Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 2623/14 #1Usnesení ÚS ze dne 31.08.2015

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - KS Brno
Soudce zpravodajSuchánek Radovan
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /soudní rozhodnutí/náležité odůvodnění
hospodářská, sociální a kulturní práva/právo na ochranu rodičovství, rodi... více
Věcný rejstříkDokazování
odůvodnění
dítě
styk rodičů s nezletilými dětmi
rodiče
EcliECLI:CZ:US:2015:2.US.2623.14.1
Datum podání07.08.2014
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

104/1991 Sb./Sb.m.s., čl. 3

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1, čl. 32 odst.4, čl. 32 odst.6

Ostatní dotčené předpisy

89/2012 Sb., § 907 odst.1, § 907 odst.2


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 2623/14 ze dne 31. 8. 2015

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka (soudce zpravodaj) a soudců Vojtěcha Šimíčka a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. Jiřího Funka, zastoupeného JUDr. Ilonou Pokornou, advokátkou se sídlem Jakubská 121/1, 602 00 Brno, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 12. června 2014 č. j. 21 Co 9/2013-850, za účasti Krajského soudu v Brně, jako účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 7. srpna 2014, se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, a to pro porušení čl. 1, čl. 90 a čl. 95 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), čl. 1, čl. 3, čl. 32 odst. 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Ústavní soud konstatuje, že včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny formální náležitosti, stanovené pro její podání zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").

Ústavní soud zjistil, že Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 2. října 2012 č. j. 84 P 124/2011-345 ve výroku pod bodem I. svěřil nezletilého Štěpána do péče matky a ve výroku pod bodem II. zavázal otce (v řízení před Ústavním soudem "stěžovatel") platit na výživu nezletilého Š. částku 15.000 Kč měsíčně splatnou vždy do každého 5. dne v měsíci předem k rukám matky počínaje dnem 2. října 2012. Ve výroku pod bodem III. rozhodl o oprávnění otce stýkat se s nezletilým Š. v každém lichém kalendářním týdnu v roce od pátku 15.00 hodin do neděle 18.00 hodin, každý týden ve středu a ve čtvrtek vždy od 13.00 hodin do 18.30 hodin, každoročně od 25. prosince 9.00 hodin do 27. prosince 18.00 hodin, v každém lichém roce o jarních prázdninách od soboty jarním prázdninám předcházející 9.00 hodin do soboty za týden 18.00 hodin, od pátku velikonočního 15.00 hodin do neděle velikonoční 18.00 hodin, o hlavních letních školních prázdninách po dobu tří týdnů s tím, že termín bude rozdělen na dva týdny a týden a přesný termín otec matce písemně oznámí nejpozději do 30. dubna každého roku předem. Dále bylo rozhodnuto o povinnosti otce nezletilého Š. ke styku převzít v místě bydliště matky a na tomto místě nezletilého Š. po skončení styku matce předat a o povinnosti matky nezletilého Š. ke styku s otcem řádně a včas připravit. Ve výrocích pod body IV., V. a VI. bylo o výchově, výživném a styku otce s nezletilým Š. rozhodnuto stejným způsobem jako ve výrocích pod body I. až III. s tím, že výroky pod body IV. až VI. se týkají doby po rozvodu rodičů nezletilého Š.. Konečně ve výroku pod bodem VII. bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Proti rozsudku soudu prvního stupně podal otec odvolání.

Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 12. června 2014 č. j. 21 Co 9/2013-850 byl rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích pod body I. a IV. o výchově nezletilého Š. potvrzen (výrok pod bodem I. rozsudku odvolacího soudu). Ve výrocích pod body III. a VI. o styku otce s nezletilým Š. byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen s tím, že v době vánočních, jarních, velikonočních a hlavních letních prázdnin neplatí úprava běžného styku od pátku do neděle každý lichý kalendářní týden v roce a ve středu a ve čtvrtek každý týden v roce (výrok pod bodem II.). Dále bylo rozhodnuto o povinnosti otce nahradit České republice - Krajskému soudu v Brně na nákladech odvolacího řízení 22.833 Kč (výrok pod bodem III.). Ve výrocích pod body II. a V. o výživném pro nezletilého Š. a v navazujícím výroku pod bodem VII. o náhradě nákladů řízení mezi účastníky byl rozsudek soudu prvního stupně zrušen a věc byla tomuto soudu mu vrácena k dalšímu řízení (výrok pod bodem IV.).

II.

V ústavní stížnosti stěžovatel nesouhlasí s rozhodnutími obecných soudů. Svým návrhem se v řízení před obecnými soudy stěžovatel původně domáhal, aby nezletilý Š. byl svěřen do jeho výchovy, popř. do střídavé výchovy obou rodičů; ve svém odvolání pak navrhoval, aby nezletilý byl svěřen do střídavé výchovy obou rodičů. V ústavní stížnosti stěžovatel obecným soudům vytýká, že nesvěřily nezletilého syna do střídavé péče obou rodičů. Stěžovatel poukazuje na to, že za výhodu střídavé péče je považována skutečnost, že pro děti znamená společná péče udržení si obou rodičů, oba jsou přítomni v jejich životě a na oba se mohou kdykoli obrátit, mohou se od nich učit, oba jsou k dispozici při zdolávání těžkých životních úkolů, se kterými jim pomůže pouze rodič toho určitého pohlaví. Otcům dovoluje střídavá péče udržet s dětmi intenzivní hodnotný vztah. Napadeným rozsudkem odvolacího soudu v modifikaci napadeného rozsudku soudu prvního stupně byla však tato kontinuita vážně narušena. Navíc otcův styk se synem a jeho vliv se tím musel snížit, neboť styk se synem ve středu a ve čtvrtek se změnil jen v jakési odpolední hlídání bez možnosti přespání nezletilého u otce, kde má nezletilý syn veškeré zázemí, vzdělávací, kulturní, materiální a hodnotové podmínky, a bez možnosti aplikovat obvyklý režim včetně přípravy do školy. Stejně tak je napadeným rozsudkem odvolacího soudu otci omezena doba jeho styku s nezletilým synem o hlavních letních prázdninách, neboť fakticita ukazuje, že matka s nezletilým o hlavních letních prázdninách nikam nepojede a nebude s ním trávit souvislou dobu a nezletilý syn bude odkázán na sezení v bytě matky a hraní počítačových her, protože styk s nezletilým mimo vymezený rámec tří týdnů o hlavních letních prázdninách otec nemá. Je prokázáno, že matka za poslední 3 roky o hlavních letních prázdninách a jiných školních volnech s nezletilým nikde nebyla a nevěnovala se s ním žádným aktivitám - matka je pasivní, jak je také uvedeno ve znaleckém posudku. Rozhodnutím odvolacího soudu také vzniká nebezpečí, že matka, která nepřerušila styky s určitým pseudonáboženským seskupením, vycestuje s nezletilým mimo území České republiky a může tak nezletilého vytrhnout z jeho zázemí vztahů s otcem, rodinou, zázemím, životním stylem, školou, kamarády.

Podle stěžovatele odvolací soud vyložil nález Ústavního soudu ze dne 27. 1. 2005 sp. zn. I. ÚS 48/04 (N 19/36 SbNU 247, dostupný též na http://nalus.usoud.cz/), stejně jako další rozhodnutí zde citovaná, v extrémním rozporu s principy spravedlnosti, což má za následek porušení základních práv a svobod stěžovatele i jeho nezletilého syna ve smyslu nálezu Ústavního soudu ze dne 8. 7. 1999 sp. zn. III. ÚS 224/98 (N 98/15 SbNU 17). Odvolací soud vyložil citované rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 48/04 zejména v rozporu s tím, jaká nastala celospolečenská změna v pohledu na střídavou péči. Změna by měla přiblížit soudní praxi v České republice ostatním vyspělým evropským státům.

Odvolací soud podle stěžovatele porušil základní práva stěžovatele i jeho nezletilého syna, neboť nerespektoval závěry odborného posudku a špatně zhodnotil skutkový stav. Napadeným rozsudkem odvolacího soudu spolu s rozsudkem soudu prvního stupně byla porušena práva a svobody chráněné ústavním pořádkem. Stěžovatel zejména poukazuje na porušení svého základního práva vychovávat a pečovat o své dítě dle čl. 32 odst. 4 Listiny, jakož i porušení základního práva dítěte na rodičovskou výchovu a péči dle téhož článku Listiny.

Rozhodnutím soudu prvního stupně i odvolacího soudu se cítí být stěžovatel diskriminován na základě pohlaví jako otec, čímž došlo k porušení čl. 1 Listiny, podle kterého lidé jsou svobodní a rovní v důstojnosti i v právech a čl. 3 odst. 1 Listiny, podle kterého základní práva a svobody se zaručují všem bez rozdílu pohlaví, rasy, barvy pleti, jazyka, víry a náboženství, politického či jiného smýšlení, národního nebo sociálního původu, příslušnosti k národnostní nebo etnické menšině, majetku, rodu nebo jiného postavení.

III.

Ústavní soud není součástí soudní soustavy (čl. 91 Ústavy) a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.

Ústavní soud tedy přezkoumal napadené rozhodnutí, jakož i řízení jemu předcházející, z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Z ustálené judikatury Ústavního soudu plyne, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "podústavního" práva a jeho aplikace, jsou při řešení konkrétního případu v zásadě záležitostí obecných soudů a Ústavní soud, jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), není možno považovat za "superrevizní" instanci v systému obecného soudnictví, jejímž úkolem je přezkum celkové zákonnosti (či věcné správnosti) vydaných rozhodnutí. Ingerence Ústavního soudu do této činnosti, konkrétně pokud jde o interpretaci a aplikaci "podústavního" práva, připadá v úvahu, jestliže obecné soudy v daném hodnotícím procesu vycházely ze zásadně nesprávného posouzení dopadu ústavně zaručených práv, jichž se stěžovatel dovolává, na posuzovaný případ, eventuálně pokud by v něm byl obsažen prvek libovůle či dokonce svévole, a to např. ve formě nerespektování jednoznačné kogentní normy či přepjatého formalismu (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 224/98).

Ústavnímu soudu tedy nepřísluší přehodnocování důkazů provedených obecnými soudy, resp. posuzování skutkového stavu jako správně zjištěného, není-li ve věci shledán extrémní nesoulad, jež by zakládal porušení ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces zakotveného v čl. 36 Listiny. O takový případ se v souzené věci nejedná. Při hodnocení důkazů se ale obecný soud nedostal do rozporu s ústavními principy řádného a spravedlivého procesu.

Odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí konstatoval, že nebylo prokázáno, že by některý z rodičů péči o nezletilého Š. z materiálního hlediska zanedbával. Naopak prokázáno bylo, že vztahy rodičů jsou dlouhodobě napjaté. Otcem tvrzená snaha o dohodu s matkou se ve světle jeho dalších tvrzení, že matka je psychicky nemocná, trpí schizofrenií, stýká se s podezřelými osobami, zapojuje se do dění v pseudonáboženských skupinách, je náboženskou fanatičkou a též ve světle provedených důkazů, ze kterých je zřejmé, že otec matku verbálně napadá vulgárními výrazy a má snahu omezit její kontakt se synem na minimum (8 hodin týdně podle návrhu na nařízení předběžného opatření), shledal odvolací soud jako účelové tvrzení směřující nejspíše k aplikaci některých závěrů Ústavního soudu uvedených např. v nálezu ze dne 23. 2. 2010 sp. zn. III. ÚS 1206/09 (N 32/56 SbNU 363) na danou věc. Odvolací soud dovodil, že příčina nedohody rodičů nespočívá pouze na straně matky. Vyhrocené vztahy mezi rodiči objektivně neumožňují, alespoň v současné době, jejich rozumnou kooperaci tak, aby mohlo být rozhodnuto o střídavé péči nezletilého Š. Takové rozhodnutí by nebylo v jeho zájmu. Pro shora uvedené odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně v napadených výrocích o výchově nezletilého Š. jako věcně správný potvrdil. Uvedeným závěrům krajského soudu nelze z hlediska ústavnosti nic vytknout.

Pokud je stěžovatel toho názoru, že v jeho případě byla naplněna kritéria pro svěření nezletilého dítěte do střídavé péče, Ústavní soud k tomu poznamenává, že v případě soudních rozhodnutí v tak individualizovaných věcech, jakými jsou spory o úpravu výchovných poměrů nezletilých dětí, lze stěží hovořit o "precedenční" závaznosti jejich závěrů, tím méně je možné vymezit obecná kritéria, jejichž naplnění pak vždy, bez ohledu na konkrétní okolnosti projednávaného případu, nutně musí vést k uložení vybraného výchovného opatření. Za taková nelze považovat ani ústavněprávní kritéria a požadavky pro svěřování dětí do péče, neboť ta představují toliko referenční kritéria, jež musí obecný soud, rozhodující o svěření nezletilého dítěte do péče, vždy vzít do úvahy a jejich naplnění zkoumat s ohledem na konkrétní okolnosti daného individuálního případu. Jak již bylo výše zmíněno, úkolem Ústavního soudu je pak v rámci přezkumu rozhodnutí obecných soudů o svěření nezletilého dítěte do péče zkoumat, zda byla uvedená ústavněprávní kritéria zohledněna, nikoliv však předjímat rozhodnutí o tom, komu má být dítě svěřeno do péče či dokonce přímo rozhodovat o jeho svěření do střídavé péče (viz shodně usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 12. 2014 sp. zn. II. ÚS 2224/14).

V nálezu sp. zn. I. ÚS 2482/13 Ústavní soud sice mj. vymezil obecná východiska (premisy) ve vztahu k problematice rozhodování soudů o střídavé výchově, když konstatoval, že "je-li nejlepším zájmem dítěte, aby bylo především v péči obou rodičů, a pokud jsou splněny veškeré zákonné podmínky (tj. oba rodiče jsou stejnou měrou schopni a ochotni pečovat o zdraví dětí a o jejich tělesný, citový, rozumový a mravní vývoj a kdy tyto děti mají k oběma rodičům stejně hluboký citový vztah), tak je svěření dětí do střídavé péče pravidlem, nikoliv výjimkou", nicméně i v tomto případě Ústavní soud jejich naplnění hodnotil s ohledem na konkrétní okolnosti daného individuálního případu soudního rozhodování v řízení o úpravě poměrů k nezletilým dětem (srov. též usnesení sp. zn. II. ÚS 2224/14).

V ústavní stížnosti stěžovatel poukazuje na to, že odvolací soud nesprávně vyložil nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 48/04. V uvedeném nálezu Ústavní soud vyslovil, že svěření dítěte do střídavé výchovy rodičů nesmí být ústupkem jejich vzájemné rivalitě, ale vyjádřením kvalitního a pozitivního vztahu rodičů k dítěti; to předpokládá toleranci, vyspělost a dobrou vůli všech zúčastněných. Rozhodnutí o střídavé výchově nezletilého dítěte by mělo vycházet z jejich společné vůle a dohody, schopnosti spolu komunikovat a spolupracovat a nezapojovat dítě do svých vzájemných problémů. Podle názoru Ústavního soudu není v uvedeném případě podstatná otázka, proč rodiče nejsou ochotni spolu spolupracovat a komunikovat, nýbrž to, že jim v daném případě chybí ochota a vyspělost v zájmu nezletilé dcery spolu kooperovat.

Ústavní soud je toho názoru, že krajský soud výše uvedený nález v předmětné věci správně vyložil a aplikoval. V souzené věci, jak vyplývá z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, totiž bylo prokázáno, že základní podmínka střídavé výchovy - vzájemná kooperace rodičů - naplněna nebyla. Odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí proto správně dovodil, že v předmětné věci by rozhodnutí o střídavé výchově bylo typicky ústupkem vzájemné rivalitě rodičů, když nebylo shledáno, že by zde byla přítomna tolerance, vyspělost a dobrá vůle všech zúčastněných. Rozhodně se podle odvolacího soudu nedá dovodit, že by byla zachována komunikace a spolupráce mezi rodiči, že by jejich nezletilý syn nebyl zapojován do jejich vzájemných problémů. Lze důvodně předpokládat, že rozhodnutím o střídavé péči by k nápravě nedošlo.

Rovněž tak neshledal Ústavní soud případným pro meritum ústavní stížnosti odkaz stěžovatele na nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 224/98, ve kterém Ústavní soud řešil primárně otázku přípustnosti ústavní stížnosti, a to ve věci návrhu na vydání nemovitosti.

Dle názoru Ústavního soudu se stěžovateli dostalo řádného a spravedlivého dvojinstančního řízení, v němž mu žádný z rozhodujících soudů neupřel jeho ústavně zaručená práva. Odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně částečně změnil, avšak ve výroku o svěření nezletilého do péče matky odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Stěžovatel se však se závěry krajského soudu neztotožňuje. To ovšem nezakládá důvod pro zásah Ústavního soudu. Skutečnost, že soud přistoupí při svých myšlenkových úvahách k jinému hodnocení provedených důkazů, než které by za správné považovala ta či ona strana sporu, případně, že na základě tohoto hodnocení důkazů dospějí soudy k právnímu závěru, s nímž se některý z účastníků řízení neztotožňuje, nelze považovat za zásah do ústavně zaručených práv stěžovatele. Soudy v odůvodnění svého rozhodnutí musí ovšem přesvědčivě a logicky vyložit, jakými úvahami se při rozhodování věci řídily, tedy mimo jiné, k jakým skutkovým zjištěním na základě provedených důkazů dospěly a jaké právní závěry z těchto skutkových zjištění učinily.

V projednávané věci bylo rozhodnutí odvolacího soudu odůvodněno způsobem, který v žádném případě nevybočuje z mezí ústavnosti. Odvolací soud přihlédl především k zájmům nezletilého dítěte. Svým rozhodnutím stěžovatele jako otce neomezuje v právech rodiče, pouze upravuje jeho možnost styku s nezletilým jinak, než si stěžovatel představuje. Do budoucna nadto není vyloučena změna rozhodnutí soudu, dojde-li ke změně poměrů. Ústavní stížnost je tedy, dle názoru Ústavního soudu, v podstatě jen vyjádřením nesouhlasu stěžovatele se závěry odvolacího soudu, a Ústavní soud tak neshledal důvod ke svému zásahu do nezávislého soudního rozhodování.

Ústavní soud poukazuje na to, že podrobnosti ohledně práv uvedených v čl. 32 odst. 4 Listiny stanoví zákon (čl. 32 odst. 6 Listiny). Jak je shora uvedeno, Ústavní soud neshledal, že by odvolací soud v rovině podústavního práva při rozhodování o zájmech nezletilého dítěte pochybil. Ústavní soud chápe úsilí stěžovatele o co nejširší kontakt se svým dítětem. V daném případě se ovšem rodiče nebyli schopni o styku otce s nezletilým dítětem dohodnout. Za těchto okolností pak nezbývá, než konstatovat, že je věcí soudu, aby autoritativním výrokem na základě zjištěného skutkového stavu sám o styku rodiče s dítětem rozhodl tak, aby jeho rozhodnutí prospívalo především nezletilému dítěti, neboť i podle čl. 3 Úmluvy o právech dítěte zájem dítěte musí být předním hlediskem při jakékoli činnosti týkající se dětí, ať už uskutečňované veřejnými nebo soukromými zařízeními sociální péče, soudy, správními nebo zákonodárnými orgány. Krajský soud této své povinnosti řádně dostál.

Ústavní soud ověřil, že postup krajského soudu byl řádně odůvodněn a jeho rozhodnutí odpovídá zjištěnému skutkovému ději. Argumentaci krajského soudu, tak jak je rozvedena v jeho rozhodnutí vydaném v předmětné věci, považuje Ústavní soud za ústavně konformní a srozumitelnou a jeho úvahy neshledal Ústavní soud nikterak nepřiměřenými či extrémními.

Ústavní soud konstatuje, že Krajský soud v Brně v předmětné věci rozhodoval v souladu s právy podle hlavy páté Listiny, jeho rozhodnutí nelze označit jako rozhodnutí svévolné, ale toto rozhodnutí je výrazem nezávislého soudního rozhodování, které nevybočilo z mezí ústavnosti. Z pohledu Ústavního soudu zde není prostor pro zásah do rozhodovací činnosti nezávislého soudu.

Ústavní soud neshledal, že by v činnosti jednajícího soudu došlo k porušení hmotně právních či procesně právních předpisů, které by mělo za následek porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele.

Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ust. § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 31. srpna 2015

Radovan Suchánek v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru