Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 2624/17 #1Usnesení ÚS ze dne 28.08.2018

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO
Dotčený orgánMINISTERSTVO / MINISTR - vnitra
ÚŘAD PRO ZASTUPOVÁNÍ STÁTU VE VĚCECH MAJETKOVÝCH
SOUD - NS
SOUD - MS Praha
SOUD - OS Praha 5
Soudce zpravodajŠimíček Vojtěch
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/stejný obsah a ochrana vlastnictví
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně u... více
Věcný rejstříkvlastnické právo/přechod/převod
pozemek
legitimace/aktivní
vlastnické právo/ochrana
věcná břemena/zřízení
Znárodnění
EcliECLI:CZ:US:2018:2.US.2624.17.1
Datum podání18.08.2017
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 11 odst.1

209/1992 Sb./Sb.m.s., #1 čl. 1

Ostatní dotčené předpisy

101/1945 Sb.

229/1991 Sb.

89/2012 Sb., § 1029


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 2624/17 ze dne 28. 8. 2018

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Ludvíka Davida a soudce Vojtěcha Šimíčka (zpravodaj) a soudkyně Kateřiny Šimáčkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Právovárečné měšťanstvo v Plzni, se sídlem Vlastina 602/23, Plzeň, zastoupeného Mgr. Jindřichem Skácelem, advokátem se sídlem Zachova 4, Brno, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 6. 2017, č. j. 28 Cdo 3897/2016-999, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 3. 2016, č. j. 35 Co 30/2016-901, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 13. 11. 2015, č. j. 13 C 264/2010-827, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 5, jako účastníků řízení, a Ministerstva vnitra, se sídlem Nad Štolou 3/936, Praha 7, za které jedná Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem Rašínovo nábřeží 390/42, Praha 2, a Plzeňského Prazdroje, a. s., se sídlem U Prazdroje 7, Plzeň, zastoupené Mgr. Vladimírem Uhdem, advokátem se sídlem Klimentská 1207/10, Praha 1, jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Včas podanou ústavní stížností (§ 72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví citovaného usnesení Nejvyššího soudu, rozsudku Městského soudu v Praze a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5, neboť má za to, že jimi bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo vlastnické podle čl. 11 odst. 1 a odst. 3 Listiny. Ústavní soud považuje za splněné též ostatní zákonem stanovené podmínky řízení [§ 75 odst. 1 a contrario; § 30 odst. 1, § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].

2. Při hodnocení splnění podmínek řízení Ústavní soud předně konstatuje, že nepovažoval za nutné s ohledem na podstatu nyní projednávané věci revidovat názor Nejvyššího soudu vyslovený v usnesení ze dne 7. 11. 2013, č. j. 28 Cdo 1899/2013-285 (www.nsoud.cz), potvrzující postavení stěžovatele coby svébytné právnické osoby se způsobilostí mít práva a povinnosti, a tedy i způsobilostí být účastníkem řízení před Ústavním soudem, což bylo rozporováno ve vyjádření Plzeňského Prazdroje, a. s., vedlejší účastnice řízení. Ústavní soud pouze stručně podotýká, že obecné soudy byly v projednávaném případě právním názorem vysloveným ve výše uvedeném usnesení Nejvyššího soudu vázány a nemohly se od něj odchýlit.

3. Pro vypořádání ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadených rozhodnutí účelná, jelikož samotným účastníkům jsou všechny relevantní skutečnosti známy a proto postačuje stručně uvést toliko základní fakta.

4. Jak vyplývá z obsahu ústavní stížnosti a z jejích příloh, stěžovatel se žalobou podanou k Obvodnímu soudu pro Prahu 5 domáhal zřízení věcného břemene stezky, cesty a užívacího práva k blíže specifikovaným pozemkům ve prospěch České republiky - Ministerstva vnitra, jež v řízení o ústavní stížnosti vystupuje jako vedlejší účastník, a to za jednorázovou náhradu ve výši 9.020.185 Kč. Základem stěžovatelovy argumentace je tvrzení, že tento nadále zůstává vlastníkem předmětných nemovitostí, neboť proces znárodnění neproběhl v souladu s tehdejším právním řádem. Obvodní soud žalobu jako nedůvodnou rozsudkem zamítl. K odvolání stěžovatele Městský soud v Praze rozhodnutí nalézacího soudu ve výroku o věci samé potvrdil. Rozhodnutí odvolacího i nalézacího soudu se opírá o závěr, že k podání žaloby v dané věci nebyl stěžovatel aktivně legitimován, neboť není vlastníkem předmětných pozemků, a to proto, že i tyto pozemky, coby součást majetkové podstaty podniku Měšťanského pivovaru v Plzni, byly znárodněny podle dekretu prezidenta republiky č. 101/1945 Sb., o znárodnění některých podniků průmyslu potravinářského. Nalézací i odvolací soud dále uvedly, že obnovení vlastnického práva stěžovatele k těmto pozemkům by bylo možné toliko na základě (a za podmínek) stanovených restitučními předpisy, k čemuž však zatím nedošlo, neboť dosavadní restituční předpisy na zmírnění stěžovatelem pociťované křivdy nepamatují.

5. Proti rozsudku odvolacího soudu podal stěžovatel dovolání, které Nejvyšší soud odmítl jako nepřípustné podle ustanovení § 243c odst. 1 věty první, odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."). Důvody, proč tomu tak je, Nejvyšší soud vyložil v obsáhlém odůvodnění svého usnesení, a to způsobem, jenž zjevně překračuje i rámec zákonem vyžadovaných náležitostí pro takové rozhodnuti (srov. § 243f odst. 3 věty první o. s. ř.) a v němž reagoval na podstatné námitky stěžovatele.

6. Všechna výše uvedená rozhodnutí stěžovatel napadl nyní projednávanou ústavní stížností. V prvé řadě tvrdí, že obecné soudy zasáhly do jeho ústavního práva na spravedlivý proces tím, že se nevypořádaly s částí argumentace, kterou uvedl již v řízení před soudem prvého stupně. Stěžovatel konkrétně namítá, že výměr Ministerstva výživy Československé republiky, jímž byl dle tvrzení stěžovatele určen rozsah znárodnění, neobsahoval náležitosti předvídané tehdejšími katastrálními předpisy. V další části ústavní stížnosti stěžovatel namítá porušení ústavního práva na ochranu vlastnictví, k němuž mělo dojít v důsledku absence nástrojů jeho ochrany. Stěžovatel v zásadě namítá, že se jakožto právnická osoba nemůže dovolat ochrany vlastnického práva podle obecných předpisů ani podle předpisů restitučních. Uvádí, že mu obecné soudy odmítly poskytnout ochranu vlastnického práva, neboť nedostatečně přezkoumaly proces znárodnění předmětných nemovitostí. Za nedostatečně posouzený stěžovatel považuje především právní výklad znárodnění, tedy zda účinek znárodnění nastal již vyhlášením dekretu, či zda se jednalo o dlouhodobější proces a zda bylo potřeba k jeho završení vymezit majetek, jenž znárodnění podléhal, rozhodnutím ministra výživy, které stěžovatel považuje za nicotné. Za nedostatečně posouzenou stěžovatel považuje rovněž otázku, zda účinky znárodnění byly vázány na vyplacení náhrady, a dále zda bylo nezbytné, aby znárodněný majetek byl bezprostředně po znárodnění začleněn do národního podniku. Stěžovatel v ústavní stížnosti rovněž interpretuje stanovisko Pl. ÚS-st. 21/05 ze dne 1. 11. 2005, přičemž má za to, že "toto plenární rozhodnutí nesměřovalo k paušalizaci, ale ke snaze postavit základní pravidla pro ochranu vlastnického práva, aniž by se tím ovšem toto právo vyprázdnilo či tzv. znegovalo." Stěžovatel v závěru ústavní stížnosti namítá, že nevypořádáním jeho majetkových nároků došlo k zásahu do legitimního očekávání stěžovatele daného předchozím jednáním vlády i parlamentu.

7. V doplněném podání stěžovatel dále rozvedl svůj výklad výše zmíněného rozhodnutí Pl. ÚS-st. 21/05. Dle stěžovatele nelze obecné předpisy ochrany vlastnictví použít pouze tehdy, když je dána možnost použití předpisů restitučních. V další části doplněného podání stěžovatel rozvádí a doplňuje svou argumentaci týkající se nastoupení účinků znárodnění.

8. Obvodní soud pro Prahu 5, Městský soud v Praze a Nejvyšší soud jako účastníci řízení ve svých písemných vyjádřeních k ústavní stížnosti plně odkázaly na odůvodnění obsažená v napadaných rozhodnutích. Vedlejší účastník, Ministerstvo vnitra, označil ústavní stížnost za nedůvodnou. Avizované podrobnější vyjádření, jež mělo být Ústavnímu soudu doručeno prostřednictvím Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, již dodáno nebylo.

9. Vedlejší účastnice řízení, Plzeňský Prazdroj, a. s., navrhla ústavní stížnost odmítnout. V prvé řadě namítá, že stěžovatel není existujícím subjektem nadaným právní osobností (k tomu viz odst. 2 tohoto usnesení), z čehož plyne, že řízení před Ústavním soudem je stiženo neodstranitelným nedostatkem podmínek řízení a mělo by tak být zastaveno. Ústavní stížnost je prý rovněž zjevně neopodstatněná, neboť stěžovatel v ní primárně polemizuje s právními závěry soudů, které v této věci rozhodovaly a podle nichž nárokům na odstranění stěžovatelem tvrzených historických křivd nelze přiznat ochranu současnými právními instituty, s výjimkou případů, kdy je náhrada přípustná podle restitučních předpisů. Vedlejší účastnice dále uvádí, že předložený argument legitimního očekávání není ničím podložen, přičemž pouhá naděje, že bude uznáno přežití bývalého vlastnického práva, které je již dlouho nemožné účinně vykonávat, je zcela nedostačující. V další části svého vyjádření vedlejší účastnice prakticky zopakovala argumentaci předkládanou již v předcházejícím řízení.

10. Stěžovatel využil možnost písemné repliky k vyjádření účastníků a vedlejších účastníků, zejména pak k vyjádření vedlejší účastnice. Předně uvádí, že má aktivní legitimaci k podání ústavní stížnosti, což dokládá rozhodnutím Nejvyššího soudu ze dne 7. 11. 2013, č. j. 28 Cdo 1899/2013-285, potvrzujícím postavení stěžovatele coby svébytné právnické osoby se způsobilostí mít práva a povinnosti, a tedy i způsobilostí být účastníkem řízení před Ústavním soudem. K meritu sporu pak stěžovatel v podstatě zopakoval argumentaci obsaženou v ústavní stížnosti.

11. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že ústavní stížnost představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů či jiných orgánů veřejné moci nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.

12. Takové zásahy či pochybení nicméně Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal. Posoudil totiž argumenty stěžovatele obsažené v ústavní stížnosti, konfrontoval je s obsahem napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

13. Ústavní soud již mnohokrát zopakoval, že není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva; jeho úkolem je v řízení o ústavní stížnosti ochrana ústavnosti [čl. 83 a čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy], nikoliv "běžné" zákonnosti. Ústavnímu soudu proto nepřísluší, aby prováděl přezkum rozhodovací činnosti obecných soudů ve stejném rozsahu, jako činí obecné soudy. Ústavní soud v minulosti již také mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Pokud proto soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Ústavní soud také již opakovaně judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí soudu by byl dán pouze tehdy, pokud by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními (srov. např. nález ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94, N 34/3 SbNU 257). Taková pochybení však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal.

14. Ústavní soud předně zdůrazňuje, že hodnotil postup obecných soudů s ohledem na předmět řízení, jenž byl stěžovatelem vymezen již v žalobním petitu adresovaném nalézacímu soudu. Předmět řízení před obecnými soudy tedy spočíval ve zřízení věcného břemene v rozsahu práva služebnosti stezky, služebnosti cesty a služebnosti užívacího práva v rozsahu, který by jinak odpovídal právu stavby. Stěžovatel by v případě zřízení tohoto věcného břemene (služebnosti) vystupoval coby povinný. Ústavní soud připomíná, že povinným ze služebnosti, který nese povinnost ve prospěch jiného něco strpět (pati) nebo něčeho se zdržet (omittere), může být každý subjekt práva, který může být vlastníkem, tj. fyzická osoba, právnická osoba i stát. Z předchozí teze plyne, že povinným ze služebnosti může být v takových případech pouze ten, kdo je vlastníkem zatížené (služebné) věci [srov. Spáčil, J. a kol. Občanský zákoník III. Věcná práva (§ 976-1474). Komentář. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 908]. Jestliže však v projednávaném případě stěžovatel neměl postavení vlastníka předmětných nemovitostí, nebyla tak dána ani nezbytná podmínka zřízení věcného břemene a obecné soudy nemohly rozhodnout jinak, než způsobem pro stěžovatele nepříznivým.

15. Tento aspekt vzal v potaz rovněž nalézací soud, když uvedl následující: "Soud se též zabýval otázkou, proč žalobce žaluje přímo na zřízení věcného břemene ve prospěch žalovaného k předmětným pozemkům, o kterých tvrdí, že je jejich vlastníkem, byť je tu rozpor mezi jím tvrzeným stavem a zápisem v katastru nemovitostí, když by se nabízelo jako vhodné a účelné, nejprve dosáhnout určení že žalobce je vlastníkem předmětných pozemků, neboť otázka možnosti zápisu soudem zřízeného věcného břemene zatěžujícího předmětné pozemky za situace, kdy nebylo ještě určeno, že žalobce je vlastníkem předmětných pozemků tak, aby bylo možné dosáhnout změny zápisu vlastnického práva k předmětným pozemkům v katastru nemovitostí, je přinejmenším diskutabilní." Podstatná část argumentace stěžovatele předestřená v řízeních před obecnými soudy a zopakovaná v ústavní stížnosti však přesto směřuje k otázkám znárodnění. Jak ale správně podotkl Nejvyšší soud, tyto aspekty nebyly v probíhajícím řízení relevantní a měly by význam pouze při posuzování věci prizmatem restitučních předpisů, dle kterých však stěžovatel není oprávněnou osobou.

16. Obecné soudy přesto nad rámec výše uvedeného přistoupily rovněž k posouzení tvrzených vlastnických nároků stěžovatele. Na jejich postupu přitom Ústavní soud neshledává nic, co by odůvodňovalo jeho kasační zásah. Obecné soudy se s námitkami stěžovatele řádně a podrobně vypořádaly a věc po právní stránce hodnotily přiléhavě. V této souvislosti je rovněž Ústavní soud nucen konstatovat, že stěžovatel své argumentační schéma neopouští ani v ústavní stížnosti, neboť jeho námitky jsou, jak již bylo výše zmíněno, pouze pokračováním polemiky s právními závěry obecných soudů, čímž nicméně stěžovatel staví Ústavní soud do pozice další instance v systému obecného soudnictví, která mu nepřísluší.

17. Ústavní soud dále odkazuje na svou ustálenou judikaturu vztahující se k čl. 11 Listiny, jež je provázána s judikaturou Evropského soudu pro lidská práva (dále jen "ESLP") týkající se práva na majetek zakotveného v čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod. Jak již Ústavní soud opakovaně uvedl, pojem "majetek" v kontextu tohoto ustanovení podléhá autonomnímu výkladu, tj. nezávislému na případné definici pojmu ve vnitrostátním právním řádu; a to navíc výkladu dosti širokému - zahrnuje nejen věci a nehmotné statky, ale v podstatně jakýkoli nárok či zájem majetkové povahy mající nějakou hodnotu. Vzhledem k okolnostem projednávaného případu je podstatné, že se přitom musí jednat o nárok či zájem existující, skutečný - ustálená judikatura ESLP pod pojmem "majetek" označuje buď "existující majetek", nebo majetkové hodnoty (včetně pohledávek), u nichž stěžovatel může tvrdit, že má alespoň "legitimní očekávání" jejich splnění; nestačí tedy pouhý výhled na získání či jen důvěra v budoucí získání majetku [srov. například nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 2/02 ze dne 9. 3. 2004 (N 35/32 SbNU 331; 278/2004 Sb.), nález sp. zn. I. ÚS 642/03 ze dne 17. 6. 2004 (N 79/33 SbNU 259), nález sp. zn. I. ÚS 353/04 ze dne 16. 6. 2005 (N 124/37 SbNU 563) a další; srov. též rozhodnutí velkého senátu ESLP o přijatelnosti ve věci Gratzinger a Gratzingerová proti České republice ze dne 10. 7. 2002 č. 39794/98, rozsudek ESLP ve věci Glaser proti České republice ze dne 14. 2. 2008 č. 55179/00 a další rozhodnutí ESLP citovaná v uvedených nálezech; podrobně viz též Bobek, M. Ochrana majetku (čl. 1 Protokolu č. 1). In Kmec, J., Kosař, D., Kratochvíl, J., Bobek, M. Evropská úmluva o lidských právech. Komentář. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 1257 an.].

18. Ústavní soud opakuje, že v projednávané věci stěžovatel pouze tvrdí, že je vlastníkem předmětných nemovitostí, což však samo o sobě ještě nestačí k tomu, aby se účinně dovolal ochrany plynoucí z ústavně zaručeného práva na vlastnictví a jeho ochranu. Z argumentace stěžovatele navíc nelze dovodit ani legitimní očekávání, že by snad mělo být jeho vlastnické právo uznáno v budoucnu. Ústavní soud se proto se závěry obecných soudů, že legitimní očekávání stěžovatele je zcela nepodložené, ztotožňuje, resp. nespatřuje v tomto závěru žádný ústavněprávní deficit

19. Ze všech shora vyložených důvodů proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 28. srpna 2018

Ludvík David v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru