Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 2610/19 #1Usnesení ÚS ze dne 16.03.2020

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - KS Brno
SOUD - MS Brno
Soudce zpravodajDavid Ludvík
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříkDokazování
odůvodnění
trestná činnost
EcliECLI:CZ:US:2020:2.US.2610.19.1
Datum podání09.08.2019
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 2 odst.5, § 2 odst.6

40/2009 Sb., § 345


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 2610/19 ze dne 16. 3. 2020

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Vojtěcha Šimíčka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky D. S., právně zastoupené JUDr. Milanem Zábržem, advokátem se sídlem Veveří 57, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2019 č. j. 7 Tdo 605/2019-370, usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 12. 2. 2019 č. j. 8 To 32/2019-343 a rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 9. 1. 2019 č. j. 3 T 36/2018-328, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky řízení stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označených soudních rozhodnutí, neboť má za to, že jimi byla porušena její práva garantovaná čl. 8 odst. 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

2. Z ústavní stížnosti a z připojených rozhodnutí vyplývá, že napadeným rozsudkem soudu I. stupně byla stěžovatelka uznána vinnou zločinem křivého obvinění podle § 345 odst. 2, odst. 3 písm. c) tr. zákoníku a odsouzena podle § 345 odst. 3, § 58 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody na jeden rok, jehož výkon jí byl podle § 81 odst. 1, § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu dvou let. Podle skutkových závěrů soudu se stěžovatelka dopustila uvedeného zločinu v podstatě tím, že před Policií ČR, po řádném poučení mimo jiné o trestněprávních následcích křivého obvinění v rámci podaného vysvětlení, vědomě uvedla nepravdivé údaje, že její snacha dlouhodobě zanedbává po psychické i fyzické stránce péči o své děti, vychovává je strachem z trestu a týrá svého syna. Následným šetřením policejního orgánu bylo zjištěno, že skutečnosti uváděné stěžovatelkou se nezakládají na pravdě a usnesením policejního orgánu ze dne 30. 11. 2017 byla věc podle § 159a odst. 1 tr. řádu odložena. Stěžovatelka takto činila v úmyslu iniciovat trestní řízení proti poškozené s cílem poškodit její dobrou pověst a čest a narušit její rodinné a pracovní vztahy, kdy v této souvislosti poškozenou opakovaně nepravdivě osočovala před jejími rodinnými příslušníky, známými i v zaměstnání a snažila se působit i na svého syna, aby poškozenou jako svou manželku opustil. Rozsudek soudu I. stupně napadla stěžovatelka odvoláním, které odvolací soud podle § 256 tr. řádu zamítl. Proti usnesení soudu odvolacího podala stěžovatelka dovolání, které Nejvyšší soud podle § § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl.

3. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že z hlediska práva nikterak nechtěla způsobit trestní stíhání, pouze se obávala o své vnuky, a má za to, že by takové jednání nemělo být jakkoliv sankcionováno. A pro případ, že i toto jednání má podléhat represím, tak by mělo být posouzeno maximálně jako přestupek. Dále je stěžovatelka přesvědčena, že pokud krajský soud ve svém usnesení ze dne 6. 11. 2018 č. j. 8 To 384/2018-316 zaujal názor, že je třeba první zprošťující rozsudek soudu I. stupně zrušit a dále sdělil svůj právní názor, kterým je soud nalézací vázán, nelze hovořit při novém rozhodování u nalézacího soudu jako o rozhodnutí nezávislého a nestranného soudu.

4. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, resp. v rozhodnutí je završujícím, nebyla porušena ústavní práva účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno ústavně souladně a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení obecných soudů však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal.

5. Na tomto místě je vhodné zopakovat a připomenout, že úkolem Ústavního soudu zásadně není přehodnocovat důkazy provedené trestním soudem v hlavním líčení či veřejném zasedání, a to již s ohledem na zásadu ústnosti a bezprostřednosti [srov. např. nález ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257); veškerá judikatura zdejšího soudu dostupná též z: http://nalus.usoud.cz], neboť Ústavní soud by mohl provedené důkazy hodnotit odchylně jen tehdy, jestliže by je provedl znovu. Ústavní soud se tak může zabývat správností hodnocení důkazů obecnými soudy jen tehdy, pokud zjistí, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy. Zároveň judikatura zdejšího soudu připustila ve vztahu k hodnocení důkazů obecnými soudy a pravidla "nepřehodnocování důkazů" Ústavním soudem výjimky v situacích, kdy skutková zjištění, o něž se opírají vydaná rozhodnutí, jsou v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy [viz např. nález ze dne 30. 11. 1995, sp. zn. III. ÚS 166/95 (N 79/4 SbNU 255) nebo usnesení ze dne 14. 1. 2004, sp. zn. III. ÚS 376/03 (U 1/32 SbNU 451)], takže výsledek dokazování se jeví jako naprosto nespravedlivý a věcně neudržitelný.

6. V nyní projednávané věci Ústavní soud konstatuje, že totožné námitky, jaké stěžovatelka uplatnila v nyní projednávané ústavní stížnosti, vznesla již v podaném dovolání a Nejvyšší soud se s nimi náležitě vypořádal. Lze rovněž konstatovat, že nalézací soud na základě závazného právního názoru soudu odvolacího znovu věc projednal a na základě hodnocení provedených důkazů dospěl k závěru o vině stěžovatelky, přičemž tyto závěry nebyly zvráceny ani odvolacím, ani dovolacím soudem.

7. Ústavní soud k tomu dále zdůrazňuje, že plně respektuje princip nezávislosti nalézacího, resp. odvolacího soudu v souladu s čl. 82 Ústavy, jejichž úkolem je hodnotit úplnost, věrohodnost a pravdivost důkazů ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. řádu. Ústavnímu soudu náleží posoudit toliko soulad stěžovatelkou kritizovaného postupu obecných soudů s ústavními principy spravedlivého procesu. Z ustálené judikatury dále vyplývá, že právu na spravedlivý proces odpovídá mimo jiné povinnost obecných soudů důkazní postup vyčerpávajícím způsobem popsat a logicky i věcně přesvědčivým způsobem odůvodnit. Lze tak uzavřít, že z hlediska ústavněprávního přezkumu je významné, zda důkazy, o něž se napadené rozhodnutí opírá, tvoří logicky uzavřený celek a zda odůvodnění napadeného rozhodnutí nenese znaky zřejmé libovůle.

8. Jak se nicméně podává ze shora uvedeného, žádné takové pochybení nebylo zjištěno. Stěžovatelka totiž ve skutečnosti nepoukazuje na pochybení obecných soudů v důkazním řízení, resp. na tzv. extrémní nesoulad mezi provedeným skutkovým zjištěním a právními závěry z něj vyvozenými, nýbrž polemizuje pouze s - pro ni nepříznivým - výsledkem soudního řízení a snaží se jej revidovat prostřednictvím ústavní stížnosti, což však samozřejmě nelze zaměňovat s ústavními zárukami jeho spravedlnosti, a logicky proto ani nemůže požívat ústavní ochrany.

9. Ústavní soud závěrem připomíná, že právo na spravedlivý (řádný) proces, jehož porušení se stěžovatelka dovolává, není možné vykládat tak, že by se stěžovateli garantoval úspěch v řízení či se zaručovalo právo na rozhodnutí odpovídající jeho představám. Obsahem tohoto ústavně zaručeného práva je zajištění práva na spravedlivé (řádné) soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování v souladu se zákony a při aplikaci ústavních principů. Stěžovatelka měla možnost obecným soudům předložit svůj náhled na věc a přesvědčit je. Skutečnost, že je nepřesvědčila, porušení jejího práva podle čl. 36 odst. 1 Listiny nepředstavuje - neúspěch v soudním sporu nelze sám o sobě považovat za porušení ústavně zaručených práv a svobod [viz usnesení sp. zn. III. ÚS 44/94 ze dne 27. 10.1994 (U 18/2 SbNU 241)].

10. Proto Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 16. března 2020

Kateřina Šimáčková, v. r.

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru