Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 2589/14 #1Usnesení ÚS ze dne 10.03.2015

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - KS Praha
Soudce zpravodajZemánek Jiří
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříkTrestný čin
důkaz/volné hodnocení
trestní stíhání
Skutek
EcliECLI:CZ:US:2015:2.US.2589.14.1
Datum podání04.08.2014
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

140/1961 Sb., § 248

141/1961 Sb., § 2 odst.5, § 2 odst.6, § 125, § 2 odst.8, § 220 odst.1

513/1991 Sb., § 708, § 115a


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 2589/14 ze dne 10. 3. 2015

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti stěžovatelky H. Š., zastoupené JUDr. Zdeňkem Koschinem, advokátem, se sídlem Štefánikova 48, Praha 5, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 3 Tdo 529/2014-23 ze dne 29. 4. 2014, a usnesení Krajského soudu v Praze č. j. 9 To 401/2013-353 ze dne 6. 11. 2013, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 4. 8. 2014, která splňuje formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, jimiž měla být porušena její ústavní práva zaručená čl. 6 odst. 1, 2 a 3 písm. d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), a čl. 39 a čl. 40 odst. 2 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Z obsahu spisu Okresního soudu Praha-západ sp. zn. 2 T 122/2012 se podává, že rozsudkem Okresního soudu Praha-západ č. j. 2 T 122/2012-301 ze dne 13. 8. 2013 byla stěžovatelka uznána vinnou trestným činem zpronevěry podle § 248 odst. 1, 2 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. z."). Za to byla podle § 248 odst. 2 tr. z. odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání 12 měsíců, jehož výkon byl podle § 58 odst. 1 a § 59 odst. 1 tr. z. podmíněně odložen na zkušební dobu 30 měsíců. Dále bylo rozhodnuto o nároku poškozených na náhradu majetkové škody. Odvolání stěžovatelky Krajský soud v Praze napadeným usnesením podle § 256 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád) (dále jen "tr. ř."), zamítl jako nedůvodné. Proti rozhodnutí odvolacího soudu podala stěžovatelka dovolání, v němž označila dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. Nejvyšší soud toto dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že soudy rozhodovaly mimo rámec podané obžaloby, kterou jí bylo kladeno za vinu popsané jednání s tím, že smrt V. S. nebyla České spořitelně, a. s., v okamžiku převodu peněz známa a předmětný účet tak nebyl zablokován, přičemž s poukazem na zjištění, že její právo disponovat s účtem zemřelé sestry nezaniklo jejím úmrtím, polemizuje se skutkovým závěrem soudu, že neoprávněně využila svého dispozičního práva k účtu zemřelé. Poukazuje přitom na znění ustanovení § 708 a § 715a obchodního zákoníku, dle nichž banka i po smrti klienta pokračuje v platbách a přijímání příkazů a pokud se o smrti dozví, je oprávněna zastavit pouze ty platby, u nichž bylo klientem stanoveno, že se v nich nemá po jeho smrti pokračovat. Nadto soud projednávající dědictví dostane od banky informaci o stavu účtu k datu úmrtí jeho majitele. Stěžovatelka je proto přesvědčena, že byla oprávněna s penězi zemřelé nakládat bez obavy z obvinění, že se snažila hodnotu dědictví snížit. Předmětný skutek soudy rovněž nesprávně právně posoudily, neboť pro to neměly žádný skutkový podklad, když neprováděly dokazování k pravosti a výši pohledávek stěžovatelky. Uvádí, že právo disponovat s účtem zemřelé jí bylo dáno proto, že jí sestra dlužila peníze za rekonstrukci domu, půjčku a inkaso. Má za to, že ze všech skutečností, které uvedla, zcela jednoznačně vyplývá, že nemohla jednat zaviněně, když tak činila dle dispozic své sestry, přičemž pouze snižovala své pohledávky, které za sestrou měla. V této souvislosti poukazuje na to, že trestní právo má charakter ultima ratio a nemělo by nahrazovat civilní spor. Vyslovuje názor, že i dovolací soud přistoupil k hodnocení skutku formalisticky a nelogicky z toho pohledu, že na předmětném účtu nebyly uloženy peníze stěžovatelky, ale cizí peníze.

Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi.

Ústavní soud připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů. Podle čl. 90 Ústavy jen soud, který je součástí soustavy soudů (čl. 91 Ústavy), rozhoduje o otázce viny a trestu. Hodnotí tedy důkazy podle svého volného uvážení a v rámci stanoveném trestním řádem, přičemž zásada volného hodnocení důkazů je výrazem ústavního principu nezávislosti soudu. Pokud soud při svém rozhodování respektuje podmínky dané ustanovením § 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř., jakož i ustanovení § 125 tr. ř. a jasně vyloží, o které důkazy svá skutková zjištění opřel, jakými úvahami se při hodnocení provedených důkazů řídil a jak se vypořádal s obhajobou, není v pravomoci Ústavního soudu toto hodnocení přehodnocovat. Důvod ke zrušení soudního rozhodnutí je dán pouze tehdy, pokud by právní závěry soudu byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními (srov. III. ÚS 84/94, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 3, nález č. 34).

V mezích takto limitovaného přezkumu Ústavní soud neshledal v postupu soudů porušení ústavních práv a svobod stěžovatelky.

K otázce totožnosti skutku je třeba připomenout, že český trestní proces je ovládán zásadou obžalovací, z níž mimo jiné vyplývá, že soud může rozhodnout jen o skutku, který je uveden v žalobním návrhu a tyto meze nesmí překročit (viz ustanovení § 2 odst. 8 a § 220 odst. 1 tr. ř.). Trestní řád blíže nevymezuje a nedefinuje skutek, který je předmětem trestního stíhání obviněného. Podstata skutku je určována účastí obviněného na určité události, popsané v usnesení o zahájení trestního stíhání, později v obžalobě a následně v odsuzujícím rozhodnutí, kterým soud reaguje na následek, porušující nebo ohrožující zájmy chráněné trestním zákonem. Totožnost skutku mezi usnesením o zahájení trestního stíhání a obžalobou, mezi obžalobou a rozhodnutím obecného soudu, je dána při zachování totožnosti jednání a následku, ale i v případě zachování jen totožnosti jednání nebo jen totožnosti následku, anebo při částečné totožnosti jednání nebo následku. Z uvedeného vyplývá, že totožnost skutku neznamená, že mezi skutkem uvedeným v usnesení o zahájení trestního stíhání a skutkem popsaným v obžalobě, resp. ve výrokové části odsuzujícího rozhodnutí, musí být úplná shoda, že by tedy státní zástupce, resp. soud nesměl za žádných okolností upřesnit popis skutku tak, aby vystihoval správně stav věci. Nelze přitom zaměňovat pojmy "skutek" (událost ve vnějším světě vyvolaná jednáním člověka) a "popis skutku" jako jeho slovní vyjádření (viz usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 8 Tdo 179/2010 ze dne 24. 2. 2010). Na zachování totožnosti skutku proto nemají vliv změny v okolnostech, které pouze individualizují žalovaný skutek. Totožnost skutku je zachována jak v případě, kdy některé ze skutečností pojatých původně do souhrnu skutečností, charakterizujících jednání nebo následek, odpadnou, tak i tehdy, když k takovému souhrnu skutečností přistoupí skutečnosti další, tvořící s původními jedno jednání, popř. následek. K zachování totožnosti skutku pak postačí mimo jiné shoda alespoň v následku při rozdílném jednání, případně byť i částečná totožnost jednání nebo totožnost následku (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 20. 7. 2009 sp. zn. II. ÚS 1724/08, dostupné na http://nalus.usoud.cz).

V projednávané věci Ústavní soud (stejně jako soudy odvolací a dovolací) nezjistil zásadní odlišnosti v charakteru popsaného skutku v obžalobě a v odsuzujícím rozsudku. Neshledal důvod k pochybnostem o tom, že by soudy nerozhodovaly o skutku, který byl stěžovatelce kladen za vinu obžalobou, byť soud prvního stupně doslovně neopsal skutkovou větu obžaloby. Je zřejmé, že mezi skutkem spočívajícím v popsaném jednání stěžovatelky ve výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně a týmž dějem za situace, kdy úmrtí V. S. nebylo České spořitelně, a. s., v okamžiku převodu peněz známo a předmětný účet nebyl zablokován, není z hlediska totožnosti skutku rozdíl. Soud pouze reagoval na skutečnosti zjištěné z provedeného dokazování; podstatu stíhaného skutku, jeho rozsah a závažnost následků však nezměnil. Jen stěží mohly soudy považovat využití dispozičního práva stěžovatelkou způsobem ve výroku rozsudku popsaným za dispozici oprávněnou, jestliže stěžovatelka popsaným jednáním způsobila uvedenou dispozicí oprávněným dědicům škodu ve výši 432 000 Kč, přičemž s touto částkou disponovala za situace, kdy věděla, že její sestra zemřela a bude nutné projednat dědictví, a kdy jí bylo rovněž známo, že krom ní nastupují další dědicové z příbuzenstva. Pokud nevyčkala řádného projednání dědictví, v rámci něhož mohla uplatnit pohledávky za zemřelou, jednala svévolně s vědomím, že existenci tvrzených pohledávek nebude schopna prokázat. Její tvrzení stran údajných pohledávek bylo ostatně vyvráceno výpověďmi svědků, podrobně rozebranými v rozsudku soudu prvního stupně. Pro posouzení dané věci je podstatné, že na předmětném účtu nebyly uloženy peníze stěžovatelky, nýbrž šlo o věc cizí, kterou si za daných okolností, při vědomí toho, že bude předmětem dědického řízení, nemohla svévolně přisvojit. Svým jednáním tak naplnila všechny znaky skutkové podstaty trestného činu zpronevěry, včetně zavinění. V tomto směru stačí poukázat na vyčerpávající odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, z něhož jasně vyplývají úvahy a závěry, kterými se soud při posuzování otázky viny stěžovatelky řídil, a s nimiž se odvolací soud i soud dovolací plně ztotožnily.

Nejvyšší soud ostatně řešil i další námitky skutkového charakteru, byť stěžovatelka označuje jeho rozhodnutí za formalistické. Zabýval se i námitkou, že soudy nereagovaly na důkazní návrhy obhajoby a vysvětlil, proč ji posoudil jako neopodstatněnou. Pokud shledal, že učiněná skutková zjištění mají v provedených důkazech věcné i logické zakotvení a nejsou s nimi v extrémním nesouladu, přičemž za přiléhavé označil i úvahy právní, z ústavního pohledu nelze ani jeho řádně odůvodněným závěrům nic vytknout.

Na závěrech obecných soudů nemůže nic změnit ani okolnost, že stěžovatelka měla v době výběru peněz zemřelé k předmětnému účtu dispoziční oprávnění, neboť po smrti V. S., při vědomí dalších dědiců, již nemohla s jejími penězi nakládat jako s věcí vlastní a přisvojit si ji. Pokud si peníze ponechala pro sebe a ostatním dědicům tak způsobila škodu, jde o jednání, naplňující všechny znaky trestného činu zpronevěry (nejen v jeho základní, ale i v kvalifikované podobě), které je již mimo rámec občanskoprávních vztahů, a je nezbytné na ně použít prostředky trestního práva, včetně trestní represe, jak bylo napadenými rozhodnutími v souladu se zákonem také učiněno.

Z obsahu napadených rozhodnutí tedy nevyplývá dostatečný podklad pro závěr o extrémním nesouladu mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z těchto důkazů soudy učinily, a právními závěry soudů. Stěžovatelčina argumentace tak Ústavní soud nevede k závěru, že by bylo porušeno její základní právo na soudní řízení a spravedlivý proces či jiná ústavní práva a svobody.

Z uvedených důvodů Ústavní soud postupoval podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 10. března 2015

Radovan Suchánek, v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru