Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 2602/10 #1Usnesení ÚS ze dne 14.10.2010

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSTÁTNÍ ZASTUPITELSTVÍ - KSZ Ostrava
STÁTNÍ ZASTUPITELSTVÍ - NSZ
Soudce zpravodajBalík Stanislav
Typ výrokuodmítnuto pro nepřípustnost
Předmět řízení
procesní otázky řízení před Ústavním soudem/přípustnost v řízení o ústavních stížnostech/procesní prostředky k ochraně práva/uplatnění nároku na náhra... více
Věcný rejstříkOchrana osobnosti
EcliECLI:CZ:US:2010:2.US.2602.10.1
Datum podání06.09.2010
Napadený akt

rozhodnutí jiné

Ostatní dotčené předpisy

40/1964 Sb., § 13


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 2602/10 ze dne 14. 10. 2010

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti stěžovatele M. K., zastoupeného Mgr. Barborou Psotovou, advokátkou se sídlem Na Perštýně 1, Praha 1, proti usnesení státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Ostravě, pobočka v Olomouci, sp. zn. 2 KZV 49/2008 ze dne 8. 3. 2010 a usnesení státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství sp. zn. 1 NZT 106/2008 ze dne 2. 6. 2010, takto:

Návrh se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 6. 9. 2010, se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví označených rozhodnutí "nejméně v rozsahu stěžovatele se dotýkajícím" s odůvodněním, že jimi bylo zasaženo do jeho základních práv podle čl. 1, čl. 2 odst. 2, čl. 3 odst. 3, čl. 10 odst. 1 a 2, čl. 26 odst. 3 a čl. 40 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

Z přiloženého spisového materiálu se podává, že usnesením státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Ostravě, pobočka v Olomouci, sp. zn. 2 KZV 49/2008 ze dne 8. 3. 2010, bylo zastaveno trestní stíhání stěžovatele (a dalších 29 osob) vedené pro podezření ze spáchání trestného činu vydírání podle § 235 odst. 1, odst. 2, písm. b), písm. d) zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákon"), kterého se měl dopustit při výkonu své práce - řešení neoprávněných odběrů elektřiny. K zastavení trestního stíhání došlo dle § 172 odst. 1 písm. c) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád"), tedy proto, že nebylo prokázáno, že skutek, který se stal a je trestným činem, spáchal obviněný. Stěžovatel si proti tomuto rozhodnutí podal stížnost (stejně jako ostatní obvinění), jež byla usnesením státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství sp. zn. 1 NZT 106/2008 ze dne 2. 6. 2010 zamítnuta pro nedůvodnost.

V ústavní stížnosti stěžovatel vyslovil přesvědčení, že v posuzované věci nebyly splněny zákonné podmínky pro zahájení trestního stíhání dotčených osob. Orgány činné v trestním řízení zcela ignorovaly právní úpravu neoprávněných odběrů elektřiny, výsledky dohledové činnosti odborných státních institucí a další obdobné skutečnosti. Samotné usnesení o zahájení trestního stíhání bylo neurčité, nepřehledné, obsahující řadu nepravdivých, zkreslených či chybně interpretovaných tvrzení. Nesrovnalosti ve vymezení jednotlivých dílčích skutků, údajně spáchaných obviněnými, panovaly pak podle názoru stěžovatele i v navazujících rozhodnutích.

Ve vztahu k napadeným rozhodnutím stěžovatel uvedl, že jimi deklarovaný důvod zastavení trestního stíhání dle § 172 odst. 1 písm. c) trestního řádu je pro něho méně příznivý a nepředstavuje pro něj dostatečnou občanskou satisfakci, naopak na stěžovateli zanechal trvalý "cejch" zločince "mafiánského typu", což umocnila ještě více široká medializace celého případu. Jakkoliv jde o formálně plnohodnotné zastavení stíhání, je dle stěžovatele společensky chápáno, že obviněnému se povedlo vyhnout spravedlnosti. Domnívá se proto, že trestní stíhání mělo být zastaveno dle příznivějšího ustanovení § 172 odst. 1 písm. a) nebo b) trestního řádu, a to s ohledem na zásadu in dubio pro reo, která by se měla v podobném případě uplatnit jako interpretační pravidlo. Jen tímto postupem lze totiž doložit skutečnost, že byl od samého počátku stíhán nedůvodně.

Předtím, než Ústavní soud přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda návrh splňuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou vůbec dány podmínky jeho projednání, stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").

Ústavní soud předesílá, že se již zabýval celou řadou obsahově identických ústavních stížností týkajících se jednotlivých spoluobviněných, v jejichž případě bylo trestní stíhání rovněž zastaveno "z méně příznivého zákonného důvodu". Závěry učiněné v příslušných rozhodnutích (např. sp. zn. III. ÚS 2539/10, I. ÚS 2544/10, IV. ÚS 2548/10, III. ÚS 2554/10, II. ÚS 2558/10, II. ÚS 2597/10, všechny dostupné na http://www.usoud.cz) lze plně aplikovat i na projednávanou věc. Ústavní soud nemá důvod se od nich odchylovat.

Shodně jako v rozhodnutí sp. zn. II. ÚS 2558/10, vydaném ve věci stížnosti spoluobviněného stěžovatele, Ústavní soud připomíná, že ústavní stížnost je subsidiární prostředkem k ochraně vlastních základních práv, který je možno zásadně využít až po vyčerpání všech právních prostředků, které zákon stěžovateli k ochraně toho kterého práva poskytuje. Přímo v ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je vyjádřen formální obsah principu subsidiarity jako jednoho z atributů ústavní stížnosti, tedy že ústavní stížnost je nepřípustná, nevyčerpal-li stěžovatel všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje, a § 72 odst. 3 tohoto zákona dále stanoví, že krom vyčerpání procesních prostředků v jednom typu řízení se procesními prostředky rozumí i prostředky, s jejichž uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení. Na druhé straně lze z principu subsidiarity vyvodit i jeho materiální obsah, který spočívá v samotné působnosti Ústavního soudu jako orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky), který poskytuje ochranu základním právům a svobodám jednotlivce teprve tehdy, pokud tato práva a svobody nebyly respektovány ostatními orgány veřejné moci. V subsidiaritě ústavní stížnosti se tak fakticky projevuje i ústavní princip dělby moci mezi jednotlivými orgány veřejné moci.

Pomine-li se nepřípadná polemika stěžovatele s údajně nepřiléhavou interpretací trestního řádu (aplikace jednotlivých důvodů pro zastavení trestního stíhání není věcí interpretace zákona, nýbrž jeho přiléhavé aplikace na řádně zjištěný skutkový stav, jemuž odpovídá volba aplikovaného ustanovení, a proto čl. 2 odst. 2 Listiny porušen být nemohl), je z ústavní stížnosti zřejmé, že stěžovatel se cítí být dotčen na svých osobnostních právech již samotným trestním stíháním, které vyústilo v napadená rozhodnutí, resp. medializací trestního stíhání. Tato práva jsou v ústavněprávní rovině garantována čl. 10 odst. 1 Listiny. K jejich ochraně však stěžovateli právní řád poskytuje procesní prostředky, jež dosud zjevně nevyčerpal. Pokud jde o tvrzené porušení dalších základních práv, stěžovatel neuvádí, v čem konkrétně spatřuje jejich porušení, a proto se jeho tvrzením Ústavní soud dále nezabýval.

V návaznosti na výše uvedené pak Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost odmítnout jako návrh nepřípustný [§ 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu].

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 14. října 2010

Stanislav Balík

soudce zpravodaj

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru