Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 2625/17 #1Usnesení ÚS ze dne 04.04.2018

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - KS Ostrava
SOUD - OS Bruntál
STÁTNÍ ZASTUPITELSTVÍ - NSZ
STÁTNÍ ZASTUPITELSTVÍ - KSZ Ostrava
STÁTNÍ ZASTUPITELSTVÍ - OSZ Bruntál
Soudce zpravodajTomková Milada
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /opomenuté důkazy a jiné vady dokazování
právo na soudní a jinou právní ochranu /soudní rozh... více
Věcný rejstříkDokazování
důkaz/volné hodnocení
výpověď
trestný čin/krádež
Škoda
EcliECLI:CZ:US:2018:2.US.2625.17.1
Datum podání18.08.2017
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1, čl. 40 odst.2

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 2 odst.5, § 2 odst.6, § 125 odst.1, § 89

40/2009 Sb., § 138


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 2625/17 ze dne 4. 4. 2018

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Kateřiny Šimáčkové, soudce Vojtěcha Šimíčka a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti R. P., zastoupeného Mgr. Miroslavem Dvořákem, advokátem se sídlem Partyzánská 16, Bruntál, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 6. 2017 č. j. 7 Tdo 615/2017-48, rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 6. 5. 2016 sp. zn. 3 To 100/2016 a rozsudku Okresního soudu v Bruntále ze dne 22. 12. 2015 č. j. 3 T 203/2014-887, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu v Bruntále, jako účastníků řízení a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Ostravě a Okresního státního zastupitelství v Bruntále, jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky se stěžovatel s tvrzením o porušení svých práv ústavně zaručených v čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1, čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") ve spojení s čl. 4 a čl. 90 Ústavy České republiky a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") domáhal zrušení shora označených rozhodnutí vydaných v trestním řízení.

Ze spisu Okresního soudu v Bruntále, sp. zn. 3 T 203/2014, který si Ústavní soud vyžádal k ověření stěžovatelových tvrzení, vyplynulo, že Okresní soud v Bruntále (dále též "okresní soud") po provedeném dokazování uznal stěžovatele (dále též "obžalovaný") a spoluobžalovaného J. D. vinnými zločinem krádeže podle § 205 odst. 1, odst. 4 písm. c) tr. zákoníku, kterého se měli dopustit tím, že způsobem popsaným ve skutkové větě rozsudku dohodli a v průběhu měsíce května 2013 realizovali krádež motorového vozidla Audi Q5 RZ XXX černé barvy, které v předchozí době vlastnila firma BIT POWER, s. r. o., a od jara 2012 Josef Sural, který předmětný vůz koupil za částku za částku 550 000 Kč a jemuž byla odcizením vozidla způsobena škoda (bod 1 výroku). Stěžovatel sám byl uznán vinným pokusem zločinu pojistného podvodu podle § 21 odst. 1 k § 210 odst. 2, odst. 5 písm. c) tr. zákoníku, kterého se měl dopustit tím, že (stručně vyjádřeno) dne 27. 5. 2013 jako jednatel firmy BIT POWER, s. r. o., nahlásil u Kooperativy pojišťovny, a. s., škodní událost spočívající v odcizení vozidla s vědomím, že jde o nepravdivou informaci, neboť krádež vozidla sám fingoval; pojistné plnění, které žádal zaslat na jím udaný účet, nebylo vyplaceno z důvodu zjištění nesrovnalostí, nicméně v případě uznání škodní události by pojišťovna vyplatila na pojistném částku 612 000 Kč s DPH (bod 2 výroku). Za tato jednání byl stěžovatel odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří let s podmíněným odkladem na zkušební dobu v trvání pěti let a současně mu byl uložen peněžitý trest ve výměře 300 denních sazeb, když denní sazba činí 1 000 Kč (celkem 300 000 Kč). Okresní soud dále rozhodl o trestu J. D., oběma obžalovaným uložil povinnost nahradit ve zkušební době podle svých sil škodu způsobenou trestným činem a zavázal je povinností společně a nerozdílně zaplatit poškozenému Josefu Suralovi na náhradě škody částku ve výši 550 000 Kč; se zbytkem uplatněného nároku byl poškozený odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních.

Proti rozsudku okresního soudu se oba obžalovaní odvolali. Odvolání stěžovatele Krajský soud v Ostravě (dále též "krajský soud") zamítl podle ustanovení § 256 tr. řádu jako nedůvodné. Dovolání obou obžalovaných Nejvyšší soud odmítl usnesením ze dne 7. 6. 2017 č. j. 7 Tdo 615/2017-48 jako zjevně neopodstatněná.

II.

Argumentace stěžovatele

V ústavní stížnosti stěžovatel oponoval právnímu závěru, na jehož základě byl uznán vinným ze spáchání trestného činu krádeže. Přestože se v průběhu přípravného řízení doznal k fingovanému odcizení předmětného vozidla a nahlásil pojistnou událost s cílem neoprávněně získat pro společnost BIT POWER pojistné plnění, závěr o uzavření kupní smlouvy o převodu vlastnického práva k předmětnému vozidlu mezi stěžovatelem, resp. společností BIT POWER, a poškozeným, tedy závěr o tom, že vlastníkem předmětného vozidla byl poškozený, okresní soud dovodil na základě vlastní a ryze právní úvahy, a nikoliv na základě řádného vyhodnocení provedených důkazů. Stěžovatel tvrdil, že vozidlo v rozhodném období poškozenému neprodal; k takovému úkonu jeho skutečná vůle nesměřovala. Jestliže vozidlo nebylo ve vztahu k němu věcí "cizí", nemohl se dopustit krádeže. Stěžovatel vyjádřil přesvědčení, že na základě řádného hodnocení provedených důkazů měl soud vycházet z jeho výpovědi, podle které mezi ním a poškozeným bylo dohodnuto, že k převodu vlastnického práva k předmětnému vozidlu dojde teprve po uhrazení úvěru na dané vozidlo ze strany společnosti BIT POWER a po skutečném doplacení celé kupní ceny ve výši 550 000 Kč. Pokud by bylo dovozeno, že skutečná vůle účastníků právního vztahu týkající se předmětného vozidla směřovala nikoli k uzavření kupní smlouvy, ale k uzavření budoucí kupní smlouvy, neměla by absence písemné formy tohoto typu smlouvy za následek uzavření řádné kupní smlouvy (jak dovodil okresní soud), ale naopak by to znamenalo absolutní neplatnost takto uzavřené smlouvy o smlouvě budoucí. I za takového stavu věci by k platnému převodu vlastnického práva k vozidlu na poškozeného nedošlo a ve vztahu ke stěžovateli by stále nešlo o věc cizí.

Pokud šlo o bod 2) výroku o vině stěžovatel namítl nesprávně a nezákonně stanovenou výši způsobené škody - soud dovodil, že hodnota vozidla byla dohodnuta částkou 550 000 Kč vč. DPH, zároveň však vycházel ze sdělení pojistníka, že v případě plnění pojistné události by byla likvidována částkou 505 800 Kč bez DPH. Stěžovatel má za to, že pokud soud vycházel z obecné hodnoty pojištěného vozidla, tj. částky 550 000 Kč s DPH, pak po snížení o DPH a sjednanou 10 % spoluúčast způsobená škoda nepřesáhla hranici škody značné a právní kvalifikace jednání stěžovatele se tak jeví nesprávnou.

Krajskému soudu stěžovatel vytkl, že se jeho námitkami směřujícími jak do hodnocení provedených důkazů, tak i k určení výše škody, dostatečně a přesvědčivě nevypořádal. Přestože hodnocení konkrétních důkazů okresní soud zcela pominul, krajský soud je označil za správné a nad rámec argumentace okresního soudu připojil vlastní poměrně obsáhlé úvahy. Kdyby okresní soud hodnotil důkazy řádně, jistě by k jejich rozvedení nebyl důvod. Paradoxní je, že krajský soud některé okolnosti posuzované věci hodnotil v rozporu se závěry okresního soudu, přestože je předtím potvrdil jako správné (otázka, zda byla předána celá částka 550 000 Kč). Takový postup stěžovatel považuje za porušení zásady dvojinstančnosti trestního řízení, neboť odvolací soud svojí vlastní činností nahradil absentující postup okresního soudu a znemožnil stěžovateli případně brojit proti způsobu hodnocení provedených důkazů v průběhu odvolacího řízení. K námitce o nesprávném určení výše škody ve vztahu k bodu 2) výroku o vině rozsudku okresního soudu krajský soud podrobněji nereagoval, což podle stěžovatele znamená, že jde o rozhodnutí nepřesvědčivé a ve svém důsledku ústavně nekonformní.

Rozhodnutí Nejvyššího soudu, jímž dovolací soud verifikoval správnost skutkových závěrů okresního a krajského soudu, stěžovatel označil za nesprávné, neboť základem jeho námitky byla skutečnost, že k charakteru právního vztahu mezi stěžovatelem a poškozeným okresní soud provedené důkazy nehodnotil, ale nahradil je toliko právní úvahou.

III.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána soudní rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a ústavní stížnost je přípustná, neboť vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).

Usnesení Nejvyššího soudu stěžovatel petitorně nenapadl. Tato skutečnost však nebránila jeho ústavně právnímu přezkumu, jelikož stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, že vyčerpal všechny procesní prostředky k ochraně svých práv, předmětné usnesení připojil k ústavní stížnosti a z jejího obsahu bylo zřejmé, že proti němu uplatnil věcné námitky.

IV.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

Po seznámení se s obsahem vyžádaného trestního spisu, napadených rozhodnutí a po posouzení stěžovatelových tvrzení Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ochrana právům - v oblasti trestního soudnictví vymezená jeho účelem, tj. požadavkem náležitého zjištění trestných činů a podle zákona spravedlivého potrestání jejich pachatelů - je svěřena obecným soudům, jimž je současně uloženo, aby při výkonu spravedlnosti postupovaly zákonem stanoveným způsobem. Podle čl. 90 Ústavy jen soud, který je součástí soustavy obecných soudů, rozhoduje o otázce viny a tresu, hodnotí důkazy podle svého volného uvážení a v rámci stanoveném trestním řádem, přičemž zásada volného hodnocení důkazů je výrazem ústavního principu nezávislosti soudu. Ústavní soud ve své rozhodovací praxi dal opakovaně najevo, že mu jako orgánu ochrany ústavnosti nepřísluší přezkoumávat rozhodnutí obecných soudů o vině pachatele trestného činu z hlediska jejich zákonnosti či dokonce správnosti, ani v tomto směru není oprávněn přehodnocovat důkazy obecnými soudy provedené, to ovšem jen potud, pokud tyto ve své činnosti respektují ústavně zaručená základní práva nebo svobody osob trestně stíhaných a řízení před nimi vedené je jako celek spravedlivé.

V projednávané věci, vzhledem k obsahu ústavní stížnosti, šlo o to, zda výklad podaný obecnými soudy a aplikace trestněprávních ustanovení, jež upravují proces zjištění skutkového stavu věci ve smyslu § 2 odst. 5 tr. řádu, zejména dokazování (§ 89 a násl. tr. řádu) a hodnocení důkazů (§ 2 odst. 6 tr. řádu), resp. jež vyslovují požadavky na náležité odůvodnění rozhodnutí (§ 125 odst. 1 tr. řádu), nezaložily nepřijatelné ústavněprávní konsekvence, tj. zda nedošlo k nepřípustnému zásahu do právního postavení stěžovatele v té rovině, jíž je poskytována ochrana ústavněprávními předpisy ve smyslu hlavy páté Listiny, včetně práva na soudní ochranu (spravedlivý proces), případně čl. 6 odst. 1 Úmluvy v jeho trestní větvi.

Pokud jde o dokazování, hlava pátá Listiny, stejně jako čl. 6 Úmluvy, neuvádí konkrétně nic o tom, jak má být ta která věc posuzována, resp. jak mají být v řízení shromážděné důkazy posuzovány obecnými soudy. Ústavní soud respektuje, že rozhodnutí o rozsahu dokazování spadá do výlučné kompetence obecného soudu, který má v rámci normativního obsahu aplikovaných podústavních norem dostatečný prostor pro to, aby individuálně posoudil, zda z provedených důkazů lze na skutkový stav posuzované věci bezpečně usoudit, či zda není třeba provedení dalších důkazů. Ústavní soud do tohoto procesu nevstupuje, zasahuje pouze v případech, kdy nesprávná realizace důkazního řízení má ústavně právní relevanci a odůvodňuje jeho zásah. Z jeho dosavadní rozhodovací praxe vyplývá, že tak činí především v případech důkazů získaných, a tudíž posléze použitých v rozporu s procesními předpisy, v případech důkazů opomenutých a v případech svévolného hodnocení provedených důkazů (srov. nález sp. zn. IV. ÚS 570/03 ze dne 30. 6. 2004, N 91/33 SbNU 377); ve vztahu k hodnocení důkazů obecnými soudy pak zejména v situacích, kdy skutková zjištění, o něž se opírají vydaná rozhodnutí, jsou v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy, či postrádají jejich základ [srov. např. usnesení ze dne 14. 1. 2004, sp. zn. III. ÚS 376/03 (U 1/32 SbNU 451), nález sp. zn. I. ÚS 564/08 ze dne 22. 5. 2012 (N 110/65 SbNU 491), nález sp. zn. III. ÚS 1624/09 ze dne 5. 3. 2010 (N 43/56 SbNU 479) a další], takže výsledek dokazování se jeví jako naprosto nespravedlivý a věcně neudržitelný.

V posuzované věci Ústavní soud pochybení, které by zakládalo důvod k jeho zásahu ve formě kasačního nálezu, neshledal. Stěžovatel tvrdil, že provedenými důkazy nebylo prokázáno, že v době krádeže byl vlastníkem vozidla poškozený, a zpochybnil, že by poškozenému vozidlo (jako jednatel společnosti BIT POWER) prodal. Jeho argumenty však neobstojí. Ústavní soud má za to, že ve smyslu ustanovení § 125 odst. 1, jakož i § 134 odst. 2 tr. řádu, jež jsou v ústavní rovině odrazem ustanovení čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy, okresní soud v odůvodnění ústavní stížností napadeného rozsudku vyložil, o které důkazy opřel své skutková zjištění o uskutečnění prodeje (zejména a především výpověď stěžovatele, poškozeného a výpis z jeho bankovního účtu) a jakými úvahami se při jejich hodnocení řídil. Je zřejmé, že okresní soud neměl pochyb o tom, že vůle účastníků směřovala k uzavření kupní smlouvy, o jejíž realizaci svědčilo zaplacení dohodnuté ceny a předání vozidla poškozenému, takže pro stěžovatele představovalo předmětné vozidlo v době krádeže "cizí věc". Stěžovateli lze přisvědčit pouze v tom, že okresní soud nepovažoval za rozhodné, zda bylo třeba zaplatit včas celou dohodnutou kupní cenu, či pouze její část (na platnosti uzavřené kupní smlouvy by to nic nezměnilo), zatímco krajský soud neměl pochyb, že z důkazů okresním soudem provedených bylo prokázáno, že byla zaplacena celá dohodnutá částka (pravdivost výpovědi poškozeného byla podpořena výpověďmi svědků Jana Suraly a Richarda Vodičky). Takový postup však bez dalšího nezakládá důvodnost argumentace o rozpornosti závěrů soudů obou stupňů či porušení zásady dvojinstančnosti řízení. Odůvodnění napadených rozhodnutí tvoří jednotný celek, který se opírá o důkazy okresním soudem provedené a skutečnosti svědčící o vině stěžovatele. Podle Ústavního soudu přezkoumávaná hodnocení nevykazují znaky libovůle, mají vnitřní logiku, vychází z vnitřního přesvědčení soudu, vzájemných souvislostí a jsou založena na rozumných úvahách s vysokou mírou přesvědčivosti. Pokud krajský soud považoval za potřebné shrnout okolnosti posuzované věci komplexněji a argumenty a úvahy okresního soudu poněkud šířeji doplnit, lze mít za to, že tak postupoval i s ohledem na vypořádání stěžovatelových odvolacích námitek. Ústavní soud s ohledem na svoje shora popsané ústavněprávní vymezení neshledal důvod, pro který by měl učiněné skutkové závěry zpochybňovat, neboť stěžovatel ve skutečnosti nepoukazuje na pochybení obecných soudů v důkazním řízení, nýbrž polemizuje s výsledkem soudního řízení, který je pro něho nepříznivý.

K tvrzení o nesprávném určení výše škody ve vztahu k bodu 2) výroku o vině rozsudku okresního soudu lze poukázat na důkaz zprávou Kooperativy pojišťovny, a. s., podle které by plnění k předmětnému vozidlu v případě uznání škodní události po odečtení 10% spoluúčasti a DPH představovalo částku 505 800 Kč. Jde tedy o částku přesahující hranici škody značné. K výši škody (byť v posuzované věci potenciální) se vyjádřil i Nejvyšší soud, který potvrdil, že u trestného činu pojistného podvodu představuje škodu výše pojistného plnění, které by obviněný vylákal. Ani tento závěr nemá důvod Ústavní soud jakkoliv zpochybňovat.

Po zvážení argumentů uplatněných v ústavní stížnosti a skutečností vyplývajících z napadených rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že obecným soudům nelze vytknout neadekvátní užití trestněprávní kvalifikace jednání stěžovatele. Podle Ústavního soudu hodnocení provedených důkazů nevykazuje znaky libovůle, má vnitřní logiku, vychází ze vzájemných souvislostí a je založeno na rozumných úvahách s vysokou mírou přesvědčivosti. Námitky stěžovatele o nedostatečném, resp. nesprávném hodnocení provedených důkazů, tím, že neberou ohled na komplexní zvážení celého soudem zjištěného a popsaného skutkového děje, nezakládají žádný prostor pro ingerenci Ústavního soudu. Ústavní soud rovněž respektoval i rozhodnutí Nejvyššího soudu, který přiměřeným způsobem reagoval na námitky stěžovatelky uplatněné v dovolání a vyložil, proč je hodnotil jako zjevně neopodstatněné.

Ústavní soud neshledal opodstatněným ani tvrzení stěžovatele o porušení čl. 11 a čl. 40 odst. 2 Listiny. O tom, zda někdo spáchal trestný čin a jaký, nerozhoduje subjektivní náhled jednotlivce, ale výlučně orgány k tomu z Ústavy a ze zákona povolané; případný nesouhlas s autoritativním rozhodnutím těchto orgánů je nerozhodný a nemůže sám o sobě založit důvod pro kasaci odsuzujícího rozsudku Ústavním soudem [srov. nález sp. zn. III. ÚS 359/96 ze dne 10. 7. 1997 (N 95/8 SbNU 367)].

Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 4. dubna 2018

Kateřina Šimáčková v. r.

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru