Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 2616/10 #1Usnesení ÚS ze dne 10.02.2011

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO
Dotčený orgánSOUD - MS Praha
Soudce zpravodajBalík Stanislav
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříkNáklady řízení
Stát
organizační složka
EcliECLI:CZ:US:2011:2.US.2616.10.1
Datum podání07.09.2010
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

99/1963 Sb., § 142 odst.1, § 150, § 137


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 2616/10 ze dne 10. 2. 2011

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké v právní věci společnosti ČSPL, a.s., se sídlem v Děčíně, Karla Čapka 211/1, právně zastoupené JUDr. Ivo Jandou, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 1, Na Příkopě 8, o ústavní stížnosti proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. 3. 2010 č. j. 22 Co 36/2010-374, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 7. 9. 2010, která splňovala náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhala s odkazem na porušení jejích ústavně zaručených základních práv podle článku 11 a 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), zrušení výroků II. a III. v záhlaví uvedeného rozhodnutí Městského soudu v Praze týkajících se náhrady nákladů řízení mezi účastníky v řízení před soudy prvého a druhého stupně.

Z připojených rozhodnutí obecných soudů Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka se žalobou domáhala po žalované České republice - Ministerstvu dopravy (dále též "žalovaná" nebo "organizační složka státu") zaplacení částky 1.793.393.146,- Kč s příslušenstvím z titulu odpovědnosti státu za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem (dále jen "zákon č. 82/1998 Sb."). Nesprávný úřední postup státu ve smyslu § 13 citovaného zákona spatřovala v tom, že stát v přiměřené době neučinil úkony a nevydal rozhodnutí nezbytná k zajištění splavnosti řeky Labe na jejím dolním toku. Stěžovatelka namítala, že jakožto koncesovaný provozovatel vodní dopravy podnikala na základě legitimního očekávání, že jí pro její činnost budou zajištěny alespoň takové podmínky, které jsou stanoveny závaznými vnitrostátními a mezinárodními právními předpisy.

Žalobu stěžovatelky Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 17. 9. 2009 č. j. 60 C 21/2008-188 zamítl, neboť dospěl k závěru, že stěžovatelka neprokázala existenci té povinnosti státu, v jejímž porušení spatřuje nesprávný úřední postup. O náhradě nákladů řízení mezi účastníky rozhodl soud prvého stupně tak, že žádnému z účastníků jejich náhradu nepřiznal.

V odůvodnění výroku o nákladech řízení pak konstatoval, že stěžovatelka byla v řízení zcela neúspěšná, proto připadá podle § 142 odst. 1 o. s. ř. v úvahu přiznat náhradu nákladů řízení straně žalované, která si na nákladech řízení účtovala částku 3.469.671,- Kč, když odměnu za zastoupení advokátem účtovala v souladu s vyhláškou č. 484/2000 Sb. Soud prvého stupně uvedl, že měl pouze volbu náhradu v požadované výši přiznat nebo nepřiznat bez zákonem dané možnosti upravit její výši. Přiklonil se proto s odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 9. 10. 2008 "sp. zn. I. ÚS 2929/2007" (správně "sp. zn. I. ÚS 2929/09", dostupný na http://nalus.usoud.cz) k názoru, že žalované náhrada nákladů řízení v požadované výši nenáleží. Podle soudu prvého stupně z odůvodnění samotného rozsudku plyne, že stát je ve většině činností, kritizovaných žalobou, v pozici vrchnostenské. Tím se jeho postavení zásadně odlišuje od postavení stěžovatelky jako žalobkyně v tomto řízení, ačkoli v řízení podle občanského osudního řádu platí rovnost stran. Již skutečností, že stěžovatelka v tomto řízení byla osvobozena od placení soudního poplatku, vyjevil zákonodárce dle názoru soudu prvého stupně úmysl usnadnit všem subjektům přístup k ochraně práv a oprávněných zájmů podle tohoto zákona. Pokud by tedy žalobcům v tomto typu sporů pravidelně pro případ neúspěchu hrozila povinnost hradit státu náklady za zastoupení advokáty, pro něž ani případné osobní osvobození od placení soudního poplatku není relevantní, přístup ke spravedlnosti by se pro řadu subjektů nepřiměřeně ztížil. Důležitou okolností dané věci byl pro soud fakt, že předmětem sporu byl výklad právních norem upravujících vnitrozemskou vodní plavbu, jichž je Ministerstvo dopravy ČR autorem, proto soud prvého stupně podotkl, že kdo jiný by mohl být větším odborníkem než gestor a předkladatel těchto právních předpisů. Přitom žádný z odborníků, zaměstnaných Ministerstvem dopravy ČR, se obsáhlé debaty o významu jednotlivých norem při soudním řízení nezúčastnil. Soud prvého stupně měl zato, že přiklonění se k názoru, že i stát a jeho organizační složky mají za všech okolností právo na náhradu nákladů, vynaložených na právní pomoc poskytovanou advokáty, by ve svém důsledku mohlo vést k podávání sérií žalob, jejichž skrytým účelem by bylo vynakládání značných prostředků státem. Přitom výběr právního zástupce nebývá předmětem řízení o veřejných zakázkách. Stát má rovněž k dispozici Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, jako specializovanou instituci pro spory s předmětem přesahujícím určité limity, a zřejmě by mohl být i v projednávané věci žalované České republice, jednající Ministerstvem dopravy ČR, svým stanoviskem nápomocen. Ze všech těchto důvodů rozhodl soud prvého stupně o náhradě nákladů žalované podle § 142 odst. 1 ve spojení s § 150 o. s. ř., neboť částku převyšující 3.000.000,- Kč nepovažoval za potřebnou k účelnému bránění práva žalované.

Proti shora uvedenému rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 bylo podáno odvolání stěžovatelkou i žalovanou, která směřovala své odvolání toliko do výroku o nákladech řízení. Obě strany řízení se navzájem ke svým odvoláním vyjádřily, vyvracely důvody odvolání té které z nich a setrvaly na svých návrzích a stanoviscích.

Městský soud v Praze jako odvolací soud napadené rozhodnutí i řízení mu předcházející přezkoumal, přičemž pouze odvolání žalované shledal zásadně důvodným. Svým rozsudkem ze dne 25. 3. 2010 č. j. 22 Co 36/2010-374 proto rozhodl tak, že rozsudek soudu prvého stupně ve výroku ve věci samé potvrdil. V napadeném výroku o nákladech řízení rozsudek soudu prvého stupně změnil a uložil stěžovatelce povinnost zaplatit žalované náklady řízení ve výši 1.165.916,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám právního zástupce žalované s tím, že nad tuto částku žalované náhradu nákladů řízení nepřiznal. Stěžovatelce dále uložil povinnost zaplatit žalované náklady odvolacího řízení ve výši 1.165.436,- Kč způsobem výše uvedeným s tím, že nad tuto částku žalované náhradu nákladů odvolacího řízení nepřiznal.

Z odůvodnění Městského soudu v Praze týkajícího se nákladů řízení bylo zjištěno, že odvolací soud byl seznámen s aktuální judikaturou Ústavního soudu, jež se váže k nákladům řízení státu v řízeních, kde si stát najal k zastupování advokáta a byl ve sporu úspěšný. Dostupnou judikaturu odvolací soud blíže citoval a vážil, zda v projednávané věci šlo o neúčelně vynaložené náklady státu nebo zda v tomto konkrétním případě šlo o náklady nezbytné, potřebné k účelnému bránění práva ve smyslu § 142 odst. 1 o. s. ř. Ve svém rozhodnutí se v zásadě ztotožnil s námitkami žalované, že zajištění účinné obrany jejích práv v tomto řízení se zcela vymyká typické (běžné) úřední činnosti či správní a soudní agendě v působnosti ministerstva, proto po ní nelze spravedlivě požadovat, aby k zajištění obrany svých práv využila v projednávané věci pouze svého vlastního odborného aparátu. Odkázal na námitku žalované, že v dané věci šlo o věc po právní stránce mimořádně komplikovanou, s mimořádně vysokou částkou, o věc, která se netýká pouze předpisů v oblasti plavebního práva, nýbrž, byly nezbytné rovněž důkladné znalosti řady dalších právních oblastí, včetně mezinárodních a ústavněprávních aspektů vnitrostátní závaznosti mezinárodních smluv. Žalovaná také musela adekvátně reagovat na obsáhlá podání žalobkyně s širokými právními rozbory. Tyto skutečnosti vedly odvolací soud k závěru, projednávaná věc je právě tou, na kterou dopadá názor Ústavního soudu o účelně vynaložených nákladech vzniklých v souvislosti se zastupováním státu advokátem s ohledem na složitost a specifičnost problematiky předmětu řízení, jak se soudu jevila již jen na základě podané žaloby. Odvolací soud uvedl, že ovšem nemohl přehlédnout, že sazba odměny advokáta se odvíjí od výše uplatněné částky požadované z titulu náhrady škody, jejíž posouzení by bylo předmětem dalšího obsáhlého dokazování za předpokladu, že by byl nárok stěžovatele co do základu shledán opodstatněným. I s přihlédnutím k poměrně krátké době trvání řízení proto odvolací soud považoval za správné a spravedlivé přiznat žalované ve smyslu ustanovení § 150 o. s .ř. pouze jednu třetinu těchto nákladů a ve zbývajících dvou třetinách jí toto právo odepřít. Stejnou úvahou byl odvolací soud veden i při rozhodování o nákladech odvolacího řízení.

Jak je Ústavnímu soudu známo z jeho úřední činnosti, proti rozsudku Městského soud v Praze podala stěžovatelka ve věci samé dne 8. 9. 2010 dovolání k Nejvyššímu soudu, o kterém nebylo do rozhodnutí Ústavního soudu o projednávané ústavní stížnosti doposud rozhodnuto.

Stěžovatelka napadla shora uvedené rozhodnutí odvolacího soudu ve výrocích o náhradě nákladů řízení projednávanou ústavní stížností, v níž předně uvedla, že vyčerpala všechny dostupné procesní prostředky k ochraně svého práva, neboť proti napadeným výrokům nemůže dále brojit dovoláním. Stěžovatelka, vědoma si judikatury Ústavního soudu k problematice nákladů řízení, tvrdila, že právě v této věci došlo k extrémní situaci opodstatňující zásah Ústavního soudu. V odůvodnění své ústavní stížnosti stručně shrnula úvahy soudů, které vedly k napadeným výrokům, s tím závěrem, že se ztotožňuje s argumentaci soudu prvého stupně a s důvody rozhodnutí odvolacího soudu nesouhlasí. Namítala, že jménem státu v projednávané věci mělo ze zákona jednat Ministerstvo dopravy, konkrétně ministr dopravy nebo jím pověřený zaměstnanec. Jednání státu prostřednictvím Úřadu pro zastupování ve věcech majetkových nebylo v dané věci ze zákona přímo přípustné, což podle stěžovatelky ještě neznamená, že organizační složka státu nemůže o jeho služby požádat. Žalovaná tak naopak zcela libovolně přenesla svoji povinnost jednat jménem státu před soudem na advokáta a porušila v rozporu s ústavními předpisy legitimní očekávání stěžovatelky, že proti ní ve sporech na základě zákona č. 82/1998 Sb. nebude uplatňována náhrada nákladů na právní zastoupení. Stěžovatelka tedy vyjádřila své přesvědčení, že pokud se žalovaná nechala zastoupit advokátem, postupovala neúčelně a nehospodárně. K tomu stěžovatelka dodala s odkazem na konkrétní rozhodnutí, že obdobná problematika byla předmětem řízení u Ústavního soudu již mnohokrát, přičemž v převážné většině dala zapravdu názoru stěžovatelky i soudu prvého stupně.

Po zvážení argumentů obsažených v ústavní stížnosti a posouzením obsahu odůvodnění napadeného rozhodnutí Městského soud v Praze, dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud především připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti

(čl. 83 Ústavy České republiky) není součástí soustavy obecných soudů a není tak oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti v každém případě, kdy dochází k porušení běžné zákonnosti nebo nesprávnosti, které svou podstatou spočívají v rovině jednoduchého práva.

Ústavní soud již v minulosti konstatoval (např. nález sp. zn. IV. ÚS 323/05), že rozhodování o nákladech soudního řízení je integrální součástí soudního řízení jako celku, do něhož mu zásadně nepřísluší zasahovat, neboť samotný spor o náhradu nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod. Otázka náhrady nákladů řízení by mohla nabýt ústavněprávní dimenzi toliko v případě, kdy by úvahy soudu vybočily z pravidel upravujících toto řízení v důsledku naprosté libovůle (srov. nález Ústavního soudu ze dne 8. července 1999 sp. zn. III. ÚS 224/98, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 15, č. 98). I přes široký prostor pro úvahu, který občanský soudní řád v otázce nákladů řízení soudům poskytuje (včetně případného uplatnění moderačního práva soudu ve smyslu aplikace ustanovení § 150 o. s. ř.) a který v sobě skrývá nebezpečí nejednotnosti posuzování otázky nákladů řízení v judikatuře obecných soudů, zůstává zde zachován požadavek řádného odůvodnění rozhodnutí, které odpovídá zákonnosti, jakož i učiněným skutkovým zjištěním. Výrok o nákladech řízení tedy musí být celkově souladný s průběhem řízení a úvaha vedoucí k uložení povinnosti nahradit náklady řízení musí být, byť stručně, dostatečně odůvodněna (srov. nález sp. zn. I. ÚS 401/06).

Lze tedy shrnout, že rozhodování o nákladech řízení nabývá rozměr porušení základních práv a svobod pouze ve výjimečných případech; především tam, kde úvaha soudu je důsledkem naprosté libovůle, tam, kde není rozhodnutí soudu dostatečně odůvodněno, případně tam, kde nákladový výrok není v souladu s průběhem řízení. Tyto závěry lze přiměřeně vztáhnout i na souzenou věc, neboť odměna za zastupování advokátem a jeho hotové výdaje jsou jedním z druhů nákladů řízení, které demonstrativně vypočítává § 137 o. s. ř.

V ústavní stížnosti stěžovatelka nesouhlasí s výší nákladů řízení, tak jak je stanovil a stěžovatelce uložil zaplatit Městský soud v Praze v napadeném rozhodnutí, neboť náklady vzniklé v souvislosti se zastupováním žalované advokátem neshledává stěžovatelka náklady potřebnými k účelnému uplatňování nebo bránění práva ve smyslu § 142 odst. 1 o. s. ř.

K námitkám stěžovatele Ústavní soud uvádí, že jsou mu samozřejmě známy stěžovatelem citované nálezy. Ústavní soud sice ve svém nálezu sp. zn. I. ÚS 2929/09 (dostupném in http://nalus.usoud.cz) vyslovil názor, že "je-li stát k hájení svých právních zájmů vybaven příslušnými organizačními složkami, finančně i personálně zajištěnými ze státního rozpočtu, není důvod, aby výkon svých práv a povinností v této oblasti přenášel na soukromý subjekt, kterým byl v přezkoumávaném případě advokát", avšak tuto právní větu nelze oddělovat od důvodů, které vedly k jeho vyslovení a které jsou vyjádřeny v odůvodnění (viz usnesení ze dne sp. zn. II. ÚS 1625/09, dostupné tamtéž). Zde totiž Ústavní soud uvedl, že jedním z principů řádného procesu, je i povinnost soudů své rozsudky řádně odůvodnit. Z odůvodnění pak musí vyplývat vztah mezi skutkovými zjištěními soudu a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé. Ve svém usnesení ze dne 15. 1. 2010 sp. zn. III. ÚS 3100/08, dostupném in http://nalus.usoud.cz, Ústavní soud upozornil, že "v každém jednotlivém konkrétním případě, kdy za stát v řízení vystupuje ministerstvo jako příslušná organizační složka a jeden z ústředních úřadů, je třeba podle konkrétních okolností tohoto případu zvažovat, zda příslušná organizační složka státu je schopna se v daném sporu (zejména pokud v něm vystupuje jako strana žalovaná) účinně bránit za pomoci svých právníků, či zda jde o spor obtížný a dlouhotrvající, kde k efektivní obraně a k úspěšnému výsledku sporu pro organizační složku státu - a ve svém důsledku i pro Českou republiku (a tedy i pro všechny občany tohoto státu) je třeba, aby Česká republika byla zastupována zkušenými a úzce odborně zaměřenými advokáty". Jak Ústavní soud zdůraznil ve výše citovaném usnesení sp. zn. II. ÚS 1625/09, otázku "co jsou účelně vynaložené náklady řízení, přísluší hodnotit pouze obecnému soudu, nikoli soudu Ústavnímu".

Z čl. 37 odst. 2 a 3 Listiny plyne právo každého, tj. státu i osoby s právnickým vzděláním, vykonávající advokátní činnost, na právní pomoc v řízení před soudy, jinými státními orgány či orgány veřejné správy, a to od počátku řízení, a je garantována též rovnost všech účastníků před zákonem. Tato práva jsou na úrovni zákona realizována mimo jiné v ustanoveních § 25, § 137 a § 142 o. s. ř. (obdobně pak § 35 a § 60 s. ř. s.). Podle ustanovení § 25 odst. 1 o. s. ř. si účastník může vždy zvolit zástupcem advokáta. Za zastupování náleží advokátovi odměna a úhrada hotových výdajů. Obě tyto položky zákon řadí mezi náklady řízení (§ 137 o. s. ř.). Podle § 142 odst. 1 téhož předpisu má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl.

Ústavně garantované právo na právní pomoc zahrnuje (zásadně, vyjma řízení, pro něž je předepsáno obligatorní zastoupení) právo účastníka zvolit si, zda se nechá či nenechá zastoupit a případně též kým. Právní zastoupení je tak ponecháno (s uvedenou výjimkou) zcela na vůli účastníka, a to bez ohledu na to, zda by toho byl jinak schopen sám. Důvody tohoto kroku nelze spatřovat jen v nedostatku příslušného právního vzdělání, ale např. i ve vyšší míře objektivity zástupce, jeho konkrétní specializaci na daný problém apod. Účastník si musí být vědom toho, že v případě neúspěchu ponese náklady řízení, a to případně i náklady právního zastoupení protistrany. Na druhou stranu mu však příslušné procesní předpisy (zde § 142 o. s. ř.) garantují, že jeho náklady řízení budou v případě úspěchu nahrazeny.

Pojem "účelný" v aplikovaném ustanovení § 142 odst. 2 o. s. .ř. je nutno chápat jako určitou pojistku před hrazením nákladů, nesouvisejících s řízením, před nadbytečnými či nadměrnými náklady. Vzhledem k ústavně zaručenému právu na právní pomoc nelze prostřednictvím uvedeného termínu vymezovat kategorii subjektů, která by tak z hlediska právního zastoupení měla odlišné postavení, a tak jí de facto její právo upírat a z hlediska ostatních ji diskriminovat. Účastníka nelze sankcionovat tím, že mu nebude přiznána část nákladů odpovídající výši odměny advokáta s tím, že se mohl bránit sám (viz usnesení ze dne 7. 7. 2009 sp. zn. II. ÚS 2257/08, nebo nález ze dne 2. 2. 2010 sp. zn. IV. ÚS 2513/09, dostupné in http://nalus.usoud.cz).

V projednávané věci odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí podrobně a přesvědčivě vylíčil, proč v dané věci považoval náklady ve sporu úspěšné žalované (České republiky - Ministerstva dopravy) vynaložené na právní zastoupení advokátem za oprávněné a účelně vynaložené. Jediným důvodem pro nepřiznání náhrady nákladů řízení v plné výši byly pro odvolací soud okolnosti zvláštního zřetele hodné vyplývající z ustanovení § 150 o. s. ř. Toto ustanovení má sloužit k odstranění nepřiměřené tvrdosti, tedy jinými slovy k dosažení spravedlnosti pro účastníky řízení a jeho aplikace je pouze a jedině na úvaze obecných soudů. Pokud je ovšem aplikováno, aniž byly všechny relevantní důvody pro takový postup zjišťovány a posuzovány, jde o postup libovolný, který je způsobilý zasáhnout do základního práva na spravedlivé řízení podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (srov. např. nález ve věci sp. zn. II. ÚS 237/05). Napadené rozhodnutí odvolacího soudu se však v žádném případě nejeví jako vydané na základě libovůle, použití § 150 o. s. ř. je v rozhodnutí odvolacího soudu řádně odůvodněno na základě skutečností, které v řízení vyšly najevo. Ostatně nad rámec výše uvedeného Ústavní soud podotýká, že stěžovatelka k aplikaci a využití soudcovského zmírňovacího práva na danou věc ničeho ve své ústavní stížnosti nenamítala a ke konkrétnímu postupu odvolacího soudu při určování výše částky nákladů se nijak nevyjádřila.

Ústavní soud dodává, že toto rozhodnutí neprejudikuje rozhodnutí dovolacího soudu. Dovolací soud rozhodne o nákladech řízení jako o akcesorickém výroku souvisícím s rozhodnutím ve věci samé.

Z výše uvedených důvodů Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatelky, a proto byla její ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 10. února 2011

Jiří Nykodým

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru