Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 2587/20 #1Usnesení ÚS ze dne 22.09.2020

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - KS Brno
Soudce zpravodajUhlíř David
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříkDokazování
Společné jmění manželů
spoluvlastnictví/vypořádání
EcliECLI:CZ:US:2020:2.US.2587.20.1
Datum podání08.09.2020
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

40/1964 Sb., § 150, § 149 odst.2

99/1963 Sb., § 157 odst.2


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 2587/20 ze dne 22. 9. 2020

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Kateřiny Šimáčkové, soudce zpravodaje Davida Uhlíře a soudce Ludvíka Davida ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Slavomíra Svídy, zastoupeného Mgr. Bc. Vítězslavem Jírou, advokátem, se sídlem v Brně, Rooseveltova 6/8, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. června 2020 č. j. 22 Cdo 1123/2020-639 a proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 24. září 2019 č. j. 17 Co 147/2018-607, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Ústavní stížností se stěžovatel s odkazem na údajné porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i čl. 90 Ústavy domáhal zrušení výše citovaných rozhodnutí obecných soudů. V soudním řízení ve věci žalobkyně M. Svídové proti žalovanému stěžovateli, vedeným u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 46 C 340/2002, o vypořádání společného jmění manželů, rozhodl po vrácení věci Nejvyšším soudem na základě zrušujícího rozsudku ze dne 24. 9. 2014 č. j. 22 Cdo 367/2013-381 Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 18. 1. 2018 č. j. 46 C 340/2002-555 tak, že ze zaniklého společného jmění účastníků přikázal do výlučného vlastnictví žalovaného stěžovatele stavebně dosud nedokončený dům na p. č. Xvk. ú. I. a uložil žalovanému, aby zaplatil žalobkyni na vyrovnání podílu částku 1 612 500 Kč do dvou měsíců od právní moci rozsudku a rozhodl o nákladech řízení. Po podaném odvolání proti výše uvedenému rozsudku soudu prvního stupně ze strany obou účastníků řízení ke Krajskému soudu v Brně odvolací soud rozhodl rozsudkem ze dne 24. 9. 2019 č. j. 17 Co 147/2018-607, ve kterém rozsudek prvního stupně ve výrocích o věci samé potvrdil, změnil v některých nákladových výrocích co do výše náhrady a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Dovolání stěžovatele proti tomuto rozsudku bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 23. 6. 2020 č. j. 22 Cdo 1123/2020-639 odmítnuto.

2. Stěžovatel v odůvodnění ústavní stížnosti zejména uvedl, že odvolací soud věc nesprávně právně posoudil ohledně otázky předmětu vypořádání - tedy že předmětem vypořádání je pouze společný rozestavěný dům účastníků postavený na pozemku ve vlastnictví stěžovatele a že vnosy stěžovatele ve výši 2 881 290 Kč, které stěžovatel v řízení uplatnil, předmětem vypořádání nejsou. Krajský soud v Brně totiž, podle stěžovatele v rozporu s předchozím rozhodnutím Nejvyššího soudu ze dne 24. 9. 2014 č.j. 22 Cdo 367/2013-381, rozhodl tak, že vnosy stěžovatele do SJM, které stěžovatel uplatnil v řízení v prvním svém vyjádření podanému soudu k podané žalobě neprodleně po jejím doručení stěžovateli, nezahrnul do masy vypořádávaného majetku SJM a neučinil je předmětem vypořádání a to i přes to, že od podání žaloby v roce 2002 až do prvního rozhodnutí Nejvyššího soudu v září 2014 se všechny soudy uplatněnými vnosy stěžovatele do SJM údajně zabývaly. K tomuto stěžovatel dále obsáhle obdobně argumentuje. Stěžovateli prý nedává ani přes zdůvodnění tohoto postupu Nejvyšším soudem v jeho následném rozhodnutí ze dne 23. 6. 2020 - napadeném touto stížností - žádný smysl, aby Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí z roku 2014 popisoval metodiku zohlednění vnosů účastníků a přitom by v této věci nemělo být k vnosům vůbec přihlíženo, neboť by dle závěrů jak Krajského soudu v Brně, tak Nejvyššího soudu, tyto neměly být předmětem vypořádání SJM z toho důvodu, že je stěžovatel nenavrhl k vypořádání soudním rozhodnutím do tří let od zániku SJM.

3. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Ústavní soud odkazuje na svoji ustálenou judikaturu, podle níž je jeho pravomoc ve vztahu k orgánům veřejné moci dána pouze subsidiárně, přičemž důsledně respektuje princip minimalizace zásahů do jejich rozhodovací činnosti, což se týká zejména nezávislých obecných soudů. Napadená rozhodnutí jsou v daném případě dostatečně odůvodněná a soudy včetně Nejvyššího soudu se všemi námitkami stěžovatele věci přiléhajícím způsobem zabývaly.

4. Krajský soud v Brně se ztotožnil s právními závěry soudu prvního stupně, který učinil předmětem vypořádání pouze společný rozestavěný dům účastníků postavený na pozemku ve vlastnictví stěžovatele a který dle odvolacího soudu vychází z ustálené judikatury Nejvyššího soudu, z níž vyplývá, že v řízení o vypořádání SJM může soud vypořádat jen ten majetek či hodnoty tvořící společné jmění manželů, které účastníci řízení navrhli k vypořádání soudním rozhodnutím do tří let od jeho zániku, což platí i pro zápočty toho, co bylo vynaloženo ze společného majetku na výlučné majetky manželů. Vnosy stěžovatele, které stěžovatel v řízení uplatnil po uplynutí tříleté lhůty od zániku SJM, nejsou předmětem vypořádání. K další námitce stěžovatele uvedl Nejvyšší soud, že pokud se v předchozím řízení zabýval jeho námitkami, které se týkaly tvrzených vnosů, pak vycházel z předmětu dovolacího řízení, které v souladu se zásadou dispoziční a zásadou projednací nastolil stěžovatel jako dovolatel. Předchozí rozhodnutí Nejvyššího soudu v této věci proto nelze chápat jako příkaz nalézacím soudům, aby tyto vnosy pojaly za předmět řízení. Na těchto závěrech nelze shledat nic neústavního. Také skutková zjištění nevykazují jakýkoliv významný nesoulad, soudy provedly všechny důkazy relevantní pro právní posouzení věci a své právní názory, jak již konstatováno, patřičně odůvodnily.

5. Ústavní stížnost byla proto odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 22. září 2020

Kateřina Šimáčková v. r.

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru