Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 259/02Usnesení ÚS ze dne 14.10.2002

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajProcházka Antonín
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost - § 43/2/a)
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /specifika trestního řízení
Věcný rejstříkDůkaz
EcliECLI:CZ:US:2002:2.US.259.02
Datum podání26.04.2002
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 2 odst.6

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1, čl. 8 odst.2


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 259/02 ze dne 14. 10. 2002

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Cepla a soudců JUDr. Jiřího Malenovského a JUDr. Antonína Procházky ve věci ústavní stížnosti stěžovatele L. P., právně zastoupeného JUDr. M. S., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. 2. 2002, sp. zn. 44 To 91/2002, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností Ústavnímu soudu doručenou dne 26. 4. 2002, se stěžovatel domáhal zrušení rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. 2. 2002, sp. zn. 44 To 91/2002, a to pro porušení čl. 8 odst. 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Protože společně s ústavní stížností napadl stěžovatel výše uvedený rozsudek Městského soudu v Praze dovoláním, byl Ústavní soud nucen vyčkat rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR o tomto podaném dovolání.

Usnesením ze dne 8. 8. 2002, sp. zn. 7 Tdo 501/2002, Nejvyšší soud ČR dovolání stěžovatele proti výše uvedenému rozsudku Městského soudu v Praze odmítl.

Poté, co bylo Nejvyšším soudem ČR rozhodnuto o podaném dovolání, Ústavní soud shledal, že včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny zákonné formální náležitosti, a že proto již nic nebrání v projednání a rozhodnutí věci samé.

Z podnětu odvolání stěžovatele napadeným rozsudkem Městský soud v Praze zrušil podle ust. § 258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. řádu původní rozsudek soudu prvního stupně ohledně stěžovatele a dalších dvou spoluobžalovaných a za podmínek § 259 odst. 3 tr. řádu rozhodl tak, že stěžovatele uznal vinným trestným činem zneužívání pravomoci veřejného činitele podle ust. § 158 odst. 1 písm. a) tr. zákona a trestným činem podvodu podle ust. § 250 odst. 1, 2 tr. zákona a uložil mu úhrnný trest odnětí svobody v trvání 15 měsíců, jehož výkon podmíněně odložil na zkušební dobu dvou roků. Dále mu uložil povinnost s dalšími spoluobžalovanými rukou společnou a nerozdílnou nahradit poškozené České pojišťovně a. s., škodu ve výši 227 100 Kč.

Podle zjištění soudu se stěžovatel trestného jednání dopustil tím, že dne 18. 4. 1996 v Praze 9 na služebně PČR MO již pravomocně odsouzený pprap. M.Š. vypracoval po předchozí dohodě se stěžovatelem, který byl v hodnosti kpt., záznam o malé dopravní nehodě mezi vozidly spoluobžalovaného M. A. a vozidlem stěžovatele, které v době nehody měla řídit obžalovaná N. P., aniž se tato dopravní nehoda skutečně stala tak, jak byla popsána v záznamu, který posloužil jako oznámení pojistné události České pojišťovně a. s., která z titulu zákonného pojištění odpovědnosti za škodu vyplatila za poškození vozidel částku 227 100 Kč, ačkoliv škodná událost byla zinscenována.

Stěžovatel je toho názoru, že jeho trestním stíháním došlo k porušení práv a svobod zaručených čl. 8 odst. 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny.

Po formální stránce stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že v právní větě rozsudku chybí uvedení přísnější právní kvalifikace odst. 2 § 250 tr. zákona: "způsobil škodu nikoliv malou". Tuto zřejmou nesprávnost lze napravit postupem podle § 131 tr. řádu, aby písemné vyhotovení rozsudku bylo v naprosté shodě s obsahem rozsudku, jak byl vyhlášen. Z ústavního hlediska nelze k této námitce přihlížet.

Stěžovatel byl uznán vinným podle § 250 odst. 1, 2 tr. zák., přičemž při způsobení škody ve výši 227 100 Kč, byla novela trestního zákona (zákon č. 265/2001 Sb.), podle které značnou škodou se rozumí škoda dosahující nejméně 5 000 000 Kč, pro stěžovatele ve smyslu ust. § 16 odst. 1 tr. zákona výhodnější. Tato námitka v odvolání stěžovatele vznesena nebyla, přesto byla důvodem zrušení původního přísnějšího rozsudku a uložení přiměřeně mírnějšího trestu, když jiných důvodů ke změně nebylo shledáno.

Další námitky obsažené v ústavní stížnosti byly stěžovatelem uplatňovány již v odvolání a odvolací soud se jimi zabýval, zejména pokud jde o výpověď svědka R., pracovníka Inspekce MV - ČR. Formulace jeho opakovaných výpovědí je pro časový odstup a zaměření svědka zcela pochopitelná a logická.

V ústavní stížnosti stěžovatel dále uvádí, že "ačkoliv je názoru, že důvod dovolání podle ust. § 265b odst. 1, písm. k) tr. řádu stěžovateli nesvědčí, zároveň dovolání vedle ústavní stížnosti podává".

Při shrnutí výše uvedených skutečností dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost není opodstatněná.

Trestní stíhání trvalo téměř pět let. Soud prvního stupně rozhodoval ve věci celkem třikrát. Z toho jednou stěžovatele obžaloby zprostil. Důležité je, že podkladem trestního stíhání bylo šetření Inspekce MV - ČR. Trestní řízení se opírá o výpovědi zaměstnanců pojišťovny, shora zmíněného svědka R., znalecké posudky znalců z oboru dopravy, ekonomiky a strojírenství a zejména o řadu listinných důkazů, které mají v předmětné věci zásadní význam. Stěžovatel byl postaven mimo službu, ohledně dalšího spolupachatele pprap. M. Š. bylo trestní řízení pravomocně skončeno.

V průběhu dlouhotrvajícího řízení bylo soudem najisto postaveno, že byl vypracován záznam o malé dopravní nehodě, na jejímž základě došlo k uplatnění náhrady škody vůči pojišťovně, která za poškození vozidel vyplatila částku 227 100 Kč. V záznamu tvrzená verze dopravní nehody nebyla reálná. U jednoho vozidla svědčilo poškození o nárazu na měkkou překážku, u druhého vozidla, které mělo být značně poškozeno, byla provedena prohlídka dne 6. 5. 1996 a již dne 8. 5. 1996 došlo k prodeji tohoto vozidla ve zcela bezvadném technickém stavu. Počínání účastníků v tomto skutkovém ději, doloženém listinnými důkazy, nelze vysvětlit a hodnotit jinak, než jako jednání úmyslné, u stěžovatele naplňující zákonné znaky trestných činů, jimiž byl uznán vinným. Uložený trest je přiměřený a výrok o náhradě škody odpovídá skutkovým zjištěním.

Ústavní soud není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byly-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušeny základní práva a svobody chráněné ústavním zákonem.

Ústavní soud neshledal, že by v činnosti jednajícího soudu došlo k porušení hmotně právních či procesně právních předpisů, které by měly za následek porušení ústavně zaručených práv nebo svobod, v projednávané věci konkrétně namítané porušení čl. 8 odst. 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny.

Na základě výše uvedených skutečností byl Ústavní soud nucen podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.

Vojtěch Cepl

předseda senátu

V Brně dne 14. října 2002

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru