Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 2574/18 #1Usnesení ÚS ze dne 01.08.2018

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - VS Olomouc
Soudce zpravodajŠimíček Vojtěch
Typ výrokuodmítnuto pro nepřípustnost
Předmět řízení
procesní otázky řízení před Ústavním soudem/přípustnost v řízení o ústavních stížnostech/procesní prostředky k ochraně práva/dovolání civilní
Věcný rejstříkopravný prostředek - mimořádný
Dovolání
EcliECLI:CZ:US:2018:2.US.2574.18.1
Datum podání30.07.2018
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Ostatní dotčené předpisy

99/1963 Sb., § 236


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 2574/18 ze dne 1. 8. 2018

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků soudcem zpravodajem Vojtěchem Šimíčkem ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů 1) Jaroslava Círa a 2) Zdeňky Círové, zastoupených Mgr. Martinem Zvoníčkem, advokátem se sídlem Lešetín VI/671, Zlín, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 15. 3. 2018, č. j. 5 Cmo 302/2017-554, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 30. 7. 2018, se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví citovaného usnesení Vrchního soudu v Olomouci, neboť mají za to, že jím došlo k porušení jejich vlastnického práva podle čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny.

Z obsahu ústavní stížností a připojených listin se podává, že se stěžovatelé v předchozím řízení domáhali určení, že jsou společnými členy bytového družstva TRÁVNÍKY a svědčí jim právo společného nájmu blíže specifikované bytové jednotky. Tento návrh zamítl Krajský soud v Brně usnesením ze dne 28. 6. 2017, č. j. 50 Cm 49/2014-496, potvrzeným k odvolání stěžovatelů nyní napadeným usnesením Vrchního soudu v Olomouci. Vrchní soud účastníky poučil o tom, že proti tomuto rozsudku je přípustné dovolání. Stěžovatelé uvádějí, že napadené usnesení jim bylo doručeno dne 1. 6. 2018 a současně s ústavní stížností proti němu podali i dovolání.

Ústavní soud ještě před tím, než přistoupí k meritornímu posouzení ústavní stížnosti, pravidelně zkoumá, zda jsou dány podmínky řízení stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").

Ústavní stížnost dle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky tvoří procesní prostředek k ochraně základních práv a svobod individuálního stěžovatele, které jsou zaručeny ústavním pořádkem. Z ustanovení § 72 odst. 1, 3, 4 a § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu plyne, že ústavní stížnost představuje subsidiární prostředek k ochraně toliko vlastních základních práv, který je možno zásadně využít až po vyčerpání všech právních prostředků, které zákon stěžovateli k ochraně práva poskytuje. Přímo v ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je vyjádřen formální obsah principu subsidiarity jako jednoho z atributů ústavní stížnosti, tzn. ústavní stížnost je nepřípustná, nevyčerpal-li stěžovatel všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu); to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§ 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu). Z principu subsidiarity plyne i jeho materiální obsah, který spočívá v samotné působnosti Ústavního soudu jako orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky), kde ochrana základním právům jednotlivce nastupuje jako prostředek ultima ratio, tj. toliko tam, kde ostatní prostředky právní ochrany poskytované právním řádem byly vyčerpány nebo zcela selhávají jako nezpůsobilé či nedostatečné, a kdy základní práva nebyla respektována ostatními orgány veřejné moci.

V nyní projednávaném případě plyne z obsahu ústavní stížnosti, že stěžovatel podal proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci, napadenému ústavní stížností, současně i dovolání k Nejvyššímu soudu. Ke vztahu řízení o dovolání a ústavní stížnosti se Ústavní soud podrobně vyjádřil ve stanovisku pléna sp. zn. Pl.ÚS-st. 45/16 ze dne 28. 11. 2017 (č. 460/2017 Sb.), kde zejména zdůraznil, že "jsou stěžovatelé podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu povinni vždy nejdříve podat dovolání, a to s výjimkou případů, kdy je dovolání nepřípustné ze zákona. Pokud se tedy neúspěšný účastník odvolacího řízení chce "dostat" až k Ústavnímu soudu, musí dovolání podat bez ohledu na povahu námitek, které vůči odvolacímu či nalézacímu rozhodnutí uplatňuje. ... Právě uvedené samozřejmě nic nemění na povinnosti dovolatelů i při namítání porušení jejich ústavně zaručených práv řádně vymezit, v čem spatřují splnění předpokladů přípustnosti dovolání v intencích § 237 až 238a občanského soudního řádu. ... Požadavek vyčerpat procesní prostředek tedy není splněn již tím, že řízení o něm bylo zahájeno, ale zahrnuje logicky i povinnost "vyčerpat" ty dispozice, které na tomto základě otevřené řízení skýtá, což u dovolání v první řadě předpokládá, aby obsahovalo řádnou argumentaci o své přípustnosti."

Ústavní soud konstatuje, že v nyní projednávaném případě se jedná o nepřípustnou ústavní stížnost, jelikož je věcí samotného Nejvyššího soudu, zda podané dovolání shledá přípustným (§ 239 o. s. ř.) a teprve poté je ze strany stěžovatelů namístě zvážit případné podání ústavní stížnosti. Je totiž zřejmé, že dovolání v této věci není a priori nepřípustné (vrchní soud ostatně stěžovatele výslovně poučil o jeho přípustnosti) a stěžovatelé ostatně v ústavní stížnosti argumentují mimo jiné i údajným rozporem s judikaturou Nejvyššího soudu a je proto věcí výhradně Nejvyššího soudu, do jehož kompetence v této procesní situaci nemůže Ústavní soud nijak zasahovat, jakým způsobem dovolání stěžovatele (v závislosti na jeho obsahu, k němuž nyní Ústavní soud samozřejmě není oprávněn se jakkoliv vyjadřovat) posoudí.

Ústavní soud proto konstatuje, že stěžovatel nedostál požadavku subsidiarity ústavní stížnosti, tj. před jejím podáním nevyčerpal všechny dostupné procesní prostředky k ochraně svých práv (resp. nevyčkal rozhodnutí o podaném dovolání a ústavní stížnost podal předčasně), včetně podání mimořádného opravného prostředku ve smyslu ustanovení § 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu, za který je v nyní projednávané věci nutno považovat dovolání podle ustanovení § 236 a násl. o. s. ř.

Pro úplnost Ústavní soud uvádí, že odmítnutím této ústavní stížnosti pro nepřípustnost nedochází k vyloučení soudní ochrany proti nyní napadenému usnesení vrchního soudu, jelikož podle ustanovení § 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu platí, že "[b]yl-li mimořádný opravný prostředek orgánem, který o něm rozhoduje, odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, lze podat ústavní stížnost proti předchozímu rozhodnutí o procesním prostředku k ochraně práva, které bylo mimořádným opravným prostředkem napadeno, ve lhůtě dvou měsíců od doručení takového rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku." Jinak řečeno, i pokud by Nejvyšší soud podané dovolání neshledal přípustným, zůstává stěžovateli zachována lhůta pro případné podání nové ústavní stížnosti, která by napadala i rozhodnutí Nejvyššího soudu.

Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud soudcem zpravodajem mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením ústavní stížnost odmítl jako návrh nepřípustný [§ 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu].

Poučení: Proti tomuto usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 1. srpna 2018

Vojtěch Šimíček v. r.

soudce zpravodaj

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru