Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 2580/15 #1Usnesení ÚS ze dne 08.09.2015

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - MS Praha
Soudce zpravodajŠimíček Vojtěch
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
základní práva a svobody/právo vlastnit a poko... více
Věcný rejstříktrestný čin/podvod
Vlastnictví
banka/bankovnictví
EcliECLI:CZ:US:2015:2.US.2580.15.1
Datum podání24.08.2015
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 11 odst.1, čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 79a, § 79f odst.1, § 134 odst.2

40/2009 Sb., § 101 odst.2


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 2580/15 ze dne 8. 9. 2015

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Andrey Motlíkové, zastoupené JUDr. Ladislavem Břeským, advokátem se sídlem Botičská 1936/4, Praha 2, směřující proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 44 To 301/2015, za účasti Městského soudu v Praze jako účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Včas podanou (§ 72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu") ústavní stížností a splňující též ostatní zákonem stanovené podmínky řízení [§ 75 odst. 1 a contrario; § 30 odst. 1, § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu] se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví citovaného usnesení Městského soudu v Praze, neboť má za to, že jím došlo k porušení jejích základních práv, zaručených čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

2. Ústavní stížností napadeným usnesením Městský soud v Praze podle ustanovení § 148 odst. 1 písm. c) trestního řádu zamítl jako nedůvodnou stížnost stěžovatelky, jíž brojila proti usnesení Generální inspekce bezpečnostních sborů, 11. odd., pracoviště Praha (dále jen "GIBS") ze dne 19. 5. 2015, č. j. GI-TC-35-20/2015, kterým bylo podle ustanovení § 79f odst. 1 trestního řádu s odkazem na ustanovení § 79a odst. 1 trestního řádu (se souhlasem státního zástupce Městského státního zastupitelství v Praze ze dne 15. 5. 2015, sp. zn. 2 KZN 311/2015) rozhodnuto o zajištění peněžitých prostředků ve výši 167.369 Kč na bankovním účtu stěžovatelky, vedeném u Československé obchodní banky a.s. Předmětná usnesení orgánů činných v trestním řízení byla vydána v trestní věci v rámci prověřování trestného činu pojistného podvodu podle ustanovení § 210 odst. 1 písm. c), odst. 4 trestního zákoníku, spáchaného ve spolupachatelství podle ustanovení § 23 trestního zákoníku, vedené proti podezřelým: 1) nstržm. Policie České republiky J. Jančura; 2) M. Vojtíšek a 3) M. Dvořáček, kteří se měli uvedeného trestného činu společně dopustit dne 14. 10. 2011 oznámením fingované krádeže osobního motorového vozidla, což poškozená Allianz pojišťovna, a. s. vyhodnotila jako škodnou událost a na základě toho následně dne 28. 12. 2011 vyplatila pojistnou částku ve výši 167.369 Kč, a to na spořící účet stěžovatelky, ze kterého následně dne 2. 1. 2012 stěžovatelka převedla na svůj bankovní účet částku ve výši 167.000 Kč, kterou tentýž den v hotovosti vybrala.

3. Městský soud v Praze v odůvodnění ústavní stížností napadeného usnesení nepřisvědčil námitkám stěžovatelky, v nichž poukazovala na nezákonnost postupu orgánů činných v trestním řízení použitím institutu zajištění peněžních prostředků podle ustanovení § 79f odst. 1 trestního řádu na jejím bankovním účtu, když ona sama se nenachází v pozici obviněné, uvedené peněžní prostředky nejsou výnosem z jakékoliv trestné činnosti, ale legálně získanými peněžními prostředky, byť si "pro časový odstup nepamatuje" jejich původ. Městský soud se naopak (s ohledem na dosavadní zjištění) ztotožnil s postupem GIBS, byť je daná situace stěžovatelky specifická tím, že "se jedná o peníze, které byly původně na předmětný účet zaslány a následně vybrány. Je však možno jejich ekvivalent jednoznačně zase na tomto účtu, který nebyl zrušen, nadále trvá a finanční prostředky obsahuje, zajistit", a to právě ve smyslu ustanovení § 79f odst. 1 trestního řádu, které "reaguje na požadavky plynoucí z mezinárodních dokumentů zajišťovat a následně konfiskovat nejen majetek, který je výnosem z trestné činnosti, ale v případě, že z nejrůznějších důvodů nelze zajistit výnos z trestné činnosti, zajistit a následně konfiskovat ekvivalent takovéto výnosu."

4. V podstatě shodnou argumentaci a námitky stěžovatelka předkládá i nyní v ústavní stížnosti, v níž opětovně polemizuje s právními závěry orgánů činných v trestním řízení při hodnocení konkrétních skutečností odůvodňujících použití institutu zajištění peněžních prostředků na jejím bankovním účtu podle ustanovení § 79f odst. 1 trestního řádu, které dle jejího názoru bylo požito v rozporu se zákonem, neodůvodněně a v konečném důsledku tak došlo i k zásahu do jejích ústavně zaručených základních práv, neboť "zajištění finančních prostředků bude po dlouhou dobu omezovat práva stěžovatelky (která navíc není ani podezřelou ani obviněnou) v možnosti nakládat se svým majetkem, a to za situace, kdy GIBS neprověřila jiné možnosti, jímž by bylo být dosaženo účelu trestního řízení, než-li zajištění finančních prostředků stěžovatelky."

5. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

6. Ústavní soud předně považuje za nezbytné zdůraznit, že není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva; jeho úkolem v řízení o ústavní stížnosti je ochrana ústavnosti [čl. 83 a čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky, dále jen "Ústava"], nikoliv "běžné" zákonnosti. Ústavnímu soudu proto nepřísluší, aby prováděl přezkum rozhodovací činnosti obecných soudů či dokonce orgánů činných v trestním řízení ve stejném rozsahu, jako v nyní posuzovaném případě učinil městský soud v řízení o stěžovatelkou podané stížnosti proti rozhodnutí GIBS o zajištění předmětných peněžních prostředků na bankovním účtu stěžovatelky. Je tak primárně na orgánech činných v trestním řízení, resp. obecných soudech, a nikoliv na Ústavním soudu, aby při znalosti skutkových okolností v dané fázi trestního řízení důkladně vážily a posoudily, zda použití některého ze zákonem předvídaných ochranných opatření či zajišťovacích institutů, je opatřením nezbytným pro dosažení účelu trestního řízení, a zda tohoto účelu nelze dosáhnout jinak ani při vynaložení veškerého úsilí a prostředků ze strany orgánů činných v trestním řízení.

7. Uvedené platí i pro rozhodování orgánů činných v trestním řízení o použití majetkových zajišťovacích institutů, upravených v ustanovení § 79a a násl. trestního řádu. Proto Ústavní soud ve své dosavadní rozhodovací praxi při přezkoumávání rozhodnutí o použití majetkových zajišťovacích institutů z ústavněprávního hlediska stanovil požadavky, kterým musí takováto rozhodnutí dostát: musí mít zákonný podklad (čl. 2 odst. 3 Ústavy, čl. 2 odst. 2 Listiny), musí být vydáno příslušným orgánem (čl. 2 odst. 2, čl. 38 odst. 1 Listiny) a nesmí být projevem svévole (čl. 1 odst. 1 Ústavy a čl. 2 odst. 2 a 3 Listiny), tzn. že vyvozené závěry o naplnění podmínek uvedených v příslušných ustanoveních trestního řádu nemohou být ve zcela zřejmém nesouladu se zjištěnými skutkovými okolnostmi, jež jsou orgánům činným v trestním řízení k dispozici. Rozhodující orgány tak na základě posouzení důkazů a zjištěných skutečností musí vždy důkladně zhodnotit všechny okolnosti svědčící pro i proti omezení daných práv jednotlivce, což také musí řádně a přezkoumatelným způsobem odůvodnit (srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 2485/13 ze dne 2. 12. 2013; či nález sp. zn. I. ÚS 3502/13 ze dne 17. 4. 2014, rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz).

8. Vzhledem ke skutečnosti, že v důsledku použití majetkových zajišťovacích institutů v průběhu trestního řízení vždy nutně dochází k omezení vlastnických práv (dispozičních práv) dotčeného jednotlivce, musí takové omezení, byť se jedná toliko o omezení dočasné, splňovat i kritérium přiměřenosti (proporcionality). Jedná se o omezení vlastnického práva v rámci výluky z ochrany vlastnictví, které musí při zachování v zákoně specifikovaných podmínek být přiměřené cíli sledovanému právní úpravou (trestním řádem), kterým je náležité zjištění trestných činů a spravedlivé potrestání pachatelů, jakož i snaha v co nejvyšší možné míře eliminovat a reparovat škodu způsobenou závažnou, zejména hospodářskou trestnou činností (srov. citovaný nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2485/13).

9. Prizmatem výše naznačených ústavněprávních kritérií Ústavní soud přezkoumal ústavní stížností napadené usnesení Městského soudu v Praze (i jemu předcházející usnesení GIBS), jimiž rozhodovaly o zajištění předmětných peněžních prostředků na bankovním účtu stěžovatelky ve smyslu ustanovení § 79f odst. 1 trestního řádu, přičemž dospěl k závěru, že uvedená usnesení Městského soudu v Praze a jemu předcházející usnesení GIBS splňují ony ústavněprávní požadavky, kterým musí rozhodnutí o použití majetkových zajišťovacích institutů dostát. Jak městský soud v odůvodnění ústavní stížností napadeného usnesení, tak před ním GIBS, totiž svá rozhodnutí o zajištění peněžních prostředků na bankovním účtu stěžovatelky ve smyslu ustanovení § 79f odst. 1 trestního řádu podrobně a srozumitelně zdůvodnily, s oporou v provedených vyšetřovacích úkonech (včetně důkazů poskytnutých příslušnou bankou a poškozenou Allianz pojišťovnou, a. s.), jaké konkrétní skutečnosti nasvědčují tomu, že je tu dáno důvodné podezření, že předmětné finanční prostředky jsou výnosem z prošetřované trestné činnosti, byť se přímo nejedná o peněžní prostředky zaslané na uvedený účet poškozenou, neboť ty byly v mezidobí z účtu vybrány, nýbrž o jejich ekvivalent. Takto předestřené a důkazy podložené konkrétní skutečnosti proto městský soud i GIBS shledaly důvodnými pro zajištění peněžních prostředků na bankovním účtu stěžovatelky, což také řádně a srozumitelně odůvodnily. Městský soud se rovněž řádným a přezkoumatelným způsobem vypořádal se všemi námitkami stěžovatelky, předestřenými v její stížnosti proti rozhodnutí GIBS, které jsou ostatně obsahem i nyní projednávané ústavní stížnosti, a jeho postup tak nelze dle Ústavního soudu považovat za svévolný či jinak se příčící ústavním principům spravedlivého procesu, jež nacházejí mimo jiné odraz i v zásadách ovládajících trestní řízení.

10. Pokud stěžovatelka opakovaně poukazovala na skutečnost, že není osobou podezřelou ani obviněnou, považuje Ústavní soud v této souvislosti za nezbytné zdůraznit, že pro použití majetkového zajišťovacího institutu není rozhodné, zda bylo zahájeno trestní stíhání pro podezření ze spáchání předmětné trestné činnosti přímo vůči osobě, jejíchž majetkových hodnot se dotýká. Majetkové zajišťovací instituty se totiž ukládají ve vztahu k věci (majetkové hodnotě), a není proto rozhodný vztah osoby, které věc nebo majetková hodnota náleží, k trestné činnosti, z níž má jako výnos pocházet. V praxi totiž mohou nastat situace, kdy přímo stíhaná nebo třetí osoba pod hrozbou trestního stíhání nebo zajištění majetku v trestním řízení provede zastírací majetkové dispozice (tzv. vyvedení majetku) tak, aby případné zajištění dopadlo na co nejmenší majetek, který byl určen ke spáchání trestného činu nebo k jeho spáchání byl užit nebo je výnosem z trestné činnosti, čímž by došlo ke zmaření jednoho z legitimních cílů jeho užití, kterým je snaha v co nejvyšší možné míře eliminovat a reparovat škodu způsobenou závažnou, zejména hospodářskou trestnou činností. Tím ovšem není nijak dotčena výše předestřená povinnost orgánu rozhodujícího o zajištění důkladně vážit a zhodnotit všechny okolnosti svědčící pro i proti uložení takového opatření, omezujícího základní práva dotčeného jednotlivce, obzvláště v případech, kdy je zajišťován majetek osoby odlišné od osoby trestně stíhané.

11. Výše uvedený názor lze ostatně podpořit i argumentem a maiori ad minus, a to s odkazem na ustanovení § 101 odst. 2 trestního zákoníku, upravujícího podmínky pro uložení ochranného opatření zabrání věci nebo jiné majetkové hodnoty, které rovněž (dokonce výslovně) předvídá možnost uložit takové opatření ve vztahu k věci (majetkové hodnotě), pokud byla prokázána její spojitost s předmětnou trestnou činností, a to bez ohledu na skutečnost, že přímo nenáleží pachateli této trestné činnosti.

12. Ústavní soud tak s ohledem na výše uvedené neshledal, že by napadené usnesení Městského soudu v Praze a ani jemu předcházející usnesení GIBS vybočila z ústavněprávního rámce a jejich postupu tedy nelze z ústavního pohledu nic vytknout, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 8. září 2015

Radovan Suchánek v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru