud v Českých Budějovicích již ve svém rozhodnutí ze

dne 21.7. 1994, č.j. 10 Ca 216/94-15, konstatoval, že

z kolaudačního rozhodnutí je zřejmé, že fotbalové hřiště vzniklo

na p.č. 862/2 před r.1976. Zároveň však dovodil, že ve vztahu

k tomuto hřišti a jeho doplňkovým zařízením je nezbytné si vyžádat

stanovisko stavebního úřadu v tom smyslu, zda skutečně všechny

požadované pozemky jsou dotčeny sportovním zařízením. Rovněž

u nevydávané p.č. 862/1 tento soud dovodil nutnost odborného

posouzení stavebního úřadu k jejímu případnému využití pro

zemědělské účely, anebo zda sportovní zařízení na něm se

nacházející tvoří překážku jejího vydání. Tentýž požadavek vznesl

krajský soud i v souvislosti s pozemkem, na němž je postavena

montovaná hala, jejíž výstavba byla podle předloženého stavebního

povolení zahájena před převzetím tohoto pozemku státem a byla

označena v tomto dokladu jako zastřešení tanečního parketu.

Tímto svým právním názorem krajský soud zavázal k doplnění

řízení příslušný správní orgán, když uvedl, že teprve poté bude

možno jednoznačně prokázat, zda požadované pozemky lze vydat,

anebo zda tomu brání ustanovení § 11 odst.1 písm.e) zák.č.

229/1991 Sb. Ze správního spisu Okresního úřadu - pozemkového

úřadu v Jindřichově Hradci lze zjistit, že předmětné pozemky nelze

vydat (ve vztahu k p.č. 858 dle PK), neboť bezprostředně souvisí

s provozem sportovního zařízení, ale nelze již zjistit, o jaké

doklady se tento správní orgán opíral ve svých skutkových

i právních závěrech, když požadovaný odborný posudek odboru

výstavby ze dne 3.11. 1994 pouze uvádí, že ke sportovnímu areálu

nejsou zachovány doklady, a proto v návaznosti na znění § 104

zák.č. 50/1976 Sb., areál včetně montované haly je určen k účelu,

pro který je svým stavebně technickým uspořádáním vybaven. Toto

konstatování stavebního úřadu však neodpovídá skutkovým i právním

závěrům obsaženým v odůvodněních, jak správního rozhodnutí, tak

i rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích.

Ústavní soud má za to, že soud se v přezkumném řízení

v podstatě spokojil s vyjádřeními povinných osob, aniž trval na

respektování svého právního názoru, vysloveného v předchozím

zrušujícím rozsudku.

Pokud soud sám nedoplnil v této věci dokazování, jak mu to

umožňuje ustanovení § 250q odst.1 občanského soudního řádu,

a spokojil se pouze s dílčím stanoviskem odboru výstavby, pak

tento průběh řízení nepřispěl k objektivnímu posouzení dané

situace a k vyjasnění tvrzení sporných stran.

Důslednější postup soudu by byl na místě rovněž z toho

důvodu, že řízení podle hlavy páté občanského soudního řádu, ve

správním soudnictví je řízením jednoinstančním. V případě, že by

soud dospěl k závěru, že rozsah potřebného dokazování by přesáhl

meze přezkumného řízení, pak by bylo jeho povinností správní

rozhodnutí znovu zrušit a věc vrátit správnímu orgánu k doplnění

řízení.

Průběh řízení před obecným soudem neodpovídal čl. 36 odst.1,

2 a čl.38 odst.2 Listiny, jakož i čl.6 odst.1 Úmluvy, a proto

nezbylo než napadený rozsudek zrušit a ústavní stížnosti zcela

vyhovět, i když z jiných důvodů než na které poukazovala.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 4. března 1998

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru