Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 2609/10 #1Usnesení ÚS ze dne 15.12.2011

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - KS Plzeň
SOUD - NS
Soudce zpravodajLastovecká Dagmar
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříkDobré mravy
Bezdůvodné obohacení
EcliECLI:CZ:US:2011:2.US.2609.10.1
Datum podání06.09.2010
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

40/1964 Sb., § 451 odst.1, § 3 odst.1


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 2609/10 ze dne 15. 12. 2011

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti L. S., právně zastoupeného Mgr. Michalem Burešem, advokátem se sídlem Bělehradská 14, Karlovy Vary, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 16. 7. 2008 sp. zn. 12 Co 305/2008 a rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 24. 6. 2010 sp. zn. 30 Cdo 56/2009, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 6. 9. 2010 se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí a tvrdí, že jimi bylo porušeno jeho základní právo zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Jak uvedl stěžovatel v ústavní stížnosti, leasingová společnost GE Money Auto, a.s., uzavřela s vedlejším účastníkem - Českou pojišťovnou, a. s., pojistnou smlouvu, na základě níž bylo pojištěno motorové vozidlo, které bylo dáno do leasingového nájmu panu M. V. Leasingový nájemce smlouvou o nájmu dopravního prostředku ze dne 3. 2. 2003 vozidlo přenechal stěžovateli k dočasnému užívání na dobu do 19. 8. 2006 s tím, že stěžovatel bude měsíčně platit částku 11.151 Kč přímo leasingové společnosti. Dne 27. 9. 2003 došlo k dopravní nehodě vozidla, které řídil stěžovatel. Šetřením Policie ČR bylo zjištěno, že nehodu zavinil řidič osobního vozidla P. K. Stěžovatel vozidlo předal k opravě do autodílny, která po opravě vystavila stěžovateli fakturu a stěžovatel vyúčtovanou cenu v hotovosti uhradil. Leasingová společnost dopisem ze dne 30. 9. 2003 vyslovila souhlas s tím, aby vedlejší účastník poskytl plnění podle pojistné události ve prospěch leasingového nájemce za předpokladu, že předloží doklad o uhrazení faktury za opravu. V případě neuhrazené faktury byl vedlejší účastník povinen zaslat pojistné plnění přímo na účet autoopravny.

Při likvidaci škody bylo stěžovateli dle jeho tvrzení pracovníkem vedlejšího účastníka sděleno, aby do likvidačního protokolu uvedl číslo svého účtu vzhledem k tomu, že škodu sám uhradil. Částka 76.634 Kč pak byla vedlejším účastníkem zaslána na bankovní účet stěžovatele.

Dne 23. 3. 2005 podal vedlejší účastník proti stěžovateli u Okresního soudu v Karlových Varech žalobu pro částku 76.634 Kč. Po provedeném řízení vydal Okresní soud v Karlových Varech rozsudek, kterým byla stěžovateli uložena povinnost zaplatit vedlejšímu účastníkovi částku 76.634 Kč z titulu bezdůvodného obohacení.

K odvolání stěžovatele Krajský soud v Plzni rozsudek soudu I. stupně změnil a žalobu v celém rozsahu zamítl. Krajský soud dospěl k závěru, že pokud se vedlejší účastník domáhal po stěžovateli zaplacení předmětné částky jako bezdůvodného obohacení, nezbývá než učinit závěr, že stěžovatel žádnou finanční částku na úkor vedlejšího účastníka v této výši nepřijal, na jeho úkor se neobohatil a nebyl shledán žádný právní důvod, pro který by měl předmětnou částku vedlejšímu účastníkovi zaplatit. Stěžovatel tím, že zaplatil za opravu předmětného vozidla, plnil za vedlejšího účastníka.

Vedlejší účastník následně podal dne 17.4.2007 dovolání k Nejvyššímu soudu, který napadené rozhodnutí svým rozsudkem č.j. 30 Cdo 2442/2007-170 ze dne 23.5.2008 zrušil a věc vrátil soudu II. stupně k dalšímu řízení. V odůvodnění rozsudku uvedl, že "odvolací soud své rozhodnutí zbudoval na základní úvaze, že žalovaný sám zaplatil autodílně opravu automobilu, zatímco leasingový nájemce M. V. /z tohoto titulu) žádnou částku neuhradil. .... Není proto prakticky zřejmé, z jakých okolností dovodil, že žalovaný, pokud opravu předmětného vozidla uhradil, plnil za žalobkyni. Dosavadní skutková zjištění spíše směřují k pravděpodobné úvaze, že v tomto případě žalovaný, pokud opravu vozidla v servisu zaplatil, plnil zřejmě svoji smluvní povinnost vůči autoopravně za situace, kdy sám nebyl leasingovým nájemcem. .... V daném případě se přitom naznačuje, že pokud žalobkyně vyplatila žalovanému spornou částku, plnila tak, aniž pro to svědčil jakýkoliv případný právní důvod (plnění bez právního důvodu)".

Krajský soud vázán právním názorem Nejvyššího soudu rozsudkem napadeným ústavní stížností rozsudek soudu I. stupně potvrdil. Soud odvolací v odůvodnění uvádí, že stěžovatel nebyl v žádném právním vztahu s vedlejším účastníkem a pokud objednal opravu a zaplatil za ni, poskytl plnění autoopravně na základě smlouvy o opravě. Pokud tedy vedlejší účastník poskytl na účet stěžovatele plnění, vyplývající z pojistné smlouvy podle pojistné události ze dne 27. 9. 2003, jedná se o plnění bez právního důvodu a stěžovatel je povinen předmětné plnění vedlejšímu účastníku vydat.

Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl jako nepřípustné.

Stěžovatel se domnívá, že soudy by při svém rozhodování měly respektovat obecné ústavní principy, jako je zejména proporcionalita a spravedlivé rozhodování, neměly by v zájmu formální zákonnosti způsobovat nespravedlivou destabilizaci stávajících vztahů mezi účastníky. Soudy by v zájmu spravedlivého rozhodování měly posuzovat jednotlivé vztahy v jejich vzájemné komplexnosti.

Stěžovatel se domnívá, že vedlejší účastník podáním žaloby uplatňoval svoje práva v rozporu s dobrými mravy ve smyslu ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. Následným výkonem práva vedlejšího účastníka je postihováno jednání stěžovatele, které je v zásadě žádoucí - tj. řádné a včasné odstraňování následků škod. V neposlední řadě není dle názoru stěžovatele bez významu posouzení jednání samotného vedlejšího účastníka, který sám při vyřizování pojistné události tento postup při zasílání pojistného plnění doporučil.

Stěžovatel též poukazuje na skutečnost, že navrhoval, aby soud I. i II. stupně posoudil uplatňování práva vedlejším účastníkem z pohledu ustanovení § 3 obč. zák., což ani jeden ze soudů neučinil a nijak se k této stěžovatelem vznesené námitce ani v obecné rovině nevyjádřil.

Ústavní soud si k obsahu ústavní stížnosti vyžádal stanoviska účastníků řízení, kteří pouze odkázali na odůvodnění napadených rozhodnutí, a proto Ústavní soud neměl důvod posílat vyjádření účastníků stěžovateli k případné replice.

Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou ČR, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, a po prostudování vyžádaného soudního spisu dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.

Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není však samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.

V daném případě obecné soudy posuzovaly otázku, zda plnění pojišťovny na účet stěžovatele lze považovat za bezdůvodné obohacení ve smyslu ust. § 451 odst. 1 obč. zák. Dospěly k právnímu závěru, že plněním pojišťovny na účet stěžovatele, ačkoli s ním nebyla v žádném právním vztahu, získal stěžovatel bezdůvodné obohacení, které musí vydat. Odvolací soud, na základě právního názoru vysloveného ve zrušujícím rozsudku Nejvyššího soudu, dospěl k závěru, že stěžovatel ani neplnil za jiného (za pojišťovnu), když opravu u autoopravny objednal sám, on byl v právním vztahu s autoopravnou a tedy i on sám byl povinen opravu automobilu zaplatit.

Ústavní soud považuje výklad a aplikaci § 451 odst. 1 obč. zák., jak jej v dané věci provedly obecné soudy za ústavně konformní a řádně odůvodněný. Pokud se obecné soudy nezabývaly požadavkem na vrácení bezdůvodného obohacení z hlediska dobrých mravů, na něž se stěžovatel v průběhu řízení odvolával, je třeba tento nedostatek považovat v kontextu celé věci za nepodstatný, neboť základním důvodem pro rozhodnutí obecných soudů bylo to, že k bezdůvodnému obohacení skutečně došlo.

S ohledem na výše uvedené Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný, odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 15. prosince 2011

Jiří Nykodým

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru