Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 2577/14 #1Usnesení ÚS ze dne 19.11.2014

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - MS Praha
SOUD - OS Praha 2
Soudce zpravodajZemánek Jiří
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /právo na odškodnění za rozhodnutí nebo úřední postup
právo na soudní a jinou právní ochranu /právo na přístup k... více
Věcný rejstříkújma
satisfakce/zadostiučinění
dovolání/přípustnost
EcliECLI:CZ:US:2014:2.US.2577.14.1
Datum podání04.08.2014
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1, čl. 36 odst.3

Ostatní dotčené předpisy

82/1998 Sb., § 31a

99/1963 Sb., § 237


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 2577/14 ze dne 19. 11. 2014

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka (soudce zpravodaj) a soudců Radovana Suchánka a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatele Ladislava Militkého, zastoupeného Mgr. Lucií Brusovou, advokátkou, se sídlem Masná 8, 702 00 Ostrava - Moravská Ostrava, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. května 2014, č. j. 30 Cdo 9/2014-54, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. května 2013, č. j. 28 Co 188/2013-34, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 14. listopadu 2012, č. j. 27 C 282/2011-14, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2, jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

1. Ve včas podané ústavní stížnosti, která splňuje i další náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví tohoto usnesení označená rozhodnutí soudů pro rozpor s čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), pro porušení práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny, pro porušení čl. 36 odst. 3 Listiny (každý má právo na náhradu škody způsobené mu nezákonným rozhodnutím soudu, jiného státního orgánu či orgánu veřejné správy nebo nesprávným úředním postupem), pro porušení principu rovnosti účastníků řízení dle čl. 37 odst. 3 Listiny, pro porušení práva na zákonného soudce dle čl. 38 odst. 1 Listiny, a konečně pro porušení práva na projednání věci bez zbytečných průtahů vyplývajícího z čl. 38 odst. 2 Listiny.

2. Stěžovatel, jakožto žalobce, se domáhal proti žalované (České republice - Ministerstvu spravedlnosti) zaplacení částky 186.200 Kč jako přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou mu nepřiměřenou délkou soudního řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 26 C 287/2006, v rámci kterého se domáhal odškodnění nemajetkové újmy způsobené mu nepřiměřenou délkou řízení vedeného u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 52 E 1054/99. Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 29. května 2013, č. j. 28 Co 188/2013-34, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ze dne 14. listopadu 2012, č. j. 27 C 282/2011-14, kterým byla zamítnuta žaloba. Nejvyšší soud usnesením ze dne 21. května 2014, č. j. 30 Cdo 9/2014-54, dovolání stěžovatele odmítl.

II.

3. Stěžovatel podrobně uvedl jednotlivé otázky a údajná pochybení odvolacího soudu, které předložil Nejvyššímu soudu jako dovolací důvody, z nichž většinu měl Nejvyšší soud přehlédnout. Dále poukázal na soudem pominutou skutečnost, že šlo o dlouhotrvající reparační řízení a že v souladu se stanoviskem kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. dubna 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, by, pokud je samotné kompenzační řízení nepřiměřeně dlouhé, mělo být poskytnuto zvýšené odškodnění. Dle stěžovatele nevzal Nejvyšší soud v úvahu rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva (dále jen "ESLP") k řízení kompenzačnímu (reparačnímu), ve kterých je kladen důraz na nezbytnost rychlého rozhodování v řádu jednotek měsíců; tím měl porušit i své vlastní závěry (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. května 2012, sp. zn. 30 Cdo 3694/2011). Stěžovatel odkázal též na rozsudek ESLP ze dne 26. května 2011 ve věci Golha proti České republice (stížnost č. 7051/06), a na rozsudek ESLP ze dne 14. října 2010 ve věci Veriter proti Francii (stížnost č. 31508/07).

III.

4. Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána oprávněným stěžovatelem, jakožto účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.

5. Nesprávný úřední postup, tedy nepřiměřená délka řízení, nebyl v řízení shledán. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti odkazuje na rozsudek ESLP ze dne 26. května 2011 ve věci Golha proti České republice (stížnost č. 7051/06). V nesouhlasném stanovisku soudkyně Power, ke kterému se připojila soudkyně Yudkivska, se objevuje názor, že "významnou roli sehrál v celkových průtazích sám stěžovatel. Byl samozřejmě oprávněn využít při několika příležitostech svého práva na odvolání, což také učinil, avšak nemůže zároveň přehlížet skutečnost, že tato odvolání vedla k prodloužení celkové délky řízení. Soud často opakuje, že stěžovatelé jsou sice oprávněni využít svých procesních práv, ale musejí nést následky, pokud to vede k prodlevám." Obdobné tomuto názoru je i stanovisko Občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. dubna 2011, Cpjn 206/2010. Stěžovatel sice namítá nepřiměřenou délku kompenzačního řízení, ale jelikož toto řízení probíhalo ve 3 stupních soudní soustavy, nepovažuje Ústavní soud stejně jako soudy obecné celkovou délku řízení za nepřiměřenou.

6. K nesouhlasu stěžovatele s právním posouzením jeho věci obecnými soudy Ústavní soud připomíná, že hlava pátá Listiny ani čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod konkrétně nic neuvádějí o tom, jak mají být posouzeny v řízení shromážděné důkazy a jak má být následně ta která věc obecnými soudy právně posouzena. Zakládají obecně "právo na spravedlivé projednání" věci, jehož obsahem však není, jak se stěžovatel mylně domnívá, právo na projednání věci v souladu s právním názorem některého účastníka. Stěžovatel nesouhlasil se závěrem nalézacího a odvolacího soudu, že nedošlo k nesprávnému úřednímu postupu, neboť vzhledem ke konkrétním okolnostem případu byla délka řízení přiměřená; dále nesouhlasil se způsobem, jakým odvolací soud posoudil přípustnost podaného dovolání. Ústavní soud jeho námitky nesdílí. Odůvodnění napadeného usnesení Nejvyššího soudu obsahuje zřetelné důvody, proč je dovolání nepřípustné. V souladu se svojí judikaturou, na kterou odkázal, Nejvyšší soud vyložil, jaké úvahy jej vedly k závěru, že ve vztahu k napadenému rozhodnutí odvolacího soudu neshledal ani jednu z okolností, pro kterou by mělo být dovolání shledáno přípustným. Jestliže tedy Nejvyšší soud aplikoval rozhodný § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), způsobem, který odpovídá judikaturním a doktrinálním standardům jeho výkladu v souladu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti a své právní posouzení přiměřeným a dostatečným způsobem odůvodnil, Ústavní soud se necítí oprávněn jeho závěry v tomto směru přehodnocovat. Ústavní soud zásadně nepřezkoumává vlastní obsah procesního rozhodnutí dovolacího soudu, kterým rozhodne o nepřípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. Ingerence do těchto úvah se vymyká pravomoci Ústavního soudu, jenž by jako orgán ochrany ústavnosti mohl (a musel) napadené rozhodnutí dovolacího soudu zrušit jedině v situaci, kdyby ústavní stížností napadené rozhodnutí vykazovalo rysy protiústavnosti, např. pro svévoli, nedostatek odůvodnění či jiných ústavní úrovně dosahujících vad vytyčených dostupnou a konsolidovanou judikaturou Ústavního soudu [srov. např. usnesení ze dne 13. září 2012 sp. zn. II. ÚS 2888/12 a v něm citovanou judikaturu (vše dostupné na http://nalus.usoud.cz)], což v projednávaném případě nezjistil. Úkolem Ústavního soudu není sjednocovat judikaturu obecných soudů, neboť to přísluší právě Nejvyššímu soudu [srov. § 14 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích)].

7. Podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. Podle § 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.

8. Z obsahu podané ústavní stížnosti vyplývá, že stěžovatel bez dostatečně relevantní ústavněprávní argumentace toliko polemizuje se závěry, k nimž v jeho právní věci dospěly obecné soudy, čímž staví Ústavní soud do role další přezkumné soudní instance; tato role však Ústavnímu soudu, stojícímu vně soustavy soudů, nepřísluší. Ačkoliv stěžovatel tvrdil, že ústavní stížnost má ústavněprávní rozměr, nepřipojil přesvědčivou ústavněprávní argumentaci. Se všemi námitkami se předchozí soudní rozhodnutí dostatečně a racionálně vypořádala a svá rozhodnutí řádně odůvodnila.

9. Nad rámec uvedeného Ústavní soud dodává, že lze stěží akceptovat přístup stěžovatele k uplatňování nároků vyplývajících ze zákona o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona ČNR č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) (zákon č. 82/1998 Sb.). Ve stávající věci se jedná v podstatě o kompenzační řízení "na druhou" (stěžovatel požaduje zadostiučinění za průtahy způsobené v předchozím kompenzačním řízení vedeném rovněž kvůli průtahům). I když není zcela vyloučeno, že mohou nastat průtahy v samotném kompenzačním řízení, které jsou zaviněné soudy, je třeba se stavět k nárokům uplatňovaným účastníky řízení opakovaně zdrženlivě a vždy s ohledem na individuální rozměr každého případu právě kvůli možnému zneužití práv v důsledku řetězení jednotlivých kompenzačních řízení.

10. Ze shora vyřčených důvodů tedy Ústavní soud neshledal porušení základních práv a svobod stěžovatele a posoudil tak ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou, a jako takovou ji usnesením mimo ústní jednání odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 19. listopadu 2014

Jiří Zemánek, v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru