Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 2593/15 #1Usnesení ÚS ze dne 15.09.2015

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - OS Praha 6
SOUD - MS Praha
Soudce zpravodajŠimíček Vojtěch
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
základní práva a svobody/svoboda osobní/trest odnětí svobody (zákonné uvěznění)
Věcný rejstříkodůvodnění
trestná činnost
trest/výkon
trest odnětí svobody/podmíněné propuštění
Ne bis in idem
trestný čin/stupeň nebezpečnosti pro společnost
EcliECLI:CZ:US:2015:2.US.2593.15.1
Datum podání25.08.2015
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 40 odst.5, čl. 36 odst.1

209/1992 Sb./Sb.m.s., čl. 6 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 134 odst.2

40/2009 Sb., § 88 odst.1


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 2593/15 ze dne 15. 9. 2015

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele P. B., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Vazební věznici Praha Ruzyně, zastoupeného Mgr. Petrem Muchou, advokátem se sídlem Štěpánská 540/7, Praha 2, proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 13. 5. 2015, sp. zn. 2 Pp 7/2015, a proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 16. 6. 2015, sp. zn. 6 To 193/2015, za účasti Obvodního soudu pro Prahu 6 a Městského soudu v Praze jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Včas podanou ústavní stížností, která splňuje podmínky řízení dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, kterými byla zamítnuta jeho žádost o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody. Dle soudů totiž nelze předpokládat, že by stěžovatel v případě podmíněného propuštění vedl řádný život, neboť v minulosti již byl opakovaně podmíněně propuštěn z výkonu trestu odnětí svobody a i přesto se znovu dopustil stejné trestné činnosti, a vyvstává zde tedy pro společnost příliš velké riziko jeho recidivy. Městský soud nadto zdůraznil, že otázka opětovné důvěry v budoucí řádný život musí být hodnocena v kontextu celého dosavadního života posuzovaného, přičemž připomněl, že se stěžovatel v minulosti dopustil totožné trestné činnosti i poté, co se podrobil dlouhodobé ústavní léčbě. Ostatně i v současnosti vypracované znalecké posudky na osobu stěžovatele vzbuzují pochybnosti stran jeho sklonu k recidivě.

2. Uvedená rozhodnutí dle stěžovatele porušila jeho právo na spravedlivý proces zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 38 odst. 2 Listiny a byla též porušena zásada zákazu dvojího trestání podle čl. 40 odst. 5 Listiny. Porušení těchto práv stěžovatel spatřuje především ve skutečnosti, že obecné soudy svá rozhodnutí o zamítnutí návrhu na podmíněné propuštění řádně neodůvodnily a nevypořádaly se s podstatnými okolnostmi jeho žádosti, což má za následek nepřezkoumatelnost těchto rozhodnutí. Takto jsou dle stěžovatele skutkové a právní závěry obecných soudů v extrémním nesouladu s obsahem spisu a s předloženými důkazy a rozhodnutí obecných soudů jsou výrazem libovůle. Stěžovatel především namítá, že ačkoliv předložil mnohé listiny svědčící o jeho nápravě (a tedy odůvodňující jeho podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody), soud je nevzal v úvahu, nevypořádal se s nimi a pouze z nich vytrhl pasáže svědčící pro opačný závěr. Dále stěžovatel namítá, že stížnostní soud rozhodnutí o zamítnutí návrhu na podmíněné propuštění opřel o jiný důvod než soud I. stupně, aniž by mu byla poskytnuta příležitost se k tomuto důvodu vyjádřit, eventuálně navrhnout důkazy a argumenty svědčící v jeho prospěch, čímž byla porušena zásada kontradiktornosti řízení. Závěrem pak stěžovatel uvádí, že obvodní soud opřel své rozhodnutí pouze o trestní minulost stěžovatele (vycházel z jeho chování před téměř dvanácti lety), čímž porušil zásadu zákazu "dvojího přičítání".

3. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.

4. Takové zásahy či pochybení obecných soudů však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal, neboť posoudil argumenty stěžovatele obsažené v ústavní stížnosti, konfrontoval je s obsahem napadeného rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

5. Ústavní soud předně připomíná svoji judikaturu, dle níž smysl podmíněného propuštění z výkonu trestu odnětí svobody není v tom, aby za dobré chování ve výkonu trestu byl pachatel automaticky propuštěn po odpykání stanovené doby. Je naopak zapotřebí vzít v úvahu samotný účel trestu, který obsahuje více komponentů, k nimž soudy při svém rozhodování musí přihlížet. Podstatou jejich úvah je potom v konečném důsledku důvodnost předpokladu, že odsouzený povede v budoucnu i na svobodě slušný život s minimalizací rizika jeho recidivy [usnesení sp. zn. IV. ÚS 56/05 ze dne 12. 4. 2005 (U 7/37 SbNU 715)]. Povinností obecných soudů přitom je, aby řádně zkoumaly a posoudily splnění zákonných podmínek pro aplikaci tohoto institutu a své úvahy v tomto směru zákonu odpovídajícím způsobem odůvodnily [nález sp. zn. II. ÚS 715/04 ze dne 1. 12. 2005 (N 219/39 SbNU 323)]. Ústavní soud ostatně konstatoval, že s ohledem na charakter uvedeného institutu nelze dovodit existenci základního práva na podmíněné propuštění [viz nález sp. zn. II. ÚS 715/04 ze dne 1. 12. 2005 (N 219/39 SbNU 323) či např. usnesení sp. zn. I. ÚS 2144/09 ze dne 15. 9. 2009]. Takto ani Úmluva nezaručuje dodatečnou soudní kontrolu během výkonu trestu, zejména právo požádat o podmíněné propuštění [viz usnesení sp. zn. IV. ÚS 70/09 ze dne 16. 4. 2009 (U 10/53 SbNU 863)]. Z hlediska ústavněprávního přezkumu je tudíž otázka, zda došlo ke splnění zákonných podmínek podmíněného propuštění z výkonu trestu odnětí svobody, plně věcí úvahy příslušného obecného soudu. Výklad rozhodných podmínek, tj. zda odsouzený prokázal polepšení a zda lze očekávat, že v budoucnu povede řádný život [viz ustanovení § 88 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku], je totiž z povahy věci založen v rovině tzv. soudního uvážení, směřujícího k vymezení relativně neurčitého pojmu; o nesprávnost dosahující ústavněprávní relevance tak může jít jen tehdy, kdy soudy podaný výklad je výrazem zjevného faktického omylu či logického excesu a představuje tak nepřípustnou svévoli, resp. libovůli (srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 590/09 ze dne 9. 4. 2009).

6. S přihlédnutím ke shora citovaným zásadám dospěl Ústavní soud v nyní projednávaném případě k závěru, že základní práva a svobody, jichž se stěžovatel dovolává, napadeným rozhodnutím porušeny nebyly. Tato rozhodnutí totiž netrpí vadami, pro které by byl nezbytný derogační zásah Ústavního soudu, neboť obecné soudy svá rozhodnutí o zamítnutí návrhu stěžovatele řádně odůvodnily, a to především minulostí stěžovatele, který ani dříve při podmíněném propuštění z výkonu trestu odnětí svobody nevedl řádný život, nýbrž se nadále dopouštěl trestné činnosti. Ústavní soud, který není další soudní přezkumnou instancí, přitom nemá důvod závěry obecných soudů jakkoli přehodnocovat, neboť jejich rozhodnutí nelze označit za svévolná. V projednávané věci soudy dostatečně vysvětlily, proč v případě stěžovatele, který již v minulosti nerespektoval soudní rozhodnutí, existuje příliš vysoké riziko jeho dalšího selhání, než aby bylo možné dospět k závěru dle ustanovení § 88 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku. V tomto výkladu Ústavní soud nespatřuje interpretační exces; naopak jde o postup v souladu s funkcí výkonu trestu odnětí svobody spočívající v ochraně společnosti před osobami, jež vykazují výrazné sklony k páchání trestné činnosti. Zde Ústavní soud připomíná podstatu podmíněného propuštění jako významného resocializačního a výchovného prostředku, který může mimo jiné pozitivně usměrnit proces postupného návratu propuštěného vězně do svobodného života. Tuto a další funkce však uvedený institut může plnit jen při své správné aplikaci v konkrétních případech, tzn. u těch odsouzených, u nichž se lze na základě relevantních důkazů důvodně domnívat, že pouhá hrozba výkonem zbytku trestu odnětí svobody postačí, aby se do budoucna zdrželi páchání trestných činů, což však v případě stěžovatele nenastalo.

7. Ústavní soud pak nemůže dát za pravdu stěžovateli ani v tom, že by při úvahách o podmíněném propuštění z trestu odnětí svobody soudy porušily zásadu zákazu "dvojího přičítání". Zde naopak musí Ústavní sodu zdůraznit, že je povinností soudu zkoumat minulé chování žadatele o podmíněné propuštění, tj. zvažovat veškeré okolnosti svědčící či nesvědčící ve prospěch odsouzeného, neboť pouze tak dostojí principů vztažených k institutu podmíněného propuštění odsouzeného z výkonu trestu odnětí svobody. Podobnost se stěžovatelem citovaným případem řešeným v nálezu sp. zn. III. ÚS 1735/10 ze dne 12. 5. 2011 (N 90/61 SbNU 405) je nicméně toliko zdánlivá. V tomto nálezu se totiž jednalo o situaci, kdy stížnostní soud v odůvodnění svého rozhodnutí v zásadě jen zopakoval z odsuzujícího rozsudku, že společenská nebezpečnost jednání pachatele byla hodnocena jako vysoká, z čehož posléze dovodil, že po výkonu poloviny uloženého trestu nelze dospět k závěru, že je dána prognóza řádného vedení života odsouzeného na svobodě. V nyní posuzované věci však překážkou pro podmíněné propuštění stěžovatele na svobodu nebyla povaha či rozsah trestné činnosti, nýbrž skutečnost, že stěžovatel se po předchozím propuštění z výkonu dřívějšího trestu dopustil další trestné činnosti, kdy předchozí tresty nevedly k nápravě stěžovatele, resp. minuly se svým výchovným účinkem. Takové zohlednění trestní minulosti nepředstavuje porušení ústavní zásady ne bis in idem ve smyslu čl. 40 odst. 5 Listiny, neboť pro zodpovězení otázky, zda od stěžovatele lze očekávat, že v budoucnu povede řádný život, jsou tyto skutečnosti a jejich zhodnocení klíčové; obava z opětovného páchání trestné činnosti, založená na dřívější zkušenosti, je pro soud logicky jedním ze stěžejních hledisek posuzování důvodnosti žádosti o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody.

8. Ústavní soud pak nemůže stěžovatelovi přisvědčit ani v námitce, že by stížnostní soud opřel své rozhodnutí o jiný skutkový důvod než soud I. stupně, neboť z odůvodnění jeho usnesení pouze vyplývá, že nad rámec hlavního (již výše uvedeného) důvodu uvedl i další okolnosti hodné zřetele, jež svědčí riziku recidivy stěžovatele. Takto však rozhodování stížnostního soudu v neveřejném zasedání nevykazovalo protiústavní charakter a právo stěžovatele na dodržení kontradiktorních rysů řízení nebylo zasaženo, neboť rozhodnutí městského soudu se v zásadě neopíralo o jiné věcné důvody, než jaké aplikoval prvoinstanční soud [srov. a contr. nález ze dne 12. 5. 2011 sp. zn. III. ÚS 1735/10 (N 90/61 SbNU 405)].

9. Po přezkoumání ústavní stížností napadených rozhodnutí tedy dospěl Ústavní soud k závěru, že základní práva či svobody, jichž se stěžovatel dovolává, napadenými rozhodnutími porušeny nebyly. Rozhodnutí obecných soudů totiž nijak nevybočují z judikatury Ústavního soudu a jejich odůvodnění vyhovují požadavkům na úplnost a přesvědčivost odůvodnění soudních rozhodnutí. Jelikož tedy Ústavní soud nezjistil žádné pochybení, které by bylo možno obecným soudům z hlediska ústavněprávního vytknout, nepříslušelo mu jejich rozhodnutí jakkoliv přehodnocovat.

10. Proto Ústavní soud ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 15. září 2015

Radovan Suchánek v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru