Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 2572/17 #1Usnesení ÚS ze dne 08.09.2017

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - MS Praha
Soudce zpravodajZemánek Jiří
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /opomenuté důkazy a jiné vady dokazování
hospodářská, sociální a kulturní práva/právo na och... více
Věcný rejstříkDokazování
styk rodičů s nezletilými dětmi
EcliECLI:CZ:US:2017:2.US.2572.17.1
Datum podání14.08.2017
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 38 odst.2, čl. 32 odst.4

Ostatní dotčené předpisy

89/2012 Sb., § 888, § 909, § 867

99/1963 Sb., § 132


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 2572/17 ze dne 8. 9. 2017

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka (soudce zpravodaj) a soudců Ludvíka Davida a Vojtěcha Šimíčka mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků o ústavní stížnosti stěžovatele R. A. V., zastoupeného JUDr. PhDr. Tomášem Nechvátalem, advokátem, se sídlem v Praze 4, Osvětová 804, proti výroku I. rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. 5. 2017, č. j. 11 Co 65/2017-260, za účasti Městského soudu v Praze, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 14. 8. 2017, která po formální stránce splňuje náležitosti požadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), napadl stěžovatel v záhlaví uvedené rozhodnutí, neboť jím byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v článku 10 odst. 2 a v článku 32 odst. 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a v článku 12 a 18 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

2. Stěžovatel v ústavní stížnosti vyjadřuje svůj nesouhlas se závěry odvolacího soudu, který oproti rozhodnutí soudu prvního stupně zúžil jeho styk s nezletilou o sedm dní o letních prázdninách, o středeční odpoledne a přespání na čtvrtek, což kompenzoval pouze přespáním z neděle na pondělí. Stěžovatel nesouhlasí s důvody, které odvolací soud i přes názor opatrovníka, který navrhoval, aby odvolací soud napadený rozsudek jako věcně správný potvrdil, k takovému postupu vedly (nutnost dodržovat spánkový režim, časté a dlouhé přejezdy z místa bydliště stěžovatele do školského zařízení a zpět), a namítá, že v řízení bylo prokázáno, že nezletilá si zachovává u stěžovatele svůj spánkový režim a správnou spánkovou hygienu, když zde má svůj vlastní pokoj a potřebný, ničím nerušený klid pro spánek. Pokud jde o přejezdy ze stěžovatelova bydliště do školního zařízení, ty se v délce 37 minut nevymykají průměru běžného cestování po Praze, a sama nezletilá, jak bylo u soudu prvního stupně prokázáno, se na tyto cesty těší, neboť si s otcem vypráví a zpívají si. Odvolací soud při svém rozhodování tyto důkazy pominul a své rozhodnutí postavil pouze na názoru, který nemá oporu v provedeném dokazování. K argumentaci odvolacího soudu, že jak stěžovatel, tak i opatrovník v řízení před soudem prvního stupně navrhovali styk od čtvrtka, stěžovatel uvádí, že ve svém vyjádření ze dne 18. 11. 2016 zároveň se stykem od čtvrtka v sudém týdnu navrhoval o den delší styk v lichém kalendářním týdnu. Městský soud v Praze přitom styk v lichém kalendářním týdnu ještě pokrátil. V této souvislosti stěžovatel upozorňuje, že již od počátku řízení navrhoval velmi široký styk s nezletilou blížící se střídavé péči. Za zásadní zásah do práva na rodinný život a na péči o dítě považuje stěžovatel zkrácení styku o letních prázdninách ze čtyř na tři týdny. Stěžovatel se neztotožňuje s argumenty odvolacího soudu, který měl styk v rozsahu čtyř týdnů za nadmíru široký, s tím, že rodiče shodně uvedli, že stěžovatel dříve trávil s nezletilou o prázdninách dva týdny. Soud dle stěžovatele nevzal v potaz, že stěžovatel již v minulosti stál o delší styk s nezletilou, avšak matka mu jej neumožnila. Odvolací soud nebral zřetel ani na skutečnost, že nezletilá je již starší a může se stěžovatelem trávit více času, ani na názor nezletilé, která při pohovoru se soudkyní dne 1. 11. 2016 výslovně uvedla, že by si přála, aby byla u tatínka i u maminky stejně nocí a dnů.

3. Z obsahu napadených rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 21. 11. 2016, č. j. 0 Nc 30042/2016-214, byla nezletilá svěřena do péče matky, a stěžovateli bylo stanoveno výživné ve výši 4 000 Kč. Současně soud upravil styk stěžovatele s nezletilou tak, že stěžovatel je povinen a oprávněn se s ní stýkat a) v každém sudém kalendářním týdnu od středy od ukončení jejího pobytu v MŠ, kde ji vyzvedne, do neděle do 18:00 hod., kdy ji předá v místě bydliště matky, b) v každém lichém kalendářním týdnu od středy, od ukončení jejího pobytu v MŠ, kde ji vyzvedne, do čtvrtka do 7:45 hod., kdy ji předá ve stejném zařízení, které nezletilá navštěvuje, c) v každém sudém kalendářním roce v době jarních prázdnin, a to od pátku, který prázdninám předchází, od 16:00 hod., do další následující neděle, kterou prázdniny končí, do 18:00 hod, d) v každém lichém kalendářním roce v době velikonočních svátků a prázdnin ode dne, který těmto prázdninám předchází, od 16:00 hod., do velikonočního pondělí do 18:00 hod, e) v době letních školních prázdnin po dobu čtyř týdnů, z nichž pouze dva budou po sobě jdoucí, jejichž termín je povinen matce sdělit vždy nejpozději do lhůty 31. 3. každého kalendářního roku, f) v každém sudém kalendářním roce v době podzimních prázdnin ode dne, který těmto prázdninám předchází, od 16:00 hod. do následující neděle, kterou prázdniny končí, do 18:00 hod., g) v době vánočních svátků a prázdnin v každém sudém kalendářním roce od 26. 12. od 10:00 hod. do 1. 1. následujícího kalendářního roku do 18:00 hod. a v každém lichém kalendářním roce od 23. 12. od 10:00 hod. do 26. 12. do 10:00 hod. s tím, že stěžovatel nezletilou převezme a po ukončení styku opět předá v místě bydliště matky, s výjimkou bodů a) a b), kdy místem předání a převzetí bude školské zařízení, které nezletilá navštěvuje. Proti rozsudku soudu prvního stupně podala matka nezletilé odvolání, na základě kterého Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 10. 5. 2017, č. j. 11 Co 65/2017-260, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o styku stěžovatele s nezletilou změnil tak, že podle bodu III. písm. a) bude styk probíhat od čtvrtka 15:00 hodin, kdy stěžovatel nezletilou vyzvedne ve školském zařízení, které nezletilá navštěvuje, do pondělí 7:45 hodin, kdy stěžovatel nezletilou v tomto školském zařízení odevzdá, podle bodu III. písm. b) bude styk probíhat ve středu od 15:00 hodin, kdy stěžovatel nezletilou vyzvedne v uvedeném školském zařízení, do 19:00 hodin, kdy stěžovatel nezletilou odevzdá v místě bydliště matky, podle bodu III. písm. e) bude styk probíhat podobu 3 týdnů, jinak se rozsudek v tomto výroku potvrzuje.

4. Po přezkoumání předložených listinných důkazů a posouzení právního stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že návrh stěžovatele je zjevně neopodstatněný, neboť je zřejmé, že k tvrzenému porušení jeho ústavně zaručených práv namítaným postupem Městského soudu v Praze nedošlo. Ústavní soud konstatuje, že návrhy zjevně neopodstatněné jsou zvláštní kategorií návrhů zakotvenou v ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Dle tohoto ustanovení přísluší Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení odmítnout návrh, který sice splňuje všechny zákonem stanovené procesní náležitosti, nicméně je zjevné, tedy bez jakýchkoli důvodných pochybností a bez nutnosti dalšího podrobného zkoumání, že mu nelze vyhovět. Hlavním účelem možnosti odmítnout návrh pro jeho zjevnou neopodstatněnost zjednodušenou procedurou řízení je vyloučit z řízení návrhy, které z hlediska svého obsahu zjevně nesplňují samotný smysl řízení před Ústavním soudem. V této fázi řízení se proto přezkum Ústavního soudu zpravidla omezí na podrobné seznámení se s obsahem napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údaji obsaženými v samotné ústavní stížnosti. Vyžádání stanoviska účastníků a vedlejších účastníků řízení o ústavní stížnosti, event. spisu či jiné dokumentace, týkající se napadeného rozhodnutí orgánu veřejné moci, není pravidlem. Pokud na základě výše uvedeného postupu dospěje Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, bez dalšího ji odmítne.

5. Ústavní soud ve své činnosti vychází z principu, že státní moc může být uplatňována jen v případech a mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví. Ústavní soud, s ohledem na ústavní vymezení svých pravomocí (čl. 87 Ústavy), zejména respektuje skutečnost - což vyslovil v řadě svých rozhodnutí - že není součástí soustavy obecných soudů, a že mu proto zpravidla ani nepřísluší přehodnocovat "hodnocení" dokazování před nimi prováděné a také mu nepřísluší právo přezkumného dohledu nad činností soudů. Na straně druhé však Ústavnímu soudu náleží posoudit, zda v řízení před obecnými soudy nebyla porušena základní práva nebo svobody stěžovatele zaručená ústavním pořádkem a v rámci toho uvážit, zda řízení před nimi bylo jako celek spravedlivé. Ústavnímu soudu proto ani v řízeních o ústavních stížnostech, směřujících proti rozhodnutím obecných soudů, týkajících se úpravy výchovných poměrů k nezletilým dětem, v žádném případě nenáleží hodnotit důkazy, provedené obecnými soudy v příslušných řízeních, a na základě tohoto "vlastního" hodnocení důkazů předjímat rozhodnutí o tom, komu má být dítě svěřeno do péče, jakým způsobem (co do rozsahu i konkrétního vymezení časového harmonogramu) má být rozhodnuto o styku rodičů s nezletilým dítětem, atp. Stěžovatel nicméně staví Ústavní soud právě do této pozice, tj. další instance v systému obecného soudnictví, neboť své námitky obsažené v ústavní stížnosti, které mají spíše charakter nesouhlasných námitek vůči konkrétním důvodům, na nichž odvolací soud založil své rozhodnutí, zčásti předkládal v obdobném znění již v odvolacím řízení.

6. Ústavní soud již v minulosti opakovaně vyložil, že je věcí obecných soudů, aby při rozhodování o tom, kterému z rodičů bude dítě svěřeno do výchovy, jakož i při rozhodování o úpravě styků s druhým rodičem, zohlednily všechny okolnosti daného případu a z nich vyplývajícího zájmu dítěte (čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte), který musí být vždy prioritním hlediskem a rozhodly o konkrétní podobě nejvhodnějšího uspořádání vztahu mezi rodiči a dětmi. Pokud stěžovatel v ústavní stížnosti polemizuje se způsobem, jakým obecné soudy rozhodly o úpravě výchovných poměrů k nezletilým, resp. upravily pravidelný styk stěžovatele s nimi, Ústavní soud připomíná, že ve vztahu k přezkumu rozhodnutí obecných soudů, týkajících se problematiky úpravy výchovných poměrů k nezletilým dětem, je jeho úkolem především posoudit, zda obecné soudy neporušily základní práva a svobody stěžovatele, kupříkladu tím, že by excesivním způsobem nerespektovaly již samotná ustanovení podústavního práva, přičemž nerespektování obsahu a smyslu příslušných zákonných ustanovení znamená přesah do ústavní roviny i proto, že příslušnou podústavní úpravou je právě ústavní úprava realizována a konkretizována [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 1206/09 ze dne 23. 2. 2010 (N 32/56 SbNU 363); či nález sp. zn. I. ÚS 266/10 ze dne 18. 8. 2010 (N 165/58 SbNU 421)]. V rámci tohoto přezkumu Ústavní soud také vždy posuzuje, zda řízení před soudy bylo konáno a přijatá opatření byla činěna v nejlepším zájmu dítěte (ve smyslu čl. 3 Úmluvy o právech dítěte), zda byly za účelem zjištění nejlepšího zájmu dítěte shromážděny veškeré potřebné důkazy, přičemž důkazní aktivita nedopadá na samotné účastníky, ale na soud, a zda byla veškerá rozhodnutí vydaná v průběhu řízení v tomto smyslu náležitě odůvodněna [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 2482/13 ze dne 26. 5. 2014 (N 105/73 SbNU 683)].

7. V projednávané věci Ústavní soud neshledal v namítaném postupu odvolacího soudu pochybení, které by odůvodňovalo jeho kasační zásah, neboť soud se v odůvodnění svého rozhodnutí s námitkami stěžovatele uvedenými ve vyjádření k odvolání náležitě vypořádal, zejména podrobně popsal, na základě jakých skutečností dospěl k závěru, že je namístě rozsah styku stěžovatele s nezletilou, nastavený soudem prvního stupně, změnit. Soud v této souvislosti zdůraznil, že matka před odvolacím soudem nezpochybnila dobré výchovné vlastnosti stěžovatele a dobrý vzájemný vztah nezletilé se stěžovatelem, odvolací soud proto neshledal důvod pro účely rozhodnutí o styku stěžovatele s nezletilou zpracovávat znalecký posudek, když z obsahu spisu i přednesů rodičů nezletilé je zřejmé, že jde především o jejich osobní antipatie a neschopnost konstruktivní spolupráce v zájmu nezletilé. Odvolací soud neměl za to, že by diagnostikovaná porucha spánku nezletilé byla důvodem pro podstatné omezení styku nezletilé se stěžovatelem, neboť z lékařských zpráv ošetřující lékařky vyplývá, že se jedná o neorganickou vývojovou poruchu, která by měla s věkem vymizet, a jejíž stavy nejsou provokovány pouze vazbou na určité místo spánku, ale mohou nastat kdykoli a kdekoli, je však nutné dodržovat správnou spánkovou hygienu. Na druhou stranu však odvolací soud dovodil, že s přihlédnutím k uvedeným zdravotním problémům je v zájmu nezletilé změnit soudem prvního stupně rozsah rozšířeného víkendového styku, středečního styku s přespáním a prázdninového styku. Odvolací soud proto rozšířený víkendový styk od středy do neděle v sudém týdnu změnil tak, že styk bude probíhat od čtvrtka 15:00 hod. do pondělí 7:45 hod., kdy stěžovatel odevzdá nezletilou ve školském zařízení. Odvolací soud přistoupil k zakončení styku až v pondělí předáním nezletilé přímo ve školském zařízení, které nezletilá navštěvuje, s ohledem na konfliktní situace, k nimž mezi rodiči dochází stran předávání nezletilé. Pokud jde o středeční styk v lichém týdnu, odvolací soud nepovažoval za žádoucí, aby nezletilá v průběhu pracovního týdne trávila pouze jeden den s přespáním u stěžovatele, a byla tak pouze na tento jediný den vytrhována ze svého bydliště, proto přisvědčil odvolacím námitkám matky, že vhodnější vzhledem k věku nezletilé a nutnosti dodržovat určitý režim, je realizovat uvedený styk bez přespání pouze odpoledne v rozmezí 15:00 hod. - 19:00 hod. Styk o letních prázdninách v rozsahu čtyř týdnů pak odvolací soud považuje s ohledem na to, že mezi rodiči nebylo sporu o tom, že stěžovatel dříve trávil s nezletilou o prázdninách dva týdny, za nadmíru široký s tím, že vzhledem k věku nezletilé a dosavadní praxi v rodině je tento dostačující v rozsahu tří týdnů.

8. Ústavní soud konstatuje, že stěžovatel v ústavní stížnosti v podstatě pouze opakuje argumentaci, kterou uplatnil již v průběhu odvolacího řízení a která, byla odvolacím soudem dostatečným způsobem vypořádána. Nesouhlasí-li stěžovatel se způsobem, jakým odvolací soud provedené důkazy hodnotil, poukazuje Ústavní soud na svoji konstantní judikaturu, podle které z ústavního principu nezávislosti soudů (článek 81 Ústavy) vyplývá zásada volného hodnocení důkazů, která je obsažena v § 132 občanského soudního řádu. Do volného uvážení obecného soudu Ústavnímu soudu nepřísluší zasahovat, zjišťuje však, zda rozhodnutí soudu je přezkoumatelné z hlediska identifikace rámce, v němž se volná úvaha soudu pohybovala. Hodnocení důkazů a závěry o pravdivosti či nepravdivosti tvrzených skutečností jsou přitom věcí vnitřního přesvědčení soudce a jeho logického myšlenkového postupu. Ústavnímu soudu zpravidla nepřísluší ani přehodnocování dokazování prováděného obecnými soudy, a to ani tehdy, pokud by se s ním sám neztotožňoval. Ústavní soud by mohl do tohoto procesu zasáhnout pouze tehdy, pokud by obecné soudy překročily hranice dané zásadou volného hodnocení důkazů, popř. pokud by bylo možno konstatovat tzv. extrémní rozpor mezi zjištěným skutkovým stavem a vyvozenými skutkovými či právními závěry, pak by byl jeho zásah odůvodněn, neboť takové rozhodnutí by bylo třeba považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. 6. 1995 (N 34/3 SbNU 257)]. Takový stav však v posuzované věci shledán nebyl.

9. To platí i pro námitku stěžovatele, že nebylo respektováno přání nezletilé. Ústavní soud konstantně judikuje, že považuje za zásadní, aby byl v řízení zjištěn názor dítěte ve věci, neboť ústavní pořádek ve shodě s čl. 12 Úmluvy o právech dítěte zaručuje dítěti právo, aby mohlo v řízení projevit své stanovisko k otázkám, jež se ho bezprostředně dotýkají [srov. usnesení sp. zn. I. ÚS 2661/10 ze dne 30. 9. 2010, usnesení sp. zn. III. ÚS 3363/10 ze dne 19. 4. 2011, nález sp. zn. III. ÚS 3007/09 ze dne 26. 8. 2010 (N 172/58 SbNU 503)]. V projednávané věci nezletilá před soudem prvního stupně uvedla, že by si přála, aby stav zůstal takový, jaký je, tedy aby bydlela u maminky, a k tatínkovi jezdila přibližně jako potud. Současně dodala, že aby to bylo spravedlivé, bydlela by stejnou dobu u tatínka i u maminky.

10. Ústavní soud stojí ve své judikatuře na stanovisku, že za předpokladu, že je dítě dostatečně rozumově a emocionálně vyspělé, je nutné jeho přání považovat za zásadní vodítko při hledání jeho nejlepšího zájmu. Současně však není možné, aby obecné soudy postoj nezletilého dítěte bez dalšího převzaly a aby své rozhodnutí založily toliko na jeho přání, a nikoliv na pečlivém a komplexním posuzování jeho zájmů [nález sp. zn. II. ÚS 4160/12 ze dne 23. 4. 2013 (N 66/69 SbNU 213) či rozsudek ESLP ve věci C. proti Finsku ze dne 9 května 2006 č. 18249/02, body 57-59]. Postup odvolacího soudu, který v odůvodnění napadeného rozsudku vyvodil z vyjádření nezletilé - učiněného ve věku šesti let před soudem prvního stupně - závěry o pozitivním vztahu nezletilé k oběma rodičům, její adaptabilitě v prostředí u otce, o hezkém vztahu k přítelkyni otce, aniž by se nad rámec uvedeného (ostatně shodně jakou soud prvního stupně) více jejími představami ohledně rozsahu styku zabýval, tudíž nevybočuje z mezí ústavnosti.

11. Jakkoli Ústavní soud rozumí snaze stěžovatele o dosažení co nejširšího styku s nezletilou, je nutno mít na zřeteli, že odvolací soud, s jehož závěry stěžovatel nesouhlasí, se věcí podrobně zabýval, a učinil oproti rozsudku soudu prvního stupně změny nikoli zásadního charakteru, přičemž srozumitelně uvedl, na základě jakých úvah k jednotlivým závěrům dospěl. Napadené rozhodnutí tak nevybočuje z Ústavou stanoveného rámce, jeho odůvodnění je ústavně konformní a není důvod je zpochybňovat. Stěžovatel v ústavní stížnosti polemizuje s rozhodnutím odvolacího soudu v rovině jednoduchého práva, a nesouhlasí s hodnocením provedených důkazů. Pouhý nesouhlas se závěry vyjádřenými v napadeném rozsudku či nastínění vlastního právního názoru na výklad a použití zákonných ustanovení se však nemůže stát předmětem meritorního projednání návrhu v rámci ústavního soudnictví, neboť otázka exegese a aplikace norem podústavního práva je výlučnou doménou soudů obecných, jak bylo nastíněno výše.

12. Závěrem Ústavní soud podotýká, že odmítnutí této ústavní stížnosti nevylučuje možnost stěžovatele domáhat se v budoucnu změny stávající úpravy styku s nezletilou. Rozhodnutí obecných soudů o úpravě výchovných poměrů rodičů s nezletilými dětmi totiž nemají povahu rozhodnutí "absolutně konečných" a tedy nezměnitelných, jak vyplývá i z ustanovení § 909 občanského zákoníku, který změnu rozhodnutí podmiňuje "změnou poměrů".

13. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal žádné porušení základních práv stěžovatele daných ústavními zákony nebo mezinárodními smlouvami, kterými je Česká republika vázána, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 8. září 2017

Jiří Zemánek, v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru