Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 261/17 #1Usnesení ÚS ze dne 02.03.2017

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - OS Praha 2
SOUD - MS Praha
Soudce zpravodajŠimíček Vojtěch
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříkškoda/náhrada
újma
satisfakce/zadostiučinění
EcliECLI:CZ:US:2017:2.US.261.17.1
Datum podání26.01.2017
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

82/1998 Sb., § 13, § 31a


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 261/17 ze dne 2. 3. 2017

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudce zpravodaje Vojtěcha Šimíčka a soudkyně Kateřiny Šimáčkové ve věci ústavní stížnosti 1) nezl. K. M., zastoupeného zákonnou zástupkyní E. M., 2) E. M. a 3) V. K., zastoupených Mgr. Markétou Vítovou, advokátkou se sídlem 5. května 1050/66, Praha 4, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 28. 8. 2016, č. j. 27 C 8/2015-54, a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 12. 2016, č. j. 13 Co 380/2016-83, za účasti Obvodního soudu pro Prahu 2 a Městského soudu v Praze jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Stěžovatelé se ústavní stížností domáhají zrušení v záhlaví označených soudních rozhodnutí z důvodu tvrzeného porušení práva na spravedlivý proces, zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Konkrétně stěžovatelé obecným soudům vytkli, že jim nebyla poskytnuta adekvátní kompenzace za porušení práva na přiměřenou délku řízení ve věci vedené Obvodním soudem pro Prahu 2 pod sp. zn. 22 C 94/2012. Proti napadeným rozhodnutím však stěžovatelé uplatnili v podstatě jedinou ústavněprávní námitku, podle níž se právní závěry v těchto rozhodnutích obsažené jeví být v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními. Dále stěžovatelé uvedli, že s ohledem na judikaturu Ústavního soudu, podle níž se nemajetková újma neprokazuje, vyplacení kompenzace za tvrzenou nemajetkovou újmu očekávali.

2. Bližší obsah napadených rozhodnutí, jakož i průběh řízení, které jejich vydání předcházelo, netřeba podrobněji rekapitulovat, neboť jak stěžovaná rozhodnutí, tak průběh procesu jsou účastníkům řízení známy.

3. Procesně bezvadná ústavní stížnost byla podána včas osobou oprávněnou a řádně zastoupenou. K jejímu projednání je Ústavní soud příslušný a jde zároveň o návrh přípustný.

4. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi.

5. Ústavní soud v prvé řadě konstatuje, že ústavní stížnost (kromě obsáhlé rekapitulace skutkového stavu) neobsahuje prakticky žádnou ústavněprávní argumentaci. Přesto Ústavní soud (vázán petitem a nikoliv odůvodněním ústavní stížnosti) napadená rozhodnutí přezkoumal v rámci shora naznačených referenčních kritérií, byť - s ohledem na zmíněnou absenci relevantní argumentace - jen ve zcela obecné rovině.

6. Dospěl přitom k závěru, že napadená rozhodnutí jsou řádně odůvodněna a že výsledek řízení je ústavně konformní. Obecné soudy se při hodnocení, zda byly naplněny podmínky pro poskytnutí náhrady nemajetkové újmy způsobené nepřiměřenou délku řízení, řádně zabývaly všemi námitkami stěžovatelů. Vycházely přitom z ustálené judikatury Nejvyššího soudu (zejména z usnesení ze dne 19. 12. 2012, sp. zn. 30 Cdo 1355/2012 či usnesení ze dne 2. 4. 2013, sp. zn. 30 Cdo 2098/2012), proti jejímž závěrům nemá Ústavní soud žádných ústavněprávních výhrad.

7. Ústavní soud přitakává stěžovatelům v tom, že celková doba řízení se zdá být na hraně přijatelnosti. Obecným soudům ovšem nelze z ústavněprávních hledisek vytknout, že žalobu po zvážení všech relevantních kritérií pro přiznání náhrady nemajetkové újmy zamítly. Konkrétně Ústavní soud nemá ústavněprávních výhrad proti právnímu závěru odvolacího soudu, podle něhož se jednalo o věc procesně složitou, a ani proti závěru, že s ohledem na význam věci pro stěžovatele k porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě nedošlo.

8. Ústavní soud tudíž dospěl k závěru, že napadenými rozhodnutími nebyla porušena stěžovateli tvrzená základní práva. Vzhledem k tomu odmítl podaný návrh jako zjevně neopodstatněný podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 2. března 2017

Jiří Zemánek v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru