Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 2570/10 #1Nález ÚS ze dne 28.05.2013Aplikace § 150 o. s. ř. při rozhodování obecného soudu o náhradě nákladů řízení; překvapivé rozhodnutí

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO
Dotčený orgánSOUD - KS Brno
Soudce zpravodajRychetský Pavel
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /právo být slyšen, vyjádřit se k věci
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý pr... více
Věcný rejstříkodůvodnění
Náklady řízení
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 95/69 SbNU 457
EcliECLI:CZ:US:2013:2.US.2570.10.1
Datum vyhlášení18.06.2013
Datum podání03.09.2010
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

40/1964 Sb., § 121 odst.3

99/1963 Sb., § 150, § 142 odst.1, § 143, § 147 odst.1, § 151 odst.2


přidejte vlastní popisek

Analytická právní věta


Při rozhodování o náhradě nákladů řízení musí obecný soud řádně a přesvědčivě odůvodnit odklon od zásady úspěchu ve věci. V kontextu všech skutečností musí jít o rozhodnutí rámcově předvídatelné, a proto musí být za těchto okolností ve věci úspěšnému účastníkovi poskytnut dostatečný procesní prostor k vyjádření k eventuálnímu uplatnění moderačního práva. Takový postup je zvláště naléhavý v rámci odvolacího řízení, kdy po přijetí rozhodnutí již účastník řízení nemá procesní nástroj, jak své námitky uplatnit.

Úkolem obecného soudu není pouze mechanicky rozhodnout o náhradě podle výsledku sporu, nýbrž vážit, zda tu neexistují další rozhodující okolnosti mající podstatný vliv na přiznání či nepřiznání náhrady účelně vynaložených nákladů.

Návrh a řízení před Ústavním soudem

Na návrh stěžovatelky BABY DIREKT, s.r.o., zrušil II. senát Ústavního soudu nálezem ze dne 28. května 2013 v řízení podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy náhradově nákladový výrok rozsudku Krajského soudu v Brně č. j. 15 Co 382/2006-250 ze dne 25. května 2010 pro porušení práva na spravedlivý proces zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

Narativní část

Stěžovatelka namítala, že došlo k zásahu do jejích ústavně zaručených práv tím, že jí obecné soudy nepřiznaly náhradu nákladů řízení, ač byla ve věci úspěšná. Podle stěžovatelky nemůže obecný soud s ohledem na judikaturu Ústavního soudu aplikovat ustanovení § 150 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) toliko z důvodu sociální slabosti neúspěšného účastníka. Navíc stěžovatelce nebyla dána možnost seznámit se s názorem soudu o aplikaci tohoto ustanovení v čase, kdy by mohla tvrdit skutečnosti a navrhnout soudu důkazy, jež by byly způsobilé soudní rozhodnutí ovlivnit.

Odůvodnění rozhodnutí Ústavního soudu

Rozhodování o nákladech soudního řízení je doménou obecných soudů, do nichž Ústavnímu soudu zásadně nepřísluší zasahovat. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů. Na rozhodování o náhradě nákladů řízení se proto také vztahují požadavky plynoucí z práva na spravedlivý proces. To jednak znamená vytvoření prostoru pro účinné uplatňování námitek a argumentů účastníky řízení, jednak i povinnost soudu se s těmito námitkami a argumenty přesvědčivě v odůvodnění vypořádat.

Ze základní zásady rozhodování o náhradě nákladů řízení - úspěchu ve věci - existují výjimky (např. v podobě. § 150 o. s. ř.). Obecný soud však musí takový odklon řádně a přesvědčivě odůvodnit, jinak by bylo lze spatřovat jisté prvky libovůle a nahodilosti.

Úvaha soudu o tom, zda jsou splněny podmínky aplikace § 150 o. s. ř, tedy zda se jedná o výjimečný případ a jsou přítomny důvody hodné zvláštního zřetele, musí vycházet z posouzení všech okolností konkrétní věci.

Obecný soud výjimky dané ustanovením § 150 o. s. ř. sice využil, ale nezohlednil, že šlo ze strany neúspěšného účastníka řízení o bezúčelné uplatňování práva, resp. že žaloba byla uplatněna s šikanózním úmyslem. Tím, že tyto okolnosti nebyly vzaty v potaz a odůvodnění se jimi nezabývalo, nebyly naplněny podstatné požadavky z hlediska ústavního přezkumu. Rozhodnutí odvolacího soudu bylo navíc rozhodnutím překvapivým, neboť stěžovatelce nebyl poskytnut dostatečný procesní prostor k vyjádření k eventuálnímu uplatnění moderačního práva, což je zvláště naléhavé v rámci odvolacího řízení, kdy po přijetí rozhodnutí již účastník řízení nemá procesní nástroj, jak své námitky uplatnit. Takový postup odvolacího soudu vede k situaci, kdy je účastník řízení nucen vznášet takové námitky vlastně poprvé až v řízení před Ústavním soudem. Krajský soud se proto dopustil pochybení, jež svojí intenzitou nabylo excesivní povahy a způsobilo zásah do základního práva stěžovatelky na spravedlivý proces.

Soudcem zpravodajem ve věci byl Pavel Rychetský.

II.ÚS 2570/10 ze dne 28. 5. 2013

N 95/69 SbNU 457

Aplikace § 150 o. s. ř. při rozhodování obecného soudu o náhradě nákladů řízení; překvapivé rozhodnutí

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Nález

Ústavního soudu - II. senátu složeného z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Pavla Rychetského (soudce zpravodaj) - ze dne 28. května 2013 sp. zn. II. ÚS 2570/10 ve věci ústavní stížnosti BABY DIREKT, s. r. o., IČO: 46995170, se sídlem v Modřicích, Masarykova ul. 118, zastoupené Mgr. Ing. Milanem Sochorem, advokátem, se sídlem v Brně, Divadelní ul. 6, proti výroku III rozsudku Krajského soudu v Brně č. j. 15 Co 382/2006-250 ze dne 25. května 2010, kterým bylo rozhodnuto o nepřiznání náhrady nákladů řízení v pracovněprávním sporu úspěšné stěžovatelce, za účasti Krajského soudu v Brně jako účastníka řízení a Petra Rygla jako vedlejšího účastníka řízení.

Výrok III rozsudku Krajského soudu v Brně č. j. 15 Co 382/2006-250 ze dne 25. května 2010 se zrušuje.

Odůvodnění:

I.

1. Stěžovatelka formálně bezvadným návrhem brojila proti výroku III shora označeného rozhodnutí, jímž mělo být zasaženo do jejího základního práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 a na právní pomoc podle čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod; při tom měl být zároveň porušován čl. 2 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, neboť jí obecné soudy, ač byla ve věci úspěšná, nepřiznaly náhradu nákladů řízení.

2. Podle stěžovatelky není obecnému soudu umožněno, a to s ohledem na judikaturu Ústavního soudu, aby aplikoval ustanovení § 150 o. s. ř. toliko z důvodu sociální slabosti neúspěšného účastníka, navíc za situace, kdy stěžovatelce nebyla dána možnost seznámit se s názorem soudu o aplikaci tohoto ustanovení v čase, kdy by mohla tvrdit skutečnosti a navrhnout soudu důkazy, jež by byly způsobilé soudní rozhodnutí ovlivnit. Proto navrhla, aby Ústavní soud napadený výrok rozhodnutí odvolacího soudu pro rozpor s ustanoveními Listiny základních práv a svobod uvedenými v předchozím bodě zrušil.

II.

3. Ústavní soud si k posouzení věci vyžádal příslušný soudní spis. Z něj se podává, že stěžovatelka jako zaměstnavatel zaslala 9. ledna 2002 vedlejšímu účastníkovi jakožto zaměstnanci rozhodnutí o okamžitém zrušení pracovního poměru z důvodu tří dnů neomluvené absence. Vedlejší účastník, byv zastoupen advokátem, napadl rozvázání pracovního poměru okamžitým zrušením žalobou o neplatnost u Městského soudu v Brně, přičemž byl osvobozen od soudních poplatků. Tvrdil, že se na pracoviště nedostavil z důvodu sněhové kalamity a nefungující autobusové dopravy. Městský soud v Brně rozsudkem č. j. 49 C 55/2002-48 ze dne 27. listopadu 2002 rozhodl, že okamžité zrušení pracovního poměru je neplatné a uložil stěžovatelce nést náklady řízení. K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Brně usnesením č. j. 15 Co 111/2003-72 ze dne 30. listopadu 2004 rozsudek soudu prvního stupně zrušil a vrátil mu věc k dalšímu řízení. V novém řízení rozhodl nalézací soud stejně, a to rozsudkem č. j. 49 C 55/2002-133 ze dne 27. dubna 2006; stěžovatelka se znovu odvolala a Krajský soud v Brně rozsudkem č. j. 15 Co 382/2006-170 ze dne 25. března 2008 změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů. Stěžovatelka samostatným podáním navrhla Městskému soudu v Brně, aby bylo vedlejšímu účastníkovi odejmuto osvobození od soudních poplatků, a to z důvodu dostatečného majetkového zázemí. Vedlejší účastník proti rozsudku odvolacího soudu podal dovolání a požádal o osvobození od soudních poplatků, jež mu bylo přiznáno.

4. Nejvyšší soud rozsudkem č. j. 21 Cdo 4781/2008-236 ze dne 11. prosince 2009 napadený rozsudek Krajského soudu v Brně zrušil a vrátil mu věc k dalšímu řízení. Podle Nejvyššího soudu měl odvolací soud vzhledem k okolnostem projednávané věci přihlížet nejen k samotné skutečnosti, že se žalobce po tři dny nedostavil do práce, ale i k situaci, v níž k porušení pracovní kázně došlo, a dalším okolnostem případu. Měl tedy rovněž zhodnotit, že v uvedené dny nebyly běžné povětrnostní podmínky, autobusové zastávky byly povětšině "obslouženy", nebyl vyhlášen "kalamitní stav", ale že zde "byly jisté problémy". Měl rovněž přihlédnout k povaze práce, kterou měl žalobce vykonávat a k újmě (následkům), která žalované jeho nedostavením se do práce vznikla. Zhodnotit měl také osobu žalobce i z hlediska jeho celkového dosavadního přístupu k plnění pracovních úkolů a přihlédnout k tomu, zda se jednalo o porušení pracovní kázně ojedinělé. Věcí se měl zabývat také z pohledu, zda tu jsou takové okolnosti, že po žalované nebylo možné spravedlivě požadovat, aby žalobce zaměstnávala až do uplynutí výpovědní doby. Uvedeným způsobem však odvolací soud nepostupoval, když závěr o intenzitě porušení pracovní kázně učinil jen na základě posouzení jednání, kterým žalobce pracovní kázeň porušil v tom směru, že neomluvenou nepřítomnost zaměstnance v práci v rozsahu tří dnů považoval za porušení pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem, zatímco k jiným hlediskům nepřihlédl (kupříkladu, že sice spoj č. 5 dne 2. 1. 2002 s odjezdem v 6.45 hod. z důvodů nesjízdnosti komunikací skutečně nejel, ale následující den byl tento spoj realizován, i když se zpožděním do 30 min., a dne 4. 1. 2002 jel tento spoj bez problémů, za současného závěru, že "žalobce se uvedeným spojem nemohl na své pracoviště dostavit včas na začátek pracovní směny"). Závěry odvolacího soudu o intenzitě porušení pracovní kázně proto shledal dovolací soud za nepodložené.

5. V novém odvolacím řízení rozhodl Krajský soud v Brně rozsudkem č. j. 15 Co 382/2006-250 ze dne 25. května 2010 stejně, tedy změnil výroky nalézacího soudu, žalobu vedlejšího účastníka zamítl a ústavní stížností napadeným výrokem III rozsudku rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy všech stupňů. V odůvodnění zdůraznil, že dopravní spojení z místa bydliště fungovalo, kdyby vyrazil vedlejší účastník dne 2. 1. 2012 do práce včas, problémy se sjízdností silnic by se ho vůbec nedotkly; dne 3. 1. 2002 přijel spoj s tolerovatelným 30minutovým zpožděním a spoj dne 4. 1. 2002 byl zcela bez problémů; v posledních dvou jmenovaných dnech se vedlejší účastník ani nepokusil nastoupit cestu do zaměstnání. Potvrzení o zpoždění, jimiž se vedlejší účastník vykazoval, byla v příkrém rozporu se skutečností; soud jejich použití označil za zneužití.

6. Ohledně náhrady nákladů řízení Krajský soud v Brně uvedl, že vedlejší účastník byl ze sociálních důvodů osvobozen od soudních poplatků, a s ohledem na uvedenou sociální situaci dospěl k závěru, že jsou zde důvody hodné zvláštního zřetele, jež odůvodňují, aby ve sporu úspěšné stěžovatelce (žalované) náhradu nákladů řízení nepřiznal. Ve spise není nikde zaznamenána aktivita, jíž by Krajský soud v Brně upozornil stěžovatelku, že hodlá využít ustanovení § 150 o. s. ř.

7. Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal vedlejší účastník dovolání, které Nejvyšší soud rozsudkem č. j. 21 Cdo 4851/2010-277 ze dne 9. srpna 2012 zamítl s tím, že rozsudek odvolacího soudu byl z hlediska uplatněných dovolacích důvodů shledán věcně správným, a úspěšnému účastníkovi (stěžovatelce) přiznal náhradu nákladů řízení.

8. Krajský soud v Brně byl vyzván k vyjádření k ústavní stížnosti; v podání došlém dne 18. 3. 2013 účastník řízení odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí a dále uvedl, že stěžovatelka mohla očekávat stejný výrok, jako tomu bylo v rozhodnutí předchozím, neboť již tehdy krajský soud ustanovení 150 o. s. ř. s poukazem na sociální situaci vedlejšího účastníka využil.

9. Ústavní soud vyzval vedlejšího účastníka k vyjádření. Protože mu však nemohla být výzva zaslaná prostřednictvím provozovatele poštovních služeb na adresu vedenou v centrální evidenci obyvatel (a uváděnou na listinách v soudním spisu) doručena, bylo mu doručováno v souladu s ustanovením § 49 odst. 4 o. s. ř.; avšak i přesto si doručovanou písemnost nevyzvedl a k návrhu stěžovatelky se nevyjádřil.

10. Doručené vyjádření Krajského soudu v Brně bylo stěžovatelce zasláno k replice; v podání došlém dne 25. 4. 2013 stěžovatelka setrvala na svých tvrzeních a petitorním žádání.

11. Podle obecného principu právního, nestanoví-li přechodná ustanovení novelizujícího zákona jinak, pak se řízení vede a dokončí dle účinných zákonných ustanovení. Dle účinného znění ustanovení § 44 zákona o Ústavním soudu "[n]ebyl-li návrh mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením odmítnut, nařídí Ústavní soud ústní jednání, lze-li od tohoto jednání očekávat další objasnění věci. Ústní jednání nařídí vždy, stanoví-li tak tento zákon nebo provádí-li Ústavní soud dokazování"; protože předjímaná situace nenastala, tj. od ústního jednání nebylo lze očekávat další objasnění věci, dokazování se provádět nebude a zákon jeho nařízení nestanoví, Ústavní soud ústní jednání nenařídil.

III.

12. Ústavní soud představuje podle čl. 83 Ústavy České republiky soudní orgán ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Není proto součástí obecných soudů, není jim instančně nadřazen. Ústavní soud tedy neposuzuje rozhodovací činnost obecných soudů v každém případě, kdy došlo k porušení běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem, které svou podstatou spočívají v rovině podústavního práva, ale až tehdy, kdy takové porušení představuje zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 45/94 ze dne 25. 1. 1995 (N 5/3 SbNU 17), dostupný též na http://nalus.usoud.cz].

13. Ústavní soud se již v minulosti zabýval rozhodováním obecných soudů o náhradě nákladů řízení a jeho reflexí z hlediska zachování práva na spravedlivý proces, přičemž pro rozhodování o nákladech řízení formuloval určité ústavněprávní limity. Konstatoval, že rozhodování o nákladech soudního řízení je integrální součástí soudního řízení jako celku a doménou obecných soudů, do níž mu zásadně nepřísluší zasahovat. Samotný spor o náhradu nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, většinou nedosahuje intenzity způsobilé porušit základní práva a svobody. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud zpravidla oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení jeho základních práv či svobod chráněných ústavním pořádkem České republiky. Obdobně bude soud chránit základní práva a svobody, pokud by došlo v rozhodnutí obecného soudu k procesnímu excesu, který by neměl toliko povahu běžného porušení podústavního práva - jehož náprava není úkolem Ústavního soudu - nýbrž toto vybočení by naopak mělo charakter zřejmého rozporu s principy spravedlnosti, zejména pak v důsledku extrémního nerespektování pravidel upravujících řízení [viz nález sp. zn. II. ÚS 198/07 ze dne 3. 5. 2007 (N 74/45 SbNU 171), nález sp. zn. I. ÚS 1671/08 ze dne 5. 11. 2008 (N 191/51 SbNU 321), nález sp. zn. IV. ÚS 323/05 ze dne 11. 7. 2006 (N 131/42 SbNU 45), nález sp. zn. I. ÚS 1126/07 ze dne 22. 11. 2007 (N 206/47 SbNU 647), nález sp. zn. I. ÚS 653/03 ze dne 12. 5. 2004 (N 69/33 SbNU 189), dostupné též na http://nalus.usoud.cz]. Jde-li o výklad a aplikaci předpisů podústavního práva provedené obecnými soudy, lze je hodnotit za protiústavní, jestliže nepřípustně postihují některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo jsou výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli. Obdobně to platí i pro rozpory mezi závěry o skutkovém stavu a provedenými důkazy nutnými k jeho zjištění. Jinak vyjádřeno, pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (a posléze rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena ústavně zaručená práva účastníků, zda řízení bylo vedeno v souladu s těmito principy a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.

14. Základní zásadou, která ovládá rozhodování o náhradě nákladů civilního sporného procesu, je zásada úspěchu ve věci, vyjádřená v § 142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "o. s. ř"). V této zásadě se promítá myšlenka, že ten, kdo důvodně bránil své subjektivní právo nebo právem chráněný zájem, by měl mít právo na náhradu nákladů, jež při této procesní činnosti účelně vynaložil, proti účastníku, jenž do jeho právní sféry bezdůvodně zasahoval. Právo úspěšné procesní strany vůči neúspěšné straně řízení na náhradu nákladů vychází ze základního strukturního principu, který se v civilním sporném procesu uplatňuje, tj. ze systému dvou stran v kontradiktorním postavení, v jehož rámci účastníci řízení vystupují jako vzájemní oponenti, uplatňující v řízení protichůdné zájmy. Úspěch jedné procesní strany je tak zároveň neúspěchem jejího procesního odpůrce, přičemž každá strana se v mezích daných občanským soudním řádem snaží pomocí přípustných prostředků docílit vlastního vítězství a prohry protistrany.

15. Je-li procesní strana úspěšná, měl by jí její odpůrce nahradit náklady, které při tom účelně vynaložila, neboť by bylo v rozporu s ochrannou funkcí civilního práva procesního, pokud by civilní proces neumožňoval odstranit zmenšení majetkové sféry účastníka způsobené jenom tím, že byl nucen důvodně hájit svá práva, do nichž někdo jiný zasahoval.

16. Jestliže zvítězivší účastník skutečně nějaké náklady potřebné k účelnému uplatňování nebo bránění práva vynaložil, pak je přisouzení náhrady účelně vynaložených nákladů řízení ve sporném řízení pravidlem, z něhož však existují výjimky (kupř. ustanovení § 143, § 147 odst. 1, § 150 o. s. ř.). K tomu, aby při rozhodování o náhradě nákladů řízení soud určil výši odměny za zastupování advokátem, musí být soudu prokázáno, že k tomuto zastupování došlo, a mělo-li by jít o náhradu jiných nákladů, musí být i tyto soudu prokázány (srov. ustanovení § 151 odst. 2 věty poslední o. s. ř.).

17. Rozhodování o náhradě nákladů řízení je integrální součástí civilního soudního řízení, a proto se i na ně musí vztahovat požadavky plynoucí z práva na spravedlivý proces. To jednak znamená vytvoření prostoru pro účinné uplatňování námitek a argumentů účastníky řízení, jednak i povinnost soudu se (nejen) s těmito námitkami a argumenty, jež jsou způsobilé ovlivnit rozhodování, přesvědčivě v odůvodnění vypořádat.

18. Náklady soudního řízení se ve smyslu § 121 odst. 3 občanského zákoníku považují za náklady spojené s uplatněním pohledávky; protože však jde o nárok, jenž má základ v procesním právu, je výše těchto nákladů spojených s uplatněním pohledávky kvantifikována teprve (pravomocným) rozhodnutím soudu o přiznání jejich náhrady. Rozhodnutí o náhradě nákladů řízení má proto konstitutivní charakter nejen ve vztahu ke vzniku práva na náhradu nákladů řízení, ale i ve vztahu k její výši, neboť obojí je závislé na rozhodnutí soudu.

19. Obecný soud nepřiznal stěžovatelce právo na náhradu nákladů řízení; v rovině podústavního práva šlo o postup zákonem předvídaný a dovolený. Byl však podmíněn tím, že obecný soud pro takový závěr shledá odpovídající důvody, jež musí vycházet z posouzení všech okolností konkrétní věci - odklon od pravidla a využití zákonné výjimky musí ve svém rozhodnutí řádně a přesvědčivě odůvodnit. V postupu, který by nebyl odpovídajícím způsobem vysvětlen, by bylo lze spatřovat jisté prvky libovůle a nahodilosti. Otázka náhrady nákladů řízení nabývá ústavněprávní dimenzi v případě, kdy by úvahy soudu v důsledku naprosté libovůle vybočily z pravidel upravujících řízení nebo jeho část [srov. nález sp. zn. III. ÚS 224/98 ze dne 8. 7. 1999 (N 98/15 SbNU 17), nález sp. zn. III. ÚS 727/2000 ze dne 17. 5. 2001 (N 75/22 SbNU 145), nález sp. zn. II. ÚS 814/08 ze dne 21. 5. 2008 (N 97/49 SbNU 451), dostupné též na http://nalus.usoud.cz].

20. Ustanovení § 150 občanského soudního řádu má sloužit k odstranění nepřiměřené tvrdosti, tedy jinými slovy, k dosažení spravedlnosti pro účastníky řízení. Úvaha soudu o tom, zda jsou splněny podmínky jeho aplikace, tedy zda se jedná o výjimečný případ, a závěr, zda tu jsou důvody hodné zvláštního zřetele, musí vycházet z posouzení všech okolností konkrétní věci. Své rozhodnutí přitom musí řádně a přesvědčivě odůvodnit. Úkolem obecného soudu není pouze mechanicky rozhodnout o náhradě podle výsledku sporu, nýbrž vážit, zda tu neexistují další rozhodující okolnosti mající podstatný vliv na přiznání či nepřiznání náhrady účelně vynaložených nákladů, resp. jakého z možných způsobů jejího určení využije, přičemž i zde zůstává zachován požadavek řádného odůvodnění rozhodnutí, které odpovídá zákonu, jakož i učiněným skutkovým zjištěním.

21. Obecný soud výjimky dané ustanovením § 150 o. s. ř. sice využil, ale nezohlednil, že to byl právě vedlejší účastník, který soudní spor zahájil a který v jeho průběhu použil důkazy neodpovídající skutečnosti ("zfalšovaná" potvrzení o zpožděných spojích); nejen z jeho chování v předprocesním stadiu, ale zejména pak ze skutkových zjištění, která vyšla najevo, musel krajský soud uzavřít, že šlo o bezúčelné uplatňování práva, resp. že žaloba byla uplatněna s šikanózním úmyslem. Tím, že tyto další okolnosti nebyly vzaty v potaz a odůvodnění se jimi nezabývalo, nebyly naplněny požadavky z hlediska ústavního přezkumu podstatné. V uvedeném lze proto spatřovat porušení práva na spravedlivý proces.

22. Rozhodnutí odvolacího soudu bylo navíc rozhodnutím překvapivým, neboť stěžovatelce nebyl poskytnut dostatečný procesní prostor k vyjádření k eventuálnímu uplatnění moderačního práva, což je zvláště naléhavé v rámci odvolacího řízení, kdy po přijetí rozhodnutí již účastník řízení nemá procesní nástroj, jak své námitky uplatnit. Takový postup odvolacího soudu vede k situaci, kdy je účastník řízení nucen vznášet takové námitky vlastně poprvé až v řízení před Ústavním soudem.

23. Ústavní soud s ohledem na shora uvedené uzavírá, že Krajský soud v Brně volil při rozhodování o náhradě nákladů řízení výjimečný postup, ten však nevycházel ze zásady úspěchu ve věci; pro své rozhodování má takový postup zákonnou oporu jen tehdy, je-li použití zákonné výjimky dostatečně odůvodněno a v kontextu všech skutečností půjde o rozhodnutí rámcově předvídatelné, čímž má být naplněn i jeden z předpokladů spravedlivého rozhodování a právní jistoty.

24. Jen nad rámec uvedeného lze podotknout, že stran náhrady nákladů řízení dospěl Nejvyššísoud k opačnému závěru než Krajský soud v Brně, který o nich rozsudkem č. j. 21 Cdo 4851/2010-277 ze dne 9. srpna 2012 též rozhodoval (viz bod 7 shora).

IV.

25. Se zřetelem k obsahu napadeného rozhodnutí ve vztahu k jeho výroku III lze uzavřít, že v projednávané věci Krajskýsoud v Brně nepostupoval ústavně konformně a předvídatelným způsobem, dopustil se pochybení, jež svojí intenzitou nabylo excesivní povahy a způsobilo zásah do základního práva stěžovatelky na spravedlivý proces.

26. Ústavnísoud z důvodů shora vymezených ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy vyhověl, a proto dle ustanovení § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu rozhodl nálezem tak, jak je ve výroku uvedeno.

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru